7. Kapitola - Do Bradavic v akčním stylu
18. 4. 2010
A/N Za beta-read děkuju elesse.
Jestliže byl do návštěvy Příčné a rozhoru s Moodym Harryho život na Grimmauldově náměstí nudný, tak si netroufal odhadnout co je teď. Aby plnil dohodu, kterou uzavřel s Moodym, musel se vzdát naděje na usmíření vztahu mezi jím a dívkami, to mu bylo velice nepříjemné, ale věděl, že ho bude čekat ještě horší úkol. I když vynechal jeho dvě spolubydlící, stále tu byla spousta lidí, se kterými se přátelil. Bude jim muset dát najevo, že o jejich přátelství už nemá zájem. Neměl vůbec představu, jak něco takového provede, vlastně kdykoliv o tom začal přemýšlet, udělalo se mu špatně. Každá varianta od spáchání nějakého ohavného zločinu aby se jim zprotivil, až po obyčejné odbývání, které by stejně nestačilo na znepřátelení svého okolí na dostatečnou úroveň, mu připadla příliš drastická.
Už teď se cítil hodně osamělý a to má takhle prožít spoustu let, dokud se mu nepodaří porazit Voldemorta, což se mu zřejmě nepodaří vůbec, takže zůstane sám až do konce života, ale pokud chce mít alespoň nějakou šanci na vítězství, musí to tak být.
Do konce prázdnin už zbývalo jen několik dní, když Harry zůstal po večeři se Siriusem sám v kuchyni. Do této doby se mu úspěšně vyhýbal, protože věděl, že bude vyzvídat, proč stále ještě nemluví s dívkami. A nemýlil se.
„Nezdá se, že byste ve vašich vztazích udělali nějaký významný pokrok,“ konstatoval Sirius zatímco Harry zamyšleně zíral do prázdného talíře a úplně zapomněl, že se má Siriusovi vyhýbat.
„Ani ne,“ přiznal po chvilce váhání Harry.
„Vážně si myslíš, že to má smysl? Takhle být uražen?“ zeptal se Sirius.
„Uražen?!“ podíval se na něj Harry naštvaně. „Já? To oni se mnou nechtějí mluvit,“ namítal.
„Možná, kdybys nebyl bezcitný hlupák, hodně by to pomohlo,“ řekl s nadsázkou Sirius.
„Aha! Takže bezcitný hlupák, jo?! A čím jako?! Vynechme to, že si tu s nimi povídáš o tom, jaký jsem kretén, a zaměřme se na to, co se stalo! To nebyla moje chyba! Co jsem tak hrozného provedl?! Šel jsem si koupit knížky bez Hermionina povolení?! To jsem provedl?! Hermiona není moje matka! Nemusím se jí dovolovat, když potřebuju na záchod, když si chci pustit televizi, nebo když si chci koupit knihu!“ vykřičel ze sebe Harry křivdu, kterou cítil z Hermionina nařčení.
„Hermioně ne, ale Moodymu si měl!“ oplatil mu Sirius taktéž zvýšeným hlasem.
„Tak proč mi nevynadal on, ale ona?!“ zeptal se o něco klidnějším hlasem zaviněným překvapením, že židle na které ještě před chvilkou seděl, se nyní nacházela metr za ním a on stál opřený pěstmi o stůl.
„Protože o tebe měla strach a ty si v klidu jen tak odkráčíš a nikomu nic neřekneš, Moody se k ničemu ani nedostal,“ odpověděl Sirius zamračeně a také si stoupl.
„Strach?! To jako měla strach, že za některým z regálů na mě vybafne Voldemort?!“ nechápal Harry.
„Ano, přesně to si myslela,“ odvětil Sirius.
Takže chápal?
„Cože?“ zeptal se udiveně Harry a jeho rozčilení bylo náhle pryč. Vždyť něco takového bylo přece směšné.
„Merline! Harry takhle dlouhý vedení neměl ani James. Ten hned když dostal facku od Lily, protože byl neopatrný, věděl, za co to bylo,“ povzdechl si Sirius.
„Měla o něj strach a on při tom nakupoval knihy?“ ptal se Harry udiveně.
„No zrovna nakupování knih asi ne, ale jiné neopatrné věci. To se stává, když tě má někdo rád, tak o tebe mívá i obavy,“ vysvětloval mu Sirius asi jako čtyřletému děcku, že jedna a jedna jsou dvě.
„Moji rodiče se neměli jenom rádi, moji rodiče se milovali, to je úplně něco jiného, je samozřejmé že o sebe měli přehnané starosti,“ namítal Harry vyjeveně, jakouže dvojici to použil Sirius k porovnání jeho a Hermiony.
„Óóóóó… vážně?“ ptal se teatrálně Sirius. „Ona o tebe možná má také přehnané starosti, možná ze stejného důvodu jako Lily o Jamese, ale James se na rozdíl od tebe Lily omluvil, zatímco ty se na Hermionu naštveš. Vzpamatuj se Harry. Taková skvělá holka tě má ráda a podívej, jak ty se k ní chováš. To si od tebe nezaslouží, zvlášť jestli je v tom víc!“ dokončil Sirius zvýšeným hlasem, odsunul židli a vyšel z místnosti, hned za dveřmi se ale zarazil, zahleděl se kamsi za roh a pak se otočil zpátky na Harryho, kterému už došla řeč.
„A ještě něco, jestli jsi na Ashley naštvaný jenom proto, že drží s Hermionou, tak snad ani nejsi Jamesův syn!“ dodal a teď již definitivně zamířil kamsi pryč.
Harry dál jen vyjeveně zíral na místo, kde zmizel. Něco takového mu nedošlo. Hermiona o něj měla starost, proto měla vztek, když zjistila, že si Harry prostě a jednoduše odkráčel a nechal ji strachovat se o něj. Přehnaně se strachovat. Vážně v tom mohlo být něco víc? Co když pro ni opravdu znamenal něco víc. Bylo to možné? Měl obrovskou chuť to zjistit a vykašlat se na nějakou dohodu s Moodym, ale tím by významně snížil své šance v souboji s Voldemortem. Vzadu v hlavě se mu ozýval hlásek, který mu říkal, aby se vykašlal na souboj s Voldemortem a raději šel teď hned za Hermionou, ale ten rychle zahnal. Musí to tak být.
Harry raději po Siriusově vzoru zamířil z kuchyně pryč, opravdu by teď nechtěl narazit na Hermionu, nebo na Ashley. Jakmile prošel futry, zastavil se stejně jako předtím Sirius. Proč to asi udělal? Na co tam koukal? Nebo spíš na koho. Vzhledem k tomu, že pak zmínil Ashley, to pravděpodobně byla právě ona. Pořád lepší než Hermiona, pomyslel si.
S odstupem času byl Harry za hádku se Siriusem vlastně rád. Neúmyslně si jej tak alespoň částečně znepřátelil. Bylo zajímavé, že dokáže plnit Moodyho dohodu, ani by vlastně sám chtěl. Harryho trávení volného času, kterého bylo až příliš, se povážlivě změnilo. Nyní již nechtěl s nikým mluvit, nebo s někým dalším trávit čas (nebo to spíše jen předstíral) a jen sezení a zírání z okna či do stropu ho rychle omrzelo, proto si jednoho dne vzal do ruky učebnici obrany proti černé magii, a začetl se do ní. Zjistil, že při čtení mu čas ubíhá mnohem rychleji nejen v Zobí ulici, ale i tady, protože ani tady nebylo nic lepšího na práci. Do odmořování domu měli od houbového incidentu zákaz zaplétat se, údajně aby tu byli lidé schopní myslet střízlivě, kdyby se něco takového mělo opakovat. Takže za několik dnů, které zbývaly do konce prázdnin, přečetl pár kapitol z každé knížky, včetně Dějin čar a kouzel pro pátý ročník a byl překvapen, když zjistil, že dějiny v jiném podání, než od profesora Binnse mohou být i zajímavé. Změnou prošlo i Harryho ranní běhání, zatímco dříve vždy běhal s dívkami, od uzavření dohody s Moodym vždy počkal, dokud si nebyl jistý, že už jsou pryč a teprve po tom vyběhl ven. Chtěl jim tak dát najevo, že o ně nestojí, i když to v žádném případě nebyla pravda.
I přes všechnu nudu nakonec přece jen přišel večer před odjezdem do Bradavic. Harry tak jako každý den rychle zhltal večeři a chystal se jít do pokoje dočíst kapitolu v jedné ze svých učebnic, když ho na chodbě zastavil Sirius vykukujíc ze svého pokoje.
„Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se ho.
„Když chceš,“ odvětil Harry a snažil se, aby to znělo otráveně, zatímco vešel za Siriusem do jeho pokoje. Nikdy dříve tu nebyl, ale pokoj ho hned na první pohled uchvátil, na jedné stěně vysely plakáty žen v bikinách opírajících se o drahé sporťáky a ba druhé jakási pravděpodobně rocková kapela. Okna byla namířena stejným směrem jako Harryho a i velikost společně s množstvím nábytku byla podobná.
„To jsem si sem pověsil na truc své matce, ještě když jsem chodil do Bradavic,“ kývl hlavou směrem k plakátům.
„Docela se divím, že ti je nesundala a nevlepila ti pár pohlavků,“ řekl Harry.
„No… sundat je nemohla, protože jsem na ně použil kouzlo trvalého přilnutí, to by nejdříve musela zbourat celou stěnu… a pohlavky mi nedala, ona používala jiné metody trestů,“ odvětil Sirius.
„To si dovedu představit,“ zamumlal Harry.
„Každopádně – nechtěl jsem s tebou mluvit o své matce, chtěl jsem ti jen znovu říct, že to za to nestojí,“ přicházel Sirius konečně k věci.
„Už zase?“ zanaříkal Harry. „To ti to vážně ještě nedošlo Siriusi? Já se nemám za co omlouvat, to Hermiona je hysterka a Ashley drží s ní, takže se mnou nechce nic mít.“
„Harry, já tě upozorňuji, že toho budeš hodně litovat, až skončíš sám. Teď je tvůj život ve tvých rukách, já ti do něj od této chvíle nebudu mluvit, jestli si ho chceš podělat, podělej si ho,“ řekl Sirius.
„Děkuju,“ odvětil Harry se samolibým úšklebkem, otočil se a vyšel ze Siriusova pokoje.
„Konečně dá pokoj,“ ulevil si Harry ještě na chodbě a dal si záležet, aby to mohl Sirius zaslechnout i v pokoji. Ve skrytu duše doufal, že to Sirius nevezme příliš vážně, protože ho měl rád, ale věděl, že to tak musí být.
I ráno před odjezdem do Bradavic si šel Harry zaběhat a vzhledem k tomu, že dívky dnes ze svého pokoje nevylezly, usoudil, že dnes bude jediným běžcem, který se bude snažit zdokonalit své fyzické atributy.
Za tu dobu, co běhal, už na svém těle dokázal sledovat jistě známky zlepšení. Dokázal již vyběhnout celý kopec, aniž by se významněji unavil, ale zvykl si s kopce vždy sejít, aby sebou náhodou nepraštil o zem. Poslední úsek po silnici vždy doběhl a většinou se už pak ani nemusel příliš dlouho vydýchávat, jeho tělo si začínalo zvykat na fyzickou zátěž, jakou činil běh.
Hned jakmile vešel do domu, všiml si zavazadel postavených za dveřmi, zjevně cestovní horečka už vypukla. Ovšem když procházel kolem otevřených dveří kuchyně, ve kterých zbývající trojice obyvatel domu v poklidu snídala, musel změnit názor. Vzhledem k tomu, že jich bylo o tolik méně než obvykle a své věci měli jen ve svých pokojích, se zdálo, že bude odjezd klidnější než obvykle. I Harry měl už vše sbaleno a připraveno na odjezd, ale do toho ještě pár hodin zbývalo. Vyšel po schodech a zamířil pro čisté oblečení, aby se mohl vysprchovat, tak jako každý jiný den. Když se svou očistou skončil, sešel do kuchyně na snídani. Ta probíhala v obvyklém duchu, to znamená, že Harry byl zcela ignorován, nyní už i Siriusem, jediná známka toho, že o jeho přítomnosti vědí, byl talíř s míchanými vajíčky na jeho místě. Trochu mu to tady začínalo připomínat jeho život v Zobí, ale alespoň tu nemusel maskovat, že je kouzelník.
Usedl na své místo a mlčky jedl, ignorujíc rozpravu o právech domácích skřítků. Hermiona opět začala s nabíráním členů do SPOŽÚS, ale nezdálo se, že by měla nějakou šanci přemluvit Siriuse, nebo Ashley ke vstupu do organizace.
Usedl na své místo a mlčky jedl, ignorujíc rozpravu o právech domácích skřítků. Hermiona opět začala s nabíráním členů do SPOŽÚS, ale nezdálo se, že by měla nějakou šanci přemluvit Siriuse, nebo Ashley ke vstupu do organizace.
„Hermiono, do takové organizace nemůžu vstoupit,“ říkala právě Ashley.
„Proč ne?“ ptala se udiveně. Zřejmě čekala, že Ashley s ní bude souhlasit, co se týče skřítků, tak jako ve všem ostatním.
„Oni nechtějí být svobodní. Jim to vyhovuje tak jak je to teď,“ vysvětlovala Ashley.
„Ale se skřítky je krutě zacházeno, jednoho ze skřítků, kterého H… kterého jsem potkala, jeho bývalí majitelé hrozným způsobem trestali, to se přece musí změnit! Netvrďte mi, že se tohle skřítkům líbí, to přece není možné. A ten skřítek byl hrozně rád po tom co ho H… co byl osvobozen,“ namítla a nikomu včetně Harryho nemohlo ujít, jak se několikrát úmyslně vyhnula jeho jménu. Už si zvykl, že s ním nikdo nemluví, nebo že se mu vyhýbají, ale Hermiona se dvakrát zadrhla jenom proto, aby nemusela vyslovovat jeho jméno. Na jednu stranu byl Harry rád, že se mu jeho snaha daří, na druhou ho to nesmírně zraňovalo. Tohle nemůže snést, musí s tím něco udělat. Vzpomněl si, že Snape jim jednou říkal o lektvaru, po jehož pozření se člověk stane doslova bezcitným, ne snad že by vyšel na ulici a začal bezdůvodně vraždit lidi okolo, to ne. Byl to spíše opak lektvaru lásky, ale působil změny vašeho cítění nejen na osobu, kterou jste milovali, ale na všechny ve vašem okolí. Prostě vám na nich přestalo záležet. Takový lektvar by se mu teď hodil a umanul si, že se po receptu na něj podívá v Bradavické knihovně.
„Netvrdím, že s některými skřítky je špatně zacházeno a bylo by třeba to změnit, nicméně ty máš v úmyslu zavést globálně pro skřítky platy, volna, nemocenské, jenže to oni nechtějí,“ odporovala Ashley.
„Takže to že jsou našimi otroky, je v pořádku?“ zeptala se s nadzdviženým obočím Hermiona.
„Oni jimi chtějí být, dělají to dobrovolně – takže Ano, je to v pořádku,“ přidal se na Ashleyinu stranu Sirius, Ashley jen přikývla.
Hermiona na ně nevěřícně zírala. „Vždyť to je absolutně nepochopitelné, proč by někdo chtěl být otrokem?“
„Pro nás je nepochopitelné tohle, pro ně zase něco jiného, každá rasa má jiný způsob myšlení, každá rasa má jiné zvyklosti, každá rasa má jinou kulturu,“ poučovala ji Ashley. „Jenže někdo si myslí, že jenom ten jeho názor je ten správný, právě takhle vznikají konflikty mezi lidmi a skřety. Někteří lidé jsou holt hloupý a krátkozrací,“ povzdechla si nakonec. Harry nevěřil svým uším, opravdu řekla, že je Hermiona hloupá a krátkozraká? Sirius byl zjevně zaskočen také.
Ale Hermiona na ni nehleděla překvapeně, spíš naštvaně. „Někteří lidé jsou zase drzí,“ zavrčela.
Ashley se jen zašklebila a dále se k tomu nevyjadřovala.
Možná že ta jejich shoda ve všech záležitostech nebude zas až taková, pomyslel si zaraženě Harry.
Kolem desáté dorazil jejich doprovod, jenž byl opět ve složení Moody, Tonksová, Pastorek a nastal čas rozloučit se se Siriusem.
„Tak se měj“ popřál Harry Siriusovi, když vycházel ven se zavazadly.
„Ty taky Harry a pamatuj, co jsem ti řekl,“ odpověděl Sirius s trpkým úsměvem.
Harry druhou část jeho odpovědi ignoroval a raději naložil kufr, Hedvičinu klec i koště do kufru předního auta a společně s Moodym nastoupil. Za okamžik si do druhého auta nalezly i Hermiona s Ashley a vyjeli.
Cesta na nádraží trvala prakticky stejně dlouho jako na Příčnou ulici, takže za chvilku už byly vozy před nádražím King’s Cross. Harry vystoupil z auta a podíval se na hodinky. Bylo půl jedenácté, což znamenalo, že do odjezdu mají ještě půl hodiny.
Mezi tím za nimi zastavilo i druhé auto a začala z něj vystupovat jeho posádka. Harry tedy otevřel kufr u auta a vyndal z něj svá zavazadla, pak se postavil na chodník a čekal na zbytek výpravy. Moody ihned přispěchal vedle něj a jako ostříž sledoval okolí, přičemž každého kdo se na ně jen podíval, zpřažil pohledem.
Hermiona, Ashley a jejich strážci stáli v mžiku vedle nich a nic jim tak nebránilo vstoupit do víru lidí na nádraží. Prodírali se jejich zástupy až na nástupiště, kde bylo lidí přece jen o dost méně, dokonce méně než bylo zvykem.
„Je dobře, že tu je tak málo lidí, alespoň projdeme v klidu,“ pochvaloval si Moody a postrkával Harryho směrem přepážce mezi devátým a desátým nástupištěm, oba byli rychle následováni Ashley, Hermionou, Tonksovou a Pastorkem.
Harry prošel přepážkou první, na okamžik ho pohltila tma, aby vzápětí byl vyplivnut na nástupišti devět a tři čtvrtě, kde už stála známá parní lokomotiva vyfukující obrovské množství páry.
Bradavický expres, hlásal nápis na lokomotivě. Harrymu se po tváři rozlil široký úsměv, celé prázdniny se na tenhle pohled tak těšil, konečně se dostane domů.
Hned za ním vypadl z přepážky Moody, pak následovala Hermiona, Pastorek, Ashley a Tonksová.
„Tak ráda bych byla zase jedenáctiletá a jela s vámi do Bradavic,“ svěřila se Tonksová a ztratila se někde ve svých vzpomínkách.
Ashley na lokomotivu s ohromením hleděla. „Nás vozil do školy taky vlak, ale poněkud modernější.“
Všichni se na ní překvapeně otočili, protože to znělo jako kritika a kritiku u něčeho takového nebyli ochotni akceptovat.
„Ne, že by tohle bylo horší, naopak myslím si, že je to mnohem zajímavější,“ dodala rychle Ashley.
Harry přešel k prvnímu vagónu, který měl označení Prefektský vůz a nemotorně vyšplhal se svými zavazadly po schůdcích dovnitř.
„Ty jsi prefekt?“ ozval se překvapený Hermionin hlas z venku.
„Jasně,“ odvětil Harry jako by to byla úplná samozřejmost.
Vzápětí začala vylézat po schůdcích i Hermiona a Harry pocítil obrovskou touhu jí pomoct, když viděl, jak se se svými zavazadly pere ona, ale udržel se.
„Ty taky?“ zeptal se překvapeně teď on.
„Jasně,“ odvětila Hermiona stejným tónem jako před chvílí on.
„Když dovolíš,“ řekla a protlačila se kolem něj hlouběji do vagónu.
Harry protočil oči a následoval ji. Vzápětí ovšem zůstal překvapeně stát. Čekal, že tu budou obyčejná kupé, ale místo toho tu byla jedna dlouhá místnost, ohraničená na obou stranách příčkami. Na straně ze které přišly Harry a Hermiona se za ní skrývaly toalety a na druhé straně zřejmě nějaká místnost pro obsluhu vlaku. Po délce vagónu se táhl dlouhý stůl a okolo něj deset čalouněných židlí. Na užších stranách byla vždy jedna židle zřejmě pro primusy, zbytek byl pro prefekty na dlouhých stranách.
Nebyli zde ale sami, už tu byl jeden z prefektů. Seděl na vzdálenější polovině stolu a četl si noviny.
„Zdravím, vy budete asi nebelvírští, co? Vaše místa jsou tady naproti mně,“ řekl, jakmile je spatřil a kývl hlavou na židle naproti němu.
„Jo,“ přikývl Harry a přešel k jejich místům. Na stole tam byly položené cedulky Hermiona Grangerová (Nebelvír) a Harry James Potter (Nebelvír). Ta jeho byla blíže ke středu, zatímco ta Hermiony hned vedle kraje stolu. Harry se podíval na cedulku na místě pro primuse. Ta hlásala: Alice Spinnetová (Nebelvír). Pak se podíval na cedulku toho prefekta, co už tu byl, znal ho jen od vidění, jméno si nepamatoval. Stephan Andrew Woikowski (Mrzimor). Po jeho pravé ruce pak: Allison McArthyová (Mrzimor), tu znal. Jednou sebrala Ronovi body za vulgární mluvení po tom, co označil Malfoye za… něco nesympatického. Nalevo od Woikowskiho byli Havraspárští Cho Changová a Thomas Paul Morrison-Stepforter, což znamenalo, že on bude mít ty nejnesympatičtější sousedy, jaké mohl mít. James Paul Morrison-Stepforter, zřejmě bratr Thomase a Angelina LeClairová - oba ze Zmijozelu. Poslední jméno a to druhého primuse bylo Elizabeth Leyton (Zmijozel).
„Zavazadla si dejte támhle,“ ukázal Stephan na něco jako velký botník, opět, jak zjistil Harry, když se přiblížil, označený jmény. Stephanův prostor již byl vyplněn, jinak bylo všechno prázdné, teď přidal svá zavazadla Harry a hned po něm Hermiona. Potom šel k jednomu z otevřených oken. Vykoukl ven a rozhlédl se po nástupišti. Bylo už tři čtvrtě na jedenáct, takže bylo slušně zaplněné. Hermina zatím vystoupila na nástupiště a o něčem se začala bavit s Tonksovou a Pastorkem. Ashley si šla pravděpodobně už najít nějaké kupé a Moody zmizel neznámo kam. Po chvilce se Hermiona oddělila od Tonksové a Pastorka (Harryho částečně překvapilo, že jí jeden z nich není v patách, ale nástupiště bylo zřejmě dobře zajištěno) a zamířila kamsi do davu. Harry jí sledoval, dokud mu nezmizela z očí. Nejspíš šla hledat Rona, pomyslel si nešťastně, protože mu to připomnělo, že se bude muset nějak pohádat i s Ronem. Měl sto chutí jít s Herminou a vykašlat se na nějakou dohodu, ovšem tušil, že by toho později litoval.
„Čau,“ ozval se náhle dívčí hlas, až Harry nadskočil, což následně způsobilo, že se praštil do hlavy o horní okraj okna.
„Jauuu,“ zanaříkal a tiskl si hlavu na inkriminovaném místě.
„Vidíš Allison, co způsobuje tvoje přítomnost?“ zeptal se jí lišácky Stephan, zatímco ona hleděla soucitně na Harryho.
„Dobrý?“ zeptala se ho dívka o trochu vyšší než on s dlouhými hnědými vlasy spadávajícími na ramena.
„Pokud nepočítám tu bouli tak jo,“ odpověděl Harry a raději se začal opět věnovat dění na nástupišti.
Allison poté vystoupila a prošla jen kousek pod Harryho hlavou směrem k největšímu houfu studentů. Tam někde jsou jeho kamarádi, kterým bude muset zahrát divadélko o tom, že už jeho kamarádi nejsou a Harry měl obavu, jestli to zvládne. Jeho nejistota se ještě prohloubila po té, co zahlédl dvojici studentů chlapce a dívku, jak se spolu líbají. Harry tu něhu, kterou do toho oba dávali, viděl i na tu dálku, tohohle se bude muset zříct, pokud chce porazit Voldemorta, nebude se smět zamilovat. Nevěděl, kde se to v něm bere, ale náhle pocítil obrovské zklamání z toho, že pravděpodobně nikdy nebude mít děti, manželku či jen prostého člověka, se kterým by mohl žít svůj život a kterého by měl rád a on by měl rád jeho, prostý kamarád v podobě například Rona, který by s ním soucítil. Nic z toho si nemůže dovolit, pokud chce Voldemorta porazit. Jak on toho proradného zloducha nenáviděl! Kdyby se mu teď dostal pod ruku, nepotřeboval by hůlku, prostě by se na něj vrhl, bylo by mu jedno, že by zamřel mnohem dřív, než by se k němu vůbec přiblížil, prostě by se neovládl. Toužil být tím klukem, bylo mu jedno, že by nevěděl, koho líbá, prostě by někoho líbal a někdo by líbal jeho, někdo by toužil po jeho dotecích, někdo by toužil být s ním. Ne, nesmí na to myslet, jinak tu dohodu jednoho dne poruší. Zřejmě by mu hodně pomohl ten lektvar, o kterém se Snape zmiňoval, jak mu jen říkal? Bezcitný? Bez citový? Něco v tom smyslu to bylo. Jestli to někde uvidí, určitě si vzpomene.
„Už se o tom nehodlám dále bavit, prostě ho jdi najít, má zkontrolovat vlak,“ ozval se netrpěliví dívčí hlas. Harry se tentokrát překvapit nenechal a tak zůstalo jen u jedné boule.
„Ale proč já?“ ptala se rozmrzele neznámá dívka.
„Protože ti to říkám!“ řekla druhá, ve které Harry poznal Alici, svou spoluhráčku z Nebelvírského famfrpálového týmu a zároveň Nebelvírskou primusku.
Dívka jen něco rozmrzele zabručela a vystoupila z vagónu.
„Jé, ahoj Harry, gratuluju ti ‘prefekte’,“ řekla Alice s úsměvem, měla na sobě krátké červené tričko na ramínkách a džínsy, což krásně zvýrazňovalo její štíhlost. Vlasy měla svázané do drdolu a její obličej tak působil neuvěřitelně jemně a drobňoučce. Harry ten pohled uchvátil a chvíli na ni s překvapením visel očima, nikdy si nevšiml, že by byla tak hezká.
„Díky,“ řekl s úsměvem Harry, vzápětí si ale málem jednu vrazil, vždyť má být přece nepříjemný. I ona na něj chvíli překvapeně hleděla.
„Si trochu posiloval ne?“ zeptala se ho zaraženě.
„No – občas jsem si šel zaběhat,“ odpověděl trochu zaraženě Harry.
„Hm… je to vidět,“ potřásla uznale hlavou Alice. Stephan přestal číst noviny a oba pobaveně sledoval.
Harry nevěděl co na to říct, tak se raději jen zašklebil a začal opět sledovat nástupiště, nevěděl sice, co se za ním děje, ale připadalo mu, jakoby se na něj neustále někdo díval. Byl z toho dost nesvůj.
Za okamžik přiběhla ta dívka, kterou Alice pro někoho poslala a hned za ní upaloval strojvedoucí. Dívka měla dlouhé černé vlasy svázané pro změnu do copu, obličej o něco protáhlejší než Alice a křivky jejího těla byly výraznější.
Pro boha, co se to s ním děje? Ničeho takového si přece dříve nevšímal. Ale teď nemohl spíše pochopit, co se to s ním dělo dříve, že si nevšiml, kolik hezkých holek okolo sebe má.
„Pardon, koupil jsem si nový budík a nevyzkoušel ho,“ omlouval se hned přísné Alicině tváři.
„Dobře, ale pohněte sebou. Je tradice, že expres vyráží vždy přesně v jedenáct hodin,“ popoháněla ho Alice.
Strojvedoucí přikývl a rychle zamířil k lokomotivě.
„Vždyť má ještě deset minut,“ podotkl Stephan zmateně.
„Nemůžeme prostě jen tak vyjet, musí zkontrolovat, že všechna kouzla ve vlaku jsou funkční a nepříliš opotřebena, musí požádat dispečink o povolení k jízdě, musí zkontrolovat stav uhlí, musí…“
„Dobře-dobře, chápu to,“ zarazil ji Stephan.
„Jak to, že je nás tu tak málo, všichni prefekti tu mají být přítomni už deset minut před odjezdem a my jsme tu tři,“ postěžovala si Alice.
„Klid, každou chvíli tu musejí být,“ uklidňoval ji Stephan s mírně pobaveným úšklebkem.
„Musejí tu být právě teď,“ odporovala Alice mírně hystericky právě ve chvíli, kdy do vagónu vešla skupinka čtyř lidí, jedna z nich byla Cho Changová, proti které Harry odehrál několik zápasů, takže se s ní znal. Dále tam byla nějaká dvojčata (pořádně svalnatá), to museli být Thomas a James Morrisonovi-Stepfortrovi a ještě nějaká dívka, také známá pouze od vidění. Nejednou mu něco došlo. Stepfortrovi? Vždyť to byla ta rodina, kterou údajně s Brumbálem vyvraždil.
Celá čtyřka se zarazila a naštvaně zhlížela na Harryho.
„Tebe ministerstvo nechá jen tak volně se potulovat?“ zeptalo se nevěřícně jedno z dvojčat.
„Po tom co jsi provedl našim příbuzným, ty VRAHU?!“ zaječelo druhé.
Harry na ně nevěřícně zíral, oni Dennímu věštci tu lež spolkli?
„Nečum na nás ty blbečku!“ vykřiklo to druhé a vrhlo se vpřed k němu, napřáhl se a dal ohromenému Harrymu ránu přímo na horní čelist. Poslední co Harry cítil, byla ostrá bolest jednoho z horních zubů a vzápětí rána dozadu do hlavy, jak se praštil o stěnu vagónu.
„Vrahu!“ křičela na něj Hermiona.
„Ne! Já jsem to neudělal!“ bránil se zoufale Harry.
„Lžeš! Jsi odporný lhář a vrah!“ zakřičela mu přímo do obličeje Ashley a vrazila mu políček.
„Nechápu, jak jsem tě mohla někdy považovat za přítele!“ vykřikla Hermiona a kopla ho do jeho nejcitlivějších míst. Harry se s bolestivou grimasou v obličeji skácel k zemi. Obě dívky do něj začali mlátit pěstmi, kopat a křičet na něj urážky. Mohl se bránit, cítil, že kdyby se zvedl a pral se s nimi, nebo prostě začal utíkat, nedokázali by ho zbít. Ale on chtěl, aby ho zbily, chtěl, aby byl potrestán za to, že vyvraždil Stepforterovi, za to že je nechal zemřít.
Najednou přestaly a Harry si s radostí pomyslel, že už byl potrestán dost, ale to se krutě mýlil. S lehkostí, jakou by od ní nikdy nečekal, zdvihla Hermiona Harryho ze země položila ho na ní zády. Přiklekla těsně k jeho hlavě a sklonila se, takže teď měli obličeje jen pár centimetrů od sebe.
„Harryyyy, tyyyy jedeeeeen bezcitnýýýý vrahuuuuu,“ protahovala Hermiona každé své slovo se svůdným úsměvem na tváři a najednou ho začala líbat a to pěkně po francouzsku. Harry překvapením zapomněl, že by se měl chovat, jako by pro něj nic neznamenala a začal jí její polibky oplácet, ale to neměl dělat. Najednou se totiž stalo něco strašného. Ucítil hroznou bolest svého jazyka, jako kdyby si do něj kousl, ale mnohem horší, rychle se od ní odlepil a bolestně vykřikl, v puse měl obrovskou spoustu krve, leknutím trochu z ní spolkl a začal se tak dusit. Mezi mžitkami před očima vyděl matně Hermionu jak něco vyplivla na zem a společně s Ashley se srdceryvně směje. Ona mu ukousla jazyk!
Harry se pomalu probouzel, cítil, že leží na jakési hladké sedačce, pomalu otevřel oči.
Ležel v jednom z kupé jedoucího vlaku, nad ním se právě skláněla dívka s hustými hnědými kadeřemi, Harry jí okamžitě poznal. Ona mu něco zase udělá! Musí se co nejrychleji dostat pryč! Harry se opřel o lokty a kolem ní vyskočil na nohy tak rychle, že zcela neudržel rovnováhu a praštil se o stěnu do hlavy, trochu se mu zamotala, ale rychle se vzpamatoval, protože dívka se také už vzpamatovala z toho překvapení a právě se chystala Harryho opět chytnout. Nechtěl ani myslet na to, co by se stalo, kdyby se jí to podařilo, rychle otevřel posuvné dveře a vyběhl ven a prudce je za sebou zabouchl, její překvapený výkřik „Harry!“ ignoroval.
Chtěl se rozběhnout na jednu stranu, tam ale stála nějaká dívka se Zmijozelským odznakem Primuse, která zaslechla Hermionin výkřik a teď hleděla přímo na něj. Když mě chytí, určitě mě předa mě Hermioně a ta mi zase něco udělá. Rychle se otočil na druhou stranu a dal se na útěk.
„Pottere, stůj sakra!“ zakřičela ta dívka a rozeběhla se za ním, ale Harry jen zrychlil. Jeho nadledviny začali do těla pumpovat obrovské množství adrenalinu a Harry tryskem běžel prosti směru vlaku. Nechtěl už něco takového zažít znova, kdo ví, co by mu ukousla tentokrát. Z okolních kupé přilákal křik spoustu diváků, kteří teď zvědavě sledovali dění na chodbičce, sem tam mu někdo málem vlezl do cesty, ale jakmile si všiml Harryho rychlosti, okamžitě se mu klidil z cesty. Doběhl až na konec vagónu, tam otevřel dveře a proběhl jimi do dalšího. Tady první hluk, který cestující zaslechli, byl Harryho běh a tak se zvědavé hlavy objevovaly až, když Harry kolem jejich kupé proběhl. Jediným pohledem dozadu zjistil, že si vytvořil před tou zmijozelskou primuskou a Hermionou docela slušný náskok a zaradoval se, že by možná mohl přižít, bez ztráty další části těla. Všechny jeho naděje ale byly zmařeny v dalším vagónu, tam totiž prakticky na jeho konci stál nějaký kluk, mohl být asi tak stejně starý jako Harry, ale byl o dost mohutnější. V první chvíli to vypadalo, že uhne stejně jako všichni ostatní, ale pak jedna z jeho pronásledovatelkyň zezadu zakřičela „Chyť ho!“ a on své samohutné tělo roztáhl po celé šířce chodbičky (která zas tak široká nebyla). Harry zaváhal, jestli zastaví a oni ho chytí, bůh ví, co mu udělají, ale jestli se pokusí protlačit se, mohl by ještě vyváznout. Harry zrychlil, jak jen to bylo možné, a připravil se na náraz. Když už pomalu zavíral oči, kluk náhle prudce uskočil ke dveřím na druhé straně vagónu a Harry byl v tu chvíli ve svém těle už jen pasažérem, který sleduje, jak jeho tělo prudce naráží do zdi, následně bolestně dopadl na zem. Opět ztratil vědomí.
Komentáře
Přehled komentářů
Páni, na jednu stranu jsem zděšená při představě dalších hádek a rozpadů přátelství, ale zajímá mě, jak si povede Harry jako prefekt a taky jak to bude s Ashley. Zaplete se nějak s Ronem? :D :)
A nesmírně mě překvapilo, jak popisuješ dívčí vzhledy. Asi je to hloupé, ale jako lehká ezkurze do tvých myšlenek by mi to prozatím mohlo stačit.
:-)
(Katren, 3. 5. 2010 19:52)
přiznávám, že kapitolu jsem přečetla hned, jak jsi přidal, ale posledních 14 dnů bylo hodně nabitých, takže píšu až teď
musím říct, že Hermiona je opravdu chudák :D nevím, jestli bych za ním vůbec ještě běžela, jinak bych řekla, že to bude zajímavý školní rok, když už teď má problémy s Denním Věštcem
:-)
(Holy, 24. 4. 2010 0:06)Super díl, a ten konec byl hodně nečekanej když začlo Harrymu hrabat :-D sem zvědavej jak to bude pokračovat a těším se na další díl.
Překvapena
(V. , 23. 11. 2016 17:50)