Harry Potter a Svatý grál

8. Kapitola-Trelawneyová opět ve formě

Harry pomalu otevřel oči. Okolo něj byla jen spousta rozmazaných bílých fleků i přes to mu ale bylo okolí nepříjemně povědomé. Začal šátrat rukou na nočním stolku, který odhalil na levé straně postele. Poté co málem shodil skleničku s vodou, nahmatal své brýle a nasadil si je. Nemýlil se, okamžitě poznal tu místnost, ve které se nacházel, byl tu již mnohokrát. Bradavická ošetřovna. Bílé stěny, bílé povlečení, lidé v bílém, vše zde bylo bílé, dokonce i světlo pronikající oknem dovnitř se mu teď zdálo bělejší, než je obvyklé. Naposledy tu byl na konci minulého školního roku, když se zotavoval po souboji s Voldemortem z několika Cruciátů. Teď se nezotavoval z žádného souboje, tentokrát byl omráčen tak rychle, že se bránit ani nestihl. Ale co se to stalo po tom? Pokud si dobře vzpomínal Hermiona a Ashley ho surově byly a pak mu dokonce Hermiona ukousla jazyk. To byl ale naštěstí jen sen, uvědomil si. Ovšem to co udělal pak on, už sen nejspíš nebyl, Harry byl tak zmatený, že začal před Hermionou a ostatními utíkat přes tři vagóny, dokud ho v tom třetím nechytl nějaký kluk. Tedy nechytl, on ho vlastně ani nechytal, jen ho nechal narazit do zdi vagónu. Tak jednoduché jako on, to s ním ještě nikdo neměl. A teď ležel tady na ošetřovně vinou vlastní zmatenosti, jak je možné, že uvěřil obyčejnému snu? Vždyť je přece obvykle schopen oddělit sen od reality. Jenže ten sen byl tak skutečný, ještě teď měl nepříjemný pocit ve své puse, bezděčně vyplázl jazyk a přejel si po něm prstem. Leknutím pak málem vyjekl, po jazyce se mu totiž táhla nějaká, teď již téměř zahojená rána. Byl to přece jen sen, ujišťoval se. Hermiona by mu přece doopravdy neukousla špičku jazyka, ať už by se k ní choval sebehůř, tohle by neudělala ani Malfoyovi, pokud by tedy získala odvahu políbit ho. Kromě toho Hermiona mu v tom snu ukousla celou špičku, ale on ho měl jen poraněný. Jak ale tedy přišel k tomu zranění jazyka? Věděl určitě, že před cestou do Bradavic byl jeho jazyk zcela v pořádku.
Náhle vešla madam Pomfreyová, která ihned pohlédla jeho směrem, zřejmě tušila, že by již mohl být vzhůru.
"Dobré ráno pane Pottere, tak jak vám je?" zeptala se.
"Docela dobře," řekl Harry s jistými obtížemi. Ráno? To byl zase v bezvědomí celý den?
"Když vás pan Morrison udeřil, kousl jste se zřejmě leknutím do jazyka, proto se vám mluví tak špatně" odpověděla na jeho nevyřčenou otázku. "Jinak, drobný otřes mozku, ale nic vážného. V bezvědomí vás udržovali prefekti, protože si nebyli jisti co s vámi, když jste se po prvním probuzení choval tak zmateně, ale to je po otřesu mozku normální. Budu si vás tu ovšem muset nechat pro jistotu do zítra, kdyby nastaly nějaké komplikace."
Takže byl zmatený kvůli otřesu mozku, tím se to vyjasňuje. Harry v odpověď jen zabručel, byl již z dřívějška zvyklí trávit na ošetřovně noci, ale přece jen mu to nebylo příliš příjemné.
"A ten obvaz vám tak týden zůstane," dodala.
"Obvaz?" zeptal se zmateně.
"Ano ten co máte na hlavě," řekla madam Pomfreyová.
"Harry si zmateně šáhl na hlavu, po obvodu čela, měl kolem dokola obvázanou hlavu. S touhle hlavou bude svítit na míle daleko a bude tak dostávat ještě větší pozornost než dříve. Kdyby to alespoň bylo zranění z boje s nějaký smrtijedům či mozkomorem, ale on se z velké části zranil sám. Každý se ho bude ptát "Jak se ti to stalo?" a on jim odpoví "Praštil jsem se do hlavy, když jsem utíkal před Hermionou," to bude opravdu vypadat jako blázen. I když ono také půjde říct "Jeden z prefektů mě praštil v domnění, že jsem vyvraždil jeho rodinu," ale tím jen připomene, že je obviňován z vyvraždění Stepforterovích.
"Opravdu je to nutné?" zeptal se ne zrovna nadšeně.
"Ano, to je. Otřes mozku není nic, co byste měl podceňovat, kdybyste byl mudla, mohli by se u vás projevovat následky několik měsíců! Naštěstí existuje kouzlo, které dostane mozek opět do bezchybného stavu, ale to vyžaduje tmu v místě úrazu.
"Takže mi nesmí spadnout?" ptal se Harry.
"Nebojte se, nespadne, je na vás přidělán kouzlem," ujistila ho. "A kdyby vás začala bolet hlava, nebo vám bylo nevolno, tak mě zavolejte, budu ve své kanceláři, takže vás uslyším."
Harry opět jen cosi zabručel a madam Pomfreyová se tak raději vydala do své kanceláře.
Takže se bude týden potulovat po hradě s obvazem na hlavě - skvělé.
Kolik bylo vůbec hodin? Začal se rozhlížet po ošetřovně a hledat hodiny, ty visely prakticky až na druhé straně ošetřovny a ukazovaly půl osmé. Takže byl v bezvědomí téměř celý den a ještě další den bude mimo hru. Proč má jen takovou smůlu? Proč se zrovna on zraní při cestě do Bradavic a je nucen tak vynechat první den školy?
Podobnými úvahami se zaobíral prakticky celé dopoledne, zatímco jeho přátelé byli na hodinách, až krátce po poledni přišlo rozptýlení a to v podobě Rona, Hermiony a Ashley, která na sobě už měla nebelvírský odznak a Harry si oddychl, že skončila také v nebelvíru i když by jistě nevadil ani havraspáru nebo mrzimor. Nejhorší variantou byl zmijozel, kdyby skončila tam, mohlo by se jí kvůli jejímu jménu ještě něco stát, naštěstí vše dopadlo dobře a ona skončila v nebelvíru.
"Tak jak se vede, kamaráde?" ptal se ho Ron rozjařeně, hned jakmile Harryho uviděl.
"Nic moc, nejprve mi rozbije ciferník nějakej šílenej prefekt a pak se mi v hlavě pomotají kolečka a já začnu bláznit," postěžoval si Harry, zatímco se trojice rozestavěla kolem jeho postele.
"No jo, to se holt občas stává," odpověděl Ron s úsměvem, jakoby to bylo něco úplně normálního.
"Fakt?" zeptal se Harry s nadzdviženým obočím, "opravdu se ti občas stává, že se bojíš své nejlepší kamarádky?" Vzápětí si ale Harry málem utrhl pusu, vždyť mu na ní přece nezáleží, tak jaká pak nejlepší kamarádka?
Hermiona se zatvářila potěšeně.
"No…- občas mám ten pocit pomotaných koleček," odvětil Ron váhavě.
"Harry, ty jsi se mě bál?" zeptala se překvapeným hlasem Hermiona.
"Jasně, proč myslíš, že bych jinak utíkal?" odpověděl Harry úmyslně nabručeně, aby trochu snížil vliv toho podřeknutí.
"Víš, mě nikdy nepřipadalo, že bych ti dávala nějaký důvod bát se mě, takže se mi to zdál velice podivné," reagovala Hermiona nakvašeně, zatímco Ron se na ně překvapeně díval.
"Byl jsem zmatený, zdál se mi sen a já jej považoval za skutečnost, pak jsem se probral a bál jsem se tě," vysvětlil Harry.
"To jsem ti v tom snu něco udělala?" zeptala se udiveně Hermiona.
"Dá se to tak říct," odpověděl Harry nabroušeně, jakoby to snad byla její vina.
"Stalo se něco?" ptal se zmateně Ron.
"Jako v tom snu?" ptal se zmateně Harry. "Nic příjemného."
"Ne, myslím mezi vámi," opravil ho Ron.
"Nic, co by se mělo stávat?" odpověděl Harry tak rychle, že to znělo až nepřirozeně.
"Chováte se divně," pokračoval Ron.
"To, že nejsem vždycky vlídný a laskaví má možná něco společného s tím, že po mě jde Voldemort a nemůžu si bez bodyguardů dojít ani na záchod," odvětil rozzlobeně Harry (trhnutí Rona a Hermiony ignoroval).
"A taky s tím, že mu neříkáme pan jedinečný," zamumlala tlumeně Ashley ovšem tak, že to všichni slyšeli. Ron se po ní překvapeně otočil.
"Nestojím o to, abyste mi říkali pan jedinečný, ale jedinečný jsem, to mi vyvrátit nemůžete," reagoval Harry. "Proč by po mě jinak Voldemort šel, kdybych nebyl jedinečný?" dodal a trhnutí Rona a Hermiony opět ignoroval.
"Pro mě za mě si klidně mysli, že jsi jedinečný, ale právě kvůli tomu, budeš pro mě navždy obrovskej nafoukanec a toho já za bráchu nechci," odpověděla Ashley.
"Obrovskej nafoukanec je člověk který nikdy nic nedokázal, ale i přes to si myslí, že je jedinečný, mimo to s tím stejně nic nenaděláš" opravil ji Harry.
"Ano, to je pravda, ale je to i ten, kdo je sice nějakým způsobem zvláštní, ale prohlašuje o sobě, že je jedinečný," dodala k jeho definici Ashley.
"Každý je svým způsobem jedinečný," ozval se hlas ode dveří. Všichni se tím směrem otočili. S dlouhými stříbrnými vousy a půlměsícovitými brýlemi se ve dveřích objevila stařecká postava Albuse Brumbála.
"Doufám, že vás neruším," řekl slušně Brumbál.
"Jistě že ne pane, vy nikdy," odpověděla Hermiona upřímně.  
"Madam Pomfreyová mi říkala, že tě už zítra ráno pustí z ošetřovny, takže jsem za tebou přišel projednat jisté záležitosti," obrátil se Brumbál přímo na Harryho.
"Tak my půjdeme, abyste si mohli v klidu promluvit, stejně nám za chvíli začíná bylinkářství," řekla Hermiona a společně se svými společníky odešla s ošetřovny. Harry s Brumbálem, který přistoupil blíže k Harryho posteli, tedy osaměli a Brumbálova tvář velmi zvážněla.
"Pan James Paul Morrison-Stepforter dostane školní trest a jeho koleji budou odečteny body," oznámil mu Brumbál. "Ovšem vzhledem k tomu, že jeho rodina nedávno utrpěla velkou ztrátu, jsem se rozhodl incident nijak nehrotit, pokud tedy nechceš podat stížnost na nedostatečné potrestání, v takovém případě bychom incident dále prošetřovali."
"Ne, myslím, že to nebude nutné, docela ho chápu," odpověděl Harry, když si vzpomněl na smrt jeho rodičů a na jeho touhu jednou se Voldemortovi za to pomstít.
"Jsem rád, že to vidíš stejně, ale měl bych se ti omluvit, část té rány, kterou si od něj dostal, patřila mě," pokračoval Brumbál.
"Tu ránu jste si zasloužil asi stejně jako já," odvětil Harry.
"To máš pravdu, je mi velice líto, že pan ministr zaujal tento postoj a vyhlásil nám tak prakticky právní válku," povzdechl si Brumbál.
"Je to idiot," povzdechl si i Harry.
"Popletal rozhodně idiot není, naopak si myslím, že je celkem inteligentní, ale zřejmě mu chybí odvaha dostatečná proto, aby si připustil, že se Voldemort vrátil," odporoval Brumbál.
"Takže riskuje životy mnoha lidí jenom proto, že má strach?" zeptal se udiveně Harry.
"Strach je pro spoustu lidí tou nejsilnější emocí a i když je to pro některé lidi nepochopitelné, dokáže je přimět dělat spoustu věcí, které by normálně neudělal, například si nejsem vědom, že by Popletal kdykoli dříve někoho neprávem obvinil a podívej dneska," pokrčil rameny bezmocně Brumbál.
"Ten asi nebyl v nebelvíru, že?" ptal se Harry se skeptickým pohledem.
"Kornelius Popletal studoval v Severoirské škole čar a kouzel, do Bradavic se poprvé podíval až při své návštěvě ve funkci ministra," odpověděl Brumbál. "Ale musím souhlasit, že by se do nebelvíru nebo mrzimoru pravděpodobně nedostal, i když ani to není úplně jisté, některé vlastnosti které klobouk odhalí, by ho mohli poslat do jedné z těchto kolejí, kde by je později dokázal zúročit."
"To se ale nestalo ani v případě nebelvírské statečnosti, ani v případě mrzimorské férovosti, podle mě nemá ani jedno z toho," řekl Harry právě ve chvíli, kdy se dveře ošetřovny otevřely a dovnitř vešla asi dvanáctiletá dívka.
"D-Dobrý den," zakoktala se dívka nervózně, když si všimla, kdo je uvnitř.
"Dobrý," odpověděl Brumbál a jeho vážný výraz nahradil milí úsměv. "Madam Pomfreyová je ve své kanceláři, pokud ji hledáš," dodal a ukázal na dveře kanceláře.
"Ano… ehm… děkuji," řekla nervózně dívka a vydala se směrem ke dveřím, na které Brumbál ukazoval.
"Každopádně Harry je možné, že se tě ministerstvo pokusí odvést k výslechu a to možná i odsud ze školy, pokud se tak stane, neříkej nic, dokud na místo nedorazí tvůj advokát, kterým bych se rád stal já osobně, pokud tedy proti tomu nic nemáš," vrátil se Brumbál k původnímu tématu a přítomnost dívky zcela ignoroval.
"Jistě že, nemám" odpověděl Harry, zatímco dívka nesměle klepala na dveře do kanceláře madam Pomfreyové.
"A neměj obavy, pravda se nakonec ukáže," ujistil jej Brumbál, ale Harry měl pocit, že tuhle větu by neřekl, kdyby zůstali na ošetřovně samy. Když se dveře kanceláře madam Pomfreyové otevřely, dívka si vyhrnula pravý rukáv, pod kterým zřejmě schovávala své zranění a ukázala jí svou ruku.
"Promiňte pánové, máme tu nějakou nehodu na hodině lektvarů, pokud si budete chtít promluvit v soukromý, budete to muset udělat jinde,"oznámila madam Pomfreyová, zatímco šla k jedné z polic s obvazy.
"Jistě Popy," přikývl Brumbál. "Vadilo by vám, kdybychom použily vaši kancelář?" zeptal se.
"Jistě že ne, pane řediteli, alespoň pan Potter nebude muset opouštět ošetřovnu," odpověděla madam Pomfreyová, zády k nim, při hledání nějakého určitého obvazu mezi spoustou dalších.
"Dobrá, tak pojďme Harry," vyzval ho Brumbál a vkročil do kanceláře.
Harry ale mírně zaváhal, příliš se mu nechtělo ukazovat se takhle veřejně jen tričku a v trenýrkách, ale nakonec si řekl, že se přece nemá za co stydět, vylezl tedy zpod peřiny, vstal a vydal se za Brumbálem. Tušil, kam se ošetřovaná dívka bude koukat, ale ignoroval to.
Kanceláři madam Pomfreyové dominoval velký dřevěný stůl uprostřed místnosti, napravo od něj byla obrovská knihovna, zřejmě zaplněna lékouzelnickými postupy, na druhé straně pak velké okno, za stolem byla ještě nízká skříň se spoustou lahviček ve vitríně.
Brumbál stál u okna a díval se ven.
"Pane, v Denním věštci psali, že by mohlo tomu, co vyvraždil Stepforterovi jít o jejich vědomosti o Svatém grálu," řekl Harry hned, jakmile za sebou zavřel dveře a upoutal tím Brumbálovu pozornost.
"Ano, to psali," potvrdil Brumbál a opět se zahleděl z okna, zdálo se, že o něčem přemýšlí.
Harry chvíli vyčkával, co řekne dál, ale když se k ničemu neměl, zeptal se "Myslíte, že je to pravda?"
"Myslím, že je to jediné možné vysvětlení," odpověděl po chvilce váhání.
"Takže Voldemort se snaží získat Svatý grál?" ujišťoval se.
"Je to velice pravděpodobné," odvětil Brumbál.
Chvíli bylo ticho, jak byli oba zahloubáni ve svých myšlenkách.
"Co ten Svatý grál je vlastně zač? Jediné co o něm vím, je že má mít nějakou zvláštní magickou moc," ptal se Harry.
"Svatý grál pokud tedy existuje, má moc, o tom jaká je spolu můžeme značně polemizovat. Někteří lidé si myslí, že svému majiteli zvětšuje magickou sílu," odpověděl Brumbál váhavě.
"Zvyšuje magickou sílu?" ptal se zmateně Harry. "Jak je něco takového možné? Vždyť magická síla přece vychází z jádra každého kouzelníka."
Brumbál se tomu zasmál. "Přemýšlel jsem o tom podobným způsobem a dospěl jsem k názoru, že je to možné, jen pokud by Svatý grál byl vlastně samostatným kouzelnickým jádrem," vysvětlil.
"To přece není možné, každé jádro musí být součástí živé bytosti," odporoval Harry.
"Vidím, že profesor Kratiknot odvádí dobrou práci," usmál se Brumbál.
"Ano to odvádí," potvrdil Harry.
"Domnívám se, že pokud je Svatý grál opravdu magickým jádrem, byl zřejmě vytvořen velmi mocným čarodějem nebo nějakou jinou bytostí s magickou mocí, nebyl vytvořen přirozeně," odpověděl Brumbál zamyšleně, stále mu to zřejmě vrtalo hlavou.
"Možná Merlinem," uvažoval Harry.
"Ano, to mě také napadlo, nicméně, mudlovské legendy hovoří o tom, že do Svatého grálu, který měl mít podobu kalichu, nabírali Kristovu krev, když byl ukřižován a později byl kalich zalit voskem, aby se uchovala Kristova krev a Merlin, žil podle nalezených dokumentů až kolem roku pět set. Takže pokud byl Svatý grál stvořen Merlinem, v žádném případě to nemohl být onen kalich," vysvětloval Brumbál.
"Myslíte, že se mudlovské legendy mílí?" ptal se Harry.
"Myslím, že je to možné, ale opět jde pouze o dohady, žádné konkrétní stopy nikdy nebyly nalezeny," odpověděl Brumbál.
 "Mluvil jste o mudlovských legendách, a co ty kouzelnické?" ptal se Harry.
"Tady se setkáváme v podstatě jen s jednou legendou, sepsal ji před čtyřmi sty lety jistý Menrol Leather, Svatý grál podle něho byl kámen, který Merlin našel a zjistil jeho moc, takže jej začal využívat. Tahle teorie připouští srovnání s některými mudlovskými například že byl kalich vytesán ze stejného drahokamu jako náhrdelník anděla Lucifera, ale zcela popírá, že by v kalichu byla zalita voskem Kristova krev," vysvětlil Brumbál.
"Vážně si myslíte, že to může být skutečné?" ptal se Harry zamyšleně. "Luciferův náhrdelník? To jsou příběhy mudlů, které se bezprostředně týkají náboženství a kouzelníci přece nemají žádná náboženství," uvažoval dál.
"To není pravda Harry, spousta kouzelníků nějaké náboženství má, jen ne obvykle v Evropě, ale většina Asijských kouzelníků je nábožná, ať už vyznávají jakékoli náboženství," opravil ho Brumbál.
"Takže si myslíte, že je možné, že Svatý grál byl vytesán ze stejného drahokamu jako náhrdelník Lucifera?" ptal se nevěřícně Harry.
"To já nevím Harry," zavrtěl hlavou Brumbál. "Teoreticky je možné cokoliv, stále musíme mít na paměti, že se jedná pouze o legendy, je klidně možné, že Svatý grál ani neexistuje."
"Snad toho Voldemort neví víc než my," pronesl po chvilce ticha zamyšleně Harry.
"Zatím můžeme jen doufat," přikývl Brumbál. "Takže, tohle jsme probrali, nikomu o tom prosím tě neříkej. Pokud by tě cokoliv napadlo, něco bys potřeboval nebo se něco stalo, upozorni mě," řekl Brumbál a otočil se k odchodu. Pak se ale ještě zarazil. "Málem jsem zapomněl," praštil se přes čelo. "Tady je tvůj rozvrh, posílá ti ho profesorka McGonagallová, chtěla se za tebou zastavit osobně, ale nabídl jsem se, že ti to předám. Zítra si užij svůj první školní den," popřál mu a odešel.
Harry ještě chvilku stál a všechno si přerovnával v hlavě, pak ale dovnitř vešla madam Pomfreyová a Harry si uvědomil, že stále ještě obsazuje její kancelář, vyšel ven a lehl si zpět na své místo, dívka která utrpěla zranění na hodině lektvarů, byla už dávno pryč.

Ron se na ošetřovně zastavil ještě tentýž den večer a Harry tak mohl začít plnit dohodu s Moodym už teď. Ron od něj vyzvídal, co se mezi nimi vlastně stalo, ale nic nezjistil, Harry se snažil odpovídat úmyslně tak, aby se to Ronovi nelíbilo, ale nakonec spíš naštval Ron Harryho, protože mu nedal jedinou příležitost, pořádně ho vytočit. Když odešel, uvědomil si Harry, že naštvat jo by mohlo být těžší, než si myslel i přes to, že to byl právě on, s kým se kdy pohádal (počítáme-li jen Bradavickou trojici). Ron měl dohromady nejvíc konfliktů a tak si Harry myslel, že pohádat se s ním bude hračka, ale teď už si tak jistý nebyl.

Druhý den ráno se Harry vzbudil už kolem šesté, převlékl se do hábitu, který tu měl připravený a už jen čekal na příchod madam Pomfreyové. Ta dorazila deset minut nato, a jakmile se ujistila, že Harrymu je úplně dobře, propustila ho.
Harry vyšel z ošetřovny a procházel chodbami Bradavického, vzhledem k brzké hodině nikoho nepotkal. Na živé duše narazil až ve Velké síni, do které mířil na snídani. Ty živé duše byly tři, jedna ze zmijozelu a dvě z mrzimoru, ani s jednou z nich se příliš neznal, za to tu ovšem byla jedna mrtvá duše, se kterou se znal dobře.
"Zdravím Nicku," pozdravil ho přátelsky Harry, u Nicka nehrozilo, že by ho Voldemort zabil, takže se s ním klidně mohl dál přátelit.
"Ahoj Harry," odpověděl Skoro bezhlavý Nick s úsměvem. "Rád vidím, že už jsi v pořádku."
"Novinky se šíří rychle co?" poznamenal Harry zakaboněně.
"Znáš to, prostě klasická Bradavická šuškanda," zasmál se Nick.
"Nevíš náhodou, kdy se začíná podávat snídaně?" zeptal se ho Harry částečně proto, že se mu nelíbilo bavit se o jeho zranění, částečně proto, že měl docela hlad.
"V sedm," odvětil Nick. "Ještě si půl hodinky počkáš."
"Tak já si alespoň dojdu pro věci, jaké je heslo na kolej?"
"Já nevím, hesla nepoužívám," odpověděl Nick.
Jistě že nepoužívá, ty hlavo, k čemu by mu asi byla?
"Aha takže si tu holt chvilku přece jen počkám," musel uznat Harry nakonec.
Nakonec se chvilka protáhla téměř na celou půlhodinu, protože přesně tak dlouho trvalo, než se objevil na snídani první student nebelvíru.
"Ahoj, nevíš, jaké je heslo na naší kolej?" ptal se ho Harry, mohl to být asi tak třeťák. "Byl jsem totiž na ošetřovně," dodal, i když věděl, že je to zbytečné.
"Jasně," odpověděl a naklonil se trochu blíž, aby heslo náhodou nezaslechl nějaký příslušník jiné koleje, protože se hlasy celkem slušně rozléhaly po takto vylidněné Velké síni. "Čestný boj," zašeptal.
"Díky," řekl Harry a vydal se do Nebelvírské věže, cestou ho zdravili postavy na obrazech a Harry jim nadšeně odpovídal, byl tak rád, že je zase zpátky. Za použití několika zkratek, které za ty léta v Bradavicích objevil, se dokázal během pěti minut dostat před Buclatou dámu.
"Čestný boj," vybafl na ni.
"Vítej zpátky Harry," pronesla a nechala mírně překvapeného Harryho projít kulatým otvorem. To bylo poprvé, co mu Buclatá dáma řekla jménem.
Jakmile vešel do společenské místnosti, otočilo se na něj těch několik tváří, které zde byly a chvíli na něj hleděly, mezi nimi poznal i Alici Spinnetovou.
"Zdar lidi," pozdravil je přátelsky. Ozvalo se několik odpovědí a studenti se začali opět mezi sebou normálně bavit, stejně měl ale takoví nepříjemný pocit, že se baví o něm, raději to nechal být a zamířil po točitých schodech do chlapecké ložnice pátých ročníků.
Potichu otevřel dveře od ložnice, aby své spolunocležníky neprobudil a stejně potichu je poté i zavřel a zamířil ke svému kufru, který začal vybalovat. Podle rozvrhu měl dnes mít věštění, lektvary, dvě hodiny obrany proti černé magii a odpoledne pak kouzelné formule a péči o kouzelné tvory. Vzal si sebou jen učebnice na dopolední předměty, po obědě si sem zajde znovu. Už chtěl kufr zaklapnout, když si všiml, že se v něm povaluje jeho prefektský odznak. Když už ho jednou má, tak ho tu přece nenechá jen tak ležet, díky tomuhle bude mít nad Malfoyem navrch, sice přesně neznal rozsah svých pravomocí, ale věděl, že může ubírat body, takže si na něj ode dneška nemůže Malfoy bez následků dovolovat.
S připíchnutým odznakem na prsou a brašnou s učebnicemi se vrátil zpět do společenské místnosti stejně potichu, jako sem vešel. S potěšením zjistil, že tentokrát už mu tam nebylo věnováno tolik pozornosti jako poprvé a dokonce i přestal mít pocit, že se baví o něm. V první chvíli chtěl počkat na své přátele, ale vzápětí si uvědomil, že se s nimi vlastně už nemá přátelit, takže mírně sklesle odešel do Velké síně.
Tam již začal snídaně, Harry se spokojeně usadil opět vedle Skoro bezhlavého Nicka a naložil si na talíř několik toastů.
"Taky bych si dal," povzdechl si Nick a Harry téměř viděl sliny, které mu kapají od úst. Nevěděl co na to říct, tak si jen znovu ukousl toastu.
"Musí to být hrozné účastnit se všech těch hostin bez možnosti si vzít cokoliv k jídlu," řekl Harry nakonec.
Nick přikývl. "Ani nevíš jak, naučil jsem se na to nemyslet, ale když vidím jídlo takhle kousek před sebou," povzdechl si Nick a udělal pohyb, jakoby mu chtěl toast vytrhnout z ruky, "nejde to."
Harry pokýval hlavou.
Za chvíli byla Velká síň plná snídajících studentů a Harrymu začalo být jasné, že nebelvírští, kteří byli ve společenské místnosti, tvořili výjimku, co se zírání na něj týče. Zírající studenti ještě šli, na to byl již zvyklí, ale letos k nim přibyli i studenti, kteří se na něj dívali nenávistně, nebo bojácně. Jako by byl nějaká nestvůra, kterou všichni nenávidí a které se bojí, protože chvilku co chvilku zabije několik lidí. Vlastně ne jakoby, oni si to o něm někteří skutečně mysleli a že jich nebylo málo a nebyli omezeni pouze na zmijozel, byť jich tam přece jen bylo nejvíc v mrzimoru a havraspáru už jich bylo méně, ale stále dost, ovšem Harry v šoku zjistil, že jich je několik i v Nebelvíru a to všechno byli jen ti, kteří se nebáli mu to dát najevo, v konečném důsledku to může být klidně i polovina školy. Nakonec tu ještě může dojít k potyčkám a Harry musel doufat, že ti kteří stále stojí za ním, nenechají zbytek školy umordovat ho. Tady ovšem přichází ke slovu Harryho dohoda s Moodym. Kolik studentů bude nakonec na jeho straně, poté co ji začne plnit?
Harry s hrůzou dojídal toast, ignorujíc pohledy všech typů, když se k němu ze strany posadil Ron a proti němu Ashley s Hermionou.
"Nazdar Harry," pozdravil ho Ron a ihned se pustil do slaniny. Harry zamumlal odpověď a na Hermionino a Ashleyino kývnutí vůbec nereagoval.
"Není ti něco Harry? Jsi nějaký pobledlý," zeptala se ho s obavami v očích Hermiona. Harry na ni chvíli váhavě hleděl, jak uvažoval, jestli jí to má říct, přece jen ji už nemá považovat za kamarádku, ale to prostě nešlo, když viděl ten její starostliví pohled i přes to jak se k ní choval.
"Podívejte se okolo, jak se všichni dívají," řekl Harry nervózně.
"Všicky se všece všívali," zamumlal Ron s plnou pusou. Hermiona i Ashley se na něj znechuceně dívaly, Harry pozoroval svůj talíř.
"Vždycky se přece dívali," podotkl Ron po spolknutí sousta.
"To sice jo, ale ne tak jako dnes," odporoval Harry.
"Harry má pravdu," řekla Ashley. "I na mě se hodně lidí dívá s nenávistí a to jen proto, že jsem jeho sestra."
"Za to může Popletal a ten jeho stupidní článek o tom, že jsem s Brumbálem vyvraždil Stepforterovi," postěžoval si Harry a praštil pěstí do stolu.
"Klid Harry," uklidňovala ho Hermiona protože se po nich otočilo i několik dalších studentů, které už zírání na Harryho před nějakou dobou omrzelo.
"Musíš se naučit ty pohledy ignorovat," radila mu Ashley, zdá se, že jakákoliv zloba byla pryč.
"To ale není tak lehké," připomněl jí Harry.
"Budeme ti hlídat záda kamaráda, ty si hlídej předek," podpořil ho Ron.
"Díky," řekl Harry.
"Za nic kamaráde za nic," odvětil Ron. Během snídaně se pozdravil s několika spolužáky a spolužačkami, kteří ho vesměs rádi viděli.
Po snídani se Hermiona s Ashley vydaly na hodinu Starodávných run, zatímco Harry a Ron zamířili na jasnovidectví. Po cestě potkali sira Cadagona který na svém obraze pronásledoval svého koně a marně se na něj snažil nasednout. Když došli pod padací dveře v severní věži, zjistili, že kromě Levandule a Parvati tu jsou první. S Levandulí i Parvati se už zdravil při snídani, takže se s nimi teď příliš nevybavoval. Levandule a Parvati se ovšem mezi sebou vybavovaly neustále a každou chvíli se něčemu chichotali a házeli po nich významnými pohledy. Harry a Ron se po sobě zmateně podívali, což u děvčat vyvolalo ještě větší salvu smíchu, Harry na to jen zakroutil hlavou a raději je ignoroval. Po chvilce dorazil i zbytek nebelvírských a havraspárští a profesorka Trelawneyová jim uvolnila kulaté stropní dveře, načež se ze stropu vysunul stříbřitý žebřík. Studenti po něm vylezli nahoru do učebny.
"Zdravím vás," pronesla profesorka Trelawneyová svým obvyklým hlasem z temného koutu místnosti, kam měla tendenci si sedat, když vcházeli studenti do učebny (nebo spíše vlézali).
"Letošní rok bude pro spoustu z vás velice důležitý," začala profesorka. "Protože právě letos, při zkouškách NKU odhalíte, jestli skutečně máte dar vidět do budoucnosti, těmito zkouškami nelze bez vnitřního oka projít a pro studium na OVCE tu tedy zůstane jen pár obdarovaných."
"Aspoň se toho zbavíme," zašeptal Ron. Harry se ušklíbl, ani jemu nepřipadalo jasnovidectví jako předmět, u kterého by ho nesplnění zkoušky nějak moc mrzelo.
"Pokud jste obdarováni vnitřním okem, nebude pro vás problém zkoušky splnit, bohužel však musím konstatovat, že s většinou z vás se příští rok v této učebně už neuvidíme," spráskla ruce.
"Jaké překvapení," ozvalo se potichu od Nevilla. Harry a Ron, kteří to zřejmě jako jediní zaslechli, se na něj překvapeně podívali. Opravdu udělal ironickou poznámku?
"Letošní rok proto začneme opakováním všeho, co jsme se za ty dva roky naučili, abychom těm obdarovaným ulehčili jejich cestu k pochopení skutečné pravdy o jasnovidectví, jaké lze získat pouze mnoharočními zkušenostmi. Začneme tím úplně prvním, co jste se z tohoto obtížného předmětu naučili a to je čtení z čajových lístků," řekla profesorka Trelawneyová a ukázala na poličky s šálky.
Všichni se začali zvedat z pohodlných křesel a přinášet si prázdné šálky, chvilku na to už Profesorka Trelawneyová procházela mez studenty, sypala jim do šálku čajové lístky a nalévala do nich vroucí vodu, brzy učebnu naplnilo uspávací aroma, tak jako před dvěma lety, když to dělali první měsíc na každé hodině.
"Jistě si vše potřebné pamatujete, tak se pusťte do práce," nařídila profesorka Trelawneyová, když nalévala poslednímu stolku.
"Pamatujeme?" ptal se Harry Rona s nadzdviženým obočím.
"Na mě se nekoukej," odvětil Ron. "Já rozhodně ne."
"Tak to jsme v háji," konstatoval Harry a rozhlédl se po učebně, bylo vidět, že nejsou jediní, kdo si nic nepamatuje, zdálo, že jediný stolek který ví co dělat, byl ten, u kterého seděla Parvati a Levandule.
"Co teď?" ptal se Ron Harryho polohlasně.
"Poptáme se," odpověděl Harry, když sledoval jak Parvati a Levandule rozšiřují fígl po celé učebně, bohužel však oni byli na úplně druhé straně společně s Nevillem Longbottomem u vedlejšího stolku mírně stranou od ostatních.
"Tak kdy se poptáš?" podíval se na něj tázavě Ron, když už to chvilku trvalo, protože už to vypadalo, že společně s Nevillem poslední, kteří nevědí co a jak. Harry mu věnoval kyselý pohled a vzápětí se s obavami podíval na profesorku. Profesorka Trelawneyová alias obrovský lesklý hmyz seděla zamyšlena u jednoho ze stolků ne příliš daleko od nich a tak Harry co nejtišeji zavolal na jejich nejbližšího souseda s výjimkou Nevilla, který stále věděl jen tolik co oni.
"Hej… Seamusi…" houkl na něj, ten se otočil s otázkou v očích a Harry mu věnoval zoufalý pohled, při kterém bezmocně ukazoval na šálek.
Seamus se také nejprve s obavami podíval na profesorku a pak odpověděl. "Strana sedmdesát tři," a ukazoval při tom na učebnici.
"Díky," pokýval Harry vděčně hlavou a začal listovat v učebnici.
"Pojď k nám, Neville, tohle jde dělat pouze ve skupinkách," zavolal potichu Ron na Nevilla, ten se k nim potěšeně připojil.
"Už víte co a jak?" ptal se, když si přisunul jednu z taburetek k jejich stolu.
"Ještě ne, Harry to právě hledá," odpovídal mu tiše Ron.
"Opatrně," radil Neville. "Nejspíš by nebyla nadšena, kdyby zjistila, že si to nepamatujeme, ještě bychom pak za úkol dostali napsat o tom esej, nebo tak něco."
Harry si uvědomil, že má pravdu a opatrně opět zamířil pohledem na profesorku, ta ale byl stále zahloubána do svých myšlenek a dění okolo sebe ignorovala.
"Nemyslím si, že by si toho mohla všimnout," odvětil Harry a zahleděl se na stranu sedmdesát tři.
"Tady je to," řekl Ron, který se k Harrymu naklonil ze strany a ukazoval na spodní část.
"Věštění za použití čajových lístků," přečetl Ron tlumeně.
"Bla… bla… bla…" přeskočil Harry první řádky textu.
"Šálek vypijte, dokud je stále horký do poslední kapky," předčítal Ron potichu.
Neville mírně usrkl ze svého šálku. "Ten už moc horký není," prohlásil.
"Tak ho rychle vypij," řekl Ron a sám se pustil do svého šálku. Harry je oba napodobil.
"Tááák," řekl si Harry a šálek odložil zpět na stůl.
"Co tam máme dál?" ptal se Ron.
Harry se tedy podíval opět do učebnice.
"Bezprostředně po vypití, maximálně… tři sekundy, zatočte levou rukou kolem dokola šálku, ten pak převraťte na podšálek, nechte skapat veškerou vlhkost a po té je možno z lístků začít číst," přečetl Harry a podíval se na své přátele. Všichni tři se teď dívali do svých šálků na vylouhované svinstvo na dně, které jim teď bylo úplně k ničemu.
"Děláš si srandu?" podíval se na něj Ron zděšeně.
"Ne," odpověděl prostě Harry.
"To si to nemohl přečíst dřív," ptal se ho Ron vyčítavě.
"Ty vy jste začali pít," reagoval Harry.
"Kolik času myslíte, že uplynulo?" ptal se Neville, aniž by odtrhl oči od svého šálku.
"Rozhodně mnohem víc než tři sekundy," pronesl naštvaně Ron a otočil naštvaně šálek vzhůru nohama.
"Myslíš, že to ještě k něčemu bude?" ptal se skepticky Harry, když následoval jeho příkladu.
"Samozřejmě že ne," odvětil Ron. "Ale aspoň to bude vypadat, že něco děláme."
"Nebylo by to k ničemu, ani kdybyste to do těch tří sekund stihli," řekl najednou Neville.
"Jistě, jasnovidectví je přece k ničemu," souhlasil Harry.
"To sice je, ale vy jste zapomněli třikrát otočit tím blivajzem," řekl s úsměvem Neville, který tak právě činil svou pravou rukou.
Harry a Ron si vyměnili pobavené pohledy.
"A ty, že to máš dělat levou," ozval se pobaveně Harry.
Neville se zarazil uprostřed pohybu.
"Sakra," zanadával si. Harry s Ronem se rozchechtali, až se po nich začali ostatní otáčet.
Náhle se vedle nich ozvalo sípavé nadechnutí a všichni v učebně leknutím nadskočili. Harry se podíval tím směrem a viděl profesorku Trelawneyovou, jak sedí v křesle, teď už ale ne poklidně opřená o opěradlo, nýbrž vzpřímeně a křečovitě, náhle ztichlou učebnu proťal její hlas, ovšem ne obvyklí, byl to ten, kterým jí Harry slyšel mluvit už jednou před třemi lety, když předpověděla události na konci školního roku.
   "Pán všeho zla bude brzy slavit úspěch díky pomoci pravé ruky hlavního bojovníka sil dobra. Jeho vlastní moc, se mu ovšem vymkne z rukou a zaviní tak svoji vlastní zkázu."
Po této krátké předpovědi se profesorka začala dusit.
"Paní profesorko!" vykřikla Parvati, která byla nejblíže a přiskočila k ní.
Profesorce Trelawneyové se pomalu dech zklidňoval, až se nakonec zcela vzpamatovala. Teď se udiveně podívala na Parvati.
"Omlouvám se, zřejmě jsem si na chvíli zdřímla," řekla celé třídě, která na ni stále civěla.
"Jste v pořádku?" ptala se s obavami Parvati.
"Jistě, jen jsem si na chvíli zdřímla," odpověděla jí profesorka.
"Říkala jste, že pán všeho zla bude slavit úspěch a pak zaviní svojí vlastní zkázu," díval se na ni udiveně Terry Boot a studenti okolo přikyvovali.
"To se vám muselo zdát, já jsem nic takového neříkala," prohlásila profesorka Trelawneyová a zvedla se.
"Tak tedy, dokončili jste svou předpověď?" ptala se profesorka, jakoby se nic nestalo a zamířila přímo ke stolu, kde seděli Harry, Ron a Neville.
"No… my… chci říct ano, tedy… vlastně ještě ne, právě se na to chystáme," koktal Harry, ještě značně vyvedený z míry tím, co před chvilku vyslechli.
"Tak do toho," popoháněla jej profesorka. Harrymu to nebylo příliš příjemné, protože profesorce teď byla věnována veškerá pozornost, jak nikdo nechtěl, aby mu cokoli uniklo, pokud by profeska opět začala věštit a díky tomu jeho hlas slyšeli všichni, hovory v učebně byli minimální.
"Tady máš," vyměnil Ron Harryho šálek za svůj s úšklebkem.
Harry tedy šálek pomalu nadzvedl a odložil vedle, na podšálku se vytvořil jakýsi útvar, Harry neměl ponětí, co by to mohlo být.
"Ukažte," naklonila se nad podšálek profesorka a ušetřila tak Harryho odpovědi. Chvilku se na to zmateně dívala a pak se Rona zeptala. "Dělal jste určitě všechno, tak jak jste měl?"
Ron na sucho polkl, náhle mu nápad dát Harrymu pro předpověď svůj podšálek nepřipadal tak skvělý. "Myslím, že ano," řekl pevně.
Profesorka Trelawneyová se na šálek opět zamyšleně zahleděla a pak prohlásila.
"V tom případě je to ten nejpodivnější podšálek, jaký jsem kdy viděla," prohlásila. Parvati a Levandule na ni fascinovaně hleděly.
"Brzy se dočkáte toho, po čem nejvíce toužíte, ale pak se štěstí obrátí a vy to opět ztratíte, ale vše by mělo dobře skončit, takže to opět získáte zpět," vysvětlila udiveným žákům.
"Co je na tom, tak divného?" ptal se Terry Boot, který zřejmě čekal něco zcela mimořádného.
"Divné je to, že od pouhého věštění z čajových lístků bych tolik informací zdaleka nečekala, jde hlavně o to, že není potřeba vnitřní zrak, takže se nikdy nemůžeme dozvědět více informací, je to ten nejprimitivnější způsob věštění," vysvětlila profesorka.
"Dočká se toho, po čem nejvíce toužil, pak to ztratí a znovu to získá, tomu říkáte hodně informací?" ptal se s nadzdviženým obočím Harry.
"Na věštění z čajových lístků je to enormní množství, obvykle se podaří získat jen jednu informaci, občas se stane, že lze vyčíst dvě, ale se třemi jsem se doposud nesetkala. Přátelé, byli jsme zde svědky velice zvláštní události. Pane Weasley, prosím, pokud se vám v následujícím roce podaří získat to, po čem nejvíc toužíte, opět to ztratit a pak znovu získat, upozorněte mě prosím, ráda bych věděla, jestli je předpověď tří událostí pomocí čajových lístků možná," požádala jej profesorka.
Ron poněkud mdle přikývl a profesorka se odporoučela k dalšímu stolu.
"Díky bohu, že jsem to neudělal dobře, kdo ví, jak by to dopadlo," zašeptal Ron Harrymu a Nevillovi, načež se všichni tři začali potichu smát.
Na konci hodiny jim profesorka zadala přečtení kapitoly o věštění z čajových lístků v učebnici, a jakmile zazvonilo, slezli Harry s Ronem po žebříku dolů jako první a upalovali na hodinu lektvarů, protože ta byla úplně na druhé straně hradu a oni ještě chtěli stihnout vypovědět Hermioně a Ashley vše, co se událo na jasnovidectví.
Za použití všech zkratek, které znali se jim při rychlé chůzi, jakou nasadili, podařilo dostat se během deseti minut před vchod do učebny lektvarů. Tam už čekala ta část nebelvírských a havraspárských pátých ročníků, která měla minulou hodinu starodávné runy, včetně Ashley a Hermiony. Ron ale v první chvíli zapomněl, proč že sem tak rychle upalovali a naprosto jej upoutali havraspárští.
"My nemáme letos lektvary se zmijozelem?" ptal se zmateně.
"Už to tak vypadá," odpověděla Ashley i přes to, že ona vlastně žádnou hodinu lektvarů se zmijozelem ještě nezažila.
"Vždyť jste přece měli včera ráno dvouhodinovku, tak jak to že nevíte s kým?" divil se Harry.
"Včera lektvary odpadly, Snape byl mimo Bradavice," vysvětlila Hermiona.
"Za to přeměňování máme se zmijozelem, ale to je mnohem lepší, protože McGonagallová je férová," řekl Ron.
"Kéž by Snape chyběl i dneska," posteskl si Harry.
"Kde myslíte, že Snape byl?" ptala Hermiona.
Harry se rozhlédl po okolí, a když se ujistil, že je nikdo neposlouchá, potichu řekl. "Lupin říkal, že nám dělá špeha, možná byl někde kvůli Voldemortovi."
Ron a Hermiona sebou trhli a zatvářili se překvapeně.
"Snape? Špeh?" vyrážel ze sebe pobaveně Ron. "To sice ano, ale ne náš," řekl poslední větu více nahlas než by bylo zdrávo.
"Potichu!" okřikla ho Hermiona. "Jestli je to pravda, tak se to nesmí nikdo dozvědět."
"Že špehuje Brumbála a řád?" ptal se naštvaně Ron.
"Ne, že špehuje pro nás!" opravila ho Hermiona a teď to byla ona, kdo promluvil až příliš nahlas.
"Hermiono," klidnil ji Harry rychle.
"Ehm…- promiň," zamumlala a s obavami se rozhlížela, jestli jejich rozhovoru někdo nenaslouchá, nikoho však nepostřehla.
"Podle všeho přesvědčil Snape většinu lidí, že je na naší straně, ale spousta mu jich stále nedůvěřuje, především Sírius a Moody," řekla Ashley, Harry skoro zapomněl, že i ona byla svědkem konverzace, kterou mezi sebou vedli členové řádu, před jednou ze svých schůzí o prázdninách.
 "Každopádně se ta většina může mýlit, musíme si na něj dávat pozor," varoval je Harry.
Všichni tři jeho společníci na to přikývli.
"My jsme vám chtěli říct, co se událo teď na jasnovidectví," rozpomněl se náhle Harry.
"No jo vlastně," plácl se Ron přes čelo.
"Trelawneyová pronesla další věštbu," řekl Harry.
"Od toho je to snad učitelka jasnovidectví, ne?" ptala se zmateně Ashley.
"Trelawneyová je stará podvodnice," zakroutila hlavou Hermiona. "Nechápu, jak jí můžete věřit."
"Tohle bylo jiná," řekl Ron a společně s Harrym jim převyprávěli celí příběh.
"Myslíte, že může jít o skutečnou věštbu jako tenkrát ve třeťáku?" ptala se Hermiona.
"Myslím, že jde o skutečnou, bylo to úplně stejné jako tehdy," odpověděl Harry.
"Hm…to znamená, že Voldemorta čeká pád??" ptala se Ashley.
"Ne určitě, věštby se nemusejí vyplnit, věštba ukazuje jen pravděpodobnou budoucnost," objasňovala Hermiona.
"Takže nemůžeme prostě jen tak zalézt, počkat až Brumbála zradí jeho pravá ruka?" otázal se Ron zklamaně.
"Ne, to by nebylo moudré, kromě toho se v té věštbě neříká ani kdy se to má stát, třeba to bude až za sto let," uvažovala Hermiona.
"Myslím ale, že by bylo nejlepší zůstat zalezlí, alespoň prozatím, jsme přece jenom studenti, jak máme mít šanci bojovat se smrtijedy?" konstatovala Ashley.
"Harry má," vyhrkl Ron. "Bojoval přece i přímo s tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit a přežil."      
"Co já?" ohradil se Harry. "To Hermiona je tady přece nejlepší."
"Ne z obrany," odporovala Hermiona.
"To je jediná výjimka," namítl Harry.
"To sice ano, ale právě obrana je pro boj se smrtijedy nejvíce potřeba," reagovala Hermiona.
"Prostě se nečerti, jsi tu z nás nejlepší bojovník," poplácal ho Ron po zádech.
"Každopádně ani Harry by se neměl zbytečně pouštět do boje se smrtijedy, až vystuduje, bude mnohem znalejší zaklínadel a mnohem mocnější, pokud by se ti teď něco stalo, nebylo by to dobré z dlouhodobého hlediska," pravila Hermiona.
"Jednoduše se nepouštěj zbytečně do nebezpečí," řekla Ashley.
"Já se nikdy nepouštím zbytečně do nebezpečí," odporoval Harry. "To nebezpečí se pouští do mě."
Všichni čtyři se uchechtli, zrovna když se dveře učebny otevřeli a v nich stál Snape. Přejel po nich chladným pohledem.
"Dovnitř," zavelel.
Všichni studenti začali procházet zcela v tichosti dveřmi do učebny, Harry vešel jako poslední ze čtveřice a když chtěl zamířit na do své obvyklé lavice úplně v zadu, zjistil, že tam už se posadila k Ronovi a Hermioně Ashley. Rozhlédl se po učebně, volné místo vedle sebe měl Joul Murray, který měl z druhé strany Lisu Turpinovou. Murray ovšem patřil mezi ty studenty, kteří se při pohledu na něj téměř klepali strachy, takže se mu příliš nechtělo sedat si vedle něj, navíc měl dojem, že kdyby tak udělal, mohl by si Murray nadělat do kalhot a opravdu za takové situace nechtěl sedět vedle něj. Druhé volné místo mezi sebou měla Levandule a Parvati, ale stačilo si vzpomenout na jejich chování pod padacími dveřmi před hodinou jasnovidectví a Harry raději zamířil do jedné ze zcela volných lavic, které tu vzhledem k nízkému počtu studentů v ročníku zůstávaly dvě. Stačil se sotva usadit, když Snape zahájil svou milou uvítací řeč.
"Letošní rok bude pro mnohé z vás poslední, jaký studiem lektvarů strávíte," jakoby náhodou pohlédl na Harryho. "Neočekávám, že se vás po zkouškách NKU sejde více jak třetina, ti kteří projdou, budou pokračovat ve studiu na OVCE," prohlásil s ledovým úsměvem.
"Dnes si zopakujeme jeden z nejjednodušších lektvarů, jaký se při NKU objevuje, jedná se o Horký odvar, k čemu slouží?" zeptal se.
Hermiona ruka vystřelila do vzduchu jako první, po ní ještě jedna.
"Perksová," vyvolal Snape havraspárskou blondýnku možná v naději, že vzhledem k barvě vlasů řekne nějaký nesmysl.
Perksová ale čest blondýnek uhájila. "Jedná se o lektvar, který zabíjí viry."
"Jak působí?" vyptával se jí dál.
"Jakmile se dostane do krve, začne pomocí energie z magického jádra vyhledávat viry a zvyšovat jejich teplotu, čímž zamezí replikaci viru a umožní imunitnímu systému rychlejší vypořádání s virem," odříkávala, jakoby to před sebou měla napsané, Harry mu nesmírně připomínala Hermionu.
"Správně," pokýval hlavou, žádné body jí však neudělil.
"S jakými základními léčivými lektvary se tento nesmí míchat, Pottere?" zahleděl se na něj Snape svým obvyklým způsobem.
Harry si vzpomněl na jednu z kapitol týkající se míchání léčivých lektvarů, kde byly vyjmenovány lektvary, které se nesmí podávat, dokud ten druhý nevyprchá. "S Protiinfekčním a Uklidňujícím," prohlásil sebevědomě.
"Správně," potvrdil Snape a nepodařilo se mu zcela zakrýt mírné překvapení.
"Potterová," otočil se teď na jho sestru, která sebou trhla a podívala se na něj.
"Proč?" ptal se jí.
Bylo vidět, jak Ashley ztuhla, chvilku se na něj jen dívala pak: "Prosím?"
Snape se na ní zlostně podíval. "Proč?" zopakoval, tentokrát důrazněji, nikdo ani nedutal.
Ashley se na něj opět jen chvilku nechápavě dívala. "Proč co?"  
"Slečna Potterová se zřejmě domnívá, že vše umí, takže nemusí dávat pozor," prohlásil ledově Snape.
"Jen jsem se na chvíli zamyslela," reagovala Ashley.
"V mých hodinách se budete zamýšlet jen nad lektvary, srážím nebelvíru deset bodů," řekl Snape.
"Za to, že jsem nevěděla, na co se ptáte?" divila se Ashley.
"Pět bodů za to, že jste nevěděla odpověď na otázku, pět bodů za to, že jste nedávala pozor a teď navíc pět bodů za drzost," procedil skrze zuby Snape.
Ashley chtěla evidentně říct ještě něco dalšího, ale Ron a Hermiona ji nakonec zastavili a tak na Snapea jen naštvaně hleděla. Harry si chvíli myslel, že jí začne strhávat body i za ten pohled, ovšem Snape se ji zřejmě rozhodl ignorovat.
Snape po té mávl hůlkou směrem k tabuli, na které se objevili pokyny pro přípravu, a přikázal jim pustit se do práce.
Harry tedy opatrně začal, chtěl udělat dobrý lektvar, aby dal Snapeovi co nejméně možností vysmívat se mu. Snažil se, aby mu nic neuteklo, každý řádek pečlivě několikrát přečetl. Postup nebyl nijak těžký, patřil spíše k těm lehčím, pokud skutečně bude v NKU, možná by za něj mohl získat docela dost bodů.
"Pomalu byste měli dokončovat, lektvar je třeba nechat pět minut povařit, během tohoto časového úseku by se měla barva vašeho lektvaru změnit ze světle zelené na sytě červenou," řekl Snape, zatímco procházel kolem studentů a každému nakoukl do kotlíku, nikdy však nic neřekl, ale to najednou dorazil k Ashley.
"Co to má být?" vyjel na ni.
"Horký odvar," odpověděla suveréně.
"Říkal jsem, že má být sytě červený, ne růžoví," sykl Snape.
"Vždyť to je téměř červená," odpověděla Ashley.
"Jenže pokud nepřidáte Pelyněk čarovný, je lektvar nepoužitelný!"
"Tam nikde není žádný pelyněk," ukazovala rozčileně na tabuli.
"Přečtěte mi třetí řádek," přikázal.
"Přidejte Pelyněk čarovný," začala číst a okamžitě se zasekla, chvíli na tabuli jen němě zírala. "Byla bych přísahala, že před chvilkou to tam ještě nebylo."
"I přes to, že jste po své matce zdědila její vzhled, tak její inteligenci bohužel ne, tu máte po otci," konstatoval Snape.
Harry měl sto chutí připlést se do debaty.
"Můj otec byl rozhodně inteligentnější, než vy!" procedila skrze zuby, zřejmě byla ochotna akceptovat pomlouvání své rodiny ještě méně než Harry.
"To asi těžko," reagoval Snape a otočil se k ní zády zřejmě s úmyslem zkontrolovat další výtvory.
"Vždyť jste jej vůbec neznal, tak jak to můžete říct!" namítla Ashley naštvaně.
"Vašeho otce, jsem znal až moc dobře! Byl to ten nejarogantnější mizera, jakého jsem měl tu smůlu potkat!"
"Pořád lepší být arogantní mizera, než slizkej parchant," zamumlala.
"Co jste to řekla?!" naštval se Snape, nechal další výrobky dalšími výrobky a otočil se na ni.
"Že jste slizkej parchant," řekla znovu a stoupla si, takže si teď hleděli přímo do očí, obličeje měli jen pár centimetrů od sebe. Ashley měla ve tváři velice naštvaný výraz.
Harry čekal, že Snape strašlivým způsobem vyletí a udělí jí školní trest minimálně do konce týdne, místo toho se ovšem stalo něco neuvěřitelného, Harry i ostatní na to ohromeně hleděli. Snape totiž o krok ustoupil a zdál se na malou chvíli značně vyveden z míry.
"Strhávám nebelvíru třicet bodů a uděluji vám školní trest na každý večer do konce týdne," vzpamatoval se Snape. V tu chvíli zazvonilo. Všichni se vyhrnuli ven na chodbu, a jakmile byl Snape bezpečně z doslechu, začali se Ashley ptát, jak to udělala.
"Prostě jsem se na něj jen dívala," odpovídala. "Nečekala jsem, že ho to tak vyděsí."
Harry hodně uvažoval o Snapeově podivném chování, nikdy dřív takhle nemluvil o Harryho a Ashleyiných rodičích, o Lily se dokonce nikdy ani slovem nezmínil a Harry si myslel, že ji ani neznal a teď najednou tohle. Možná to bylo proto, že ho Ashley tak vytočila, uvažoval. Jak je ale možné, že ho tak vyděsila? Možná to bylo tím pohledem z očí do očí, zahlédl v jejích očích ten vztek, on se přece jen tak nelekne, je to nejobávanější učitel na škole. Jak je možné, že ho vyděsila patnáctiletá dívka?
Další dvouhodinovka byla obrana proti černé magii a Harry si uvědomil, že ani neví, koho letos mají, při snídani na k učitelskému stolu příliš nekoukal.
"Rone, koho vlastně máme na obranu?" ptal se Harry.
"Moodyho," odvětil. "Snad je letos pravý."
Když došli před učebnu, čekali tam již nějací studenti zmijozelu, konkrétně Malfoy, Zabini, Parkinsonová, Crabe, Goyle a nějaký neznámí kluk, Harry si uvědomil, že je to ten, co ho chytil v Bradavickém expresu, při jeho zběsilém útěku před Hermionou.
"Kdo je ten kluk?" zašeptal Harry Ronovi do ucha.
"Nějakej novej, na jméno se teď nevzpomenu, myslím že nějakej Rusák, pamatuji si, že měl Moudrý klobouk docela problém ho zařadit, ale nakonec ho poslal do zmijozelu," odpověděl mu taktéž šeptem Ron.
"Jmenuje se Dimitri Markov," zapojila se do debaty Hermiona. "Ale to je asi tak všechno co o něm víme."
"Každopádně vzhledem ke společnosti, ve které se pohybuje si myslím, že k nám nebude moc přátelský," konstatoval Ron.
Markov právě něco živě prodiskutovával s Malfoyem. Možná Malfoy našel sobě rovného mizeru.    
Obrana proti černé magii se letos až pozoruhodně podobala loňsku, Harry mezi nimi prakticky neviděl rozdíl, skoro měl obavu, jestli to opět není Skrk. První hodinu jim Moody vysvětloval náplň studia, jeho důležitost, pak si udělal seznam a první hodina obrany skončila. Ve druhé pak Moody přikázal opakování základních bojových kouzel, tedy odzbrojovacího, překážecího, omračujícího a svazujícího, což znamenalo, že se budou muset rozdělit do dvojic. Harry zůstal s Ronem a Ashley s Hermionou, ukázalo se, že spousta žáků má s těmito jednoduchými kouzly problémy, ovšem Harry, Ron, Hermiona ani Ashley k nim nepatřili. Neville měl největší problém s mířením, jinak vše ostatní zvládal. Crabe a Goyle příliš inteligence sice nepobrali, ale zdálo se, že ani oni vážnějších problémů nemají. Malfoy se svým novým kamarádem vypadali, že je takováhle kouzla spíše nudí a raději by se pustili do trochy černé magie, ale to si samozřejmě před Moodym nemohli dovolit.
"Kdo všechna kouzla zvládl, může si najít sobě rovného soupeře a svést s ním souboj," ozval se náhle Moody.
Zdálo se, jakoby právě na tohle Malfoy s Markovem čekali, oba dva se totiž do sebe téměř okamžitě pustili a nebrali žádné ohledy na okolí, někteří studenti totiž stačili na poslední chvíli uskočit nějaké z kleteb, která minula svůj cíl. Většina studentů zapomněla, že by také měla něco dělat a jen na dvojici fascinovaně hleděla. Oba dva používali většinou černou magii, ale nijeden z nich nešáhl pro nějaké opravdu nebezpečné kouzlo, to byl nejspíš také důvod, proč Moody souboj nepřerušil. Harry většinu z kouzel, která používali, ani neznal, ale stejně se domníval, že by je dokázal porazit. Oba dva většinu kleteb vykrývali pomocí protego, takže se jednalo o kletby spíše slabé. Brzy začal Malfoy získávat navrch a za okamžik už držel v ruce jeho hůlku. Markov ležel na zemi a držel se za nos, do kterého schytal jednu z kleteb, Malfoy jej porazil díky rychlosti, Markov nebyl tak rychlí a Malfoyovi tak stačilo vysílat kletby v co nejrychlejším sledu za sebou.
"Malfoyi, doprovoďte Markova na ošetřovnu," přikázal Moody. "A za příkladný souboj uděluji oběma deset bodů."
Malfoy se potěšeně ušklíbl, když pomáhal Markovovi na nohy a pak odešli z učebny.
"Ale vždyť používali černou magii," namítla Hermiona.
"A co je na tom špatného?" reagoval Moody.
"Jde o to, že to je černá magie," připomněla Hermiona.
"No a co? Pokud se používá ke správným účelům, nic proti černé magii nemám," řekl Moody.
"Černá magie se nedá používat k dobrým účelům," odporovala Hermiona.
"Až na vás poletí avada kedavra, tak mi připomeňte, že nechcete, abych ji zastavoval, protože bych musel použít černé magie."
"Avada kedavra se nedá zastavit."
"Pomocí bílé magie ne," souhlasil Moody.
"Ale černou magii používají jen zlí čarodějové, jako ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit."
"To není pravda, já černou magii v boji s přívrženci pána zla používal často a stejně se za zlého čaroděje nepovažuji."
"Černá magie," vyštěkl náhle Moody tak nahlas, že všichni nadskočili, "není zlá ani nedělá čaroděje zlým, čaroděje dělají zlé jeho skutky. Pokud by Brumbál používal bílou magii k páchání zla, nebyl by zlý čaroděj? A pokud by pán zla používal černou magii, aby před Brumbálem zachraňoval lidi, byl by zlý?"
Většina lidí zjevně měla na černou magii stejný názor jako Hermiona, proto teď nad tím co Moody řekl, uvažovali. Harry už dříve podobným způsobem přemýšlel, ale zatím neznal žádného kouzelníka, který by černou magii používal k něčemu jinému než k páchání zla.
"Pokud chcete přežít válku, ke které se schyluje," pokračoval a ani zmijozelští, kteří samozřejmě vesměs Harrymu a Brumbálovi nevěřili, si nedovolili jeho slova zpochybnit, "musíte se naučit využívat všech možností obrany před silami zla, včetně černé magie. A také MUSÍTE BÝT USTAVIČNĚ NA POZORU!" vyštěkl Moody poslední větu a studenti opět nadskočili. Nastalo ticho, všichni se dívali na Moodyho a čekali, co bude dál. "Nemáte snad něco dělat?" utrhl se na ně.
Všichni jakoby náhle ožili a pustili se opět do kouzlení. Harry a Ron začali souboj, který skončil po pár desítkách sekund, když Harry Rona zasypal podobnou sprškou zaklínadel jako před tím Malfoy Markova, v Harryho případě to ovšem byla všechno kouzla bílé magie. Ron se prakticky neustále jen bránil, na útočení mu nezbýval čas. Podobných soubojů absolvovali více, ale vždy se stejným výsledkem. V případě Ashley a Hermiony už to bylo podstatně vyrovnanější, Ashley měla hodně silná zaklínadla a dokázala je vrhat velice rychle a nesmírně přesně, Harry který během soubojů s Ronem stíhal kontrolovat i co se děje v okolí si nevšiml, že by Ashley minula více jak pěti zaklínadly, přičemž těch pět minulo jenom proto, že Hermiona na poslední chvíli stačila uhnout. Ta ale zase měla převahu, co se týče magických vědomostí a spoustu Ashleyiných zaklínadel zastavila jen jedním mávnutím hůlky, Harry nechápal, jak to dělá a umínil si, že se jí na to bude muset někdy zeptat. Také její útok vypadal úplně jinak, zatímco Ashley se snažila útočit pomocí spousty rychlých a silných zaklínadel v řadě, Hermiona většinou použila dvě nebo tři v řadě, ale vždy je skombinovala tak, aby se nedali zastavit jen jedním štítem, častokrát díky tomu souboj vyhrála.
Harryho souboj s Ronem nesmírně bavil, a kromě toho měl konečně pocit, že dělá něco proto, aby Voldemorta jednou porazil. Malfoy se vrátil jen těsně před koncem hodiny, takže mu Moody řekl, ať už prostě jen počká, než zazvoní. Moody jim ještě přikázal přečíst si do další hodiny kapitolu o účinnosti základních bojových kouzel a pár minut na to se už studenti začali šinout ven z učebny a sdělovat si nové zážitky a objevy, všem se evidentně Moody jako učitel zamlouval. Harry se už také chystal se svými přáteli jít na oběd, když na něj Moody zavolal.
"Pottere, můžu s vámi mluvit?"
"Jistě," odpověděl Harry a uvažoval, o co mu asi jde, pak si uvědomil, že by měl vlastně dodržovat dohodu, kterou s ním uzavřel a to dnes rozhodně nedělal, naopak jeho vztah s přáteli byl prakticky bezproblémoví.
"Sejdeme se na obědě," řekl Harry a Ron, Ashley a Hermiona vypochodovali z místnosti.
"Zdá se, že ti obrana jde," konstatoval Moody, když se dveře zavřely. Harry si všiml, že mu začal tykat, když v okolí nebyl nikdo další.
"Jde," přikývl Harry a čekal, až Moody vybalí to, proč ho skutečně zastavil.
"Zdá se ale, že se ti nejde neudržovat se svými spolužáky přátelské vztahy," pokračoval dál.
 "Nejde," přikývl znovu Harry.
"Něco jsi slíbil," připomněl mu Moody.
"Já vím," přikývl Harry i potřetí. "Ale když ono je to těžké, já už jsem s nimi měl horší vztah, ale ta nehoda ve vlaku jim o mě přivodila obavy a já se teď prostě nedokážu jen tak k nim chovat hnusně."
"I když víš, že tímhle ohrožuješ život nejen jim, ale i celému světu?" ptal se Moody vyčítavě.
"I přes to," potvrdil Harry.
"Jestli chceš porazit pána zla, nemáš jinou možnost," pravil Moody.
"Já vím, a proto jsem přemýšlel," řekl Harry a na okamžik se odmlčel. "Existuje něco, čemu se říká bezcitný lektvar, nebo tak nějak, nevzpomenu si přesně."
"Lektvar nulového citu," řekl Moody.
"To je ono," rozpomněl se Harry.
"Ten by ti mohl pomoct," uvědomil si Moody.
"Nevíte, kde by se dal sehnat? Nebo alespoň recept na něj?" ptal se Harry.
"Snape ho asi mít nebude, takové lektvary obvykle neskladuje" řekl zamyšleně Moody.
"Stejně by nám ho nedal," reagoval Harry.
"To je pravda, Snape nikdy neudělá co je správné" souhlasil Moody.
"Myslím, že ten lektvar ani není legální kvůli jeho účinkům, takže není možné si ho prostě objednat."
"Takže je ten nápad úplně k něčemu," povzdechl si Harry.
"To jsem neřekl, možná bych ho mohl sehnat pomocí svých kontaktů, je poměrně dost lidí, kteří mi dluží službičku," uvažoval Moody. "Uvidím, co se dá dělat, pro zatím se snažte nespřátelit se s dalšími lidmi."
"Už takhle se tu necítím v bezpečí a to mě nesnáší jen polovina školy."
"S tvými schopnostmi bránit se, nemáš čeho se bát," odporoval Moody.
"To ale neplatí, pokud se na mě vrhne deset sedmáků naráz."
"Nemyslím si, že by se k něčemu takovému odhodlali."
Harry jen přikývl.

Mezi nebelvírskými se příliš Harryho odpůrců nenašla, většina lidí byla ráda, že ho vidí. Fred a George si Harryho hned večer ve společenské místnosti vzali stranou, aby mu vyložili své úspěchy při experimentech se Záškoláckými zákusky. Také ho ujistili, že dostane svůj podíl na zisku, i když to Harry odmítal, nechtěl s těmi penězi mít už noc společného.
"Tak to dáš třeba nějaký dobročinný organizaci, když si je nebudeš chtít nechat, ale nemůžeme ti navždy zůstat dlužni."
I Ginny byla ráda, že Harryho vidí, večer když si dodělali své domácí úkoly si Harry, Ron, Hermiona, Ashley, Fred, George a Ginny sedli společně k jednomu stolku a vyprávěli si, co o prázdninách zažili. Hermiona mluvila o nádherných písečných plážích, Ron, Fred, George a Ginny o stupiditě ministerstva, o které doma vyprávěl pan Weasley a Ashley o tom jak se rozhodla odejít hledat hrob svých rodičů a jak narazila na Harryho.
Harry raději o svých prázdninách nic neříkal, nechtěl na ně vzpomínat, byl rád, že už jsou za ním. Zatímco si ostatní vyprávěli a smáli se, on přemýšlel, jaké to bude, pokud se Moodymu skutečně podaří lektvar nulového citu získat, netušil, co se s ním vlastně stane, docela se toho děsil, ale jinak to nešlo. Nechtěl na to myslet, nechtěl.
"Už půjdu spát, jsem unavený," řekl Harry ostatním a zamířil do své ložnice.
"Dobrou noc, Harry," ozvalo se od několika lidí.
Dobrou noc ale rozhodně neměl, ještě dlouho poté, co se i ostatní vydali na kutě, jen tak ležel a stále musel přemýšlet.