Harry Potter a Svatý grál

9. Kapitola-Kapitán

Všichni profesoři, dokonce už i včetně Moodyho a Hagrida jim neustále připomínali, že je letos čeká NKU. Dostávali kvůli tomu spousty domácích úkolů a jejich volný čas se povážlivě ztenčil. Harry a Ron to zaznamenali již v prvních třech dnech, kdy se doslova topili v učení. Ashley a Hermiona na tom byly o něco lépe, dokázaly mnohem rychleji a lépe vypracovat domácí úlohy, jež jim učitelé zadali. Harry nevěděl, co by dělal, kdyby tu Ashley s Hermionou nebyly a nepomáhaly jim. Škoda jen, že je nikdy nenechaly opisovat.
Ashley si na začátku roku musela vybrat předměty, které chtěla studovat, tak jako mohli oni ve třetím ročníku. De facto jen okopírovala Hermionin rozvrh s výjimkou péče o kouzelné tvory a nenechala se přemluvit ani kvůli Hagridovi.
Ve čtvrtek Harryho po hodině obrany proti černé magii požádal Moody, aby počkal v učebně, protože si s ním potřebuje o něčem promluvit. Harry tušil, co to bude a trochu se děsil toho, co mu řekne. Jakmile se Moody ujistil, že jsou dveře bezpečně zavřené, opřel se o katedru naproti Harrymu.
"Už vím jak získat ten lektvar," oznámil mu.
Nedalo se říct, že by Harryho tato informace potěšila, i když by správně měla. Čím rychleji se mu podaří na své přátele zapomenout, tím dříve budou v bezpečí, nebo přinejmenším v menším nebezpečí. Moody si všiml, že Harry není úplně v pořádku, co se rozhodnutí o požití lektvaru týče.
"Musíš to udělat, Pottere, jestli chceš pána zla někdy porazit, nemáš jinou možnost, takhle tě za chvíli dostane," přesvědčoval ho Moody.
Harry mdle přikývl. "Jak ho tedy získáte?" zeptal se.
"Jeden z mích přátel, který vyrábí lektvary ve velkém, má potřebné ingredience k dispozici. Za určitý obnos jej pro vás namíchá i přes to, že je ilegální."
"O jak velkém obnosu mluvíme?" vyzvídal Harry, opravdu se mu nechtělo kvůli tomu lektvaru příliš utrácet, i přes to že v trezoru má bezpochyby finance na desítky takových lektvarů.
"Mluvil o částce nepříliš převyšující hranici sta galeonů," odpověděl Moody.
"To není malá částka," reagoval Harry.
"Vezmeme-li v potaz cenu některých ingrediencí, čas, který nad tím bude muset strávit a ilegálnost samotného lektvaru, je to dle mého úsudku slušná cena."
"V trezoru budu mít dostatek financí," prohlásil neochotně Harry.
"Výborně," pochválil si Moody. "Podle jeho slov není lektvar náročný na délku přípravy, což znamená, že během příštího týdne bude hotov, až se tak stane, upozorním tě."
Harry na to jen přikývl a chmurně se vydal ke dveřím. Dokud ho měl Moody na očích, nechtěl na sobě nechat nic znát. Když se vzdaloval od učebny obrany proti černé magii, začal si uvědomovat, co se chystá udělat. Už za týden nebude mít přátele, už za týden ho lektvar zbaví toho nejcennějšího, co na světě existuje - lásky. Náhle ucítil ve svých očích vlhkost, takhle přece nemůže jít do velké síně. Bezděčně se rozhlédl po chodbě, kousek od něj se nacházely záchodky, snad tam nikdo nebude. Zamířil tam a záchodky se skutečně zdály být prázdně, vešel do jedné z kabinek a sedl si na přiklopenou mísu.
Už nikdy nezažije ten krásný hřejivý pocit, jako když ho na konci minulého školního roku Hermiona objímala, on ji nebude mít rád! Jak bude žít? Pro co? Vždycky chtěl jen být s lidmi, které má rád. Nebylo mu to umožněno, když mu byl jeden rok, a nyní, když se zdá, že má kolem sebe konečně lidi, které má rád, se o to připraví sám. Harry se chytl za hlavu a cítil, jak mu krůpěje slz stékají z očí. Bylo mu jedno, že může kdykoli někdo přijít a najít ho tu, nezajímalo ho to. Jen ať sem přijdou, ať vidí, jak on kvůli nim trpí, kvůli tomu, že musí zachránit tenhle zpropadenej svět. Škoda, že ho život s Dursleyovími naučil plakat potichu, kdyby byl jen trochu hlasitější, už tu možná někdo byl.
"Proč já?" ptal se sám sebe. Na okamžik mu problesklo hlavou, že vlastně nic dělat nemusí, že klidně může dál žít svůj život a o Voldemorta se vůbec nezajímat. To ovšem mělo dva háčky, za prvé, Harry se chtěl pomstít za smrt svých rodičů. Za druhé, Voldemort po něm tak jako tak půjde, protože se mu bude chtít pomstít za svůj první pád. Zdá se, že není východiska, prostě je to kdo s koho. Buď on, nebo Voldemort a Harry mu to v žádném případě nechtěl ulehčovat. Jednou Harry bude mít klid, až jednou Voldemort definitivně padne, vyhledá své přátele a všechno jim vysvětlí. Hlásek v hlavě, který mu říkal, že Voldemorta nejspíš nikdo neporazí, se snažil za každou cenu umlčet.
Pláče tu na záchodcích, jako nějaká malá holka. Vzpamatuj se! Přikazoval sám sobě.
Vstal a vyšel z kabinky, přímo naproti sobě zahlédl nějaký obličej a lekl se, že ho vážně někdo při jeho vypouštění emocí pozoroval. Naštěstí to byl jen jeho vlastní odraz v zrcadle. Opláchl si tvář vodou, stále na sobě pozoroval drobné pozůstatky po pláči, v podobě rudých očí, ale nebylo to nic, kvůli čemu by tu měl nadále zůstávat.
Teď se tedy mohl jít konečně naobědvat, i když si nebyl jistý, kolik toho dnes dokáže sníst. Velká síň byla již naplněna obědvajícími studenty, někteří z nich už byli dokonce po obědě, když se Harry usadil k nebelvírskému stolu vedle Ashley naproti Ronovi a Hermioně.
"Co se ti stalo?" zeptala se Hermiona, když si všimla jeho očí. Možná mohl přece jen počkat, než zmizí veškeré stopy.
"Nic," zalhal nepřesvědčivě a stáčel oči do svého talíře, kam si nandal pár vařených brambor a kus hovězího.
"Jsi v pohodě, kamaráde?" ptal se Ron s obavami.
"Jasně, nic mi není," odpověděl.
"Harry, kdyby se něco dělo, řekneš nám to, že jo?" dívala se na něj starostlivě Ashley.
"S-Samozřejmě," odvětil Harry, ale na chvíli se při tom zadrhl. Všichni tři na něj dál s obavami hleděli, ale už se na nic nevyptávali. Harry jim to toužil říct, chtěl by jim moc prozradit, co se chystá udělat, tak aby věděli, že jeho chování, nebude v příštích týdnech odpovídat jeho skutečné osobnosti, ale věděl, že nesmí. Kdyby jim to řekl, nepřestali by ho mít rádi, stále by se o něj strachovali, ať už by se snažili tvářit, že ne. Voldemort by se pravdu určitě stejně dozvěděl. Ne. Pokud nechce Harry jen tak vyhodit sto galeonů do koše a ze sebe udělat zbytečně bezcitného spratka, nesmí to nikdo vědět.

Poslední hodinu ve čtvrtek měli přeměňování a McGonagallová po něm také chtěla, aby počkal po vyučování v učebně. Ona však nechala dveře učebny otevřené, zřejmě se tedy nejednalo o něco tajného.
"Potřebuji s vámi probrat plán na famfrpál pro letošní rok," řekla, když poslední student opustil třídu.
"Aha, no v týmu nám chybí brankář, takže budeme muset uspořádat konkurz," oddechl si Harry, že jde o tak banální věc.
"Takže na kdy vám mám hřiště zamluvit?"
"Sobota odpoledne by byla asi nejlepší," odpověděl zamyšleně Harry.
"To nejde, od jedné hodiny tam pořádá konkurz Zmijozel a bude tam až do tmy, potřebují prakticky celé nové družstvo," vysvětlila McGonagallová.
"Tak v neděli odpoledne," nadhodil další možnost Harry.
"To je tam zase Mrzimor ze stejného důvodu, jestli chcete konkurz o víkendu, jediná možnost je v sobotu dopoledne," odpověděla profesorka.
"Proč mají ostatní koleje předost?" ptal se Harry nespokojeně.
"Nemají, hřiště se zabere ten, kdo si o něj první řekne, většina kapitánů si s řediteli svých kolejí o tomhle promluvila už ráno po příjezdu, bohužel, vy jste tou dobou byl stále ještě na ošetřovně," vysvětlila profesorka.
 "Tak v tu sobotu dopoledne," rezignoval na konec Harry.
"Dobrá, nezapomeňte vyvěsit oznámení na nástěnku, jinak by vám tam moc lidí nepřišlo a taky si vypracujte plán tréninků."

I když profesorce vše odkýval, neměl Harry vůbec ponětí, jak plán tréninků sestavit. Na to tu ovšem měl odborníka. Jakmile Harry požádal Rona o radu, vychrlil na něj spousty informací a pravidel, kterých by se při tom měl držet, až z toho Harrymu šla hlava kolem. Nakonec se dohodly, že plán připraví spolu. Původně měli v úmyslu to udělat ještě tentýž den večer, ale když je zaslechla Hermiona, málem dostala infarkt. Jakékoli plánování jim zatrhla a hodila po nic učebnicí lektvarů.
"Zítra máme Snapeovi odevzdat to pojednání o využití dračích pařátů a vy jste ještě nenapsali ani ň!" vyčinila jim.
Po obtížném vypracování pojednání se za okny rýsovala již nepropustná tma a Harry s Ronem museli dát Hermioně za pravdu, kdyby se pustili do toho plánu, nikdy by pojednání nemohli stihnout. Zdálo se ale, že Rona to poněkud popudilo.
"Proč musí mít neustále ve všem pravdu?" ptal se, když si Hermiona musela odskočit.
"Je to Hermiona," odpověděl Harry, jakoby to mluvilo samo za sebe. Což ostatně mluvilo.
"Buď rád, že vám ten plán zatrhla. Nebýt jí, neměli byste zítra to pojednání a Snape by s vámi vyrazil dveře," řekla Ashley, která již nyní byla považována studenty za plnoprávnou členku nebelvírského tria. Teď už vlastně kvarteta.
"Vždyť já jsem rád, ale jednou bych chtěl, aby konečně pravdu neměla," postěžoval si Ron.
"Zítra večer uděláme ten plán, můžeš si být jistý, že v tom se Hermiona nebude tak orientovat," ujistil ho Harry.
"Jak ji znám, tak určitě právě teď šrotí Famfrpál v průběhu věků, takže nás zítra bude poučovat i o něm," řekl Ron naštvaně.
"Hloupost," odsoudila Ronův názor Ashley. "Ptala jsem se jí na famfrpál a ona řekla, že ho nepovažuje za důležitý, s něčím, co podle ní není důležité, se nebude zdržovat," ujistila ho.
"Jak může říct, že famfrpál není důležitý," ozval se náhle hlas jednoho z dvojčat, která právě přišla do společenské místnosti a přisedla si do vedlejších křesel.
"To taky nechápu," řeklo to druhé.
"Nemůžete se oblékat nějak odlišně? Jak vás máme od sebe asi rozeznat?" vyčítala jim Ashley. Hermiona se mezitím k nim opět připojila.
"Harry nás pozná," pohlédli na něj oba.
"Nepozná," zakroutil hlavou Harry.
"Ale no ták," řekl jeden z nich.
"Já jsem přece ten co ti dohodil tu šesťačku," řekl druhý.
"Cože?" vyjekl udiveně Ron a oba teď udiveně zírali na Harryho.
"A proč jste jí nedohodili mě? Jsem přece váš bratr," vyčítal jim. Ashley sjela pohledem z Harryho na Rona a obrátila oči v sloup.
"Protože ty jsi nemehlo," okřiklo ho jedno z dvojčat.
"Sakra snad jim nevěříte? Vždyť to jsou Fred a George! Největší vtipálkové pod sluncem," připomněl Harry.
"Bravo Frede! Výborně Georgi!" pochválila se dvojčata, takže jakákoli reakce ostatních byla přehlušena.
"Omluvte nás, ale už budeme muset jít," řekl jeden z nich podobným tónem, jaký vždy slýchal od Percyho. "To víte, je po nás velká sháňka, takové hvězdy jako my…"
S tím zamířili ke Katii a Angelině, střelkyním nebelvírského famfrpálového tým a zmizeli s nimi za Buclatou dámou.
"Nevěříte jim, že ne?" ujišťoval se Harry.
Oba zavrtěli hlavami.

Velká pevnost v zamrzlé pustině po dlouhých stech letech opět začala vyzařovat známky vyspělého života, přesněji řečeno dominantního druhu tohoto světa. Člověka.
Výprava zabalená v teplých pláštích stoupala za prudké sněhové vánice, vzhůru do kopce k polorozbořeným hradbám. Harry šel v čele a po svých stranách měl své nejvěrnější: Luciuse Malfoye a Alectu Carrowovou, za ním pak pochodovalo dalších pět věrných.
Chvílemi se potáceli na samotné hranici propasti, mnoho z nich taká na samotné hranici sil. Byla to už dlouhá doba, od zahájení této výpravy a teď se konečně blíží k cíli.
Harry však neměl tělo, které by mu dokázalo způsobovat nepříjemné pocity, jeho nové schránka vytvořená za pomoci černé magie ho poslouchala na slovo, a i když byl stále svazován nutnostmi, jako jsou spánek, stravování a pití, nepotřeboval ho zdaleka tolik, jako normální lidé. Konečně stanuli před bránou, na tenhle okamžik Harry čekal posledních patnáct let. Měl v plánu získat Kámen smrti už před svou dočasnou porážkou, kterou způsobil ten parchant Potter… Potter? Já jsem přece Potter, nebo ne?

Harry pomalu otevřel oči a spatřil nad sebou nebesa své postele. Nebyl na žádném svahu v nějaké příšerné bouři. Byl v Bradavicích a tohle byl jen další hloupý sen, nebo spíše vidina.
Voldemort se teď určitě tou příšernou bouří skutečně prodírá a snaží se dostat na nějaký hrad a získat Kámen smrti. Ať už je ten kámen cokoli, měl by se o tom dozvědět Brumbál. Už chtěl vyskočit z postele a pelášit za ním, když si uvědomil, že Brumbál určitě ještě spí, venku byla totiž stále ještě černočerná tma. Netušil kolik může být hodin, v téhle tmě na hodinky neuvidí.
Pokusil se tedy znovu usnout, ale to bylo marné, nejspíš by se mu to nepovedlo, ani kdyby neměl hlavu plnou myšlenek. Co když pomocí toho kamene dokáže zabít kohokoli prostě jen tím, že na to pomyslí? To by se k tomu názvu docela hodilo. Pokud by ho Voldemort získal, znamenalo by to, že ovládne svět. Tomu musí zabránit.
Harry vzdal veškeré pokusy o usnutí, vstal z postele, poslepu sebral oblečení a hodinky a potichu odešel z ložnice.
Ve společenské místnosti takhle brzo po ráno ještě nikdo nebyl. Harry si sedl do svého oblíbeného křesla před krbem a podíval se na hodinky. Bylo půl páté, za chvíli by se mělo začít rozednívat. V pět končí zákaz vycházení, pak se bude moct beztrestně potulovat po hradě. To byl jeho jediný nápad, jít si prohlédnout Bradavice při východu slunce, když všichni ještě spí. Mohlo by to být zajímavé.
Pak si všiml nového oznámení na nástěnce, umístěného hned pod oznámením o konkurzu na brankáře, které tam připíchli s Ronem včera odpoledne. Když přišel blíž, uviděl nejprve znak Bradavic a pod ním upozornění, že se bude konak schůze prefektů a to už tuhle neděli. Harry nikdy na žádné podobné schůzi nebyl a tak neměl ponětí, jak bude probíhat, ovšem nic zábavného neočekával.
Zatím nechá schůzi schůzí, momentálně to patřilo k jeho nejmenším problémům a raději se odebral provést ranní hygienu a převléknout se do normálního oblečení. Do koupelen se samozřejmě dalo jít rovnou ze společenské místnosti, aby se studenti mohli mýt i po večerce. Pyžamo pak potichu vrátil do ložnice a vyšel rovnou ven přes Buclatou dámu. Namířil si to po schodech dolů do vstupní síně, kde ovšem k jeho překvapení už někdo byl.
Zmijozelská prefektka právě vycházela z chodby vedoucí do sklepení, kde měl Zmijozel svou společenskou místnost, byla to ta, se kterou se setkal před odjezdem Bradavického expresu v prefektském vagóně. Prefektka na sobě měla nějaký běžecký úbor a právě vycházela vstupní branou ven. Harryho si vůbec nevšimla. Potichu ji následoval, ale když vyšel ven, dívka už byla na metry daleko. Upalovala směrem k Zapovězenému lesu.
To Harryho zaujalo, proč by někdo chtěl utíkat do Zapovězeného lesa? Rozhlédl se, jestli v okolí není ještě někdo další, ale když nikoho nespatřil, rozběhl se za ní. Snažil se krýt, jak jen nejvíce to šlo, využíval každého stromu, aby se za něj na chvíli skryl, s výjimkou vrby mlátičky, které se vyhnul širokým obloukem. Přece jen z ní po tom zážitku na začátku druhého ročníku stále měl respekt.
Dívka se už blížila k Zapovězenému lesu, Harry se snažil mezeru mezi nimi zmenšit co nejvíce, protože se obával, že se mu v lese ztratí. K jeho překvapení ovšem dívka do lesa nezamířila, místo toho běžela podél jeho okraje a on si uvědomil, že tady zřejmě pěkně zapracovala jeho paranoia. Jenom protože je ze Zmijozelu si myslel, že si nejde jen tak zaběhat, ale hned jde do Zapovězeného lesa donášet Voldemortovi. Zakroutil hlavou nad vlastní hloupostí a udýchaně si sedl do trávy na okraji Zapovězeného lesa. Z nevhodné obuvi k běhu ho bolela chodidla a kvůli svému habitu teď byl celý zpocený. I přes ty nepříznivé podmínky se mu ovšem zdálo, že jeho fyzická kondice opět klesla. Není se co divit, když zase přestal běhat. Od doby co je v Bradavicích, jen lenoší.
Dívka teď už byla daleko před ním. Harry si byl jistý, že kdyby se za ní pokoušel dál udržet, už by dávno odpadl. Takový slaboch, že má porazit Voldemorta? Když mu uteče i obyčejná holka? To je k smíchu, nebo možná spíš k pláči. Musí s tím něco udělat. Musí začít zase běhat. Mimoto mu to pomůže i při famfrpálu. Ono se to nezdá, ale sedět na koštěti takovou dobu je dost fyzicky vyčerpávající. Zítra s tím začne, dneska si může jen projít trasu, kterou poběží.
Harry nakonec obešel celé Bradavice kolem dokola podél Zapovězeného lesa, zřejmě stejnou trasou, jako běžela prefektka. Viděl i nádherný východ slunce, Bradavice vypadaly opravdu úchvatně, takhle po ránu. Pak šel rovnou na snídani, ta sice ještě nezačala, ale Harry neměl co dělat. Kolem čtvrt na osm přišla konečně osoba, se kterou si mohl popovídat.
"Z tebe se přes prázdniny stalo nějaké ranní ptáče Harry, to je podruhé co tě vidím na snídani takhle brzy," smála se Ginny.
"Nemohl jsem dospat," reagoval Harry.
"Taky se mi letos nějak špatně spí," přitakala Ginny. "Mám strach z ty-víš-koho."
"Neboj se Ginny, nemůže ti nic udělat, do Bradavic se nedostane," ujišťoval ji, ale částečně i sám sebe.
"Já nemám strach o sebe," zavrtěla hlavou Ginny. "Mám strach o mamku, o taťku, o bratry i o tebe."
Harry mírně zrudl, to že se bojí i o něj podobně jako o svojí rodinu ho nesmírně dojalo.  Chvilku se na ni zkoumavě zahleděl, ta malá vystrašená holčička, kterou hned v jejím prvním ročníku vytrhl z Voldemortovích spárů a která vždycky utekla kdykoli Harry přišel do místnosti, byla už pryč. Nyní tu místo ní byla téměř dospělá dívka.
"To je neuvěřitelný," konstatoval Harry a mírně se uchechtl.
"Co?" zeptala se zmateně Ginny, téma jí totiž nepřipadalo příliš směšné.
"Nic, jenom že… že holka, které dřív stačilo, abych se na ni podíval a div se nepropadla do země, mě nyní uvedla do rozpaků," šklebil se dál Harry a radši odvrátil pohled.
Ginny se na něj chvilku zaraženě dívala, až se Harry lekl, že ji tím urazil. Pak se ale začala šklebit taky. "No znáš to, byl si taková moje dětská láska."
"Jasně," odvětil Harry.
"Pamatuju si, že jsem byla hrozně smutná z toho, že tě vůbec nezajímám," vzpomínala Ginny.
"Jsi sestra mého nelepšího kamaráda, a i kdybys nebyla, stejně bych tě měl rád, to ti asi došlo tehdy, když jsme s Ronem pro tebe šli do tajemné komnaty," ujistil ji Harry pevným hlasem i když se při podobných rozhovorech necítil zrovna jistě.
"Chceš říct, že kdyby tam byl někdo jiný, nešel bys tam pro něj?" ptala se se zdviženým obočím.
"Asi šel," odpověděl zamyšleně Harry.
"Tak vidíš," reagovala Ginny.
"To není podstatné, důležité je, že tě mám rád, bez tebe by to tady nebylo ono," řekl Harry a v krku mu náhle uvázl knedlík. Už brzy přijdou jeho slova nazmar, už brzy ji ani ostatní mít rád nebude.
"Kdybych zemřela, plakal bys pro mě?" ptala se ho se zcela vážnou tváří.
"Polovina Bradavic by plakala, Filch by to tady musel odvodňovat," ujišťoval ji Harry a snažil se usmívat, ale jeho úsměv mu mrzl na rtech. "Já bych pro tebe sám vytopil Snapea," vtipkoval dál Harry, ale začal si uvědomovat, že na něj samotného ty vtipy nezabírají, spíše naopak. Ginny se zasmála a po tváři se jí rozlil široký úsměv. U Harryho ale docházelo k úplnému opaku.
"Promiň Ginny," řekl a snažil se udržet normální tón, jeho snaha však vyšla vniveč, hlas se mu hrozně třásl. Zvedl se a rychle odcházel ven, už teď cítil na tváři potůčky slz. Vyšel z Velké síně tak rychle jak jen to šlo, aniž by vzbudil přílišnou pozornost. To samé udělal ve Vstupní síni, až se ocitl venku před hradem. Šel kousek za roh, aby na něj nikdo náhodou nenatrefil a tam se zhroutil do trávy. Zády se opřel o studenou kamennou zeď hradu a nohy si přitáhl k bradě.
Všechno to co říkal Ginny byly lži. Brzy už ji nebude mít rád. Brzy nebude mít rád nikoho a bude mu jedno, když někdo z nich zemře. Ginny ho má ráda, Hermiona ho má ráda, Ron ho má rád, Ashley ho má ráda a ještě další a on tu nádhernou lásku bude muset zničit. Bylo mu špatně z něho samého, bylo mu špatně ze všeho.
Na Harryho svítilo právě vycházející slunce, a když se kolem něj mihl stín, lekl se.
"To jsem já Harry," řekla Ginny, nedalo jí to a musela za ním jít. Sedla si vedle něho na studenou zem a pohlédla mu do vlhkých očí. Harry se na ni podíval, sice ji viděl jen rozmazaně, ale i tak ho pohled na ni ještě více rozesmutnil. Přikryl si rukama obličej, nechtěl, aby viděla, jak brečí, to bylo něco soukromého, něco kam ještě nikoho nenechal nahlédnout. Příčilo se mu to.
Náhle však byly veškeré pokusy o ponechání soukromí marné. Ginny totiž Harryho objala, jeho tvář zabořila do svého hábitu a nechala ho do něj plakat. Harry už ani nechtěl cokoli skrývat, byl tak rád, že ho někdo konečně objal, celé jeho dětství mu tohle chybělo. Už se nebránil slzám, nechal je volně mokřit Ginnyin hábit. Zůstali tak několik minut, Harryho žal postupně odcházel, jakoby Ginny byla magnet, který z něj dokáže vytáhnout veškerý smutek. Tak moc mu to pomohlo, konečně měl pocit, že není sám. Nechtěl o ní.
"Ginny já ti musím něco říct, něco strašného, co se chystám udělat" řekl Harry a položil svou hlavu Ginny na rameno.
"Mluv Harry, ať už je to sebevíc strašné, nesmíš si to nechávat pro sebe, každé břemeno je pro dva lidi lehčí než pro jednoho," pobídla ho laskavě Ginny.
Harry jí řekl všechno, úplně všechno. O lektvaru nulového citu, o dohodě s Moodym, o jeho trápení.
Když skončil, hleděli si oba do očí.
"Nedělej to Harry," řekla jen.
"Já musím," odpověděl Harry.
"Proč?" ptala se zoufale. "Proč ho nemůže zabít někdo jiný, někdo starší, zkušenější?"
"Může, ale Voldemort se mi chce pomstít za těch čtrnáct let, co se kvůli mně pohyboval na hranici života a smrti," vysvětlil Harry.
"Ach Harry," povzdechla si Ginny smutně a sevřela ho ještě pevněji.
"Přežít můžu jen, pokud se mi podaří zabít ho první."
"Ale k tomu nepotřebuješ žádný lektvar, ty to zvládneš sám," přesvědčovala ho.
"Nezvládnu to pravděpodobně ani s tím lektvarem, ale moje šance se tím zvyšují," podotkl Harry.
Ginny se na něj smutně dívala, chvíli si myslel, že teď bude muset utěšovat pro změnu on, ale nakonec…
"Ty to zvládneš," řekla pevně. "Věřím tomu. Jednou své přátele dostaneš zpátky."
"To doufám," přitakal Harry.

Do Velké síně se vrátili ruku v ruce, až se na ně několik lidí překvapeně ohlédlo. Ron, Hermiona a Ashley už dávno snídali, Harry s Ginny strávili venku v objetí opravdu hodně času.
"Kde jste byli?" zeptal se Ron podezřívavě.
"Kdy by? Venku, projít se," odpověděla Ginny.
"Spolu?" nedal Ron pokoj. Ostatní se do diskuse raději nepřipojili.
"Je to snad zakázané?" odvětila Ginny bojovně.
"Ne, ale můžete spolu maximálně chodit… tedy… mám na mysli chodit ven," upozorňoval Ron.
"A to říká kdo?" reagovala Ginny.
"To říkám já!"
"Nejsi můj otec! Nemáš mi co poroučet!"
"Jsem tvůj starší bratr, musím tě chránit!"
"Chránit? A před kým? Před Harrym?"
"No jestli se tě začne nějak dotýkat, tak ano!"
Harry děkoval bohu, že si Ron neudělal vycházku, nebyl si jistý, jestli by si to nechal vysvětlit.
"Můžu si dělat, co chci, a kdybych chtěla, mohla bych se s Harrym klidně i líbat!" snažila se, vydupat si svobodu Ginny.
Ron chtěl v debatě evidentně pokračovat, ale Ashley ho umlčela. "Dokud se budou jen líbat, je to v pohodě."
Ron jí po téhle poznámce věnoval pohled ala Severus Snape, ale raději se nijak dál nevyjadřoval. De facto jim tedy dovolil líbat se. Harry se i přes to, co dělali jeho emoce před chvílí, musel ušklíbnout.
"Za chvíli nám začíná péče o kouzelné tvory, měli bychom pomalu vyrazit k Hagridově hájence," řekla Hermiona.
"Tak se jděte starat o kouzelné tvory, já jdu odpočívat," šklebila se zlomyslně Ashley. Ron se po ní závistivě koukal.
"Já si musím ještě nahoru pro učebnice, počkáte na mě?" ptal se Harry Rona a Hermiony.
"Pospěš si," zamumlala Hermiona, což bral jako ano.

Když se Harry, Ron a Hermiona dostali k hájence, Hagrid už stál mezi studenty připraven začít.
"Takže, tendle rok začneme něčim vopravdu zajímavim, poďte za mnou," vyzval je Hagrid a vydal se podél zapovězeného lesa.
Harry si vyděšeně uvědomil, že přesně stejným směrem šli i minulý rok a tehdy jim Hagrid chtěl ukázat něco opravdu zajímavého - třaskavé skvorejše. Zbytek třídy si tuto skutečnost pravděpodobně uvědomil také, protože se po sobě začal nervózně dívat.
Došly ke stejné ohradě jako loni a Harry se už psychicky připravoval na skvorejše, když si všiml, že v ohradě sedí několik malých draků.
"Tak tohle jsou minidráčci," začal vykládat Hagrid, když se třída rozestavila okolo ohrady. Harry byl skutečně rád, že letos mají Hagridovi hodiny s Havraspárem a ne se Zmijozelem, alespoň teď nemusel poslouchat ty Malfoyovi žvásty.
"Minidráčci, sou vlastně menší draci. Sou hojně chovaný pro jejich pařáty, rohy, volej, kůži a krev. Vašim úkolem bude naučit se vo ně pořádně postarat. Dneska začneme s jejich krmenim. Udělejte si skupinky po čtyrech a vyberte si jednoho minidráčka."
K Harrymu, Ronovi a Hermioně se připojil Neville, který se tvářil značně nervózně. Ostatně nebyl sám, ani Harrymu se příliš nelíbila představa přibližování se k drakovi byť malému na víc jak pár metrů.
"Tady v těch bednách máte maso, tak si každá skupinka trochu vemte. Já zatim votevřu vohradu a vy si jednoho uvažte na vodítko, ty sou támhle," ukázal Hagrid na ohradu, kde byly pověšeny kovové řetězy.
Čtveřice se po sobě nervózně podívala. "Tak já jdu pro to maso," vyhrkl Ron a upaloval k bednám, o kterých mluvil Hagrid.
"Srab," ohodnotil jeho chování Harry. Neville a Hermiona se na něj s obavami dívali, jakoby se báli, že je pošle do dračího chřtánu.
"Kdo půjde pro toho draka?" ptal se Neville nejistě.
"Hagride, proč jsou vodítka řetězy?" ptal se Harry Hagrida, když se přiblížil k jejich skupince a Nevillovu otázku raději ignoroval.
 "Aby je nepodpálili," vysvětlil Hagrid, jakoby vůbec o nic nešlo.
"A co když podpálí nás?" strachoval se Neville.
"Oheň plivou, jenom když sou v nebezpečí, nesmíte je dráždit."
"To je vodítka dráždí? Přijde mi divné, že ta musí ohni odolat, zatímco mi ne," divil se Harry.
"To je jenom pro jistotu… no tak Harry… dal sem ti snad někdy důvod mi nevěřit?"
Harry se mu zdráhal dát upřímnou odpověď a tak raději vešel do jámy lvové, nebo spíše dračí. Po cestě si vzal jeden z řetězů a oparně vešel do ohrady. Pohledy všech se stočili přímo na něj, protože zatím se nikdo jiný neodvážil do ohrady strčit ani špičku nosu. Teprve teď si mohl minidráčky prohlédnout zblízka.
Hagrid tu měl dva druhy. Oba byly velcí asi jako větší pes. Jeden byl zelený jako smrkové jehličí, bez rohů, druhý temně rudý s trochou žlutých skvrn, Harrymu to dost připomínalo barevnou strukturu lávy a jako by toho nebyl dost ještě navíc měl na hlavě drobné růžky. Harry těžce polkl a nervózně se zadíval na Hagrida, ten se usmál a pokýval hlavou, jakoby říkal: Tak di už na to, dyť je to hračka. Dráčci mu nevěnovali téměř žádnou pozornost, zřejmě byli na přítomnost lidí zvyklí. Nepochyboval ovšem, že jakmile se pokusí některého z nich dostat na vodítko, rychle se to změní. Nejvíce se obával, že se budou navzájem chránit.  
Ti rudí rozhodně působili nebezpečněji. Harry by si nejraději vybral jednoho ze zelených, problém byl, že těch to bylo méně a byli až vzadu. A jemu se rozhodně nechtělo procházek kolem těch všech červených potvor. Nakonec si vybral toho nejbližšího. Byl rudý a zdál se vyhublejší než ostatní. Jenom doufal, že ho nesežere zaživa.
Opatrně se k němu přiblížil na dosah ruky. Teprve teď na něj dráček pohlédl svýma jantarovýma očima. Nevyzařovala z nich žádná divokost, spíš klid. Harryho to překvapilo, očekával, že se na něj vrhne.
"Připevni mu ten řetěz na vobojek," zahalekal na ně přes celou ohradu Hagrid. Harry, který své ruce s řetězem zrovna snažil přiblížit k bezprostřední blízkosti obojku, se lekl, div na dráčka nepřepadl. Hagridovi věnoval vzteklý pohled, ale ten se jen šklebil. Trochu měl pocit, že se Hagrid právě nesmírně baví.
Takže znovu. Pomalinku se natahoval až k obojku, dráček nijak nereagoval. Už byl skoro u něj, dráček stále nic. Teď přijde klíčoví okamžik, bude se ho muset dotknout rukou, aby mohl řetěz upevnit. Dotkl se. Jeho kůže byla hrubá a vrásčitá. Dráček vůbec nic nedělal. Harry mu ho bez problémů připevnil. Váhavě pohlédl na Hagrida, jestli už je to všechno.
"Výborně, Harry," pochválil ho a usmíval se od ucha k uchu. Někteří studenti mu dokonce začali tleskat, všiml si, že to jsou povětšinou dívky.
"Teď ho vytáhni z vohrady ven a nakrm ho se svojí skupinou," pobídl ho Hagrid.
Harry se na něj podíval jako na blázna. Vážně po něm chce, aby tahal draka?
Studenti, kteří už se připravovali, že to také vyzkoušejí, se teď opět zahleděli na Harryho. Zřejmě dostali strach, že tahání draka nebude tak jednoduché.
Harry nejistě odstoupil od dráčka a mírně zatáhl za řetěz, aby ho přiměl vstát. S tím to ani nehlo.
"Musíš silnějš, Ivetka je sice jedna z těch lehčích, ale stejnak má skoro sto padesát kilo," řekl Hagrid.
"Ivetka?" koukal na něj Harry vyjeveně. "Ty jim dáváš jména?"
"Samozřejmě, jak bych na ně asi volal?"
Harry se raději rozhodl dále se tím nezabývat. Vlastně ho to vůbec neměl překvapovat, když pojmenoval i trojhlavého psa. Zatáhl za řetěz trochu více. To už dráčka donutilo pohnout hlavou, mírně vyčítavě se na něj podíval. Zatáhl ještě více. Dráček ze sebe vydal jakýsi nespokojený zvuk, až Harry málem odhodil řetěz a utekl. Na poslední chvíli se ovšem zarazil, když si všiml, že se na něj dráček nevrhá. Slyšel i pár polekaných výkřiků od dívčí části studentstva. Harry si dodal odvahy a zatáhl, co mu síly stačily. Dráček opět nespokojeně zavrčel, ale stoupl si a Harry ho hrdě vyváděl z ohrady ke své skupince. Harry s Ivetkou schytali pár obdivných pohledů od studentů, ale většina z nich si už šla vybrat svého dráčka. Teď když viděli, že na tom nic není, byl všechen strach pryč.
"Dobrá práce, teď ji nakrmte, to už by mělo bejt jednoduchý, já du hlídat zbytek, aby těm dráčkům něco neprovedli," řekl Hagrid a zamířil za zbytkem studentů k ohradě.
"Studenti dráčkům," díval se za ním Harry a kroutil při tom hlavou.
"Hej!" vykřikl najednou Ron. Ivetka do něj právě strkala hlavou a snažila se ho odtlačit. "Co dělá?"
"Možná se s tebou chce spářit," šklebila se rozverně Hermiona.
"To není vtipný," protestoval Ron, který byl nucen ustoupit již o několik kroků. "Harry, zkroť si tu dračici."
"Nech toho, Ivetko," zkusil to Harry, ale ta na to nijak nereagovala.
"Sedni, Ivetko!" přikázala nekompromisně Hermiona a ostatní jen zírali, když si Ivetka opravdu sedla.
"Jak jsi to udělala?" ptal se Neville zmateně.
"Prostě jsem jí to přikázala," odpověděla Hermiona, zřejmě sama překvapena svým úspěchem.
Dráčci baštili králičí maso jako divý. Harry musel uznat, že když se překoná počáteční strach, je s nimi docela legrace. Ivetka ještě párkrát pozlobila Rona, který se nakonec vracel do hradu jen s polovinou levé nohavice.
Zbytek dne ve škole už probíhal fádně. S profesorem Kratiknotem probírali možnosti zvyšování účinků kouzel při použití přívlastků typu maxima.  Tím lze dosáhnout mnohem větších výsledků, než při použití obyčejného kouzla. Kouzelník je ovšem mnohem více náchylný na chyby a kouzla jsou mnohem složitější. Při provádění některých kouzel pak působí kouzelník spíše jako dirigent hudebního sboru.
Na dvouhodinovce dějin díky bohu rozdělenou přestávkou na oběd si příjemně odpočinuli a lektvary se Snapem klasicky protrpěl. Snape po incidentu z první hodiny zřejmě upustil od záměru trvalého ponižování Ashley a vrátil se k obvyklému cíly svých rádoby vtipných poznámek. K Harrymu. Ten pro něj byl zřejmě lepším terčem, protože na rozdíl od Ashley tolik nediskutoval a raději Snapea ignoroval, jak jen to šlo. Harry stále nechápal, co ho posledně u Ashley tak vyděsilo a zřejmě tomu nerozuměla ani ona sama. Snape se nyní jakýmkoli nadbytečným kontaktům s ní vyhýbal.
K večeru, když seděli ve společenské místnosti, nechali učení být a konečně mohli připravit tréninkový plán. Respektive Ron mohl, Harry spíš jen přihlížel.
"Takže tréninky budou třikrát týdně, vždycky hodinu a půl, nezapomeň u McGonagalloví zamluvit hřiště, jinak ti ten plán bude k ničemu," připomínal mu Ron.
"Nezapomenu," ujišťoval ho Harry.
"Ty tréninkové činnosti by zatím měly stačit. Řekl bych, že takhle dokážete dostatečně procvičit všechny herní aspekty," pravil Ron profesorsky.
"Kéž by si se stejným zápalem přistupoval i k učení," povzdechla si Hermiona.
"Tohle je zajímavější," zdůvodňoval Ron.
"Učení zase důležitější."
"Jak pro koho," oponoval jí nadále Ron.
"Famfrpál tě neuživí."
"Proč ne?"
"Ty chceš hrát profesionálně famfrpál?" divila se Hermiona.
"Jo, ale to se mi nejspíš nesplní. Já budu spíš trenér," prohlásil.
Tohle zaujal všechny v okolí, včetně Freda a George, kteří se doposud na něčem domlouvali v koutě, ale teď začali rozhovor kvarteta pořádně vnímat.
"No ne, náš malý Ron chce být trenérem," popíchl ho jeden z nich.
"Nechte toho," bránil se naštvaně Ron.
"A když už jste u toho, nevíte, kdo nám obarvil košťata na růžovo?" ptal se ten druhý.
"Cože?" rozesmál se Harry. "Vy máte růžová košťata?"
Oba přikývli.
"To bych chtěl vidět," smál se i Ron.
"A tušíme, kdo to má na svědomí," prohlásil jeden z nich a oba se zadívali na Hermionu.
"Já?" ptala se nevěřícně Hermiona.
"Ona?" nevěřili ani Harry a Ron.
"Ne ty, ta za tebou," opravili ji.
Ashley se dosud potichounku za Hermioninými zády dusila smíchy, teď se však smát přestala a nasadila kamennou masku.
"Jen počkej, ty ještě budeš litovat, že sis dovolila vyzvat Weasleyovskou dvojku na souboj vtipů," řekli oba zároveň melodramaticky a hrdě odkráčeli.
"Ty jsi jim fakt nabarvila košťata na růžovo?" nevěřil Harry.
"Vždyť se to k nim hodí, ne?" smála se Ashley.
"Růžová k zrzavé?" nechápal Ron.
"Radši to nechme být," zastavila Hermiona Harryho odpověď.
"Takže ten plán je hotov," vrátil se Ron k původnímu tématu.
"Máte tam i fyzický trénink?"
"Fyzický?" divil se Harry.
"Mám na mysli trénink fyzické kondice," vysvětlila Ashley.
"To se v Anglii nedělá," konstatoval Ron.
"Ono je to snad při famfrpálu k něčemu dobrý?" podivil se Harry.
"Nikdy jsi nezažil při delším zápase, že tě při zatáčení ve vysokých rychlostech bolí tělo?" ptala se ho Ashley.
"Zažil," přikývl Harry Vždyť o tom vlastně i dneska ráno přemýšlel. "A od toho mi pomůže fyzická kondice?"
"Jasně," odpověděla Ashley.
"Tak proč se to nedělá?" nechápal Harry.
"Protože je to hodně časově náročný a ne vždy se to využije. Famfrpáloví hráči jsou placeni od hodiny, každá hodina tréninku navíc stojí klub spoustu financí, a tenhle trénink se musí dělat delší dobu, aby byl efektivní," vysvětlil Ron.
"Mimo to je to tvrdá dřina a Angličané jsou lenoši," zamumlala Ashley.
 "My nemusíme nikoho platit od hodiny, takže si můžeme tréninky prodloužit o nějaký ten běh," uvažoval Harry.
"V Americe to dělají všechny týmy," přikývla Ashley.
"Rone, připiš tam každý den ráno od šesti do sedmi," přikázal mu Harry a Ron tak poněkud váhavě učinil.
"Nemyslím si, že to bude mít mezi hráči příliš pozitivní ohlas," konstatoval Ron.
"Chtějí hrát, tak budou pořádně trénovat," řekl Harry pevně. Aspoň nebude muset běhat sám, ušklíbl se pro sebe.

Tuhle noc se mu spalo mnohem lépe, než tu minulou. Tentokrát ho neobtěžovala žádná vidina Voldemorta a ráno se probudil čerstvý a s dobrou náladou. Konečně víkend. Dobrá nálada ho ovšem rychle přešla, když si uvědomil, jaký je hlupák.
Vždyť on zapomněl Brumbálovi říct o tom snu. Musí to udělat dnes, může to být důležité. Podíval se na hodinky, bylo po osmé. Snad Brumbála ještě zastihne na snídani. Ron a Dean ještě spali a tak se potichu oblékl do mudlovského oblečení, které mu přišlo pohodlnější, než kouzelnické a tak když mohl, dával mu přednost. Rychle prošel téměř prázdnou společenskou místností a po schodišti až do vstupní síně. Tam spatřil postavu dlouhými vousy a půlměsícovými brýlemi. Brumbál měl právě namířeno z Velké síně, pravděpodobně do své pracovny.
"Pane profesore," oslovil ho Harry.
"Harry," usmál se Brumbál. "Tak jak se daří?"
"Dobře pane, ale potřeboval bych si s vámi promluvit," oznámil mu.
Brumbál se na chvilku zamyslel. "Přijď za čtvrt hodiny ke mně do pracovny."
"Ano, pane profesore," a s tím se oba vydali svým směrem.
Alespoň se může v klidu nasnídat. Čas ho netlačí, konkurz je naplánován až na desátou hodinu. U nebelvírského stolu si vybral místo vedle Ginny naproti Hermioně.
"Dobré ráno," pozdravil je.
"O čem jsi mluvil s profesorem Brumbálem?" chtěla vědět Hermiona.
Harry nejdřív nevěděl, jak to může vědět, pak mu došlo, že je nejspíš pozorovala otevřenými dveřmi.
"Jen si s ním potřebuji o něčem promluvit," vysvětlil Harry, ale Ginny ani Hermiona se netvářili, že by jim taková odpověď stačila.
"Něco se mi zase zdálo, Voldemort se snaží získat Kámen smrti," zašeptal Harry, aby ho nikdo jiný neslyšel.
"Kámen smrti?" nechápala Ginny.
"Nikdy jsem o ničem takovém neslyšela, ty ano?" ptala se Hermiona Harryho.
"Ne, ale Brumbál možná ano. I kdyby ne, měl by vědět, že Voldemort po něčem takovém jde," odpověděl jí.
"To ano," přitakala Hermiona. "Zkusím se podívat do Tajemných starobylých artefaktů," dodala Hermiona, čímž samozřejmě Harryho ani Ginny nepřekvapila. 
"Není možné, že to byl jen obyčejný sen?" pochybovala Ginny.
"Nebyl to obyčejný sen. Já ten rozdíl poznám, tohle bylo… takové… prostě… jiné," nedokázal se Harry pořádně vyjádřit.
Hermiona a Ginny pokývali hlavou právě ve chvíli, kdy do Velké síně vkročil Ron a přisedl si k nim. Stejně jako každý den, i dnes si na talíř naložil kupu jídla a začal se jím ládovat.
"Co koukáte?" vyjel na ně, když si všiml, že ho všichni pozorují.
"Nic, jen si tak říkáme, jestli je vstup do hradu povolen i prasatům," konstatovala Ginny.
"Mám hlad, to se nemůžu ani najíst?" protestoval Ron.
"Samozřejmě že můžeš, ale mohl bys to zkusit dělat jako člověk?" ptala se sarkasticky Hermiona.
"Pospíchám," vysvětlil Ron.
"Do školy?" nadzvedla Hermiona obočí.
"Ne, prostě jen tak, abych se jídlem zbytečně nezdržoval."
"Aha."
Vždy když spolu Ron a Hermiona mluvili tímhle způsobem, raději nijak do konverzace nezasahoval. To že Ron při konzumování nepoužívá zcela vybrané způsoby, ho příliš netlačilo na srdci, i když sám používal spíše Hermionin způsob stravování. To asi mělo něco společného s jejich výchovou. Mudlovské rodiny ve kterých žily, patřili k vybranějším rodinám, kde se na podobné věci hodně dbalo. Strýc Vernon jako ředitel firmy Grunnings občas pozval nějakého obchodního partnera domů na oběd a tak jeho rodina prostě musela mít velice dobré způsoby. Harry se sice podobných obědů většinou neúčastnil, ale i tak pochytil nevědomky chování lidí v jeho okolí. O Hermionině rodině toho příliš nevěděl, snad jen že její rodiče byli zubaři. Zubaři ovšem zpravidla patřili mezi bohatší lidi (jejich dům, který Harry měl možnost vidět, to jen potvrzoval) a tak pravděpodobně také měli vybranější způsoby podobně jako Dursleyovi. Harry jen doufal, že to bylo vše, v čem byli Dursleyovím podobní. Při představě, že Hermiona doma trpí a celých jedenáct let v kuse před tím trpěla stejně jako on, se mu dělalo nevolno.
Vlastně si až teď uvědomil, jak málo toho o Hermioně ví.
Teď už ale nehodlal zbytečně meškat, patnáct minut uplynulo a čím dřív se Brumbál o tom kameni dozví, tím lépe. Vstal od stolu, řekl, že se za chvíli vrátí a vydal se za Brumbálem. Teprve když stanul před chrličem, si uvědomil, že nezná heslo.
"Kdo nezná heslo, neprojde," řekl chrlič.
"Ale mě Brumbál očekává," protestoval Harry. Proč mu Brumbál neřekl heslo?
"Jak se jmenujete?" ptal se chrlič.
"Harry Potter," odpověděl Harry.
"Oznámím panu řediteli, že jste tady," řekl chrlič, ale vůbec se nepohnul.
"Pan ředitel vás očekává," konstatoval po pár sekundách chrlič a uvolnil mu průchod. Harry vyjel po točitém schodišti a stanul před dveřmi do ředitelny. Zaklepal.
"Pojď dál, Harry," ozval se zevnitř Brumbálův hlas.
Harry vstoupil. Brumbál seděl za svým stolem a rukou mu pokynul ke křeslu. Harry se posadil. Bývalí ředitelé Bradavic na něj zvědavě koukali.
"Tak co máš na srdci?" optal se přívětivě.
"Měl jsem vidění o Voldemortovi," konstatoval Harry. "Vím jistě, že to bylo skutečné vidění, ne jen pouhý sen."
Brumbál se na něj zadíval. "Co bylo v tom vidění?" ptal se ho. Zřejmě mu věřil.
Harry mu převyprávěl do detailů, vše co spatřil. Brumbál pak chvilku mlčel a přemýšlel.
"Zajímavé Harry," řekl pak.
"Víte, co je ten Kámen smrti zač?" ptal se s nadějí Harry.
"Už jsem o něm slyšel, ale momentálně ti neřeknu kde," odpověděl Brumbál zamyšleně.
"Proč ne?" ptal se Harry naštvaně. Další tajemství je před ním ukrýváno a je úplně jedno, že to byl on, kdo poskytl klíčové informace.
"Protože si to nepamatuji," usmál se Brumbál.
"Aha," zastyděl se Harry za svůj vyčítaví tón.
"Občas hledáš tajemství tam, kde nejsou," řekl Brumbál a nadále se usmíval.
"Máte alespoň nějaké tušení, co by ten kámen mohl dělat?" vrátil se Harry k původnímu tématu.
"Tušení ano," konstatoval Brumbál. Harry nadzvedl obočí, jestli mu to řekne.
"Něco se smrtí, nebo s posmrtným světem," řekl Brumbál.
"To mě také napadlo," přikývl Harry.
"Vzhledem k jménu kamene není příliš obtížné, si podobné domněnku odvodit," přitakal Brumbál. "Ale já mám navíc pocit, že jsem o něm slyšel v souvislosti se světem mrtvých," dodal ještě.
"Každopádně ať už je ten kámen k čemukoliv, bylo by dobré najít ho dřív než Voldemort," řekl Harry.
"Nebo jej zničit," dodal Brumbál a Harry přikývl.
Náhle ho něco hrozného napadlo.
"Pane profesore, myslíte, že Voldemort může vlézt ke mně do hlavy stejně jako já do jeho?" ptal se Harry vyděšeně. Co když je Voldemort skrze Harryho poslouchá právě teď?
"Určitě může," odpověděl Brumbál, ale nevypadal, že by ho to příliš trápilo.
"A vám je jedno, že možná právě teď poslouchá vše, co říkáme?" ptal se Harry nevěřícně.
"Myslím, že to nedělá," řekl Brumbál klidně.
"Proč?" nechápal Harry. "Proč by nevyužil možnosti získat o vás spoustu informací?"
"Má strach."
"Ze mě?" divil se Harry a jeho obočí vyletělo až někam ke stropu.
"Ne z tebe," odporoval Brumbál. "Ale z tvého nejmocnějšího kouzla."
"Láska," nebyla to otázka, vždy když Brumbál mluví o nejmocnějším kouzle, je jasné co tím myslí.
"Ano," přitakal Brumbál. "Voldemort je plný nenávisti, nezná lásku, k nikomu jí už necítí. Jestli to dříve bylo jinak, to opravdu netuším. Ale jsem si jistý, že má strach, že když prostřednictvím tebe lásku zažije, mohl by dostat touhu cítit podobný pocit na vlastní kůži a to by zřejmě znamenalo konec pána zla."
"To se mi nějak nezdá, pane. Sice mohu potvrdit, že pocity jdou skutečně cítit," řekl Harry, protože si vzpomínal, jak včera ve Voldemortově těle, cítil vztek sám na sebe a v létě nenávist k Brumbálovi. "Ale pokud já jsem schopen pocítit jeho nenávist, aniž by mě nějak významně ovlivnila, nechápu, proč by on nemohl pocítit lásku," odporoval Harry.
"Je tu jeden velký rozdíl. Tebe nenávist nemůže překvapit, předpokládám, že k Voldemortovi cítíš tak obrovskou nenávist, že bys ho bez milosti zabil, kdybys měl příležitost."
Harry přikývl a už tušil. "Ale Voldemort lásku nezná, pokud by ji pocítil, mohlo by to pro jeho duševní stav mít nedozírné následky," vysvětlil Brumbál.
"Takže stačí Voldemorta naučit milovat a máme vyhráno," konstatoval Harry s nadsázkou.
"Ne úplně vyhráno, ale s láskou přichází lítost. Nejspíš by pořád kladl odpor, ale už by nebyl tak necitelný," řekl Brumbál.
Harry se nad představou Voldemorta cítícího lásku musel pousmát. Jeho úsměv ovšem během několika sekund vystřídalo čiré zděšení.
"Pokud je to všechno pane, měl bych už jít," řekl Harry, ale jeho tón hlasu vůbec nezněl tak jako před tím.
"Je všechno v pořádku?" ptal se překvapeně Brumbál.
"Jistě, ale právě jsem si uvědomil, že za chvíli začíná konkurz na brankáře, měl bych tam být," vymýšlel si rychle Harry. Konkurz začínal až za hodinu, takže bylo stále dost času.
"Tak jdi, ale očekávej, že si tě během příštího týdne zavolám," pobídl ho Brumbál. Harry se rozloučil a vykročil rychlím krokem ven. Zamířil ihned k Moodymu do kabinetu. Pokud je vážně láska to jediné co Voldemortovi zabraňuje dostat se mu do hlavy, nesmí o ni přijít. Musí to okamžitě projednat s Moodym.
Po cestě minul několik studentů, kteří se jeho vážné tváři a rychlému kroku podivovali, ale Harry je ignoroval. Když konečně stanul před Moodyho kabinetem, důrazně zaklepal dveře. Po chvíli se otevřely, a když Moody uviděl Harryho vážnou tvář, uvědomil si, že se něco stalo.
"Pojď dál, Pottere," řekl a ustoupil, aby kolem něj mohl Harry projít. Kabinet se letos podobal tomu loňskému, kdy jej obýval Skrk mladší v přestrojení za Moodyho. Skrk zřejmě použil Moodyho věci k vybavení kabinetu, takže skutečný Moody na výbavě nemusel nic měnit. Navíc to byla jen nástěnka s fotkami smrtijedů na svobodě a podezřelých lidí. Harry si všiml, že mezi smrtijedy byl i Lucius Malfoy, i přes to že byl ministerstvem všech obvinění zproštěn. Mezi podezřelými byli i někteří studenti, syn Luciuse Malfoye Draco a jeho tělesná stráž Vincent Crabe a Gregory Goyle. Dál ještě poznával zmijozelskou prefektku, to byla ta, kterou potkal ve Velké síni, když šla běhat. Pod každou fotkou bylo napsáno jméno příslušného člověka a Harry se tak poprvé dozvěděl, jak se vlastně jmenuje. Angelina LeClairová. Jestli ji vážně Moody podezírá, asi by si na ni měl dát pozor. Vzhledem k tomu, že jsou oba prefekti, se nejspíš občas setkají.
"Tak o co jde," chtěl vědět Moody a pokynul mu rukou ke stolu, kam poté oba zasedli.
"O Voldemorta," řekl Harry a vysvětlil mu celou situaci. Moodyho tvář se po dobu vysvětlování stále více zachmuřovala.
"To by ovšem mohl být problém," konstatoval pak Moody.
"To ano," přikývl Harry, který nevěděl, jestli má být rád, že o své nejsilnější kouzlo nepřijde, nebo nerad, že tím ohrožuje své přátele.
"Možná mám řešení," vyhrkl náhle Moody.
"Jaké?" vyzvídal Harry zklamaně a úlevně zároveň.
"Magie mysli," odpověděl Moody.
"Magie mysli?" nechápal Harry.
"Je to hodně pokročilé odvětví magie, vlastně jde o schopnosti kouzlit myslí. Někdy se jí také říká nitromagie. Třeba lze doslova číst svému soupeři myšlenky, což je v boji prakticky nepřekonatelná výhoda. Nebo dokonce získat úplnou kontrolu nad myslí toho druhého. Je spousta různých dovedností, které se dají naučit. Já se však umím pouze bránit, proti vniknutí do mysli. Ale mohl bych se pokusit pro tebe najít nějakého učitele, který by ti pomohl s obranou mysli. Uvidím, co se dá dělat," řekl nakonec.
Harry poněkud mdle přikývl. Že něco takového vůbec existuje, do dnes netušil a brzy se to bude muset naučit.
"To asi nebude učení na dvě hodiny?" ptal se Harry.
"Ne, přinejmenším na několik týdnů a spoustě lidí se nepodaří učinit žádný pokrok nikdy. Doufejme, že to nebude tvůj případ."
"Takže použití lektvaru musíme o pár týdnů odložit," konstatoval Harry.
"Přinejmenším," přikývl Moody. "Nebezpečí jaké plyne z únosu vašich přátel, není zdaleka tak velké, jako z ovládnutí tvojí mysli. Asi je marné snažit se tě přesvědčit, aby ses začal chovat nepřátelsky sám o sobě, že ano?"
"Máte pravdu, je to marné" přitakal Harry. "Už víte, kdy bude lektvar hotov?"
"Během následujících dvou dní. Pravděpodobně v noci ze středy na čtvrtek se pro něj vydáme," odpověděl Moody.
Harry byl tak rád, že chvíle kdy bude muset dát svým přátelům sbohem, se odkládá na neurčito. Na druhou stranu tím ale své přátele vystavuje opakovaně nebezpečí.
Rozloučil se s Moodym a vyrazil do nebelvírské věže. Ve společenské místnosti příliš lidí nebylo, většina už byla venku kolem hradu, někteří zřejmě už i na famfrpálovém hřišti připraveni na konkurz. Stále tu ovšem seděli Ron, Hermiona a Ashley. Harry k nim okamžitě zamířil.
"Tak co?" začala se ho Hermiona vyptávat jakmile dosedl do křesla.
Harry se nenápadně rozhlédl po společenské místnosti, jestli je někdo neposlouchá. Když usoudil, že ne začal jim vypravovat co se dělo u Brumbála.
"Takže ty-víš-kdo se ti nemůže dostat do hlavy, protože by zjistil jaké to je mít rád a začal by taky někoho mít rád," řekl Ron.
Harry přikývl.
"No to je gól," ohodnotil to Ron.
"A co prostě Voldemorta donutit aby ti vlezl do hlavy?" navrhla Ashley a ignorovala trhnutí Rona a Hermiony.
"Tak si ho jdi přesvědčit," ukázal jí Harry na dveře, jakoby se Voldemort za nimi skrýval.
"Až jindy," přerušil její odpověď Ron. "Za chvíli začíná konkurz a kapitán pořád sedí ve společenské místnosti."
Harry se rychle podíval na hodinky. Bylo za pět minut deset. Rychle vyběhl do ložnice, vzal si kulový blesk a pak všichni čtyři zamířili na famfrpálové hřiště. Harry čekal, že Ashley bude stejně jako Ron jen přihlížet a proto byli všichni tři překvapeni, když v Ashleyině ruce spatřili koště.
"Ty se budeš taky účastnit konkurzu?" divil se Ron.
"Jasně, zkusím to. Docela mě překvapuje, že ty ne," odpověděla Ashley.
"Post brankáře mě nikdy příliš nelákal," vysvětlil Ron.
Harry přemýšlel, jestli už někdy viděl nějakou brankářku. Pokud ho paměť neklama, tak zatím nikdy, ale nijak se k tomu nevyjadřoval.
Když došli na famfrpálové hřiště, bylo už několik minut po desáté a na světelné tabuli už hezkou řádku minut svítil nápis Nebelvír. Na hřišti se tísnily davy nespokojených uchazečů i jejich přátel, kteří jim přišli držet palce. Harry na to ohromeně zíral. Vážně nečekal, že konkurz vyvolá až takový zájem.
"Harry konečně, už jsme si mysleli, že nepřijdeš," chytla ho něčí ruka za rameno. Harry se podíval na majitelku, byla to Angelina Johnsonová, střelkyně. Za ní stál zbytek týmu, primuska Alice Spinnetová, Katie Bellová a odrážeči Fred a George Weasleyovi se stále ještě růžovími košťaty. Díky tomu se jim čas od času dostalo nějakého toho pobaveného pohledu, Fred a George to všem kysele opláceli.
"Dobře," řekl si pro sebe, čímž si chtěl dodat odvahu. "Věnujte mi prosím pozornost!" zahalekal tak aby ho všichni slyšeli i přes své hlasité hovory. V mžiku bylo ticho a všichni čekali, co jim Harry nařídí. "Na hřišti zůstanou jen uchazeči o post brankáře, všichni ostatní pryč!" přikázal. Ozvalo se nespokojené brblání, ale zdálo se, že jej všichni poslechnou. Nakonec ze hřiště odešla na tribunu více jak polovina lidí. Harry zbytek rozdělil na skupinky a každé skupince přidělil jednoho člena týmu. Sebe úmyslně vynechal, tak aby mohl sledovat, kdo bude mít s řízením koštěte problémy a kdo poletí bez problémů. Do puntíku tak kopíroval plán, který mu Ron připravil.
"Tak do toho," přikázal Harry, když všem vysvětlil, co se po nich očekává. První vzlétla Angelinina skupinka. Harry letěl kousek vedle ní a pozoroval jednotlivé uchazeče. Většina se držela dobře, dokud nezačala Angelina dělat slalom mezi tribunami. Ostatní skupinky dělali to samé. K Harryho potěšení se zdálo, že Ashley zvládá létání na koštěti levou zadní. Asi musela, když na koštěti přeletěla celý Atlantik. Jakmile měly všechny skupinky svůj let za sebou, mohl Harry začít vyřazovat. Během toho co létaly, si dělal poznámky na kus papíru. Teď podle něj určoval vypadnuvší a posílal je na tribunu. Na hřišti nyní zůstalo osm studentů, mezi nimi byla i Ashley jako jediná dívka.
"Vaše schopnosti létání na koštěti jsou na dostatečné úrovni. Teď si prověříme, jak umíte chytat," řekl jim Harry. Na každého uchazeče šla tři trestná střílení, v každém z nich ho prověřovala jiná střelkyně. Každý uchazeč pustil alespoň jeden gól. Harry mohl nyní poslat dalších pět studentů na tribunu. Zůstali jen ti šest a šedesáti procentní. Ashley byla k překvapení všech mezi nimi, nikdo totiž nečekal, že by se holka mohla dostat takhle daleko na postu brankáře. Harry sice měl být jako kapitán nestraný, ale prostě nešlo nepřát své vlastní sestře úspěch. Dále tu byl Steaven Acker statný student sedmého ročníku a Doug Riley holohlavý šesťák, taktéž velmi mohutný. Ashley vedle nich působila dost nepatřičně. Acker i Riley zabírali oba dvakrát tolik prostoru a měli tak značnou výhodu při chytání. To je také zřejmě důvod nižšího počtu brankařek.
Harry si je zrovna svolával k sobě a chtěl jim sdělit, jak se rozhodne o novém nebelvírském brankáři, když ho přerušil pokřik z tribuny.
"ZMIJOZEL!!! ZMIJOZEL!!! ZMIJOZEL!!!"
Harry se překvapeně podíval za sebe. Tam byla asi desítka studentů Zmijozelu, kteří byli podle všeho zodpovědní za ten randál.
"Co tu k čertu dělají? Vždyť mají mít konkurz až odpoledne!" rozčiloval se Harry.
"Je půl jedné," konstatoval Riley, když se podíval na hodinky. Harry byl překvapený, ne jen kvůli tomu, jak dlouho tu už jsou, ale i kvůli Rileyho hodinkám. Co si ten pazneht vůbec myslí? Rozčiloval se v duchu.
"Ty hodinky hned někam schovej, na hřišti je už nechci nikdy vidět," přikázal Harry neoblomně.
"Proč?" nechápal Riley.
"Dovedeš si představit, co se děje s rukou poté, co jsou maličké úlomky hodinek zaříznuty hluboko do masa?" ptal se s kamennou tváří. Riley zbledl a honem si hodinky sundal.
"ZMIJOZEL!!! ZMIJOZEL!!! ZMIJOZEL!!!"
"Teď už konečně k poslední fázi konkurzu. Budou to tři kola, v každém kole poletí na každého z vás každá naše střelkyně, to znamená pro každého devět trestných střílení. Kdo dostane nejméně gólů, je novým brankářem," vysvětlil Harry. "Začne Acker," rozhodl.
Acker se bez dalších průtahů rozletěl ke třem obručím. První exekutorkou trestného střílení byla Angelina.
"ZMIJOZEL!!! ZMIJOZEL!!! ZMIJOZEL!!!"
 Angelina vyzkoušela Ackerovo krytí spodní obruče, ale ten obstál. Katie dopadla podobně, až Alici se podařilo skórovat.
"DÍRA!!! DÍRA!!! DÍRA!!!" skandovali pak Zmijozelští.
"Jdi na to Ashley," poslal Harry svou sestru na místo Ackera. Ashley k Harryho potěšení nepustila camrál ani jednou za svá záda. A byla tak teď ve vedení. Zmijozelské evidentně stále bavilo narušování nebelvírského konkurzu svým pokřikem, protože ten neutichal. Nezdálo se ovšem že by s tím měl některý z předchozích uchazečů nějaký problém.
Nyní ovšem do brány nastupoval Riley. Ten pustil k potěše Zmijozelských všechny tři střely za sebe, přičemž gól který dala Katie vypadal pro Rileyho dost nešťastně. Katie totiž naznačila hození camrálu na prvou obruč a Riley se tím směrem vydal. Katie pak mohla v pohodě prohodit míč levou obručí. Následovala obrovská salva smíchu od Zmijozelských. Riley měl evidentně problém s nervozitou. Harry byl vlastně rád, že tu Zmijozel je, protože kdyby na to přišel až při zápase, už by se s tím nedalo nic dělat.
Acker pak nastoupil do druhého kola, teď gól nepustil a Harry doufal, že Ashley si udrží čisté konto i nadále. Po prvním pokusu se Harryho naděje držela. Při druhém ovšem Katie použila na hod levou ruku, čímž Ashley poněkud zmátla. Pak na poslední chvíli ruku s camrálem stáhla zpět a přehodila si ho do pravé, udělala to samé a levou už vstřelila. Ashley se mohla jen koukat, jak míč plachtí do spodní obruče.
Zmijozelští začali znovu skandovat.
"DÍRA!!! DÍRA!!! DÍRA!!!"
Tentokrát skandovali o dost déle. Možná kvůli tomu, že se jmenovala Potterová, možná jen kvůli tomu že byla holka a Zmijozelští holky ve famfrpálu prostě příliš neuznávají, tím spíš na postu brankáře.
Alicinu střelu už naštěstí chytla, takže teď byli s Ackerem na stejno.
Následoval opět Riley. Ten se trochu vzpamatoval a pustil stejně jako Ashley jenom jeden gól. Ovšem jeho šance nevypadaly moc slibně. Ashley ani Acker by nesměli chytit ani jedno trestné střílení, aby se udržel ve hře a to se příliš očekávat nedalo.
Acker to hned při svém prvním zákroku potvrdil, když Angelininu ránu na levou obruč přikryl do své náruče a Harry tak mohl poplácat Rileyho po zádech a poslat na tribunu. K Harryho mírné nespokojenosti nepronikla za Ackerova záda ani žádná další střela a udržel se tak na pouhém jednom inkasovaném gólu. Ashley se tak dostala pod velký tlak, pokud pustí camrál za sebe je venku.
Harry by asi správně měl být nadšený Ackerovým výkonem, ale prostě víc přál Ashley. Zmijozelští teď s každým pokusem střelců vysílali na hřiště pískot a pak vyvolávaly posměšná hesla. Harry si uvědomil, že síla Zmijozelského hlasu je stále větší a větší. S obavami se podíval na hodinky, bylo za osm minut jedna. Takže mají osm minut, než Zmijozel vtrhne na hřiště a na nějaký nebelvírský konkurz nebude brát ohled.
"Pospěš si! Máme osm minut!" zakřičel na Angelinu, aby ho v tom hluku vůbec slyšela.
Angelina přikývla a ihned se rozletěla s camrálem proti Ashley, Zmijozel bučel a Harry doufal. Angelina vyzkoušela Ashley technickou ranou, Harry si už myslel že Camrál svojí podivnou trajektorií opíše kolem Ashley půlkruh. Ta ovšem na poslední chvíli natáhla svojí ruku a podařilo se jí mírně změnit směr camrálu, takže obruč minul. Ashley ovšem při tomhle fantastickém zásahu ztratila pevnou půdu pod nohama, respektive ztratila rovnováhu na koštěti. A tak začala padat a dělat při tom kotrmelce, přičemž koště stále držela mezi nohama. Trvalo to pár metrů a několik kotrmelců, než svůj pád vyrovnala. Někteří Zmijozelští se zapomněli posmívat Angelině, že trestné střílení neproměnila. Natolik je uchvátil Ashleyin zákrok. Harry si všiml jak Acker vedle něho mírně vyvalil oči. Tohle byl totiž zákrok na úrovni profesionálů.
Nebelvírští nadšeně tleskali. Ani po odchodu Wooda zřejmě nebude post brankáře v nebelvírském týmu slabinou. Harry se ovšem nějakým tleskáním nezdržoval, okamžitě posílal Katii na další pokus, protože pokud Ashley vyrovná s Ackerem stav, bude záležet opravdu na každé vteřince.
Katie se rozletěla proti obručím. Sotva byla na dostřel, pokusila se Ashley překvapit prudkou ranou do spodní obruče. Ta ovšem byla pozorná a tenhle pokus ji nevyvedl z klidu. Následoval další pokřik Zmijozelu zpochybňující Katiino famfrpálové umění a potlesk Nebelvíru. Souboj Nebelvír versus Zmijozel dnes probíhal alespoň na tribuně. Harry ovšem neměl čas kochat se diváckým soubojem, právě hnal Alici na poslední trestné střílení.
Alice na rozdíl od Katie se zakončením nijak nespěchala, pokusila se rychlým pohybem protáhnout kolem Ashley a dát do prázdné, což se jí také téměř povedlo. Došlo mezi nimi k menší přetlačované, ze které nakonec vyšla lépe Ashley, protože rozhozená Angelina netrefila odkrytou pravou obruč, na kterou mířila. Na jednu stranu byl kvůli Ashley rád, na druhou stranu pro něj tohle znamenalo komplikace. Pokud bude s Ackerem dlouho vyrovnaní, budou muset přesunout rozhodnutí o brankáři na jiný termín a to se mu opravdu nechtělo.
"Náhlá smrt!" zakřičel Harry. "Ashley zůstaň v bráně, Angelino, leť!"
Angelina se nenechala dlouho pobízet a zamířila s camrálem proti Ashley.
Harrymu připadalo, že jí cesta k obručím trvá dvakrát déle než normálně. Nakonec k nim ovšem doletěla a překonala Ashley, když opět několikrát naznačila. Ovšem Camrál trefil pouze tyč obruče, až se celým stadionem rozneslo hlasité cinknutí a pak se odrazil ven. Ashley mohla děkovat famfrpálovému bohu.
Harry na hodinky už raději ani nekoukal, jen popoháněl Ackera v letu ke třem tyčím, kde vystřídal Ashley. I přes starosti s časem Harryho potěšilo gesto, když si oba brankáři plácli ve chvíli, kdy se míjeli. Byl to souboj o všechno, ale stále fair play.
Angelinu nebylo třeba popohánět, když byl Acker u obručí, okamžitě vystartovala. O tom že i Acker dovede předvést neuvěřitelný zákrok, se všichni přesvědčili, když Angelininu střelu na spodní obruč po několika naznačeních vyboxoval v pozici hlavou dolů. Camrál se od jeho napřažených rukou odrazil až k zemi, kde po pár skocích zůstal ležet. Skandující Zmijozel se už naučili všichni ignorovat a Harry už vlastně ani nevěděl, jaké nesmysly k nim teď z tribun křičí.
Harry byl ležícímu camrálu nejblíže a tak zakřičel.
"Ashley do brány!" a rychle se vydal pro camrál. Během několika sekund už mohla letět Katie na Ashley a Harry se modlil, aby tohle byla už poslední série.
Katie se pokusila o něco podobného jako Alice při posledním trestném střílení před náhlou smrtí. Jí se ovšem kolem Ashley podařilo protáhnout mnohem lépe a s trefením odkryté levé obruče problém neměla. Ashley zklamaně přenechávala obruče Ackerovi, který teď jistě cítil neopakovatelnou šanci na vítězství. Harry s ní soucítil, tak krásně to začalo, když v prvním kole nepustila ani jeden gól, ale tohle je famfrpál. V tom je často důležitější konec, než začátek. Zmijozelští opět skandovali a opět jim nikdo na hřišti nevěnoval sebemenší pozornost, všichni cítili to napětí, které tu teď vyzařovalo. Tohle byl souboj skvělých brankářů a střelců, ať už si Zmijozelští skandují, co chtějí.
Katie se rozletěla k obručím. Harry cítil, jak k ní od Ashley putuje němá prosba. Katie nic nevymýšlela, jakmile byla v dostatečné blízkosti, poslala na Ackera prudkou střelu do horní obruče, po které se marně natahoval. Camrál se odrazil od tyče dovnitř v ostrém úhlu, tak přesná to byla rána. Harry cítil kámen, který spadl Ashley ze srdce. Za to jemu se na tváři začali zrcadlit obavy. Jak dlouho tohle může trvat? Sebral veškerou odvahu a podíval se na hodinky. Zděsil se.
"Minuta!" křičel jak na lesy aby překřičel Zmijozelské, kteří začali skandovat svou klasiku.
"NEBELVÍR DO HNOJE!!! NEBELVÍR DO HNOJE!!! NEBELVÍR DO HNOJE!!!"
Ashley už stála v brankových tyčích, jenže to už bylo deset sekund pryč. Alice se proti ní rozletěla. Když byla na dostřel, naznačila střelu, pak si přehodila camrál do levé, pak do pravé, opět naznačila, pak znovu do levé a konečně vystřelila. Prudká rána směřovala na pravou obruč. Ashley však fotbalovým způsobem camrál pevně chytla do obou rukou a už ho nepustila.
"Rychle! Acker do brány, Alice, dělej, připrav se na další trestné střílení!" udílel poslední pokyny a doufal, že teď Alice dá. Zbývalo dvacet sekund. Jestli to Acker chytí, bude muset rozhodnutí o novém brankáři odložit na pozdější termín.
Ashley se zastavila na koštěti kousek od něj a Harry opět cítil tu němou prosbu, kterou upínala k nebelvírské střelkyni. Když Alice zahájila trestné střílení, zbývalo už pouhých deset sekund, když se dostala na dostřel, změnil se nápis na světlé tabuli z Nebelvír na Zmijozel a Zmijozelští vpochodovali na hřiště. Část z nich v čele s Malfoyem a Markovem okamžitě vzlétla směrem k nim. Harrymu bylo jasné, že se pokusí trestné střílení sabotovat a tak mávl na ostatní členy týmu a letěli Zmijozelským vstříc s cílem je trochu zpomalit a umožnit tak Alici dokončit úkol. Byli už jen pár metrů od nich, kdy se Harry naposledy ohlédl a spatřil jak camrál prolétává prvou obručí. Ashley se začal radovat a Acker se chytil za hlavu.
"Konec! Nechte je!" zakřičel Harry na své spoluhráče. Nechtěl se zbytečně pouštět do potyčky.
"Vypadněte, Pottere!" nařídil mu vztekle Malfoy, zřejmě naštvaný, že se jim nepodařilo konkurz překazit.
Harry opět jen mávl na své spoluhráče a všichni se začali trousit ze hřiště.
"Hezký koště Weasleyovci," ocenil Freda a George nějaký Zmijozel, načež se jejich zbytek dal do smíchu. Fred a George je ignorovali.
Harryho ještě na hřišti Ashley objala, když ho míjela a jen zářila. Vypadalo to, že Hermionin názor na famfrpál nesdílí.

Odpoledne se v Nebelvírské věži konala velká oslava na Ashleyinu počest. Všichni jí gratulovali a opakovali, že je skvělá a mohla by to dotáhnout až na profesionální úroveň. Harry, Ron a Hermiona seděli ve svých oblíbených křeslech. Ashley se spoustou dalších studentů právě poskakovali do rytmu písničky od nějaké kouzelnické kapely, jejíž jméno snad ani znát nemohl. Jediná jemu známá kouzelnická kapela byly Sudičky, ale tahle hudba zněla mnohem divočeji. Harry také během tohoto odpoledne učinil zajímavý poznatek, co se Ashley týče. Zatímco on, se nikdy necítil příliš dobře, kdy byl středem pozornosti, i když si spousta lidí myslela pravý opak, Ashley si to užívala. Bylo to na ní vidět. Zajímalo ho, po kterém z rodičů to zdědila, protože Harry zdědil zase pravý opak.
"To byl asi nejnapínavější konkurz, jaký jsem kdy viděl," prohlásil Ron.
"A kolik jsi jich už viděl?" ptala se Hermiona.
"Tohle byl první," odpověděl Ron.
Hermiona je zakroutila hlavou. "Víš, že jsi děsnej?"
"Vím," přitakal Ron s úšklebkem.

Po celý zbytek sobotního odpoledne se oddávali jen zábavě. Chvíli hráli šachy, pak Fred a George ukazovali jeden ze svých vynálezů, tentokrát s názvem Řachavý perník. Vtip spočíval v tom, že po snědení se vám z žaludku začaly ozývat podivné výbuchy. Prvním nedobrovolným testovaným subjektem byla Ashley. V tom všem hluku se najednou začaly ozývat drobné výbuchy. Nikdo netušil co se děje, až když smíchem se svíjející dvojčata ostatním svěřila s tím, co provedla, začalo pátrání po oběti. Když se zjistilo, že obětí je Ashley, chytl dvojčata nový, ještě prudší záchvat smíchu. Ashley je pak honila po společenské místnosti tak dlouho, dokud jí nedali protijed.
"To máš za ta růžová košťata," dodali pak ještě.