6. Kapitola-Hádky a následky
Za beta-read děkuju elesse.
Hermiona si na Grimmauldově náměstí rychle zvykla, v Ashley našla spřízněnou duši, co se jejího názoru na učení týče a tak většinu svého času trávili diskusí nad nějakými „zajímavými“ tématy jako třeba lektvary, přeměňování a podobné. Harry nevěděl proč, ale byl z toho poněkud zklamaný. Možná čekal od Hermionina příjezdu víc, možná si jen namlouval, že se s Hermioniným příjezdem něco změní. Svým způsobem se toho změnilo dost. Harry byl rád, že má Hermionu u sebe a může jí tudíž chránit, pokud by se Voldemort pokusil ji využít, při své snaze dostat Harryho a zároveň s tím měl ale jakýsi pocit prázdnoty, pořád tomu něco chybělo. Hermiona byla nesmírně prima holka, ale Harrymu tu chyběl někdo, s kým by si mohl promluvit o něčem jiném než o učení, chyběl mu tu Ron. Nevěděl, co přesně se děje, proč nemůže s Hermionou normálně mluvit, tak jako obyčejně, ale prostě mu to nešlo a hrozné bylo, že už to nešlo ani s Ashley. Ty dvě spolu trávili veškerý čas, společně četli, společně jedli, dokonce s nimi začala Hermiona i po ránech běhat a Harry se náhle cítil hrozně opuštěně, jako odhozená hračka se kterou si přestane její majitel hrát, protože dostane novou lepší, hezčí a tu starou prostě odhodí do kouta pod postel, kde léta už jen čeká a čeká, až jednoho dne přijde někdo, kdo tu postel odstrčí, aby se konečně zbavil nepotřebné hračky, kterou prostě pak jen tak hodí do koše na odpadky. A to Harry nechtěl, nechtěl skončit v koši na odpadky, to si radši najde nového majitele, který si s ním bude hrát, který ho nezahodí kvůli lepší hračce. Otázkou je, existuje vůbec takoví? Existuje vůbec někdo, kdo ho nezahodí? Existuje vůbec někdo, kdo se na něj nevykašle? Má vůbec přátele, kteří ho mají rádi? Nepředstírají to všechno jenom kvůli Harryho schopnosti bojovat s Voldemortem? Představa něčeho takového byla strašná, doufal, že to tak není. Ano, doufal, pouze doufal, nic jiného dělat nemohl. Doufal také, že s Hermionou se dá všechno zase do pořádku, nemohl uvěřit, že si prostě našla někoho lepšího, lepšího kamaráda a na toho starého se vykašlala, to prostě nebyla ona, to už by tomu uvěřil spíš u Rona, který občas měl zkraty, ale Hermiona? To ne.
„Co mám dělat?“ ptal se Harry sám sebe ležíc na posteli. „Co mám jen dělat?“
Možná by si s nimi mohl prostě promluvit, ale co jim řekne? „Ahoj, nechcete si se mnou povídat?“ To by znělo pěkně hloupě. Harry se nad tím musel ušklíbnout, snad to přejde samo, pomyslel si a mávl nad tím vším rukou jako by doufal, že tím všechny své obavy zažene, ale nezahnal.
Z přemýšlení ho vytrhlo klepání na okno, zahleděl se na okno a sovu okamžitě poznal, byl to Ronův Pašík neboli Papušík. Ihned vstal a otevřel okno, aby mohla miniaturní sovička vletět dovnitř, kde jí odvázal z drobného pařátku dopis a pak jí přenesl k Hedvičině prázdné kleci, aby se mohla trochu občerstvit. Zatímco sovička pila, Harry rozevřel dopis.
Ahoj Harry,
Bohužel se neuvidíme na Příčné ulici, ale až v Bradavickém expresu. Mamka nám totiž zakázala jít na Příčnou, protože je to prý příliš nebezpečné. Taťka říkal, že tam u tebe je Hermiona, pozdravuj ji. Slyšel jsi, co se stalo Stepforterovím? Hrůza co? Ale snad ještě horší, je, že z toho obviňují tebe a Brumbála. A co si myslíš o tom Svatém Grálu? Vážně ho chce Ty-víš-kdo získat? A co to upozornění v Bradavických dopisech? To je pěkně ostrý. Jinak u nás doma jsou všichni v pořádku, jenom mamka je trochu vystrašenější, má strach o Billa, o Charlieho, o Percyho i o taťku, protože ty nemá věčně pod dozorem a až odjedeme do Bradavic, tak bude určitě mít strach i o nás. Jo a mam tě od všech pozdravovat. Měj se.
Ron
Harry si nemohl pomoct, tenhle dopis ho vážně zahřál u srdce, bylo skvělé vědět, že na něj Weasleyovi nezapomněli. Sice mu bylo líto, že se neuvidí na Příčné, ale v tuto chvíli byly všechny zprávy dobré zprávy. A co to psal o těch dopisech z Bradavic, vždyť ty ještě přece nechodily, nebo snad ano? Okamžitě si vzal do ruky pergamen a načmáral na něj odpověď.
Ahoj Rone,
Hermiona je tu se mnou a ještě s dalšími lidmi, budu ti o tom vyprávět až ve vlaku. O Stepfortrovích jsem samozřejmě slyšel, a byl jsem trochu v šoku, když jsem zjistil, že z toho obviňují mě a Brumbála. Nám dopisy z Bradavic ještě nepřišly. Nemůžu ti toho moc napsat, sovy se dají snadno odchytit. Těším se, až se setkáme ve vlaku. Zatím ahoj.
Harry
Jakmile dopsal, podíval se na Papušíka a zauvažoval, jestli ho může poslat na další dlouhou cestu. Sovička mu jeho pohled oplácela svými malými kukadly a pak jí zřejmě došlo, o čem přemýšlí, protože vylétla z klece a začala zuřivě houkat a poletovat po pokoji aby mu dokázala, že je schopna splnit svůj další úkol. Harry se musel jejím nadšení pousmát a přivázal jí dopis k pařátku. Sovička radostně zahoukala a vyletěla otevřeným oknem ven.
Chvilku pozoroval její mizící obrys opřen o parapet okna, Papušík musel mávat křídli více než velké sovy, aby se udržel ve vzduchu, zřejmě mu to ale nedělalo sebemenší potíže. S jeho zmizením za obzorem se Harrymu vrátily do hlavy úvahy na téma Hermiony a Ashley a to opravdu nechtěl. Vydal se tedy raději za zbytkem obyvatel domu, aby se s nimi podělil o dojmy z Ronova dopisu, alespoň si bude mít chvíli s Hermionou a s Ashley o čem povídat.
Jak čekal, Hermiona a Ashley byly ve svém pokoji (spaly obě v jednom) a nejspíš pilně studovaly. Když došel k jejich dveřím, chtěl ihned vejít, ale vzápětí si vzpomněl, na svůj vpád do pokoje kde našel polonahou Ashley. Částečně pocítil touhu vejít do pokoje i dnes bez zaklepání, ale vzápětí si to rozmyslel. Tak špatně na tom ještě nebyl, aby pro zahlédnutí trochy dívčí kůže musel vpadat do pokoje své sestry a své nejlepší kamarádky jako hurikán.
Dvakrát zaklepal a otevřel dveře. Dívky ležely na svých postelích nad (překvapivě) otevřenou knihou a hleděli na něj s otázkou v očích.
„Píše Ron,“ odpověděl na jejich nevyřčenou otázku a hodil dopis na Hermioninu knížku. Ta se na něj okamžitě vrhla a přečetla ho nahlas. Když skončila, podívala se zmateně na Harryho.
„Ty už jsi dostal dopis z Bradavic?“
„Ne, taky je mi to divný, přemýšlím, jestli si Brumbál na mě zase něco nevymyslel,“ zavrtěl hlavou Harry.
„Co nevymyslel?“ zapojila se do diskuse Ashley.
„Já nevím,“ rozhodil Harry bezmocně rukama. „Ale musíš uznat, že je to divný, ostatní dopisy už dostaly a my ne.“
„Počkat!“ zarazila ho Hermiona. „Jak víš, že ostatní dopisy už dostaly, když jediný o kom víme, že jej opravdu dostal je Ron?“
„Protože jsem to vždycky já a moje okolí, které musí být vždycky něčím ozvláštněno,“ pronesl kysele Harry.
Hermiona a Ashley si vyměnily pobavené úšklebky.
„Přestaňte se tak blbě šklebit, na tom není nic směšného,“ obořil se na ně.
„Ale nám to nepřipadá směšné,“ odporovala Hermiona.
„Ne? Tak proč se tedy šklebíte?“
„Šklebíme se tomu, jak si myslíš, že jsi výjimečný,“ odpověděla Ashley.
„Cože?“ podíval se na ni Harry s pusou otevřenou dokořán.
„Opravdu si myslíš, že jsi jediný, komu se stávají podivné věci?“ ptala se ho Ashley.
„No… já…“ blekotal. Tohle obvinění ho opravdu rozhodilo. Opravdu si o sobě myslí, že je výjimečný? To už opravdu klesl tak hluboko? To už ho ta sláva postihla natolik, že si o sobě myslí, že je výjimečný?
„Protože nejsi jediný, komu se stávají podivné věci! A jestli si tak namyšlený, že si myslíš, že za všechno podivné můžeš ty, hodně jsem se v tobě spletla,“ pokračovala Ashley.
Na tohle Harry reagoval, jako kdyby dostal pěstí, tak ho to opařilo. Za okamžik se ale vzpamatoval, vždyť on pro tu svojí domněnku má důvody, vždycky se do něčeho zapletl proti své vůli, vždycky když se v Bradavicích něco dělo, byl do toho zatáhnut i on. Vzedmula se v něm vlna odporu.
„Nevím, co sis o mně myslela, ale když se něco v mém okolí stane, ve valné většině případů, to je kvůli mně a i když mě to vůbec netěší, tak když se něco stane, vždycky budu já ten první důvod, co mě napadne!“ odpověděl Harry důrazně a otočil se s tím, že za sebou pěkně práskne dveřmi, ale pak ho napadlo ještě něco. „Jo, a jestli si myslíš, že svůj názor na podobné věci změním, jenom kvůli tomu že mi řekneš, jak hrozně jsem namyšlenej, tak se pěkně mýlíš. Možná namyšlenej jsem a mám proto sakra dobrej důvod! To po mě jde Voldemort, ne po tobě!“ řekl a nevšímal si jak sebou Hermiona cukla. „To mě chce zabít ne tebe! Tak mi nevykládej, že nejsem výjimečný, protože JSEM!!!“ neudržel se a poslední slovo Ashley doslova zařval do obličeje. Ta na něj jen vyjeveně zírala stejně jako Hermiona.
Harry jim neměl už co dál říct a tak naplnil svůj původní záměr, vyšel ze dveří a práskl jimi za sebou. Byl hrozně naštvaný. Tak on je podle nich namyšlený jo? Tak co je tedy Malfoy? Zřejmě jejich nový skromný kámoš, neudržel se a praštil pěstí do zdi. Vzápětí toho ale zalitoval, protože ho celá paže pěkně bolela.
Neměl co na práci, bylo teprve jedenáct, oběd má být až za hodinu a tak si to namířil do svého pokoje. Tam sebou praštil na postel a pozoroval strop, nutno říct, že znal i zajímavější činnosti, ale teď na žádnou z nich neměl náladu. Přehnal to a moc dobře to věděl, neměl na ně křičet, ale když ony ho tak naštvaly. Vždyť on je výjimečný, jakého jiného kluka chce Voldemort vidět mrtvého tak moc jako právě jeho? Namyšlení jsou lidé, kteří výjimeční chtějí být a kteří se s tím vytahují, to on ale nedělá. Vážně ne?Ozval se mu v hlavě hlásek. „Tak proč si na Ashley tak vyjel, když řekla, že nejsi výjimečný? – To nebylo kvůli tomu – Ne? Tak kvůli čemu? – Řekla mi, že jsem namyšlený – Vždyť měla pravdu – Ne, neměla – Tak proč tě tak naštvalo, když ti řekla, že nejsi výjimečný – Už jsem ti řekl, že to nebylo to, co mě naštvalo – Ne? Cituji: ´ nevykládej, že nejsem výjimečný, protože JSEM!!!´, tohle mi znělo jako bys byl naštvaný, že říká, že nejsi výjimečný - ??? – si tam? - ??? – haló - Já jsem namyšlený. Došlo mu. Ashley měla pravdu.
Harryho uvědomění si jeho nové vlastnosti pro něj byla rána. Netušil, co ho to vůbec napadlo zakřičet na Ashley jenom kvůli tomu, že řekla pravdu. Vždyť on byl tak namyšlený, že tu pravdu nechtěl slyšet, opravdu ho zraňovalo, že se něco nedělo jenom kvůli němu, že není výjimečný. Nebýt nesmělého zaťukání na dveře, nejspíš by tam strávil nadáváním si do blbců a arogantních nafoukanců celý den.
„Dále,“ zavrčel naštvaně. Už ovšem nebyl naštvaný na Ashley, ale sám na sebe.
Ve dveřích se objevil Hermionin obličej. „Sirius ti vzkazuje, že máš jít obědvat,“ řekla hlasem, který od ní příliš často neslýchával. Ten hlas nebyl naštvaný ale spíš nezúčastněný, jako by ji Harry vůbec nezajímal. Takový hlas nepoužívala ani na cizí osoby. Harryho to ranilo víc, než kdyby do něj mlátila. Nejraději by se šel někam utopit, ne skočit z okna ale utopit, skok z okna je pro něj málo bolestivý, zaslouží si tu nejbolestivější smrt na světě za to, co udělal. Pro Hermionu teď neznamená nic, Snape by pro ni byl příjemnější společností, než kluk který se celé čtyři roky vydával za jejího kamaráda a nakonec ji takhle příšerně zklamal. Harrymu se z toho svíraly vnitřnosti, srdce mu pukalo bolestí, rozhlížel se, jestli někde není sklenička vody, aby to s tím utopením mohl vyzkoušet. Bohužel se nikde v jeho blízkosti voda nenacházela a tak se raději podíval na Hermionu aby jí odpověděl, respektive podíval by se, pokud by tam ještě byla. Přece tu nebude čekat takovou dobu, než se jí uráčím odpovědět, zakroutil Harry hlavou.
V kuchyni vládla ponurá atmosféra, i když Sirius svědkem jejich hádky nebyl, podařilo se mu vycítit z jejich chování, že něco není v pořádku. Když Harry vešel, jediný kdo na něj pohlédl, byl Sirius, ale také se tváři zarmouceně, Hermiona ani Ashley nedali jakkoliv znát, že by zaregistrovaly jeho příchod. Ani Harry neztrácel slovíčko s nějakým přáním dobré chuti a raději se ihned po usazení na židli dal do jídla. Nemohl se dočkat, až z kuchyně vypadne, v takto napjaté atmosféře mu ani dobré jídlo nechutnalo, každé polknutí trvalo nesnesitelně dlouho. Navíc v této ponuré atmosféře bylo absolutní ticho, přerušované jen mlaskáním jednotlivých stolovníků a Harrymu se zdálo každé jeho mlasknutí více nahlas než mlaskání ostatních. Snažil se tedy jíst více potichu a výsledkem bylo pouze to, že mlaskal ještě více. Doslova si oddechl když Hermiona a Ashley dojedli své jídlo a beze slova odešly. Sirius také už dojedl a teď jej němě pozoroval, to Harryho začalo ještě více znervózňovat a právě když dostal strach, jestli se svým dalším soustem vůbec trefí do pusy a ne do nosu, Sirius promluvil.
„Hele, já sice nevím, co jste si udělali, ale jedno vím jistě, ať už to bylo cokoliv, rozhodně to nestojí za 4 roky vašeho přátelství.“
„S Ashley se přece znám jen pár týdnů,“ namítl Harry.
„ Ano s Ashley, ale s Hermionou jste přátele už takovou dobu – ty, Ron a Hermiona, Brumbál mi dost vyprávěl o vašem Nebelvírském triu na to abych věděl, že jste nerozluční přátelé.“
„Nerozluční rozhodně nejsme,“ odporoval Harry. „Už delší dobu to mezi námi skřípe, loni jsem se pohádal s Ronem, před loni Hermiona s Ronem. Byla jenom otázka času, kdy se to vyhrotí. Hermiona má teď někoho s kým si rozumí lépe než se mnou, to bude konec původního tria, Ron se k nim určitě přidá a budeme tu mít nové Nebelvírské trio,“ utápěl se Harry ve svém zoufalství.
„Proč? Co se stalo tak hrozného?“ nechápal Sirius.
Má mu to říct? Možná se mu pak uleví. Ne, čím méně lidí o tom bude vědět, tím lépe. Musí se té své hrozné vlastnosti vyvarovat, a když uvidí Ashley a Hermiona, že je to už zase starý dobrý Harry, budou z nich zase přátelé.
„Nic se nestalo… my… jen jsme se trošku pohádali…“ vysvětlil Harry.
„Dobře, dám ti jednu radu, drž se přátel a lidí, co tě mají rádi, je to to jediné za co doopravdy stojí žít. Nenech nějakou malichernou hádku, aby tě o něco tak cenného připravila,“ poučil ho Sirius, ze kterého zřejmě mluvila životní zkušenost.
„Já vím,“ potvrdil jeho slova Harry. „Já… jen…nevíš, proč jsme ještě nedostali dopisy z Bradavic?“
„U Merlinovy brady, já na to úplně zapomněl,“ praštil se do čela a sáhl do kapsy svého hábitu, ze které vytáhl tři mírně pomuchlané dopisy, jejichž adresa byla napsána smaragdově zeleným inkoustem. „Profesorka McGonagallová mi je dala na poslední schůzi, zdálo se jí zbytečné je posílat soví poštou,“ a s tím mu je vtiskl do ruky. Harry na ně vyjeveně hleděl, důvod celé té hádky, důvod proč se tak hrozně pohádali, měl celou dobu Sirius v kapse.
„Děláš si legraci?“ přemístil Harry svůj pohled z dopisů na Siriuse, ten se jeho vzteku v očích téměř lekl. „Proč mi to dáváš až teď?!“ vyjel na něj vztekle.
„Jak jsem řekl, dříve jsem si na to nevzpomněl,“ odpověděl zmateně, netušil, kde se v Harrym ten vztek bere.
V Harrym se začínala vařit krev, kdyby nebyl Sirius takoví ignorant a dal jim ty dopisy včas, nikdy by k té hadce ani nedošlo, on by dál normálně vycházel s Ashley i s Hermionou, byť se mu ne úplně líbilo, že nemohli najít společné téma k rozhovoru, oproti aktuálnímu stavu jejich vztahu to dřív bylo mezi nimi ideální. Už se chystal Siriusovi pořádně vyčinit, ale nakonec ho ovládl zdraví rozum -nechce přece proti sobě poštvat ještě Siriuse.
„Mohl bys jim to prosím tě dát ty?“ vrátil Siriusovi dopis pro děvčata. „Nejsem si jistý, jak moc by mě uvítaly, kdybych jim tam napochodoval.“
„Ty seš srab,“ zakroutil nad jeho případem hlavou Sirius. „Měli byste si to ale spíš vyříkat, vyhýbat se není řešení.“
„Ano, vyříkáme si to, ale nejlepší bude nechat to chvilku odležet,“ uvažoval Harry nahlas.
„Jak myslíš, ale aby to už mezi vámi nezůstalo natrvalo.“
„Nezůstane,“ prohlásil Harry umíněně. „O to se postarám.“
V Bradavickém dopise bylo tento rok kromě obvyklých seznamů učebnic a pomůcek a klasického řečnění ještě něco navíc, byly zde přiloženy dva pergameny, na jednom bylo upozornění, o kterém mu psal Ron.
Vážení studenti, vážení rodiče a poručníci,
Vzhledem k nebezpečí, které nyní po celé Británii hrozí od temného čaroděje lorda Voldemorta, jsem povinen vás informovat, že Bradavická škola může být mezi prvními cíly jeho úderů a vašim dětem tak může hrozit bezprostřední nebezpečí.
Albus Percival Brian Wulfric Brumbál
Rychlé stručné jasné. Brumbál doslova říkal, že pokud pošlou rodiče své děti do Bradavic, už se nemusejí vrátit. Plně chápal proč je paní Weasleyová vystrašená, do Bradavic mají jít čtyři její děti, to že by se nemusely vrátit, ji muselo velice rozrušit. Snad paní Weasleyová dovolí svým dětem studium v Bradavicích, i přes to že to nemusí být zcela bezpečné, koneckonců Bradavice nebyly nikdy i přes všechna opatření úplně bezpečnou školou, ale stejně by se Harry nedivil, kdyby byly letošní rok kolejní stoly prořídlejší, než je obvyklé. Rodiče, kteří Brumbálovi věří, by mohli chtít mít své děti neustále pod dozorem a rodiče, kteří mu nevěří, zase nebudou chtít posílat děti do školy, kde je ředitelem kouzelník, který vyvraždil Stepforterovi.
Když Harry pohlédl na druhý pergamen, překvapením mu spadla čelist.
Vážený pane Pottere,
Je mi ctí a velkým potěšením vám oznámit, že v následujícím roce vám budou uděleny povinnosti a výhody prefekta a kapitána Nebelvírského famfrpálového týmu. S vašimi povinnostmi a výhodami prefekta budete obeznámen společně s ostatními prefekty v prefektském vagóně Bradavického expresu odjíždějícího v jedenáct hodin z nástupiště devět a tři čtvrtě na nádraží King’s Cross. S vašimi povinnostmi a výhodami kapitána Nebelvírského famfrpálového týmu budete obeznámen ředitelem vaší koleje. Pokud funkci prefekt či kapitán Nebelvírského famfrpálového týmu nechcete, nebo nemůžete přijmout, prosím, informujte nás o tom do pěti pracovních dnů, od přijetí našeho dopisu a do odpovědi zahrňte i důvod vašeho odmítnutí.
S přáním příjemného zbytku prázdnin
Minerva McGonagallová
Harry vyjeveně zíral na dopis. On a prefekt? On a kapitán? To nedopadne dobře, pomyslel si. Ale proč ne, když to chtějí riskovat. Kdo asi bude dalšími prefekty, uvažoval. To se pravděpodobně dozví až ve vlaku. Už aby to bylo, zdejší atmosféra ho deptala stále víc a víc.
Přijetí Bradavických dopisů znamenalo, že budou muset brzy navštívit Příčnou ulici a se Siriusem se shodli, že je zbytečné to odkládat a tak ji naplánovali hned na druhý den. Sirius dívky s plánovanou návštěvou obeznámil při večeři, která se už nesla v poněkud jiném duchu než oběd. Na rozdíl od oběda už dívky nemlčely, naopak hovořily spolu a často se snažili nějakým tím: „Co myslíš ty Siriusi?“ vtáhnout do rozhovoru i jeho, ten však z kolegiality k Harrymu a nudnosti témat o kterých se bavily, vždy odpověděl něco jako: „Ano, to je velice zajímavé,“ a dál už se do diskuse nemontoval. Dívky chtěly zřejmě Harrymu dokázat, že není výjimečný tím, že nebudou stát o jeho názor, to že se Harry už dávno výjimečným necítil, samozřejmě nemohly vědět. Harryho to svým způsobem deptalo ještě víc, takhle to skutečně vypadalo, že o něj vůbec nestojí a považují ho jen za vzduch, nesmírně ho to štvalo a chvílemi už jim chtěl svou omluvu vyklopit, nakonec se ale vždy zarazil a řekl si, že to nechá až na zítra, dnes to ještě bylo příliš čerstvé a zítra je přece taky den. S touto myšlenku večer ulehal do své postele a těšil se, až to mezi nimi bude zase v pořádku, drobného červíčka, jenž mu vrtal v hlavě a říkal, že bude dívkám nějaká jeho omluva úplně ukradené, když o něj nestojí, raději ignoroval, ale i přes to mu trvalo sakra dlouho, než usnul.
Tak jako každý den měl i tento začít raním během, ovšem na rozdíl od těch ostatních tento nezačal. Harry byl zvyklí nenařizovat si budík, protože vždy když nebyl v kuchyni deset minut před sedmou, přišla do jeho pokoje jedna z dívek a ukradla mu peřinu, což ho vždy probralo dokonale, tentokrát ovšem nikdo nepřišel a připočteme-li k tomu Harryho včerejší problém s usnutím, vyjde nám, že se probudil, až když byla malá ručička na devítce a velká téměř na dvanáctce.
V první chvíli Harrymu nedošlo, proč mu připadá, že něco zmeškal, v té druhé si uvědomil, že zmeškal běhání, ale nechápal proč ho ani Ashley ani Hermiona nepřišly vzbudit, až v té třetí si vzpomněl na včerejší hádku a všechno mu došlo. Zaplavila ho vlna sklíčenosti, přál si, aby se to nikdy nestalo, aby se nikdy nepohádali, ale čas je neúprosný a jakkoliv moc chceme, nikdy nejde vrátit. Tedy vlastně jde, ale to nebylo v Harryho momentálních možnostech, navíc ani kdyby se mu povedlo vrátit se v čase, jako tehdy ve třetím ročníku, neznal způsob jakým by mohl zabránit hádce, aniž by ho někdo spatřil.
Dnes neměl náladu na běhání, navíc by to bylo poprvé, co by běhal sám a to by ho zřejmě dostalo do ještě větší deprese. Raději tedy dnes běh vynechá, pro jednou se nic nestane. Vstal a zamířil do kuchyně, i přes jeho značně ponurou náladu, která se zdála být zrcadlena venkovním počasím, si jeho tělo žádalo přísun potravy. Když procházel kolem okna na schodišti, ozvalo se zvenku mocné hromobití. Skvělí den na návštěvu Příčné, pomyslel si ironicky Harry.
„Dobré ráno,“ pozdravil osazenstvo kuchyně, jež čítala Siriuse a… ne to je všechno.
„Dobré,“ odvětil Sirius zpoza novin usazený na své oblíbené židli. Harry sice nechápal, co je na ní zvláštního, ale Sirius odmítal sedět kdekoliv jinde.
Harry si přisedl ke stolu a pustil se do toastů, které si líným mávnutím hůlky přivolal.
„Je tam něco, co by mě mělo zajímat?“ zeptal se Siriuse.
„Detailní rozbor obrané hry Tornád, který má být důvodem jejich loňského titulu,“ odvětil. „Jinak nic zajímavého, můžu ti je pak půjčit, jestli chceš.“
„Ani nemusíš, leda bych dostal náhlou chuť pustit se do výroby vlaštovek. Když mi bylo sedm, sebral jsem strýcovi noviny a vyrobil jsem z nich spoustu vlaštovek,“ usmál se Harry při té vzpomínce.
„Potrestal tě?“ ptal se Sirius s pobaveným úšklebkem zpoza novin.
„Jo, zbil mě a zavřel mě na několik dnů do přístěnku, kde jsem byl jen o chlebu a vodě,“ vyprávěl Harry a díval se kamsi do dáli.
Siriusovi zmizel z tváře pobavený úšklebek, jako když motorovou pilou setře. „Proč si to udělal, když jsi věděl, že tě takhle hrozně potrestá?“ ptal se s ohromeným výrazem.
„Ale já to nevěděl, myslel jsem, že mu to nebude vadit, byli už dost starý a on je měl už dávno přečtené,“ odporoval Harry.
„Tak proč to teda udělal?“ ptal se Sirius, moc dobře věděl ze svého dětství, co to jsou kruté tresty, ale za něco takového, mu to přišlo směšné, zvláště u mudlů.
„Asi mu dělalo dobře někoho bezmocného bít…“ pokrčil rameny Harry.
„Dělá to pořád?“ zeptal se Sirius a v očích se mu nebezpečně zablesklo.
„Od té doby, co vím, že jsem kouzelník, nikdy nic podobného neudělal, od té doby už mě jen zamyká do pokoje.“
„Stejně mám chuť si tam za ním dojít a ukázat mu jaké to je, když ho někdo bije a on tomu nemůže nijak zabránit,“ pronesl krvežíznivě.
„Nejsem si jistý, že by se nemohl nijak bránit, strýc je pěkný pořízek,“ odvětil Harry.
„Pořízek nepořízek, já mám hůlku a on ne, to je ten klíčový faktor,“ řekl Sirius a vrátil se ke svým novinám.
„Kdy vlastně vyrazíme na Příčnou?“ změnil téma Harry. „A jak se tam vůbec dostaneme? Letaxem?“
„Letax není bezpečný, má ho pod kontrolou ministerstvo, tak jej raději nepoužíváme, stejně nemáme ani krb napojený na síť.
„Tak jak tedy?“
„Kolem desáté by měl Fénixův řád, s vypůjčenými auty, každý z vás pak dostane osobního strážce, který ho nezpustí z očí,“ vysvětlil Sirius.
Harry polkl poznámku o tom, že žádného osobního strážce nepotřebuje a raději se zeptal: „Obyčejnými mudlovskými auty?“
„Jo, ty jsou nejmíň nápadný, nechceme, aby nás mohlo sledovat ministerstvo, kdyby věděli, kde máme štáb, okamžitě by si na nás vymysleli nějaká obvinění a poslali nás do Azkabanu. Ministerstvo je schopno zaznamenat jakékoliv kouzlo, pokud není prováděno v místě, které je magicky odstíněno jako tento dům.“
„Proč tedy neodstínit ta auta?“ nechápal Harry.
„Protože pro odstínění je nutné provést zaklínadlo a to zaklínadlo schopno ministerstvo zachytit a vzhledem k náročnosti tohoto kouzla by se hned zajímalo o to, kdo jej udělal a proč a to si my nemůžeme dovolit.“
„A u tohohle domu jste si to dovolit mohli?“ divil se Harry.
„Tenhle dům jsme neodstiňovali my, to udělali moji předci už před několika sty lety,“ vysvětloval trpělivě Sirius.
„Aha.“
Ashley a Hermiona vylezli ze svého pokoje až několik minut před desátou, právě včas, v tu dobu se totiž ozval domovní zvonek.
„Jdu tam, počkejte tady,“ rozkázal dřív, než někdo jiný stihl nějak zareagovat.
„ To kdyby to náhodou byli Smrtijedi co?“ neodpustil si Harry. Sirius jej ale buď ignoroval, nebo neslyšel.
Pár desítek sekund na to, které musel Harry strávit ve společnosti dívek, živě debatujících o nějakém lektvaru, se z předsíně začali ozývat hlasy a šramot. Dívky přestaly diskutovat a zaposlouchaly se, zvědavé na jejich osobní stráž. Přivřené dveře se otevřely a dovnitř vstoupil Moody, a dva neznámí lidé, žena a muž, za nimi pak Sirius.
„Tohle je Alastor Moody, s ním už jste se setkali,“ ukázal na Moodyho, „Kingsley Pastorek,“ ukázal na neznámého vysokého muže tmavé pleti, „a Nymfadora Tonksová,“ ukázal na ženu s fialovými vlasy, ta mu věnovala z nějakého důvodu kyselý pohled.
„Ale tady Tonksová nemá ráda, když se jí říká křestním jménem, takže to raději nedělejte, pokud ji nechcete naštvat,“ dodal Sirius.
„Taky bys nechtěl, aby ti říkali křestním jménem, pokud by ses jmenoval Nymfadora,“ řekla žena s fialovými vlasy kysele.
„To by u mě nešlo, leda tak Nymfador,“ řekl Sirius s úsměvem.
„A to by se ti snad líbilo?“ zeptala se ho se zvednutým obočím Tonksová.
„Ani moc ne,“ odvětil.
„Tak vidíš, buď tedy tak laskav a říkej mi Tonksová.“
„Dobře Tonksová,“ pokrčil bezradně rameny Sirius.
„Nechme těch řečí,“ ozval se Moody.
„Pottere, budu váš osobní strážce, na Grangerovou bude dohlížet Tonksová a vás bude mít na starost Pastorek, venku na nás čekají auta, takže jdeme,“ zavelel a začal strkat Harryho do dveří.
„Siriusi, ty nejdeš?“ zapřel se Harry o rám dveří.
„Jste cvok, Pottere?“ nedovolil Moody Siriusovi víc jak otevřít pusu. „Vážně chcete, aby se váš kmotr objevil na tak frekventovaném místě, jako je Příčná ulice? Během pěti minut by se to tam hemžilo bystrozory a Black by už nikdy nevylezl z Azkabanu.“
A než stačil Harry říct něco dalšího, Moody jej už usazoval na sedačku jednoho z vozů. Sám si sedl na místo spolujezdce, vedle nějakého mladíka, který mu připadal odněkud známý, na místě řidiče. Harry zadním oknem sledoval jak Ashley a Hermiona společně se svými strážci nastupují do vozu za nimi.
„Tak to by bylo,“ promnul si Moody potěšeně ruce.
„Všichni jsme nastoupeni, nikdo o nás neví. Vyražte a jeďte nenápadně,“ přikázal řidiči.
„Jak se jezdí nenápadně?“ ptal se zmateně řidič.
Moody se zamračil. „Prostě jeďte!“ zavrčel důrazně.
Řidič otočil klíčkem a nastartoval.
Cesta probíhala v klidu, Moody beze slova vše pečlivě sledoval, tak aby ho případné napadení nemohlo překvapit. Po několika minutách jízdy začalo pršet, do toho pěkně hřmělo a blýskalo se. Když dojeli před Děravý kotel, Harry i Moody vystoupili a rychle vešli dovnitř, aby příliš nezmokli. Brzy se za nimi nahrnula i výprava z druhého auta. V hostinci nastalo ticho, všichni se dívali právě na něj. Harry byl na něco takového zvyklí, ale měl pocit, že tady jde o něco jiného, většina lidí se na něj mračila, dívala se se strachem, nebo znechucením. To byl zřejmě následek článku, který se objevil ve věštci.
„Raději pojďme,“ ozval se do ticha Kingsleyho hlas.
„Jistě,“ přitakal Moody. „Dnes nás toho čeká dost, takže nezdržujme.“ Moody tedy zamířil k průchodu na Příčnou ulici s Harrym a ostatními v patách.
Déšť kropil davy procházející Příčnou ulici, včetně skupiny tří mladých lidí a jejich ochránců.
„Nejprve musím do banky, vyměnit peníze z mudlovských na kouzelnické,“ ozvala se Hermiona.
„Já musím taky do banky, peníze mám v rodinném trezoru a Ashley vlastně taky“ přidal se Harry.
„Grangerová, dejte ty peníze Potterovi, ať se tam zbytečně netrmácíme všichni,“ nakázal Moody. Hermiona nevypadala, že by z toho byla nadšená.
„Já ti je přece neukradnu,“ řekl Harry a zahřálo ho u srdce, když se na něj Hermiona podívala svým klasickým zkoumavým pohledem, beze stopy výčitky. Zřejmě si uvědomila, že na něj má být naštvaná a hned opět nasadila obličej, který na něj používala od oné hádky, ale už jí to nepomohlo. Harry si už byl jistý, že se to mezi nimi pomalu vrací do starých kolejí, večer se jí i Ashley omluví a vše bude v pořádku, snad.
„Dobře,“ řekla promočená Tonksová, když Hermiona předala Harrymu několik papírových bankovek. Její fialové vlasy teď měla přilepené na tvářích a vypadala tak velice exoticky.„Tak mi jdeme, ať tady zbytečně nemokneme, najdete nás v Krucáncích a kaňourech.“
Harry s Moodym se oddělili od zbytku a zamířili opačným směrem. Stejně jako v předešlých letech i tento rok se tu vyskytovalo velké množství kouzelníků a čarodějek, ale vzhledem k prudkému dešti se většina lidí příliš nezdržovala nahlížením do výloh obchodů. I oni mířili rychle za svým cílem, dokonce ještě rychleji než většina ostatních, protože Moody doslova letěl, zřejmě se tu nechtěl příliš zdržovat, aby měli Smrtijedi co nejmenší čas k jejich případnému napadení a tak byli před bankou Gringottových velice brzy. V bance je uvítalo známé veršované varování vytesané v kameni nad stříbrnými dveřmi
Vstup cizinče, leč pamatuj,
Poklad, jenž nikdy nebyl tvůj,
hledá-li v našich sklepeních,
životem odpykáš svůj hřích.
Koho by zlákal cizí skvost,
zaplatí za svou hrabivost.
Zloději, viz ty pevné zdi,
najdeš tam víc než poklady.
Harry ani Moody mu nevěnovali pozornost. Prošli dveřmi a ocitli se v mramorové dvoraně.
Bylo zde sucho a teplo. Harry se rozhlédl a spatřil jediného volného skřeta, společně s Moodym k němu zamířil.
„Dobrý den, potřeboval bych vyměnit mudlovské peníze za kouzelnické,“ položil před něj pár desítek liber, které mu Hermiona dala. „A také si potřebuji zajít do svého trezoru,“ položil vedle hromádky liber svůj klíč.
„Vaše jméno?“ zeptal se skřet chraplavým hlasem, zatímco si přepočítal libry a začal někde pod pultem lovit galeony.
Asi začnu mít skřety radši než lidi i přes to jejich chraplání, pomyslel si Harry. Konečně je mezi lidmi, kteří ho neznají. No oni to vlastně nejsou lidé, ale to mu bylo jedno. „Harry Potter.“
„Upozorňuji vás, pane Pottere, že pět procent z částky připadá bance, jako poplatek za výměnu.“
Harry přikývl a vzal si od něj hromádku galeonů, kterou schoval do kapsy od kalhot.
„Hiphhooku,“ zavolal skřet.
„Vemte tady pana Pottera k jeho trezoru,“ řekl, když se Hiphhook přiloudal.
„Nechápu, proč si dávají tak hrozná jména,“ zamumlal Moody, ale to už vykročili směrem ke dveřím, za kterými se skrývala známá síť podzemních chodeb a stejně známí a pro mnohé lidi nesnesitelný malý vozík, který se řítil úzkými chodbami vysokou rychlostí.
Nasedli do vozíku a nechali se unášet kamsi do neznáma.
Vozík zastavil před Harryho trezorem, Hiphhook jej otevřel a Harry vstoupil dovnitř. Zajímalo ho, kolik tu asi má, skřeti nikdy nepočítají galeony v trezorech, ani nekontrolují, co si do nich kdo ukládá, respektování soukromí a má u nich vysokou prioritu. Každopádně tu toho byla opravdu spousta, ať se podíval kamkoliv, všude spousta galeonů.
Když měl dostatek peněz na celý následující rok pro sebe i pro svou sestru, vyšel z trezoru a překvapeně zjistil, že nejsou jediní lidé v tomto temném tunelu.
„Já jsem věděl, že vedle nás má trezor nějaký šupák,“ řekl Draco Malfoy.
„Ale no tak Draco, buď slušný, říká se ubožák,“ opravil ho s falešným úsměvem jeho otec Lucius.
„Já jsem zase věděl, že vedle mě mají trezor nějací Voldemortovo otroci,“ oplatil jim stejnou mincí Harry.
„Ty jeden mizerný malý skrčku, CO SI TO DOVOLUJEŠ!?“ zařval na něj Malfoy senior.
„Jen konstatuje pravdu,“ zamíchal se do toho Moody s úšklebkem.
„Nehodlám se tu bavit s bláznem, Moody, takže sklapněte,“ řekl Lucius Malfoy.
„Pořád lepší být blázen, než být magor,“ reagoval Harry.
„Co tím chceš říct, Pottere?!“ řekl vztekle Malfoy junior.
„Že jste magoři, protože sloužíte Voldemortovi!“ řekl Harry posměšně. „Tedy aspoň tady Malfoy senior.“
„Zavři hubu, Pottere, stejně chcípneš jako ta tvá ubohá mudlovská matka a tatík mudlomil,“ vysmíval se mu Draco Malfoy.
„TY JEDEN HAJZLE!“ zařval Harry vztekle, něco takového jej dokáže spolehlivě vytočit kdykoliv, vytasil hůlku a vyslal po Dracu Malfoyovi první kletbu která ho napadla.
Kletba přesně zasáhla svůj cíl, Dracovi Malfoyovi se po celém na obličeji objevily hnisající boláky. Lucius Malfoy chtěl svého syna pomstít, ale jakmile se mu objevila v ruce hůlka, Moody mu jí vyrazil přesně mířeným expeliarmusem.
Vzápětí ale vyletěly hůlky z rukou i Harrymu a Moodymu. To dva skřeti, kteří dosud celé potyčce jen přihlíželi, teď zasáhli a zachránili tak oba Malfoye před další újmou na zdraví.
„Okamžitě toho nechte, nemůžete si vyřizovat mezi sebou účty v naší bance, jestli toho ještě nemáte dost, vyřiďte si to před bankou,“ přikázal Hiphhook nejpřísněji jak dovedl a nastoupil do vozíku. „Hůlky vám vrátíme při odchodu z banky.“
Harry ještě chvilku hleděl na Malfoye a uvažoval, jestli si to s ním nemá rozdat ručně, ale došel k názoru, že skřeti by tomu zabránili a ještě by mu třeba zakázali vstup do banky, což by byl velký problém, vzhledem k tomu, že své veškeré peníze má zde. Nastoupil tedy do vozíku, těsně následován Moodym, který zřejmě uvažoval podobným způsobem.
Jejich vozík se dal do pohybu a nechával Malfoye i s jejich vozíkem daleko za sebou. Po kratší cestě dorazili zpět do mramorové dvorany. Skřet jim vrátil hůlky a s přáním hezkého dne je opustil.
Harry a Moody vyšli z banky, ještě stále mírně poprchávalo, ale zdálo se, že bouřka už je pryč. S tím přibyli lidé, kteří nyní nemuseli nikam spěchat a pomalu si prohlíželi výlohy obchodů. Ale oni zamířili, opět rychlým krokem do Krucánků a kaňourů, kde na ně už netrpělivě čekali holky s Kingsleym. Ashley měla v ruce jednu tašku, Hermiona dokonce dvě.
„Co vám sakra trvalo tak dlouho,“ divila se Tonksová.
„Narazili jsme na Malfoye,“ vysvětlil Moody.
„A?“nechápala Tonksová.
„Jaký a? Začali nás urážet, tak jsme je zkusili dostat a bylo by se nám to i podařilo, nebýt těch dotěrných skřetů. Prý že si to máme vyřešit před bankou. To určitě před tolika svědky, to bych musel být opravdu blázen,“ zakroutil hlavou Moody.
Harry je nechal dohadovat a raději se vydal mezi regály hledat učebnice, které měl na seznamu. První mu přišla pod nos nová učebnice jasnovidectví, byla to kniha s názvem Odhalování věcí budoucích pro středně pokročilé, na regále ležely tři výtisky této knihy a Harry si jeden z nich vzal. Po tom chtěl zamířit do oddělení lektvarů, ale někdo do něj vrazil a Harryho náraz tak zaskočil, že zavrávoral a málem spadl, na poslední chvíle mu podařilo rovnováhu vyrovnat.
„Pardon,“ zaslechl od neznámého kluka, který mohl být tak stejně starý jako on.
„To nic,“ odvětil Harry, ale to už byl ten kluk pryč, zřejmě někam spěchal a na své okolí nebral příliš velký ohled.
Když se chtěl znovu vydat pro učebnice lektvarů, vynořily se před ním Hermiona s Tonksovou.
„Díky bohu, tady jsi, už jsme se báli, že se ti něco stalo,“ oddechla si úlevně Tonksová.
„Kam jsi k čertu zmizel? Víš přece, že na tebe má Moody dávat pozor ty blázne,“ řekla Hermiona naštvaně, kterou zřejmě úleva, že je Harry živý a zdravý tak úplně nezasáhla.
„Šel jsem si jen sehnat učebnice, moc mě nebavilo sledovat jak se Tonksová a Moody dohadují,“ reagoval Harry, nechápajíc, co tak hrozného vlastně provedl.
„Kdyby si něco řekl, ty knížky jsem ti už dávno vzala,“ hodila mu k nohám jednu z tašek, až z ní pár knížek vypadalo, „tedy kromě učebnice jasnovidectví, protože jsem netušila, jakou učebnici vlastně používáte, ale ne, ty neřekneš ani ň, jen si prostě a jednoduše odkráčíš ignorujíc, že se ti bude chtít Voldemort pomstít, ty jeden arogantní…“ zasekla se na poslední chvíli před vyslovením nějaké urážky. Její hlasitá slova přilákala pozornost, kterou by si Harry klidně ušetřil, mimo cizích lidí, se sem přiřítili i Ashley, Moody a Kingsley.
„Jen to dořekni,“ vybídl ji klidně Harry i přes to, že v něm začal opět vřít vztek.
Hermiona se bezděky rozhlédla kolem sebe, jejich hádku sledovalo asi deset lidí, včetně jejich společníků. „Jsi bezcitný hlupák,“ řekla nahlas až několik lidí vyděšeně zalapalo po dechu. Otočila se na podpatku a odešla s Kingsleym v patách. Harry jen nevěřícně zíral před sebe, vztek byl najednou pryč, jak mu mohla něco takového říct? Bezcitný hlupák? Co udělal tak bezcitného? Vždyť si chtěl jen sehnat učebnice, možná mohl něco říct, ale nezdálo se mu to nutné, to kvůli tomu je podle ní hlupák?
Z myšlenek ho vytrhlo odkašlání Tonksové, pohlédl na svět okolo sebe a zjistil, že se na něj všichni stále dívají, jeden mužík měl v ruce dokonce fotoaparát.
Ve snaze udržení toho zbytku důstojnosti, který ještě měl, popadl tašku, naházel do ní učebnice, které z ní vypadaly na zem, přidal ještě učebnici jasnovidectví a razil si cestu davem, který jejich hádce přihlížel. Moody jej spěšně následoval, aby se mu opět neztratil.
Zamířil rovnou k pokladně, chtěl odsud co nejdříve vypadnout. Tam stála i Hermiona s Kingsleym. Harry jí beze slova podal peníze, které pro ni vyměnil v bance. Ta si je vzala, aniž by na něj pohlédla a odešla své knížky zaplatit. Harry si povzdechl.
„Tak jděte, Pottere, nebudeme se tu zbytečně zdržovat,“ postrkoval ho Moody za Hermionou.
Harry s ním mlčky souhlasil a rozešel se za Hermionou, Moody mu byl v patách a Ashley s Kingsleym následovali vzápětí. Jakmile zaplatil postarší prodavačce za sebe a za Ashley, vyšel z obchodu a zamířil do lékárny, kde si bude muset doplnit zásoby přísad do lektvarů.
„Harry počkej,“ zavolala za ním z ničeho nic Ashley. Harry se zastavil a otočil se na ni.
„Potřebuju si koupit hábity, můžeš mi dát peníze?“ zeptala se trochu nesměle, zřejmě jí připadalo divné říkat si někomu o peníze, i když to bylo klukovi, na kterého byla momentálně dost naštvaná.
„Jasně,“ přikývl Harry, vytáhl peněženku a dal jí polovinu částky. „Tohle je polovina toho, co jsem vybral, podle mých zkušeností by ti to mělo vystačit na celý školní rok,“ vysvětlil, když si peníze převzala.
„Díky,“ řekla a vešla se svým strážcem do obchodu madam Malkinové, před kterým právě stáli. Harry nostalgicky zavzpomínal na jeho první návštěvu Příčné ulice, kdy právě v tomhle obchodě potkal poprvé Draca Malfoye. Nebyla to ale nijak hezká vzpomínka, takže ji Harry rychle zahnal a raději se opět vydal směr lékárna.
Když vešel dovnitř, zjistil, že se ani tady vůbec nic nezměnilo, byl tu stále hrozný puch, živě si vzpomínal, jak se mu tu poprvé líbilo, ani ten puch mu nevadil, dnes mu to zde bylo vysloveně odporné a ani Moody se netvářil nijak nadšeně, že zde musí strávit celých několik minut. Když procházel regály, občas se minuly s Hermionou, ale ta se na něj ani jedinkrát nepodívala. Naštěstí Harry rychle sehnal všechny potřebně přísady a tak mohly brzy zmizet.
Cestu na Grimmauldovo náměstí strávil Harry zíráním z okýnka na… vlastně ani nevěděl, na co se díval, prostě jen tak seděl a koukal, další den, další hádka, jestli to takhle půjde dál, tak se do konce prázdnin pozabíjejí.
Hned jakmile auto zastavilo, vystoupil, aniž by čekal na Moodyho dovolení a zamířil rovnou do domu. V kuchyni seděl Sirius.
„Tak co? Pořídil jsi všechno, co potřebuješ?“ ptal se.
„Jo, mám všechno,“ odpověděl Harry.
„Dáš si oběd?“
„Až později Siriusi, teď nemám hlad,“ zakroutil hlavou Harry a odešel z místnosti.
Seděl v křesle v jednom z horních pokojů, vytratil se sem, protože se tu nedal zaslechnout žádný šramot ze spodních pater, bylo tu absolutně ticho. Zíral z okna na zamračenou oblohu, stále mírně poprchávalo, na skle se občas objevila nějaká ta kapka a Harry momentálně sledoval, jak jedna z nich pomalu teče po okně dolů, nic moc zajímavého, ale mohl u toho krásně přemýšlet.
Má se jim jít omluvit i potom co se událo dnes v Krucáncích a kaňourech? Vždyť teď jsou na něj naštvané ještě víc a rozhodně to není tak uleželé, jak si představoval. Co když ho pošlou do háje? To potom bude definitivní konec, už nebude prakticky žádná naděje na usmíření. Takové pomyšlení bylo nesnesitelné. Proč jen někoho neupozornil, že si jde pro učebnice? Proč byl takový hlupák? Proč byl tak… bezcitný? Pořád nemohl přijít na to, čím byl bezcitný. Kdyby se jen Hermiona nesnažila neustále poučovat, jeho to nesmírně štvalo, vždyť v podstatě nic neudělal, jen si šel pro učebnice. Jasně a ani po tom se nic hrozného nestalo, jen se trochu pohádali, přece jsou rozumní lidé, stačí, když za Ashley a Hermionou zajde a vyříkají si to. Ano přesně to měl udělat už dávno. Neudělal to, takže to udělá teď. Vstal a chystal se otevřít dveře, jenže někdo jej předběhl.
„Tady jste, Pottere,“ byl to Moody.
„Hledal jste mě?“ zeptal se Harry netrpělivě, s každou vteřinou se jeho odhodlání stávalo menší a menší.
„Ano Pottere, chtěl jsem s vámi mluvit o vaší budoucnosti,“ odpověděl Moody, zatímco si sedal do protějšího křesla a v Harrym tím probudil zvědavost, proč by s ním chtěl Moody mluvit o jeho budoucnosti?
„Tak mluvte,“ vyzval ho Harry.
„Inu Pottere, co plánujete dělat po ukončení vzdělání?“
„Chci zničit Voldemorta a jeho Smrtijedy.“
„Výborně, možná bych vám mohl trochu poradit, i když si nejsem jistý, jestli to potřebujete, protože se zdá, že už jste na správné cestě.“
„Každá rada se hodí,“ pokrčil rameny Harry.
„Dobrá, takže… víte, proč jsem měl proti Pánovi zla i jeho Smrtijedům větší úspěch než jiní lidé?“
Harry mlčky zakroutil hlavou.
„Protože jsem se nebál,“ odpověděl si sám.
„To mi nemusíte říkat, nebojím se ho,“ řekl Harry popravdě.
„Možná, že ne, ale možná si jen neuvědomujete, co znamená bát se,“ reagoval neurčitě Moody. Harry na něj zkoumavě hleděl, snažil se vyčíst z jeho výrazu něco bližšího, ale nějak se mu to nedařilo.
„Když jsem byl asi ve vašem věku, také jsem studoval v Bradavicích, hrozně jsem se zamiloval do jedné dívky, z nižšího ročníku. Byla krásná, hodná, laskavá a měla o mě zájem, co víc jsem si mohl přát. V mém sedmém ročníku jsem ji požádal o ruku a ona přijala, měli jsme se brát krátce po jejích sedmnáctých narozeninách,“ vzpomínal Moody.
„Něco se stalo, že?“ zeptal se zarmouceně Harry.
Moody jen přikývl. „Ale jednoho rána přišla do Bradavic sova s dopisem, že její matka je vážně nemocná a že za ní má přijet, do nějaké mudlovské nemocnice. Řekla to řediteli, ten ji uvolnil a ona se tam ihned rozjela, to bylo naposled, co jsem ji viděl. Druhý den ráno mi přišel dopis, že jestli chci, aby přežila, nesmím o dopisu nikomu říct a mám přijít k bráně na pozemky školy druhý den o půlnoci. Samozřejmě jsem tam šel, ve chvíli kdy jsem se octl na hranici pozemků, objevili se dva muži v černých kápích, kteří mě spoutali a odvedli do Voldemortovi pevnosti. Tam mě nějakou dobu věznili a nezacházeli se mnou zrovna v rukavičkách, to ti raději nebudu příliš podobně líčit, aby sis udělal představu o tom co se tam dělo, stačí snad jen říct, že tehdy jsem přišel o oko. Zřejmě právě má fotografie krátce po tom, co mi jej vypíchli, donutila mého otce přistoupit na jejich požadavky a vydat se jim. Pán zla ho pak zabil přímo před mýma očima a mě pustil, zřejmě aby dokázal, že své sliby plní“ zakončil Moody své smutné vyprávění.
Harry na něj ohromeně zíral, tušil, že Moody má za sebou kruté časy, ale tohle bylo vážně trochu moc. „Co se stalo s tou dívkou?“ zeptal se pak rozklepaným hlasem.
„Tak to nevím, dlouhou dobu jsem se snažil vypátrat, co se s ní stalo, ale Pán zla své sliby zřejmě dodržuje jen někdy, pravděpodobně byla mrtvá, už když jsem se mu dobrovolně vydal,“ odpověděl bez jediné známky lítosti Moody.
„A proč vůbec věnoval Voldemort takové úsilí k dopadení vašeho otce, čím byl tak důležitý?“
„Můj otec patřil k bystrozorské elitě, tak jako já kdysi, zatkl spoustu jeho lidí, byl mu prostě trnem v plánech, takže se o něj postaral,“ odpověděl Moody.
Harry si srovnával všechno v hlavě, téměř celé to už chápal, snad až na jednu věc.
„Proč mi to vlastně říkáte?“ zeptal se zmateně.
„Můj otec byl skvělí bystrozor, Pán zla na něj měl spadeno už delší dobu, dokonce na jeho hlavu vypsal odměnu, ale bylo mu to k ničemu. Ovšem pak jej zabil, aniž by s ním musel bojovat a to jen díky únosu jeho syna, kterého zase získal únosem obyčejné dívky. Při akcích pořádaných kvůli otcovu zabití padla spousta Smrtijedů a pak jen unesl obyčejnou dívku a měl ho tam jako na stříbrném podnose.“
Harry stále nechápal.
„Pottere, víte proč Brumbál nikdy Pána zla neporazí?“ naklonil se k němu Moody.
„Nevím,“ odvětil Harry opatrně.
„Protože se nemůže soustředit na boj s ním, protože se neustále musí dívat okolo sebe, jestli náhodou Pán zla neunesl někoho, na kom mu záleží. Nebýt takový skvělý kouzelník, dávno by skončil jako můj otec.“
Harry už pomalu začínal tušit, kam Moody míří.
„Jestli chcete Pána zla někdy porazit, nemůžete si dovolit dát mu možnost zabít vás přes vaše blízké, jediným řešením, je nemít žádné blízké o kterých by si mohl myslet, že byste pro ně obětoval život. Jestli chcete, aby vaše sestra a vaši přátele přežili, jestli chcete zbavit svět té stvůry, která se nechává nazývat Pánem všeho zla, můžu vám v tom pomoct, ale pak musím vědět, že není nic, co by vás mohlo zastavit,“ vysvětlil konečně Moody Harrymu, jak se věci mají.
Harry na něj vyjeveně hleděl. „Mám se zbavit všech svých přátel, abych porazil Voldemorta? To je přece směšné, potřebuji přátele, pokud mám uspět,“ namítl Harry.
„Nepotřebujete! Jediné, co potřebujete, jsou spolubojovníci a ty budete mít tak jako tak, ale nesmějí to být vaši přátele, jinak se stáváte velice zranitelným,“ poučil jej Moody. „Tak co? Jdete do toho?“
Harry se na něj zoufale zahleděl, cosi mu říkalo, že Moody má pravdu, cosi mu říkalo, že nabídka spolupráce od tak skvělého bystrozora by se neměla odmítat.
„Momentálně nejsou vaše schopnosti na dostatečné úrovni, takže budete muset pár let ještě sbírat vědomosti a zkušenosti, během těch pár let se ovšem může změnit obrovská sousta věcí, už teď vás ministerstvo obviňuje, že jste vyvraždil Stepfortrovi, během těch několika let z vás může udělat zločince a vy pak budete potřebovat pomoc a jestli přijmete mou nabídku, té pomoci se vám dostane, ale já tím budu riskovat život, takže chci mít jistotu, že není nic, co by vás mohlo zastavit,“ vysvětloval dál Moody.
„Předpokládáte, že mě ministerstvo prohlásí za vraha a budou mě chtít zatknout? Vždyť nemají žádné důkazy,“ namítl vyděšeně Harry, možnost že by se dostal do Azkabanu plného těch ohavných mozkomorů se mu vážně příliš nezamlouvala.
„Těm je jedno že nemají důkazy, nějaké si vytvoří, kromě toho to byl jen příklad, může se toho stát spousta,“ reagoval Moody. „Tak co, berete, nebo ne?“
Harry se zamyslel, pokud přijme, bude muset dát najevo, že mu na přátelích nezáleží, nebo se minimálně chovat odtažitě, ale zřejmě mu to značně zvyšovalo šanci na úspěch v jeho boji, protože Voldemort se určitě pokusí i v jeho případě o něco podobného, jako u Moodyho otce, takže ve výsledku své přátele bude vlastně chránit a ještě k tomu se teď pohádal s Ashley, takže je ideální příležitost začít.
„Beru.“
Komentáře
Přehled komentářů
Tušil jsem, že se ti to nebude líbit,každopádně doufám že tě to neodradí, protože jsme teprve na začátku, ten směr se MŮŽE ještě několikrát změnit.
:-)
(Katren, 4. 4. 2010 18:26)
kapitolu jsem přečetla už včera, ale většinou si to nechávám v hlavě uležet..
překvapil jsi mě - to každopádně - jen si stále nejsem jistá, jestli se mi ten směr, kterým se to ubírá, bude později líbit, ale je škoda, že se odloučí, snad to nebude na moc dlouho :X
těším se na další měsíc ;)
Holy
(pavlas2, 4. 4. 2010 14:31)
Vycházel jsem z téhle představy:
1932: Narození Toma Radlea
1947: Voldemort otevírá tajemnou komnatu
1958: Narození Alastora Moodyho
1973: Moodyho přítelkyně unesena
1985: Narození Harryho Pottera
1986: Voldemortův pád
2000: Aktuální rok
Možná tam něco úplně nesedí, ale vysloveně špatně tam také nic neni, asi by správně měl být Moody starší, ale kolik mu je se nikde vysloveně neříká, to že je v důchodu neznamená, že mu je šedesát, považovali ho za cvoka, tak ho mohli poslat do důchodu dřív. Voldemort musel hodně makat, aby dal dohromady skupinu smrtijedů, které by se všichni báli tak rychle, ale Brumbál jednou řekl, že skupinku smrtijedů měl vlastně okolo sebe už v Bradavicích. Neřekl bych, že je tam vysloveně chyba, spíš jsem počítal s nižším věkem Moodyho a Voldemortovím rychlím získáním moci po opuštění Bradavic. Díky za připomínku, snad je to všechno co je tam divné, nebo je tam ještě něco?
:-)
(Holy, 4. 4. 2010 13:14)
Super díl po konci toho minulího sem takovéhle pokračovaní vůbec nečekal a ten konc mě taky dost překvapil.
Jen mi to přijde časo dost divné podle mě určitě Voldemort nebyl na vrcholu moci když bylo Moodymu 17-18 když je to 50 let co na škole otevřel tajemnou komnatu. Ale je to tvoje FF takže si to určitě mužes udelat jak potřebuješ.
Katren
(pavlas2, 4. 4. 2010 20:54)