3. Kapitola-Odlet
26. 11. 2009
A/N Za beta-read děkuju elesse.
Harry seděl na posteli jako zkamenělí a hleděl na tu dívku. Na její černé vlasy a do jejích zelených smaragdových očí. Hleděl na svou sestru. Zalil ho pocit štěstí, protože teď věděl, že není poslední žijící Potter. Pak rychle odtrhl pohled, aby nic nezpozorovala. Ani nevěděl, proč nechce, aby si jeho pohledu všimla, ale ona ho přesto zaregistrovala.
"Znáš ho?" zeptala se podezřívavě.
"Jo, znám a docela dobře," odvětil pomalu.
"Proč ho hledáš?" zeptal se podezřívavě teď pro změnu zase on.
"Já nevím," odpověděla ztrápeně. "Jen tak nějak doufám, že bych mohla najít někoho, komu by na mně záleželo."
"Jak se vlastně jmenuješ ty?" zeptal se, když si uvědomil, že ani nezná její jméno.
"Ashley Potterová, odpověděla pomalu. To Harrymu dalo už absolutní jistotu.
"A tvoji rodiče se jmenovali…?" zeptal se Harry znovu a podíval se na ni.
"Lilian a James," odvětila znovu pomalu.
"Aha."
"A jak se jmenuješ ty?
Než Harry stačil odpovědět ozvaly se z chodby kroky a posléze bouchání na Harryho dveře doprovázené nepříjemným hlasem tety Petunie.
"Koukej vstávat, Pottere, nebudu na tebe čekat než se uráčíš přijít na snídani!"
"Hned jsem tam!" poslal Harry odpověď přes zavřené dveře a při tom sledoval jak bude Ashley reagovat.
"P-Proč ti říká Pottere?" zeptala se roztřeseně i když odpověď byla zcela jasná.
"Asi proto že mi nechce říkat Harry," odpověděl Harry s pokrčením ramen a s tónem hlasu říkajícím: Já nic, já muzikant.
Ashley chvíli jen zírala, až to Harry nevydržel, vstal ze židle, rozpažil a řekl. "To ani neobejmeš bráchu ségra?" nemusel jí to říkat dvakrát, hned se mu vrhla kolem krku a Harry jí bratrsky objal. K tomu jak na ni myslel před tím, se už nevracel. Po chvilce se ho pustila a Harry spatřil v jejích smaragdových očích slzy štěstí.
"Nebul ségra," neodpustil si Harry.
"Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem tě našla."
"Nápodobně, a doufám, že teď už nechceš odcházet"
Ashley se na něj šťastně usmála, zavrtěla hlavou, sedla si zpět na postel a pak na něj zamyšleně pohlédla. "Takže tvoji rodiče nezemřeli při autonehodě?"
"Ne a ti tví nezemřeli při výbuchu plynu?" vrátil jí Harry.
"Zemřeli," odpověděla trochu opatrně.
Teď se Harry zarazil. Co když není kouzelnice, co když nemá o kouzelnickém světě ani páru a co když si opravdu myslí, že naši rodiče zemřeli při výbuchu plynu, co když je moták? Bude jí umět vysvětlit, co se s jejich rodiči stalo?
A tak jí položil otázku, která ho teď pálila na jazyku ze všeho nejvíc. "Máš hůlku?" zeptal se tímhle způsobem proto, že kdyby nevěděla, co má namysli, šlo by to ještě zamluvit.
Dívka se na něj zaraženě podívala a Harry už začínal panikařit, když v tom si sáhla do kapsy a vytáhla z ní dlouhou dřevěnou hůlku. "Myslíš tuhle?" zeptala se poněkud překvapeně. Harry si oddechl a přikývl.
"Takže jsi taky čarodějka," konstatoval.
Ashley přikývla. "Chodila jsem do školy čar a kouzel ve Wholdaia Lake, ale když mi zemřela teta, tak jsem neměla dost peněz na zaplacení studia a musela bych chodit do obyčejné mudlovské školy, a to jsem rozhodně nechtěla a tak jsem zdrhla".
Na chvilku se zamyslel. "Takže ty nevíš, že naše rodiče zabil Voldemort?"
"Cože?" zeptala se s úžasem.
"To přece ví každý," konstatoval Harry trochu zmateně.
"No možná v Británii, ale v Americe jsem o tom tedy neslyšela, ale proč taky? Vždyť Voldemort přece zabil tolik lidí, že se v tom dva lidi klidně ztratí," podotkla.
Harry nevěděl, jestli je víc překvapený z toho, že řekla nahlas Voldemortovo jméno, nebo z toho že nevěděla o tom, co se tehdy stalo. A tak jí Harry začal vyprávět svůj příběh. Začal tím, co se mu stalo, když mu byl jeden rok a skončil svou hrůznou zkušeností na hřbitově.
"Jak ses vlastně dostala sem do Kvikálkova, zase jsi jela stopem, a jak ses vůbec dozvěděla, že žiji tady?" zeptal se Harry zvědavě.
"No tak za prvé, cestovala jsem výhradně na koštěti. To co jsem ti řekla o tom vlaku, lodi a stopování jsem si jen vymyslela. A pokud jde o tvou druhou otázku, tak jsem vůbec nevěděla, že jsi tady, ale po tom co mi řekl ten hrobník, jsem prostě letěla do Surrey. Vůbec mi nedošlo, jak malá je pravděpodobnost, že tě najdu, ale to že bych mohla mít bratra, který by mě mohl mít rád, mě prostě hnalo sem. Až po přistání jsem si uvědomila, že vlastně nevím co dál, tak jsem se nějakou dobu jen tak potulovala. No a pak jsi mě našel na té lavičce a zbytek už víš," zakončila své vyprávění Ashley.
Oba pak jen zamyšleně seděli a třídily si myšlenky.
"Musím na tu snídani, jinak mi teta utrhne hlavu. Tobě by nic nedala, kdybys tam šla se mnou," řekl Harry, protože si uvědomil, že jeho sestra musí být hrozně vyhládlá.
"A nemohl bys mi něco vzít sebou nahoru, mam hrozný hlad," potvrdila jeho domněnku Ashley.
"No moc toho nebude, ale,…", Harry se zamyslel a v tu chvíli na to kápl. "Mám nápad!" vyhrkl náhle a vrhl se ke svému školnímu kufru, chvíli se v něm přehraboval a pak z něj vytáhl neviditelný plášť.
"Je to to, co si myslím?" zeptala se Ashley vyjeveně.
"No…, pokud si myslíš, že je to neviditelný plášť, pak je to to, co si myslíš."
"Kde jsi ho sebral?" ptala se stále mírně udiveným tónem.
"Zdědil po taťkovi, teď když o tom přemýšlím… tak ten plášť je taky částečně tvůj," dodal ještě.
"Asi začínám ten tvůj plán chápat, mám se proplížit do kuchyně a čmajznout nějaké jídlo, co?" zeptala se s úšklebkem.
"Máš lepší nápad?"
"Neřekla jsem, že je tohle špatný nápad, naopak je dobrý."
"Fakt? Ale co když tě chytí?"
"Tak řeknu, že si mě donutil to udělat. Jestli to dobře chápu, nesnášej tě tak, že mi klidně uvěří," pronesla a stále se při tom šklebila.
"To bys neudělala."
"Ale ano."
"Ne, přece teď, když si našla svýho bráchu, tak ho hned nenecháš umřít. Kromě toho já mám klíček od trezoru v bance," zašklebil se Harry vítězoslavně.
"No tak dobře no, prachy se hoděj vždycky,“ pronesla poslední větu stále se šklebíc.
"Pozor na první schod odspoda, vrže," řekl ještě Harry, i když Ashley už nebyla vidět a zamířil po schodech dolů do kuchyně.
"No to je dost! Ještě pět minut a už bych to sklidila ze stolu," přivítala ho teta místo klasického dobré ráno jako to bylo ve všech normálních rodinách.
Harry se posadil ke stolu a pustil se hladově do svého toastu.
Když už měl polovinu toastu v sobě tak se ze shora přiřítil Dudley.
"Dobré ráno, Dudley," pozdravila ho teta Petunie zpěvavě.
Dudley cosi zabručel v odpověď. Harry se nad tím, že Dudley si může přijít klidně až v půl deváté a vynadáno nedostane, zatímco on musí vždycky přijít v osm, vůbec nepozastavil. Už na to byl zvyklý a bylo mu to jedno.
Snídaně probíhala v tichosti jako vždy a Harryho deptalo, že neví, jestli tam Ashley ještě je, odpověď však dostal vzápětí.
"Dáš mi ještě jeden sendvič?" ozvalo se od Dudleyho, když už se Harry chystal zpátky nahoru.
"Jistě, Dudlánku," odpověděla Petunie sladce a otočila se ke kuchyňské lince, kde zřejmě čekala ingredience k přípravě. Tam ale nic nebylo, i Harry by byl přísahal, že se tam ještě před chviličkou povalovala šunka, salám, sýr a máslo a v neposlední ředě také chleba. Teď tam však byla jen prázdná linka. Teta na to chvilku jen vyjeveně zírala, pak se otočila k Harrymu, ale když viděla, že sedí na místě, ze kterého se ani nehnul, upustila od původního úmyslu zeptat se Harryho, jestli o tom něco neví.
"Už nemáme sendvič zlatíčko, nechceš toast?"
"Hm… " zabručel opět Dudley. "Tak jo."
To už se ale Harry vydal nahoru do svého pokoje, a po cestě se těšil na sendvičové hody. Zabouchl za sebou dveře do pokoje a otočil se k Ashley.
"Tak co, kde máš jídlo?" zeptal se Harry plný očekávání, sedl si na židli a lokty se opřel o stůl.
"Žádné jsem nesehnala," pokrčila rameny s úsměvem.
"Hele, nedělej si ze mě pořád legraci, ty amatérko, okatejš jsi to jídlo už sebrat nemohla," začal opět hádací hru.
"Jo a jak bys to udělal ty?" nenechala ho Ashley na pochybách, že pokud chce tuhle hru hrát on, ona ji bude hrát taky.
"No rozhodně bych nesebral všechno, tentokrát nám to prošlo i když jenom těsně, teta už mě skoro obvinila, zastavilo jí jen to, že bych to prostě nemohl stihnout ukrást, " vyčetl jí Harry s úsměvem její chyby. „ A teď koukej ukázat, kde je to jídlo?“
"Je moje, já si ho poctivě ukradla."
"Pomocí mého neviditelného pláště," podotkl Harry.
"Říkal jsi že je můj stejně jako tvůj," oplatila mu.
"Přestaň remcat a koukej to jídlo odkrýt."
"Vždyť jsi už jedl, ne?"
"To myslíš ten jeden toast co mi dala ta…" Harry zjistil, že nevědomky začal mluvit více nahlas, než bylo bezpečné, a proto se zadrhl, " ta fůrie, co si nechává říkat moje teta?
"Jo, přesně ten myslím," odvětila s úšklebkem.
"To si myslíš, že mi to stačilo nebo co?"
"A ne?
"No to tedy ne! Tak dáš mi už konečně trochu?!"
"Popros."
"Cože?"
"Popros"
Harry se nafoukl a dělal naštvaného, s čímž tak trochu kontrastovala skutečnost, že mu obličej zdobil pobavený úšklebek.
"Prosím," donutil se říct a věděl při tom, že tohle utkání prohrál, takže to momentálně bylo jedna-jedna na zápasy.
"Tak jo," řekla, vstala z postele, přešla ke stolu a ve vzduchu těsně nad stolem nahmátla něco, co nebylo vidět. Vytáhla to, otočila na ruby, čímž plášť zviditelnila a Harry jen zíral na to, co se mu povalovalo asi tak pět centimetrů od jeho pravé ruky, kterou se opíral o stůl. Kdyby byl pohnul rukou jen o kousilínek doprava, musel by plášť ucítit ale on ne, on musí prosit svojí drahou sestřičku, aby mu pěkně ukázala kde je jídlo.
"Ségra ty jsi příšerná," konstatoval Harry (byl rád, že může někoho takhle oslovovat) a Ashley se jen ušklíbla. To už se ale společně vrhli na jídlo a na pití, které Ashley přinesla ze spižírny.
Jídla, které Ashley sebrala ze stolu, bylo tolik, že se do sytosti najedli a při tom jim ještě zbylo. Celé dopoledne leželi přepiti a přejedeni na posteli, četli knížky, dělali Harryho domácí úkoly a Ashley doplňovala jeho chabé znalosti lektvarů.
Na oběd si Harry opět sešel do kuchyně a opět dostal svou chabou porci. Pokud šlo o to, co se teď s Ashley bude dít, bylo to jasné, o její budoucnosti rozhodne Brumbál, kterému už psal, že s ním musí mluvit a bylo by zbytečné psát mu znova, jen si s ním prostě promluví navíc ještě o tomhle. Doufal, že Brumbál dovolí Ashley studovat v Bradavicích. On v tom neviděl problém, ale samozřejmě… On není Brumbál.
"Nechápu, proč nás od sebe oddělili," ozvala se najednou mezi sousty Ashley.
"Já tomu také nerozumím," přitakal Harry. "Možná bude mít nějaké tušení Brumbál," dodal ještě a tak trochu uvažoval i o Siriusovi. on byl přece blízkým přítelem jejich rodičů, možná by mohl mít tušení, proč je rozdělili.
"Je zbytečné o tom teď přemýšlet," vyrušila ho z jeho myšlenek Ashley. "Albus Brumbál je nesmírně inteligentní člověk a velmi mocný kouzelník, který je velmi známý i v Americe. Jestliže opravdu přijde, nejspíše se nakonec dozvíme pravdu."
"Hm, takže teď musíme prostě jen čekat," povzdechl si smutně Harry. Čekání neměl příliš rád a čekání plné nejistoty přímo nesnášel.
"Buď můžeme jen sedět a čekat anebo se můžeme učit, určitě bys to potřeboval," ušklíbla se na něj Ashley.
"Ne! Už žádné učení, odpoledne jdeme ven!"
A jak přikázal, tak udělali. Odpoledne šli ven (Harry protáhl Ashley z domu opět pomocí neviditelného pláště). Vysoké teploty vládly nad celou Anglií už hezkou řádku dní a zatím to nevypadalo, že by se to mělo nějak měnit. Harry a Ashley došli až na konec Magnoliové ulice a před nimi se rozkládala nádherná louka, zatímco Magnoliová odbočovala doleva k hlavní silnici. Louka byla hodně velká, táhla se až k nějakému lesu, o kterém Harry vůbec nevěděl, že tu je. Harry a Ashley (která na sobě stále měla neviditelný plášť, kdyby je zahlédl Dudley, který se také v tuhle chvíli někde potuloval, aby se zbytečně nevyptával, s kým to byl) se vydali po vyšlapané pěšince přes louku, která se vyvyšovala do drobného pahorku. Když jej zdolali, louka se ohnula směrem dolů a jim se otevřel pohled na malý rybníček, u jehož severního okraje začínal onen les, který se táhl až k hlavní silnici a byl by se zřejmě táhl ještě dál, ale stromy byly vykáceny. To Harrymu přišlo v tuto chvíli docela líto, protože ten konec lesa společně se silnicí, po které sem tam projelo nějaké auto (a vlastně také špičky střech vedlejší vesnice vyčnívající zpoza dalšího drobného pahorku) kazily tuto jinak celkem hezkou krajinu, která se před nimi rozprostřela. Samozřejmě se to tu nedalo ani srovnávat s Bradavicemi. Bradavice a okolí vytváří neuvěřitelně nádhernou scenérii. Dokázal si živě představit, jak krásně vypadá Bradavické jezero se Zapovězeným lesem v pozadí, Prasinky s Bradavickým hradem, nebo třeba jen Bradavický hrad sám o sobě.
"Jo, znám a docela dobře," odvětil pomalu.
"Proč ho hledáš?" zeptal se podezřívavě teď pro změnu zase on.
"Já nevím," odpověděla ztrápeně. "Jen tak nějak doufám, že bych mohla najít někoho, komu by na mně záleželo."
"Jak se vlastně jmenuješ ty?" zeptal se, když si uvědomil, že ani nezná její jméno.
"Ashley Potterová, odpověděla pomalu. To Harrymu dalo už absolutní jistotu.
"A tvoji rodiče se jmenovali…?" zeptal se Harry znovu a podíval se na ni.
"Lilian a James," odvětila znovu pomalu.
"Aha."
"A jak se jmenuješ ty?
Než Harry stačil odpovědět ozvaly se z chodby kroky a posléze bouchání na Harryho dveře doprovázené nepříjemným hlasem tety Petunie.
"Koukej vstávat, Pottere, nebudu na tebe čekat než se uráčíš přijít na snídani!"
"Hned jsem tam!" poslal Harry odpověď přes zavřené dveře a při tom sledoval jak bude Ashley reagovat.
"P-Proč ti říká Pottere?" zeptala se roztřeseně i když odpověď byla zcela jasná.
"Asi proto že mi nechce říkat Harry," odpověděl Harry s pokrčením ramen a s tónem hlasu říkajícím: Já nic, já muzikant.
Ashley chvíli jen zírala, až to Harry nevydržel, vstal ze židle, rozpažil a řekl. "To ani neobejmeš bráchu ségra?" nemusel jí to říkat dvakrát, hned se mu vrhla kolem krku a Harry jí bratrsky objal. K tomu jak na ni myslel před tím, se už nevracel. Po chvilce se ho pustila a Harry spatřil v jejích smaragdových očích slzy štěstí.
"Nebul ségra," neodpustil si Harry.
"Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsem tě našla."
"Nápodobně, a doufám, že teď už nechceš odcházet"
Ashley se na něj šťastně usmála, zavrtěla hlavou, sedla si zpět na postel a pak na něj zamyšleně pohlédla. "Takže tvoji rodiče nezemřeli při autonehodě?"
"Ne a ti tví nezemřeli při výbuchu plynu?" vrátil jí Harry.
"Zemřeli," odpověděla trochu opatrně.
Teď se Harry zarazil. Co když není kouzelnice, co když nemá o kouzelnickém světě ani páru a co když si opravdu myslí, že naši rodiče zemřeli při výbuchu plynu, co když je moták? Bude jí umět vysvětlit, co se s jejich rodiči stalo?
A tak jí položil otázku, která ho teď pálila na jazyku ze všeho nejvíc. "Máš hůlku?" zeptal se tímhle způsobem proto, že kdyby nevěděla, co má namysli, šlo by to ještě zamluvit.
Dívka se na něj zaraženě podívala a Harry už začínal panikařit, když v tom si sáhla do kapsy a vytáhla z ní dlouhou dřevěnou hůlku. "Myslíš tuhle?" zeptala se poněkud překvapeně. Harry si oddechl a přikývl.
"Takže jsi taky čarodějka," konstatoval.
Ashley přikývla. "Chodila jsem do školy čar a kouzel ve Wholdaia Lake, ale když mi zemřela teta, tak jsem neměla dost peněz na zaplacení studia a musela bych chodit do obyčejné mudlovské školy, a to jsem rozhodně nechtěla a tak jsem zdrhla".
Na chvilku se zamyslel. "Takže ty nevíš, že naše rodiče zabil Voldemort?"
"Cože?" zeptala se s úžasem.
"To přece ví každý," konstatoval Harry trochu zmateně.
"No možná v Británii, ale v Americe jsem o tom tedy neslyšela, ale proč taky? Vždyť Voldemort přece zabil tolik lidí, že se v tom dva lidi klidně ztratí," podotkla.
Harry nevěděl, jestli je víc překvapený z toho, že řekla nahlas Voldemortovo jméno, nebo z toho že nevěděla o tom, co se tehdy stalo. A tak jí Harry začal vyprávět svůj příběh. Začal tím, co se mu stalo, když mu byl jeden rok a skončil svou hrůznou zkušeností na hřbitově.
"Jak ses vlastně dostala sem do Kvikálkova, zase jsi jela stopem, a jak ses vůbec dozvěděla, že žiji tady?" zeptal se Harry zvědavě.
"No tak za prvé, cestovala jsem výhradně na koštěti. To co jsem ti řekla o tom vlaku, lodi a stopování jsem si jen vymyslela. A pokud jde o tvou druhou otázku, tak jsem vůbec nevěděla, že jsi tady, ale po tom co mi řekl ten hrobník, jsem prostě letěla do Surrey. Vůbec mi nedošlo, jak malá je pravděpodobnost, že tě najdu, ale to že bych mohla mít bratra, který by mě mohl mít rád, mě prostě hnalo sem. Až po přistání jsem si uvědomila, že vlastně nevím co dál, tak jsem se nějakou dobu jen tak potulovala. No a pak jsi mě našel na té lavičce a zbytek už víš," zakončila své vyprávění Ashley.
Oba pak jen zamyšleně seděli a třídily si myšlenky.
"Musím na tu snídani, jinak mi teta utrhne hlavu. Tobě by nic nedala, kdybys tam šla se mnou," řekl Harry, protože si uvědomil, že jeho sestra musí být hrozně vyhládlá.
"A nemohl bys mi něco vzít sebou nahoru, mam hrozný hlad," potvrdila jeho domněnku Ashley.
"No moc toho nebude, ale,…", Harry se zamyslel a v tu chvíli na to kápl. "Mám nápad!" vyhrkl náhle a vrhl se ke svému školnímu kufru, chvíli se v něm přehraboval a pak z něj vytáhl neviditelný plášť.
"Je to to, co si myslím?" zeptala se Ashley vyjeveně.
"No…, pokud si myslíš, že je to neviditelný plášť, pak je to to, co si myslíš."
"Kde jsi ho sebral?" ptala se stále mírně udiveným tónem.
"Zdědil po taťkovi, teď když o tom přemýšlím… tak ten plášť je taky částečně tvůj," dodal ještě.
"Asi začínám ten tvůj plán chápat, mám se proplížit do kuchyně a čmajznout nějaké jídlo, co?" zeptala se s úšklebkem.
"Máš lepší nápad?"
"Neřekla jsem, že je tohle špatný nápad, naopak je dobrý."
"Fakt? Ale co když tě chytí?"
"Tak řeknu, že si mě donutil to udělat. Jestli to dobře chápu, nesnášej tě tak, že mi klidně uvěří," pronesla a stále se při tom šklebila.
"To bys neudělala."
"Ale ano."
"Ne, přece teď, když si našla svýho bráchu, tak ho hned nenecháš umřít. Kromě toho já mám klíček od trezoru v bance," zašklebil se Harry vítězoslavně.
"No tak dobře no, prachy se hoděj vždycky,“ pronesla poslední větu stále se šklebíc.
"Pozor na první schod odspoda, vrže," řekl ještě Harry, i když Ashley už nebyla vidět a zamířil po schodech dolů do kuchyně.
"No to je dost! Ještě pět minut a už bych to sklidila ze stolu," přivítala ho teta místo klasického dobré ráno jako to bylo ve všech normálních rodinách.
Harry se posadil ke stolu a pustil se hladově do svého toastu.
Když už měl polovinu toastu v sobě tak se ze shora přiřítil Dudley.
"Dobré ráno, Dudley," pozdravila ho teta Petunie zpěvavě.
Dudley cosi zabručel v odpověď. Harry se nad tím, že Dudley si může přijít klidně až v půl deváté a vynadáno nedostane, zatímco on musí vždycky přijít v osm, vůbec nepozastavil. Už na to byl zvyklý a bylo mu to jedno.
Snídaně probíhala v tichosti jako vždy a Harryho deptalo, že neví, jestli tam Ashley ještě je, odpověď však dostal vzápětí.
"Dáš mi ještě jeden sendvič?" ozvalo se od Dudleyho, když už se Harry chystal zpátky nahoru.
"Jistě, Dudlánku," odpověděla Petunie sladce a otočila se ke kuchyňské lince, kde zřejmě čekala ingredience k přípravě. Tam ale nic nebylo, i Harry by byl přísahal, že se tam ještě před chviličkou povalovala šunka, salám, sýr a máslo a v neposlední ředě také chleba. Teď tam však byla jen prázdná linka. Teta na to chvilku jen vyjeveně zírala, pak se otočila k Harrymu, ale když viděla, že sedí na místě, ze kterého se ani nehnul, upustila od původního úmyslu zeptat se Harryho, jestli o tom něco neví.
"Už nemáme sendvič zlatíčko, nechceš toast?"
"Hm… " zabručel opět Dudley. "Tak jo."
To už se ale Harry vydal nahoru do svého pokoje, a po cestě se těšil na sendvičové hody. Zabouchl za sebou dveře do pokoje a otočil se k Ashley.
"Tak co, kde máš jídlo?" zeptal se Harry plný očekávání, sedl si na židli a lokty se opřel o stůl.
"Žádné jsem nesehnala," pokrčila rameny s úsměvem.
"Hele, nedělej si ze mě pořád legraci, ty amatérko, okatejš jsi to jídlo už sebrat nemohla," začal opět hádací hru.
"Jo a jak bys to udělal ty?" nenechala ho Ashley na pochybách, že pokud chce tuhle hru hrát on, ona ji bude hrát taky.
"No rozhodně bych nesebral všechno, tentokrát nám to prošlo i když jenom těsně, teta už mě skoro obvinila, zastavilo jí jen to, že bych to prostě nemohl stihnout ukrást, " vyčetl jí Harry s úsměvem její chyby. „ A teď koukej ukázat, kde je to jídlo?“
"Je moje, já si ho poctivě ukradla."
"Pomocí mého neviditelného pláště," podotkl Harry.
"Říkal jsi že je můj stejně jako tvůj," oplatila mu.
"Přestaň remcat a koukej to jídlo odkrýt."
"Vždyť jsi už jedl, ne?"
"To myslíš ten jeden toast co mi dala ta…" Harry zjistil, že nevědomky začal mluvit více nahlas, než bylo bezpečné, a proto se zadrhl, " ta fůrie, co si nechává říkat moje teta?
"Jo, přesně ten myslím," odvětila s úšklebkem.
"To si myslíš, že mi to stačilo nebo co?"
"A ne?
"No to tedy ne! Tak dáš mi už konečně trochu?!"
"Popros."
"Cože?"
"Popros"
Harry se nafoukl a dělal naštvaného, s čímž tak trochu kontrastovala skutečnost, že mu obličej zdobil pobavený úšklebek.
"Prosím," donutil se říct a věděl při tom, že tohle utkání prohrál, takže to momentálně bylo jedna-jedna na zápasy.
"Tak jo," řekla, vstala z postele, přešla ke stolu a ve vzduchu těsně nad stolem nahmátla něco, co nebylo vidět. Vytáhla to, otočila na ruby, čímž plášť zviditelnila a Harry jen zíral na to, co se mu povalovalo asi tak pět centimetrů od jeho pravé ruky, kterou se opíral o stůl. Kdyby byl pohnul rukou jen o kousilínek doprava, musel by plášť ucítit ale on ne, on musí prosit svojí drahou sestřičku, aby mu pěkně ukázala kde je jídlo.
"Ségra ty jsi příšerná," konstatoval Harry (byl rád, že může někoho takhle oslovovat) a Ashley se jen ušklíbla. To už se ale společně vrhli na jídlo a na pití, které Ashley přinesla ze spižírny.
Jídla, které Ashley sebrala ze stolu, bylo tolik, že se do sytosti najedli a při tom jim ještě zbylo. Celé dopoledne leželi přepiti a přejedeni na posteli, četli knížky, dělali Harryho domácí úkoly a Ashley doplňovala jeho chabé znalosti lektvarů.
Na oběd si Harry opět sešel do kuchyně a opět dostal svou chabou porci. Pokud šlo o to, co se teď s Ashley bude dít, bylo to jasné, o její budoucnosti rozhodne Brumbál, kterému už psal, že s ním musí mluvit a bylo by zbytečné psát mu znova, jen si s ním prostě promluví navíc ještě o tomhle. Doufal, že Brumbál dovolí Ashley studovat v Bradavicích. On v tom neviděl problém, ale samozřejmě… On není Brumbál.
"Nechápu, proč nás od sebe oddělili," ozvala se najednou mezi sousty Ashley.
"Já tomu také nerozumím," přitakal Harry. "Možná bude mít nějaké tušení Brumbál," dodal ještě a tak trochu uvažoval i o Siriusovi. on byl přece blízkým přítelem jejich rodičů, možná by mohl mít tušení, proč je rozdělili.
"Je zbytečné o tom teď přemýšlet," vyrušila ho z jeho myšlenek Ashley. "Albus Brumbál je nesmírně inteligentní člověk a velmi mocný kouzelník, který je velmi známý i v Americe. Jestliže opravdu přijde, nejspíše se nakonec dozvíme pravdu."
"Hm, takže teď musíme prostě jen čekat," povzdechl si smutně Harry. Čekání neměl příliš rád a čekání plné nejistoty přímo nesnášel.
"Buď můžeme jen sedět a čekat anebo se můžeme učit, určitě bys to potřeboval," ušklíbla se na něj Ashley.
"Ne! Už žádné učení, odpoledne jdeme ven!"
A jak přikázal, tak udělali. Odpoledne šli ven (Harry protáhl Ashley z domu opět pomocí neviditelného pláště). Vysoké teploty vládly nad celou Anglií už hezkou řádku dní a zatím to nevypadalo, že by se to mělo nějak měnit. Harry a Ashley došli až na konec Magnoliové ulice a před nimi se rozkládala nádherná louka, zatímco Magnoliová odbočovala doleva k hlavní silnici. Louka byla hodně velká, táhla se až k nějakému lesu, o kterém Harry vůbec nevěděl, že tu je. Harry a Ashley (která na sobě stále měla neviditelný plášť, kdyby je zahlédl Dudley, který se také v tuhle chvíli někde potuloval, aby se zbytečně nevyptával, s kým to byl) se vydali po vyšlapané pěšince přes louku, která se vyvyšovala do drobného pahorku. Když jej zdolali, louka se ohnula směrem dolů a jim se otevřel pohled na malý rybníček, u jehož severního okraje začínal onen les, který se táhl až k hlavní silnici a byl by se zřejmě táhl ještě dál, ale stromy byly vykáceny. To Harrymu přišlo v tuto chvíli docela líto, protože ten konec lesa společně se silnicí, po které sem tam projelo nějaké auto (a vlastně také špičky střech vedlejší vesnice vyčnívající zpoza dalšího drobného pahorku) kazily tuto jinak celkem hezkou krajinu, která se před nimi rozprostřela. Samozřejmě se to tu nedalo ani srovnávat s Bradavicemi. Bradavice a okolí vytváří neuvěřitelně nádhernou scenérii. Dokázal si živě představit, jak krásně vypadá Bradavické jezero se Zapovězeným lesem v pozadí, Prasinky s Bradavickým hradem, nebo třeba jen Bradavický hrad sám o sobě.
Došli až k lesíku na okraj rybníčku a sedli si na jeden obří kámen, tedy Harry si na něj sedl, Ashley sice neviděl, ale tak nějak předpokládal, že bude sedět vedle něho. Ale když ho náhle strefilo několik kapek vody a zmáčelo mu tričko, pochopil, že se asi mýlil. Rychle se podíval směrem, odkud kapky přilétly, ale nic tam neviděl. To už však přilétla další, tentokrát ještě větší salva vody úplně z druhé strany a Harrymu konečně svitlo.
"Já hlupák jí ten plášť neměl půjčovat," pronesl schválně nahlas. A v tu chvíli se před ním ozvalo tiché potlačované uchechtnutí. To byl pro Harryho jasný signál. Okamžitě chrstl tolik vody, kolik mohl směrem před sebe. Jak voda dopadala na neviditelný plášť, zdálo se, že likviduje jeho schopnost zneviditelnit se. Vypadalo to jako by voda odkrývala pod nějakým nánosem špíny, vypadající přesně jako protější břeh, jeho sestru.
"Můj plášť," zděsil se Harry, že o něj přijde.
Harry viděl jak se Ashleyin nos (který byl z její hlavy jako jediný vidět) sklání, aby si prohlédl co se stalo.
"Neboj, jakmile uschne, bude v pořádku," ujistila ho Ashley, plášť si sundala a hodila ho Harrymu, který ho opatrně položil vedle sebe na suchou zem.
"Kde jsme to skončily?" vybafla náhle Ashley a Harry schytal další salvu.
Ještě chvíli se takhle cachtali a šíleně se u toho chechtali jako malé děti, skončilo to tím, že Harry chytil Ashley a chtěl ji hodit do jezera, ta se ale vychytrale chytla jeho paže, takže v rybníce skočili oba. Když se oba vrátili zpět na hladinu, spustili bitvu na novo teď už oba promáčení skrz naskrz. Tahle bitva trvala ovšem jen pár sekund, neboť ji přerušila strašlivá rána. Harry a Ashley ihned přestali a vyděšeně se podívali směrem, odkud ránu slyšeli. Spatřili už jen stříbrně zářící elektrický výboj, mířící z černých mraků. Ještě před chvilkou tam mraky nebyli, tím si byl jistý. Trvalo to jen okamžik, než Harry vykřikl "RYCHLE DOMŮ" ale stačilo to, aby se spustil neskutečný liják. Ashley to nemusel říkat dvakrát, a ihned se rozběhla přes kopeček k Magnoliové ulici.
Harry jen rychle popadl neviditelný plášť, teď už zcela viditelný, a následoval Ashleyina příkladu ve zběsilém úprku. Největší strach měl na vrcholu kopečka, protože tam byli nejvíc v ohrožení, ale prostě se přes něj museli dostat, pokud chtěli domů. Hromy a blesky létaly všude kolem nich. Konečně byli v Magnoliové ulici a Harry už padal únavou, zatímco Ashley běžela zdánlivě bez problémů. No tak, vzmuž se přece, ozvalo se mu v hlavě, když už zpomalil příliš, vždyť ta holka je silnější než ty! Kolem sebe slyšeli pořádné rány, prostě poctivá letní bouře. Chvilku přemýšlel, jestli je vůbec nutné před ní utíkat, zvlášť když už jsou v okolí domů, které jistě měly hromosvody. Ashley zřejmě napadlo to samé, protože náhle zpomalila. Harry ji kvapně doběhl a do čísla čtyři už pouze šly rychlou chůzí.
"Ashley, musíš jít co nejrychleji nahoru," řekl Harry, když přecházeli po příjezdové cestě ke dveřím.
"Jasně," přikývla na to.
Harry se snažil, co nejtišeji otevřít vstupní dveře. Ty byly dokonalé promazané a tak se mu to povedlo. Potichounku vstoupili dovnitř a opatrně našlapovali. Jakmile ale Ashley stoupla na první schod, ozvalo se hlasité zvrzání. Ashley se ohlédla na Harryho a poslala mu omluvný pohled. Harry s obavami sledoval dveře do kuchyně, jestli z nich někdo nevyjde. Ale nestalo se tak. Ono se vlastně nedělo vůbec nic, žádné hlasy, žádné zvuky, jen ticho. Ashley na Harryho tázavě pohlédla.
"Já hlupák jí ten plášť neměl půjčovat," pronesl schválně nahlas. A v tu chvíli se před ním ozvalo tiché potlačované uchechtnutí. To byl pro Harryho jasný signál. Okamžitě chrstl tolik vody, kolik mohl směrem před sebe. Jak voda dopadala na neviditelný plášť, zdálo se, že likviduje jeho schopnost zneviditelnit se. Vypadalo to jako by voda odkrývala pod nějakým nánosem špíny, vypadající přesně jako protější břeh, jeho sestru.
"Můj plášť," zděsil se Harry, že o něj přijde.
Harry viděl jak se Ashleyin nos (který byl z její hlavy jako jediný vidět) sklání, aby si prohlédl co se stalo.
"Neboj, jakmile uschne, bude v pořádku," ujistila ho Ashley, plášť si sundala a hodila ho Harrymu, který ho opatrně položil vedle sebe na suchou zem.
"Kde jsme to skončily?" vybafla náhle Ashley a Harry schytal další salvu.
Ještě chvíli se takhle cachtali a šíleně se u toho chechtali jako malé děti, skončilo to tím, že Harry chytil Ashley a chtěl ji hodit do jezera, ta se ale vychytrale chytla jeho paže, takže v rybníce skočili oba. Když se oba vrátili zpět na hladinu, spustili bitvu na novo teď už oba promáčení skrz naskrz. Tahle bitva trvala ovšem jen pár sekund, neboť ji přerušila strašlivá rána. Harry a Ashley ihned přestali a vyděšeně se podívali směrem, odkud ránu slyšeli. Spatřili už jen stříbrně zářící elektrický výboj, mířící z černých mraků. Ještě před chvilkou tam mraky nebyli, tím si byl jistý. Trvalo to jen okamžik, než Harry vykřikl "RYCHLE DOMŮ" ale stačilo to, aby se spustil neskutečný liják. Ashley to nemusel říkat dvakrát, a ihned se rozběhla přes kopeček k Magnoliové ulici.
Harry jen rychle popadl neviditelný plášť, teď už zcela viditelný, a následoval Ashleyina příkladu ve zběsilém úprku. Největší strach měl na vrcholu kopečka, protože tam byli nejvíc v ohrožení, ale prostě se přes něj museli dostat, pokud chtěli domů. Hromy a blesky létaly všude kolem nich. Konečně byli v Magnoliové ulici a Harry už padal únavou, zatímco Ashley běžela zdánlivě bez problémů. No tak, vzmuž se přece, ozvalo se mu v hlavě, když už zpomalil příliš, vždyť ta holka je silnější než ty! Kolem sebe slyšeli pořádné rány, prostě poctivá letní bouře. Chvilku přemýšlel, jestli je vůbec nutné před ní utíkat, zvlášť když už jsou v okolí domů, které jistě měly hromosvody. Ashley zřejmě napadlo to samé, protože náhle zpomalila. Harry ji kvapně doběhl a do čísla čtyři už pouze šly rychlou chůzí.
"Ashley, musíš jít co nejrychleji nahoru," řekl Harry, když přecházeli po příjezdové cestě ke dveřím.
"Jasně," přikývla na to.
Harry se snažil, co nejtišeji otevřít vstupní dveře. Ty byly dokonalé promazané a tak se mu to povedlo. Potichounku vstoupili dovnitř a opatrně našlapovali. Jakmile ale Ashley stoupla na první schod, ozvalo se hlasité zvrzání. Ashley se ohlédla na Harryho a poslala mu omluvný pohled. Harry s obavami sledoval dveře do kuchyně, jestli z nich někdo nevyjde. Ale nestalo se tak. Ono se vlastně nedělo vůbec nic, žádné hlasy, žádné zvuky, jen ticho. Ashley na Harryho tázavě pohlédla.
Běž nahoru, naznačil jí beze slov. Poslechla ho, pomalu se zvedla a začala stoupat po schodech vzhůru. Harry se šel podívat do kuchyně. Nikdo v ní nebyl, i přesto však nalezl odpověď na otázku, kam se vypařili Dursleyovi, na jídelním stole totiž ležel lísteček.
Odjely jsme a vrátíme se až za dva dny, jídlo máš v ledničce, nic nevyveď.
Harry položil vzkaz zpět na stůl a šel se podívat do lednice co má k večeři, i když tušil, co to bude. Tušil správně, byl to opět toast, těch měl za tu dobu, co tu byl už plné zuby. Vzal si ho do ruky s tím, že si ho sní nahoře, až se převlékne.
„Kdy ses vlastně narodila?“ zeptal se Harry téhož dne večer. Ashley ležela na posteli a četla si knížku.
Odjely jsme a vrátíme se až za dva dny, jídlo máš v ledničce, nic nevyveď.
Harry položil vzkaz zpět na stůl a šel se podívat do lednice co má k večeři, i když tušil, co to bude. Tušil správně, byl to opět toast, těch měl za tu dobu, co tu byl už plné zuby. Vzal si ho do ruky s tím, že si ho sní nahoře, až se převlékne.
„Kdy ses vlastně narodila?“ zeptal se Harry téhož dne večer. Ashley ležela na posteli a četla si knížku.
„Třicátého prvního července,“ odvětila Ashley, aniž by odtrhla pohled od knížky.
„Tak to jsme dvojčata,“ konstatoval Harry.
„Asi jo,“ přikývla Ashley. „Podobní si na to jsme dost.“
Harry tomu nemohl uvěřit. Proč Ashley vyrůstala v Americe? Proč oddělili dvojčata? Stále to nechápal. Snad jim odpovědi dá Brumbál.
"Tak co, jak to dneska uděláme?" zeptala se náhle Ashley a sedla si na posteli.
"Jak uděláme co?" nechápal Harry.
"No se spaním," vysvětlila Ashley.
"No ty budeš spát na posteli a já zase na zemi."
"Ne, nebudeš spát dvě noci po sobě kvůli mně na zemi, já budu spát na zemi."
"Tak to rozhodně ne, nenechám tě spát na zemi zatímco já bych spal v teplé posteli."
"Nápodobně," odvětila.
"No tak to asi budeme spát na zemi oba," konstatoval Harry suše.
Na chvíli bylo ticho a pak se ozvala zadumaně Ashley.
"Nebo oba v posteli."
"Nemůžeme spolu spát v jedné posteli," zakroutil hlavou Harry.
"Proč ne, jsme přece sourozenci, tak čeho se bojíš?"
Pravda, čeho se vlastně bojím, toho že něco provedu když s ní budu v posteli? "No tak jo," svolil nakonec se zdráháním Harry.
"Vidíš, no a teď klíčová otázka pro dnešní noc."
Harry si povzdechl. "Jaká zas?"
"Chceš spát u zdi nebo u stolku?"
"Mě je to jedno, třeba u zdi."
"Tak si lehni první."
Harry se kolem ní protáhl ke zdi, kde zalehnul.
"Dobrou noc," popřála mu.
“Dobrou,“ oplatil jí.
Harry se probudil jako první, ale cítil se stále trochu unaveně. Podíval se na hodiny a s hrůzou zjistil, že je skoro deset. Jak to že spal tak dlouho? Podivil se. Opatrně vstal a sešel si dolů pro snídani. V celém domě bylo nějak podivně chladno. Vytáhl z lednice jeden toast, přičemž ho vál ledový vzduch, až se celí roztřásl a párkrát mu zacvakaly zuby. Přibouchl dvířka od lednice a vydal se rychle nahoru s toastem v ruce. Ve svém pokoji si sednul na židli, cesta nahoru ho nějak unavila. Začala mu být hrozná zima a náhle uslyšel cvakání zubů, v první chvíli si myslel že to cvaká on sám, ale nebylo to tak. Pohlédl k posteli, odkud ten zvuk přicházel a spatřil Ashley jak je přikrytá až pod bradu a jak jí cvakají zuby o sebe. Pohlédla na něj.
"A-asi j-jsme v-v té b-bouřc-ce včer-ra něc-co chyt-tly," pronesla přes drkotající zuby.
Harry na to jen přikývl, aby nemusel mluvit, protože jak už dokázala Ashley, přes drkotající zuby se těžko mluví. Ta zima už se nedala vydržet, původně sice chtěl sníst toast, ale teď si to rozmyslel a radši zalezl zpátky k Ashley do postele, která se k němu ihned přitulila.
"T-těles-sná t-teplot-ta," dostala ze sebe, když si všimla Harryho zaraženého pohledu.
Ten znovu přikývl a i on se ještě trochu přitulil a opravdu to pomohlo. Po nějaké době totiž zimnice z obou odešla, a vrátila se, jen když se nějaká končetina dostala nedopatřením zpod přikrývky.
"Mít tak lektvar proti nachlazení," povzdechla si Ashley s hlavou téměř celou skrytou pod jejich společnou přikrývkou.
"Žádný lektvar tu nemáme, Dursleyovi jsou mudlovská rodina."
Tímhle způsobem přežili dalších několik hodin, když se ozval domovní zvonek. Z toho hlasitého zvuku ho rozbolela hlava. Když nikdo nešel otevřít, ozval se zvonek znovu.
"Jak uděláme co?" nechápal Harry.
"No se spaním," vysvětlila Ashley.
"No ty budeš spát na posteli a já zase na zemi."
"Ne, nebudeš spát dvě noci po sobě kvůli mně na zemi, já budu spát na zemi."
"Tak to rozhodně ne, nenechám tě spát na zemi zatímco já bych spal v teplé posteli."
"Nápodobně," odvětila.
"No tak to asi budeme spát na zemi oba," konstatoval Harry suše.
Na chvíli bylo ticho a pak se ozvala zadumaně Ashley.
"Nebo oba v posteli."
"Nemůžeme spolu spát v jedné posteli," zakroutil hlavou Harry.
"Proč ne, jsme přece sourozenci, tak čeho se bojíš?"
Pravda, čeho se vlastně bojím, toho že něco provedu když s ní budu v posteli? "No tak jo," svolil nakonec se zdráháním Harry.
"Vidíš, no a teď klíčová otázka pro dnešní noc."
Harry si povzdechl. "Jaká zas?"
"Chceš spát u zdi nebo u stolku?"
"Mě je to jedno, třeba u zdi."
"Tak si lehni první."
Harry se kolem ní protáhl ke zdi, kde zalehnul.
"Dobrou noc," popřála mu.
“Dobrou,“ oplatil jí.
Harry se probudil jako první, ale cítil se stále trochu unaveně. Podíval se na hodiny a s hrůzou zjistil, že je skoro deset. Jak to že spal tak dlouho? Podivil se. Opatrně vstal a sešel si dolů pro snídani. V celém domě bylo nějak podivně chladno. Vytáhl z lednice jeden toast, přičemž ho vál ledový vzduch, až se celí roztřásl a párkrát mu zacvakaly zuby. Přibouchl dvířka od lednice a vydal se rychle nahoru s toastem v ruce. Ve svém pokoji si sednul na židli, cesta nahoru ho nějak unavila. Začala mu být hrozná zima a náhle uslyšel cvakání zubů, v první chvíli si myslel že to cvaká on sám, ale nebylo to tak. Pohlédl k posteli, odkud ten zvuk přicházel a spatřil Ashley jak je přikrytá až pod bradu a jak jí cvakají zuby o sebe. Pohlédla na něj.
"A-asi j-jsme v-v té b-bouřc-ce včer-ra něc-co chyt-tly," pronesla přes drkotající zuby.
Harry na to jen přikývl, aby nemusel mluvit, protože jak už dokázala Ashley, přes drkotající zuby se těžko mluví. Ta zima už se nedala vydržet, původně sice chtěl sníst toast, ale teď si to rozmyslel a radši zalezl zpátky k Ashley do postele, která se k němu ihned přitulila.
"T-těles-sná t-teplot-ta," dostala ze sebe, když si všimla Harryho zaraženého pohledu.
Ten znovu přikývl a i on se ještě trochu přitulil a opravdu to pomohlo. Po nějaké době totiž zimnice z obou odešla, a vrátila se, jen když se nějaká končetina dostala nedopatřením zpod přikrývky.
"Mít tak lektvar proti nachlazení," povzdechla si Ashley s hlavou téměř celou skrytou pod jejich společnou přikrývkou.
"Žádný lektvar tu nemáme, Dursleyovi jsou mudlovská rodina."
Tímhle způsobem přežili dalších několik hodin, když se ozval domovní zvonek. Z toho hlasitého zvuku ho rozbolela hlava. Když nikdo nešel otevřít, ozval se zvonek znovu.
Harry doufal, že ten ignorant u dveří si konečně uvědomí, že mu nikdo neotevře. Uvědomil si to, ale reagoval trochu jinak než by Harry čekal. Ozvalo se totiž klapnutí západky a domovní dveře se otevřely, to ovšem ani Harry ani Ashley nevěděli, byli přesvědčeni o tom, že už to ten neznámý návštěvník či návštěvníci vzdali a odešli.
Avšak po chvilce jim oběma došlo, že to tak asi nebude, protože se dveře do Harryho pokoje otevřely a jim se naskytl pohled na dva příchozí muže. Jeden s dlouhými bílými vousy a půlměsícovitými brýlemi, a druhý dlouhými černými vlasy a radostným úsměvem, jenž se mu po tváři rozlil asi před hodinou, když mu Brumbál nabídl návštěvu kmotřence, což samozřejmě ihned přijal.
Úsměv se mu ale ihned po tom co spatřil Harryho v posteli s nějakou pro něj neznámou dívkou, změnil na pobavený úšklebek.
"Ahoj Harry,“ pronesl s úšklebkem. „Koukám, že letos si pobyt v Kvikálkově opravdu užíváš."
"Buď od té dobroty, Siriusi, a nech nás to vysvětlit."
"Mě nemusíte nic vysvětlovat, všechno chápu."
Harry si jen povzdechl. Sirius byl někdy vážně jako malý.
"Nemohli byste nám dát lektvar proti nachlazení?" zeptala se Ashley.
"Ááá… takže slečna je taky čarodějka," pronesl Brumbál a pokýval s úsměvem hlavou.
"Až nám dáte ten lektvar, tak vám všechno řekneme, teď je pro nás ale dost obtížné mluvit," řekl Harry.
"Náhodou jsem se nedávno také nachladil takže bych tu nějaký mohl mít," řekl Brumbál a sáhl do kapsy, chvíli se v ní přehraboval, jako by v ní měl bůh ví kolik věcí, nakonec vytáhl jakousi malou skleněnou lahvičku s bledě modrým lektvarem a podal ji Ashley, která trochu upila a podala ji dál Harrymu, který si taky zavdal, chutnal jako něco mezi citronem a pomerančem.
Harry poté lahvičku položil na stůl. Lektvar proti nachlazení účinkoval ihned, a tak Harry vzápětí začal pociťovat úlevu, jak mu ustupovala bolest z hlavy, jak se mu vracely síly a jak odcházela ta hrozná zimnice, vzápětí už oba vylezly z postele a protáhly se jako medvědi po nočním spánku.
"Jak jsem zjistil tak tu tvoji příbuzní nejsou, tak co kdybychom si zašli do obývacího pokoje, budeme tam mít větší pohodlí," navrhl Brumbál a ostatní na to přikývli. Sešli tedy po schodech dolů a prošli kuchyní do obýváku.
"Tak, o čem pak si to se mnou potřeboval tak naléhavě mluvit?" optal se vlídně Brumbál klidným hlasem, když se všichni pohodlně usadili.
Harry se už chtěl ujmout vysvětlování, když však promluvil Sirius.
"Neměli bychom si raději promluvit v soukromí?" zeptal se.
"Harry, vím, že jí nejspíš věříš, „ nenechal Harryho ani promluvit Sirius, než se znovu ujal slova. "Ale..."
"Siriusi!" přerušil ho Harry poněkud nakvašeně, že ho kmotr nechce pustit ke slovu. "To ona je ten důvod."
Trvalo to docela dlouho než Harry a Ashley vše vypověděli, když se tak stalo Brumbál hleděl poněkud zamyšleně na Ashley, jako by hodnotil, jestli jí může věřit. Sirius se díval do země.
"Siriusi," ozval se náhle Brumbál. Ty jsi věděl, že měli Lily a James dvojčata?"
Avšak po chvilce jim oběma došlo, že to tak asi nebude, protože se dveře do Harryho pokoje otevřely a jim se naskytl pohled na dva příchozí muže. Jeden s dlouhými bílými vousy a půlměsícovitými brýlemi, a druhý dlouhými černými vlasy a radostným úsměvem, jenž se mu po tváři rozlil asi před hodinou, když mu Brumbál nabídl návštěvu kmotřence, což samozřejmě ihned přijal.
Úsměv se mu ale ihned po tom co spatřil Harryho v posteli s nějakou pro něj neznámou dívkou, změnil na pobavený úšklebek.
"Ahoj Harry,“ pronesl s úšklebkem. „Koukám, že letos si pobyt v Kvikálkově opravdu užíváš."
"Buď od té dobroty, Siriusi, a nech nás to vysvětlit."
"Mě nemusíte nic vysvětlovat, všechno chápu."
Harry si jen povzdechl. Sirius byl někdy vážně jako malý.
"Nemohli byste nám dát lektvar proti nachlazení?" zeptala se Ashley.
"Ááá… takže slečna je taky čarodějka," pronesl Brumbál a pokýval s úsměvem hlavou.
"Až nám dáte ten lektvar, tak vám všechno řekneme, teď je pro nás ale dost obtížné mluvit," řekl Harry.
"Náhodou jsem se nedávno také nachladil takže bych tu nějaký mohl mít," řekl Brumbál a sáhl do kapsy, chvíli se v ní přehraboval, jako by v ní měl bůh ví kolik věcí, nakonec vytáhl jakousi malou skleněnou lahvičku s bledě modrým lektvarem a podal ji Ashley, která trochu upila a podala ji dál Harrymu, který si taky zavdal, chutnal jako něco mezi citronem a pomerančem.
Harry poté lahvičku položil na stůl. Lektvar proti nachlazení účinkoval ihned, a tak Harry vzápětí začal pociťovat úlevu, jak mu ustupovala bolest z hlavy, jak se mu vracely síly a jak odcházela ta hrozná zimnice, vzápětí už oba vylezly z postele a protáhly se jako medvědi po nočním spánku.
"Jak jsem zjistil tak tu tvoji příbuzní nejsou, tak co kdybychom si zašli do obývacího pokoje, budeme tam mít větší pohodlí," navrhl Brumbál a ostatní na to přikývli. Sešli tedy po schodech dolů a prošli kuchyní do obýváku.
"Tak, o čem pak si to se mnou potřeboval tak naléhavě mluvit?" optal se vlídně Brumbál klidným hlasem, když se všichni pohodlně usadili.
Harry se už chtěl ujmout vysvětlování, když však promluvil Sirius.
"Neměli bychom si raději promluvit v soukromí?" zeptal se.
"Harry, vím, že jí nejspíš věříš, „ nenechal Harryho ani promluvit Sirius, než se znovu ujal slova. "Ale..."
"Siriusi!" přerušil ho Harry poněkud nakvašeně, že ho kmotr nechce pustit ke slovu. "To ona je ten důvod."
Trvalo to docela dlouho než Harry a Ashley vše vypověděli, když se tak stalo Brumbál hleděl poněkud zamyšleně na Ashley, jako by hodnotil, jestli jí může věřit. Sirius se díval do země.
"Siriusi," ozval se náhle Brumbál. Ty jsi věděl, že měli Lily a James dvojčata?"
Od Ashley se s těmito slovy ozvalo úlevné vydechnutí, zřejmě se bála, že jí neuvěří.
Sirius jen přikývl.
"A proč jsi nám to neřekl?" ozval se naštvaně Harry. To že jeho kmotr věděl, že někde v Americe žije jeho setra, ještě k tomu dvojče a nic mu neřekl, ho značně popudilo.
"Slíbil jsem Lily a Jamesovi, že to nikomu nepovím, pokud to nebude otázka života a smrti. „
"Ale proč?" zeptala se Ashley zmateně.
Sirius ale neodpověděl, místo toho se podíval na Brumbála, který krátce pokýval hlavou, jako že rozumí.
Harry už chtěl říct, že to není fér, vynechávat ho z věci která se nejvíce týká právě jeho a Ashley. Ale to už Sirius promluvil.
"To vám zatím nemůžu říct".
Harry chtěl v první chvíli odporovat, ale když si všiml Síriusova neústupného výrazu, tak od toho upustil, stejně by se nic nedozvěděl.
"No jo, ale doufám, že nám to jednou vysvětlíte," řekl nakonec trochu podrážděně Harry.
"Vysvětlíme," přitakal Sirius okamžitě.
Nastalo zamyšlené ticho, zatímco Harryho a Ashleyin mozek šrotily nad důvody, jež mohli vést k jejich oddělení, Brumbál a Sirius se teď zřejmě zamýšleli nad tím co s těma dvěma udělají.
"Harry," oslovil ho náhle Brumbál. "Pokud jsem to dobře pochopil, a pokud si dobře vzpomínám, kdy mi přišel ten dopis, vyplívá z toho, že jsi se mnou chtěl o něčem mluvit ještě před tím, než jsi se dozvěděl o Ashley pravdu, ba dokonce možná ještě před tím než jsi se s ní vůbec potkal, mám pravdu?" zeptal se Brumbál.
"A jo vlastně…" rozvzpomněl se Harry a vypověděl jim vše o svém snu a o špehovi kterého údajně mezi Brumbálovými lidmi má.
"Děkuji ti za informaci, Harry, nyní vás budeme muset vzít na štáb."
"Je to moudré?" otázal se s obavou Sirius dřív, než se mohli Harry nebo Ashley zeptat: Jaký štáb?
"Je to po Bradavicích to nejbezpečnější místo v Anglii," odpověděl Brumbál zamyšleně.
Sirius jen přikývl.
"A proč jsi nám to neřekl?" ozval se naštvaně Harry. To že jeho kmotr věděl, že někde v Americe žije jeho setra, ještě k tomu dvojče a nic mu neřekl, ho značně popudilo.
"Slíbil jsem Lily a Jamesovi, že to nikomu nepovím, pokud to nebude otázka života a smrti. „
"Ale proč?" zeptala se Ashley zmateně.
Sirius ale neodpověděl, místo toho se podíval na Brumbála, který krátce pokýval hlavou, jako že rozumí.
Harry už chtěl říct, že to není fér, vynechávat ho z věci která se nejvíce týká právě jeho a Ashley. Ale to už Sirius promluvil.
"To vám zatím nemůžu říct".
Harry chtěl v první chvíli odporovat, ale když si všiml Síriusova neústupného výrazu, tak od toho upustil, stejně by se nic nedozvěděl.
"No jo, ale doufám, že nám to jednou vysvětlíte," řekl nakonec trochu podrážděně Harry.
"Vysvětlíme," přitakal Sirius okamžitě.
Nastalo zamyšlené ticho, zatímco Harryho a Ashleyin mozek šrotily nad důvody, jež mohli vést k jejich oddělení, Brumbál a Sirius se teď zřejmě zamýšleli nad tím co s těma dvěma udělají.
"Harry," oslovil ho náhle Brumbál. "Pokud jsem to dobře pochopil, a pokud si dobře vzpomínám, kdy mi přišel ten dopis, vyplívá z toho, že jsi se mnou chtěl o něčem mluvit ještě před tím, než jsi se dozvěděl o Ashley pravdu, ba dokonce možná ještě před tím než jsi se s ní vůbec potkal, mám pravdu?" zeptal se Brumbál.
"A jo vlastně…" rozvzpomněl se Harry a vypověděl jim vše o svém snu a o špehovi kterého údajně mezi Brumbálovými lidmi má.
"Děkuji ti za informaci, Harry, nyní vás budeme muset vzít na štáb."
"Je to moudré?" otázal se s obavou Sirius dřív, než se mohli Harry nebo Ashley zeptat: Jaký štáb?
"Je to po Bradavicích to nejbezpečnější místo v Anglii," odpověděl Brumbál zamyšleně.
"Ale Molly tam přece nechce děti z její rodiny pustit," namítl poněkud zmateně Sirius.
"Molly nechce aby na štábu její děti byly, protože kdyby se to dozvěděl Voldemort (bylo zajímavé že v téhle místnosti byli čtyři kouzelníci a při tom sebou ani jeden z nich při vyslovení toho jména netrhl), mohl by se pokusit je chytit a vytáhnout z nich nějaké informace," vysvětlil Brumbál.
"A jak by se to Voldemort mohl dozvědět?" zeptal se podmračeně Sirius.
"Má své způsoby, Síriusi," odvětil Brumbál potichu významně se na něj podíval.
Ten na něj chvilku nechápavě koukal a pak: "Ahá," mu to náhle došlo.
Ovšem Harrymu nikoli. Opět mu nechtějí nic říct a přitom na to má větší právo než Sirius. Vždyť to on porazil Voldemorta, byť jen dočasně, když mu byl jen rok. To on zabránil jeho návratu pomocí kamene Mudrců a jen rok na to pomocí deníku. To on byl svědkem jeho návratu, ani ne před měsícem.
"Molly nechce aby na štábu její děti byly, protože kdyby se to dozvěděl Voldemort (bylo zajímavé že v téhle místnosti byli čtyři kouzelníci a při tom sebou ani jeden z nich při vyslovení toho jména netrhl), mohl by se pokusit je chytit a vytáhnout z nich nějaké informace," vysvětlil Brumbál.
"A jak by se to Voldemort mohl dozvědět?" zeptal se podmračeně Sirius.
"Má své způsoby, Síriusi," odvětil Brumbál potichu významně se na něj podíval.
Ten na něj chvilku nechápavě koukal a pak: "Ahá," mu to náhle došlo.
Ovšem Harrymu nikoli. Opět mu nechtějí nic říct a přitom na to má větší právo než Sirius. Vždyť to on porazil Voldemorta, byť jen dočasně, když mu byl jen rok. To on zabránil jeho návratu pomocí kamene Mudrců a jen rok na to pomocí deníku. To on byl svědkem jeho návratu, ani ne před měsícem.
Něco z toho se mu zřejmě muselo zračit ve tváři, protože Brumbál řekl: "Harry, promiň, ale nemůžeme ti to říct."
"Proč mi nic nemůžete říct?" zeptal se nakvašeně a musel si dát záležet, aby udržel hlas na normální intenzitě.
Brumbál se na něho však jen podíval stylem: Chápu tě a neodpověděl.
"Jdi si sbalit věci, Harry, přesuneme vás na hlavní štáb, stejně jsem s tvým přesunem tam časem počítal, tak to jen trochu urychlíme," vyzval ho Brumbál.
"Co je to hlavní štáb?" reagoval Harry otázkou.
"To ti vysvětlíme až tam budeme," zkrotil jeho touhu po informacích Brumbál.
A tak se Harry vydal zpět do svého pokoje s Ashley v závěsu.
"S tebou bychom si ještě rádi o samotě promluvily," zarazil Brumbál Ashley, která mu zřejmě chtěla pomoci.
Zase další tajnosti. Harry už toho měl plné zuby, jak před ním neustále něco tajili, ale nechtěl se hádat a stejně by mu nic neřekli.
Ashley však jen pokrčila rameny a sedla si zpět na pohovku.
Harry tedy sám vyšel po schodech nahoru, ale nevešel do svého pokoje, místo toho se zastavil přede dveřmi a napínal uši, jestli něco nezaslechne. Bylo to marné, mluvili totiž dostatečně potichu na to, aby se až do předsíně nedonesly jejich hlasy, a Harry nenašel odvahu se více přiblížit, protože kdyby ho přistihli, jak je tajně odposlouchává, tak by mu věřili ještě méně než teď. A tak vztekle vešel do svého pokoje a začal všechno jen tak halabala házet do kufru. Netrvalo to dlouho, většinu věcí si tam naházel už předevčírem. Když skončil, vzal do jedné ruky právě sbalený kufr, do druhé koště a klec i s Hedvikou a vyšel ze svého pokoje. Nohou za sebou zavřel a sešel po schodech do přízemí, položil svá zavazadla pod schody a vrátil se do obýváku, kde byli ostatní.
"Takže máš všechno, Harry?" zeptal se ho jeho kmotr.
Harry krátce přikývl.
"A jak se na ten štáb vůbec dostaneme?" ozvala se náhle Ashley.
"Počkáme do setmění a pak odletíme na košťatech," odpověděl Sirius.
"Vy sebou nějaká máte?" zeptal se udiveně Harry.
"Máme,“ přikývl Brumbál. „Sice jsme na nich nepřiletěli, ale ty se ještě nesmí přemisťovat, takže jsme si je vzali sebou."
"Já ale nemám," ozvala se Ashley.
Na chvilku se Brumbál zamyslel: "Poletíš na koštěti s Harrym, nevadí ti to?" optal se slušně Brumbál, vzhledem k tomu že dva lidé na jednom koštěti na sebe musí být namačkáni. Ashley zavrtěla hlavou.
Nastalo ticho, uběhla minuta, pak druhá, třetí a nakonec se Sirius zeptal:
"To tu takhle ty tři hodiny, co zbývají do setmění, budeme jen sedět a hloupě na sebe koukat?"
"No teď je zhruba čas večeře, takže bychom si mohli něco udělat. Harry máme tu nějaké jídlo?" obrátil se Brumbál na Harryho.
"Jen syrové v lednici," odpověděl Harry.
"Dobře, tak jdu na to," zachechtal se Brumbál až se po něm všichni překvapeně otočili a šel do kuchyně. Harry se už chtěl zvednout, aby mu mohl pomoct, ale v tu chvíli Brumbál zavolal směrem k nim:
"Do deseti minut jsem hotový," což Harryho zastavilo. Za takovou chvíli se nedá nic pořádného stihnout připravit a toastů měl už plné zuby. Kromě toho Brumbál to bude mít na to tata.
A pak nastalo v pokoji opět ticho, přerušované jen když v kuchyni sem tam něco bouchlo nebo cinklo.
Necelých deset minut na to se z kuchyně ozval Brumbálův hlas.
"Večeře je hotová."
"Proč mi nic nemůžete říct?" zeptal se nakvašeně a musel si dát záležet, aby udržel hlas na normální intenzitě.
Brumbál se na něho však jen podíval stylem: Chápu tě a neodpověděl.
"Jdi si sbalit věci, Harry, přesuneme vás na hlavní štáb, stejně jsem s tvým přesunem tam časem počítal, tak to jen trochu urychlíme," vyzval ho Brumbál.
"Co je to hlavní štáb?" reagoval Harry otázkou.
"To ti vysvětlíme až tam budeme," zkrotil jeho touhu po informacích Brumbál.
A tak se Harry vydal zpět do svého pokoje s Ashley v závěsu.
"S tebou bychom si ještě rádi o samotě promluvily," zarazil Brumbál Ashley, která mu zřejmě chtěla pomoci.
Zase další tajnosti. Harry už toho měl plné zuby, jak před ním neustále něco tajili, ale nechtěl se hádat a stejně by mu nic neřekli.
Ashley však jen pokrčila rameny a sedla si zpět na pohovku.
Harry tedy sám vyšel po schodech nahoru, ale nevešel do svého pokoje, místo toho se zastavil přede dveřmi a napínal uši, jestli něco nezaslechne. Bylo to marné, mluvili totiž dostatečně potichu na to, aby se až do předsíně nedonesly jejich hlasy, a Harry nenašel odvahu se více přiblížit, protože kdyby ho přistihli, jak je tajně odposlouchává, tak by mu věřili ještě méně než teď. A tak vztekle vešel do svého pokoje a začal všechno jen tak halabala házet do kufru. Netrvalo to dlouho, většinu věcí si tam naházel už předevčírem. Když skončil, vzal do jedné ruky právě sbalený kufr, do druhé koště a klec i s Hedvikou a vyšel ze svého pokoje. Nohou za sebou zavřel a sešel po schodech do přízemí, položil svá zavazadla pod schody a vrátil se do obýváku, kde byli ostatní.
"Takže máš všechno, Harry?" zeptal se ho jeho kmotr.
Harry krátce přikývl.
"A jak se na ten štáb vůbec dostaneme?" ozvala se náhle Ashley.
"Počkáme do setmění a pak odletíme na košťatech," odpověděl Sirius.
"Vy sebou nějaká máte?" zeptal se udiveně Harry.
"Máme,“ přikývl Brumbál. „Sice jsme na nich nepřiletěli, ale ty se ještě nesmí přemisťovat, takže jsme si je vzali sebou."
"Já ale nemám," ozvala se Ashley.
Na chvilku se Brumbál zamyslel: "Poletíš na koštěti s Harrym, nevadí ti to?" optal se slušně Brumbál, vzhledem k tomu že dva lidé na jednom koštěti na sebe musí být namačkáni. Ashley zavrtěla hlavou.
Nastalo ticho, uběhla minuta, pak druhá, třetí a nakonec se Sirius zeptal:
"To tu takhle ty tři hodiny, co zbývají do setmění, budeme jen sedět a hloupě na sebe koukat?"
"No teď je zhruba čas večeře, takže bychom si mohli něco udělat. Harry máme tu nějaké jídlo?" obrátil se Brumbál na Harryho.
"Jen syrové v lednici," odpověděl Harry.
"Dobře, tak jdu na to," zachechtal se Brumbál až se po něm všichni překvapeně otočili a šel do kuchyně. Harry se už chtěl zvednout, aby mu mohl pomoct, ale v tu chvíli Brumbál zavolal směrem k nim:
"Do deseti minut jsem hotový," což Harryho zastavilo. Za takovou chvíli se nedá nic pořádného stihnout připravit a toastů měl už plné zuby. Kromě toho Brumbál to bude mít na to tata.
A pak nastalo v pokoji opět ticho, přerušované jen když v kuchyni sem tam něco bouchlo nebo cinklo.
Necelých deset minut na to se z kuchyně ozval Brumbálův hlas.
"Večeře je hotová."
Harry, Ashley i Sirius tedy vstali a vydali se za Brumbálem do kuchyně.
Kde všichni tři oněměli překvapením. Jak Brumbál něco takového stihl za tak krátkou dobu, jim bylo záhadou. Na stole byli čtyři sváteční talíře Dursleyových přetékající jídlem, na každém bylo jedno kuřecí stehno s bramborem a bohatou oblohou.
"J-Jak jste to mohl stihnout?" zeptal se Harry trochu polekaně, jelikož nic tak dobrého v tomhle domě ještě nejedl.
"Neříká se o mě, že jsem jeden z nejmocnějších kouzelníků na světě jen tak pro nic za nic Harry, příprava jídel patří mezi to nejjednodušší co umím," usmál se na něj Brumbál.
"Ale vždyť jídlo se nedá vyčarovat jen tak z ničeho," namítla Ashley.
"Kdo říká že jsem ho vyčaroval jen tak z ničeho?" odpověděl jí Brumbál otázkou. "Já jen použil kouzla, abych urychli přípravu, jinak jsem všechno vzal z lednice. Snad se Dursleyovy nebudou příliš zlobit," dodal Brumbál.
Pak už se všichni s chutí vrhli na jídlo, stehno bylo šťavnaté a propečené, každý kousek toho fantastického jídla si Harry užíval, skoro by řekl, že je ještě lepší, než to co dělají skřítkové v Bradavicích.
Po jídle se všichni vrátili do obývacího pokoje, kde spokojeně odpočívali.
"Pane profesore?" ozval se náhle Harry.
"Ano Harry?"
"Jak je možné že Ashley nikdy o našich rodičích, nebo o mě neslyšela?" zeptal se Harry na otázku, která se mu už hodně dlouho honila hlavou. Když Ashley tuto otázku zaznamenala začala i ona pečlivě naslouchat jaké vysvětlení bude následovat.
"Víš Harry, když Denní věštec tenkrát napsal, že celý kouzelnický svět byl zachráněn jednoletým Harry Potterem, před Voldemortem, myslí se tím jen Britský kouzelnický svět, Voldemort totiž nikdy příliš moc za hranice nezasahoval, byť to měl tenkrát bezpochyby v plánu a dnes zřejmě stále ještě má."
"Takže, mimo Británii se o mě a Voldemortovi neví?" zeptal se Harry s nadějí v hlase, jelikož mu právě vyvstala na světlo možnost, že by šel někam mezi kouzelníky, kde by mu po jeho příchodu nezírali na jizvu.
"Ví se o vás, a také o mě i mimo Británii, nicméně ne v tak velké míře. Ty jsi pro většinu Britů hrdina, jelikož si je zbavil toho jejich věčného strachu, avšak jak jsem řekl mimo Británii Voldemort příliš nezasahoval, a tak se tam o nás neví tolik," dokončil Brumbál svou řeč.
"Máme nějaké zprávy o tom, co Voldemort dělá?“ vyzvídal Harry
Kde všichni tři oněměli překvapením. Jak Brumbál něco takového stihl za tak krátkou dobu, jim bylo záhadou. Na stole byli čtyři sváteční talíře Dursleyových přetékající jídlem, na každém bylo jedno kuřecí stehno s bramborem a bohatou oblohou.
"J-Jak jste to mohl stihnout?" zeptal se Harry trochu polekaně, jelikož nic tak dobrého v tomhle domě ještě nejedl.
"Neříká se o mě, že jsem jeden z nejmocnějších kouzelníků na světě jen tak pro nic za nic Harry, příprava jídel patří mezi to nejjednodušší co umím," usmál se na něj Brumbál.
"Ale vždyť jídlo se nedá vyčarovat jen tak z ničeho," namítla Ashley.
"Kdo říká že jsem ho vyčaroval jen tak z ničeho?" odpověděl jí Brumbál otázkou. "Já jen použil kouzla, abych urychli přípravu, jinak jsem všechno vzal z lednice. Snad se Dursleyovy nebudou příliš zlobit," dodal Brumbál.
Pak už se všichni s chutí vrhli na jídlo, stehno bylo šťavnaté a propečené, každý kousek toho fantastického jídla si Harry užíval, skoro by řekl, že je ještě lepší, než to co dělají skřítkové v Bradavicích.
Po jídle se všichni vrátili do obývacího pokoje, kde spokojeně odpočívali.
"Pane profesore?" ozval se náhle Harry.
"Ano Harry?"
"Jak je možné že Ashley nikdy o našich rodičích, nebo o mě neslyšela?" zeptal se Harry na otázku, která se mu už hodně dlouho honila hlavou. Když Ashley tuto otázku zaznamenala začala i ona pečlivě naslouchat jaké vysvětlení bude následovat.
"Víš Harry, když Denní věštec tenkrát napsal, že celý kouzelnický svět byl zachráněn jednoletým Harry Potterem, před Voldemortem, myslí se tím jen Britský kouzelnický svět, Voldemort totiž nikdy příliš moc za hranice nezasahoval, byť to měl tenkrát bezpochyby v plánu a dnes zřejmě stále ještě má."
"Takže, mimo Británii se o mě a Voldemortovi neví?" zeptal se Harry s nadějí v hlase, jelikož mu právě vyvstala na světlo možnost, že by šel někam mezi kouzelníky, kde by mu po jeho příchodu nezírali na jizvu.
"Ví se o vás, a také o mě i mimo Británii, nicméně ne v tak velké míře. Ty jsi pro většinu Britů hrdina, jelikož si je zbavil toho jejich věčného strachu, avšak jak jsem řekl mimo Británii Voldemort příliš nezasahoval, a tak se tam o nás neví tolik," dokončil Brumbál svou řeč.
"Máme nějaké zprávy o tom, co Voldemort dělá?“ vyzvídal Harry
"Nic moc bohužel nevíme, Voldemort se zatím drží stranou. Máme sice mezi smrtijedy nějaké špiony, ale Voldemort do svých plánů zahrnuje jen své nejvěrnější," odpověděl Brumbál.
Když spořádali všechno, usadili se v obývacím pokoji a Harry se dál pokoušel z těch dvou vytáhnout nějaké informace týkající se Voldemorta, ale nepochodil. Tak když mluvili, mluvili jen o obyčejných věcech. Ashley se vyptávala na Bradavice a oni jí vyprávěli své zážitky ze školy. Harry se dozvěděl třeba, že Brumbál když studoval, nebyl nijak vzorný student. Jednou pomocí zaříkadla zhasl ve Velké síni při zahajovací hostině veškeré svíčky a pak s pomocí svých přátel strašil spolužáky. Brumbál pak dokonce na okamžik pustil televizi a chvilku jí sledoval. Sirius na tu "Kouzelnou bedýnku" plnou podivných obrázků a světel vyjeveně zíral.
Když spořádali všechno, usadili se v obývacím pokoji a Harry se dál pokoušel z těch dvou vytáhnout nějaké informace týkající se Voldemorta, ale nepochodil. Tak když mluvili, mluvili jen o obyčejných věcech. Ashley se vyptávala na Bradavice a oni jí vyprávěli své zážitky ze školy. Harry se dozvěděl třeba, že Brumbál když studoval, nebyl nijak vzorný student. Jednou pomocí zaříkadla zhasl ve Velké síni při zahajovací hostině veškeré svíčky a pak s pomocí svých přátel strašil spolužáky. Brumbál pak dokonce na okamžik pustil televizi a chvilku jí sledoval. Sirius na tu "Kouzelnou bedýnku" plnou podivných obrázků a světel vyjeveně zíral.
Když se konečně po tomhle dlouhém dni, venku setmělo, řekl Brumbál:
"Měli bychom vyrazit."
Na to všichni přikývli a vydali se ven.
"Doufám, že dneska nebude bouřka," pronesl Harry, když obcházeli dům, aby mohli ze zahrady nepozorovaně odstartovat. "Nerad bych byl za bouřky přímo v mracích."
"Nebudeš, bouřkám se zdaleka vyhneme."
"Jak?"
“Pomocí počasoměru," vysvětlil Sirius a vytáhl z kapsy něco jako kompas. "Ukazuje nám, ve kterých oblastech se nacházejí mraky, zda jsou bouřkové, sněhové, nebo jen dešťové, taky ukazuje teplotu, tlak a vlhkost, a dá se připevnit na koště."
"Užitečná věcička," ocenila to Ashley a uznale pokývala hlavou. "Škoda, že jsem ji neměla, když jsem letěla přes Atlantik, náramně by se mi tam hodila."
"Prodávají ji v Prvotřídních potřebách pro famfrpál na příčné za pár galeonů, byť to s famfrpálem tak docela nesouvisí," prozradil jí Sirius.
"Měli bychom vyrazit."
Na to všichni přikývli a vydali se ven.
"Doufám, že dneska nebude bouřka," pronesl Harry, když obcházeli dům, aby mohli ze zahrady nepozorovaně odstartovat. "Nerad bych byl za bouřky přímo v mracích."
"Nebudeš, bouřkám se zdaleka vyhneme."
"Jak?"
“Pomocí počasoměru," vysvětlil Sirius a vytáhl z kapsy něco jako kompas. "Ukazuje nám, ve kterých oblastech se nacházejí mraky, zda jsou bouřkové, sněhové, nebo jen dešťové, taky ukazuje teplotu, tlak a vlhkost, a dá se připevnit na koště."
"Užitečná věcička," ocenila to Ashley a uznale pokývala hlavou. "Škoda, že jsem ji neměla, když jsem letěla přes Atlantik, náramně by se mi tam hodila."
"Prodávají ji v Prvotřídních potřebách pro famfrpál na příčné za pár galeonů, byť to s famfrpálem tak docela nesouvisí," prozradil jí Sirius.
„Ty jsi byl v Prvotřídních potřebách pro famfrpál?“ vyděsil se Harry.
„Remus ho koupil,“ vysvětlil Sirius.
„Musíme letět tímhle směrem, “ řekl Sirius, když se připravovali ke startu.
„A nejprve pořádně naberte výšku,“ přikázal Brumbál.
Harry si tedy sedl na koště, Ashley si sedla za něj, chytla se ho kolem pasu a společně se odrazily od země. Vedle nich učinili Sirius a Brumbál totéž (každý na svém koštěti) a takto vyrazili vedle sebe směrem na sever.
Takhle ve dvou se letělo jinak, než když letěl sám. Na Kulovém blesku bylo znát, že na něco takového není stavěný, a poněkud pomaleji reagoval. S takovým koštětem by Harry hrát famfrpál nemohl, ty pomalé reakce by byl velký problém (ještě že se famfrpál nehraje ve dvojicích).
Letěli hodně dlouho, okolo sebe měli jen jeden druhého, jelikož byla zřejmě celá Anglie zahalena v mracích, byli v nich zahaleni také oni, a tím pádem nebylo nic jiného vidět. Nebyli už daleko od svého cíle, když se spustil liják a Harry začal pomalu přimrzat ke koštěti, i přes to že přes den se teploty vyšplhaly ke třiceti stupňům, byla v téhle výšce (do které museli vystoupat, aby je neviděli žádní mudlové) pořádná zima. Jediné štěstí bylo, že nemuseli dělat žádnou okliku kvůli bouřím, jinak by jistě umrzl, jen svou zadní polovinu měl poněkud teplejší, jelikož ho ze zadu hřála Ashley.
Asi pět minut na to už přistáli na jakémsi náměstíčku na okraji Londýna.
Takhle ve dvou se letělo jinak, než když letěl sám. Na Kulovém blesku bylo znát, že na něco takového není stavěný, a poněkud pomaleji reagoval. S takovým koštětem by Harry hrát famfrpál nemohl, ty pomalé reakce by byl velký problém (ještě že se famfrpál nehraje ve dvojicích).
Letěli hodně dlouho, okolo sebe měli jen jeden druhého, jelikož byla zřejmě celá Anglie zahalena v mracích, byli v nich zahaleni také oni, a tím pádem nebylo nic jiného vidět. Nebyli už daleko od svého cíle, když se spustil liják a Harry začal pomalu přimrzat ke koštěti, i přes to že přes den se teploty vyšplhaly ke třiceti stupňům, byla v téhle výšce (do které museli vystoupat, aby je neviděli žádní mudlové) pořádná zima. Jediné štěstí bylo, že nemuseli dělat žádnou okliku kvůli bouřím, jinak by jistě umrzl, jen svou zadní polovinu měl poněkud teplejší, jelikož ho ze zadu hřála Ashley.
Asi pět minut na to už přistáli na jakémsi náměstíčku na okraji Londýna.
„To jsme se nemohli vyhnout i dešti?“ brblal Harry.
Sirius se jen ušklíbl.
Brumbál podal Harrymu kus pergamenu se slovy: "Dobře si tu adresu zapamatujte."
Grimmauldovo náměstí dvanáct
Harry a Ashley si pergamen sotva stihli přečíst, když náhle začal hořet a Harry ho s leknutím upustil. Tázavě pohlédl na Brumbála, který však jen kývl směrem k číslu třináct. Harry se tím směrem tedy otočil a s překvapením zjistil, že už tam není dům číslo třináct, nýbrž dvanáct.
Brumbál a Sirius se okamžitě rozešli do domu a Harry s Ashley je spěšně následovali.
Brumbál podal Harrymu kus pergamenu se slovy: "Dobře si tu adresu zapamatujte."
Grimmauldovo náměstí dvanáct
Harry a Ashley si pergamen sotva stihli přečíst, když náhle začal hořet a Harry ho s leknutím upustil. Tázavě pohlédl na Brumbála, který však jen kývl směrem k číslu třináct. Harry se tím směrem tedy otočil a s překvapením zjistil, že už tam není dům číslo třináct, nýbrž dvanáct.
Brumbál a Sirius se okamžitě rozešli do domu a Harry s Ashley je spěšně následovali.
Komentáře
Přehled komentářů
Ju, snazim se nevnimat to jako HP, ale jako samostatný pribeh. A je to fakt bezva, vubec by me nenapadlo o sestre uvazovat. I kdyz by me zajimalo, jestli ma sourozenecke sceny na starost tva zkusenost nebo tva predstavivost. :D
A diky mimochodem za zabavu na biologii :D
petr
(petr, 17. 1. 2010 11:48)prosím 4 kapitolu stedrý den uz byl díky zatím je to skvělý a má to nápaditý zacátek
Katren, 21. 12. 2009 19:45
(pavlas2, 21. 12. 2009 20:17)Brzy sem dodám 4. kapitolu, ale nějaké pevné datum raději určovat nebudu, ale mělo by to být do štědrého dne, takže se možná dočkáš vánočního dárku, doufám že se ti bude líbit.
:-)
(Katren, 21. 12. 2009 19:45)právě jsem tuhle povídku objevila a těším se, až přidáš nějakou novou kapitolku
Reinkarnace pokračuje
(V. , 21. 11. 2016 14:12)