„Co jsem to udělal?“ ozval se potemnělou místností zoufalý tichý hlas.
Museli bychom pátrat velice pečlivě, abychom rozeznali osobu, která ta slova vyřkla. V celé místnosti nebyl jediný zdroj světla. Šlo o dlouho nepoužívanou sklepní učebnu – a právě v téhle temné místnosti se nacházel Harry Potter.
Seděl na studené zemi už několik hodin. Nebylo to dlouho, co se stal takřka národním hrdinou společně s dalšími šesti stejně starými lidmi. Nevěděl přesně jaký je čas, ale mohlo to být lehce přes dvacet čtyři hodin, co porazili Malajsii a zachovali tak juniorskému týmu Anglie šanci na setrvání v elitní skupině. Zbylých šest Harryho spoluhráčů právě teď nejspíše ještě stále slavilo se svými spolužáky ve školách, kam se všichni rozutekli po příletu do Anglie. Ještě před pár hodinami takto slavil i Harry. Pak se ovšem něco stalo. Něco tak strašného, že kvůli tomu již několik hodin tráví zavřený o samotě v chladném sklepení bradavického hradu. Něco, na čem nesl vinnu jen on.
„Jak jsem mohl být takový idiot…“
Plán, který měl dopomoci k záchraně světa před mocnostmi zla, se ve výsledku zrodil v něco tak ohavného, že se to téměř ani vyslovit nedalo. Ne nadarmo byl Lektvar nulového citu zakázán již před mnoha staletími a na kouzelníky, kteří jej přesto na někoho použili, uplatňováno obvinění ze zločinů proti lidskosti.
„Co jsem si myslel…?“
Momentálně by mu největší uspokojení přineslo, kdyby mohl sám sebe pořádně zmlátit, protože nic jiného si nezasloužil.
Nemohl jsi to přece vědět, ozval se mu v hlavě hlásek, který se bránil ranám, jež Harry podvědomě sám sobě uštědřoval.
Celé to od začátku byla naprostá pitomost.
Chtěl jsi jen pomoct.
A přitom jsem zničil život jediné osobě, které na mně kdy opravdu záleželo…
To není pravda. Ještě nemusí být nutně vše ztracené… A víš, že není jediná…
Marné byly snahy opozice v Harryho hlavě. Vše zničil… Vše zničil jediným rozhodnutím…
Chtěl jsi jen všem pomoci. Byla to nejspíše jedna z nejobětavějších věcí, jakou tenhle svět kdy spatřil.
Možná člověk musí být trochu sobecký.
Možná jen záleží na tom, jak se definuje sobeckost.
Je sobecké obětovat se pro ostatní?
A je sebevrah sobec?
Nejsem sebevrah.
Jako bys byl.
Nejsem. Sebevrah se zabije pro nic. Já jsem se chtěl v podstatě ‘zabít’, abych zachránil ostatní.
Moc dobře víš, že tu jsou osoby, které by zemřely, aby zachránily tebe. Některé už dokonce zemřely.
Snažil jsem se zvolit to nejmenší zlo.
A takhle to dopadlo. Příště to zkus jinak. Můžeš zkusit být sobečtější, ale možná spíš rozumnější. Nepřijímat tak vážná rozhodnutí pod vlivem emocí. Pokud si vzpomínáš, když ses rozhodl začít s tímhle nesmyslem, pohádal jsi se s Hermionou a Ashley.
Ani nechápu, o co tehdy šlo.
O to, že bys měl být méně ‘chlapcem, který přežil’ a více Harry Potterem.
Nejsem si jistý, že chápu, co to znamená.
To už je s tebou opravdu hodně špatné, když už nechápeš ani sám sebe.
Asi ano.
Buď sobečtější a víc mysli přímo na lidi ve svém okolí. Ne na záchranu světa, ale na záchranu Hermiony, Rona, Ashley, Ginny… Možná potom budeš chtít i vidět, jak skutečně žijí ve světě bez Voldemorta a nebudeš se pouštět do takových šíleností.
„Proč jsem byl jen takový idiot?!“ vztekle praštil zaťatou pěstí do země.
Takhle to přece nemůže zůstat. Musím s tím něco udělat.
A myslíš, že vůbec můžeš něco udělat?
Nějaké řešení musí existovat.
Teoreticky nemusí…
Já jsem se z toho dostal – může se z toho dostat i ona!
A jak jsi se z toho dostal ty?
Možná prostě účinek nebyl trvalý… Uvažoval Harry. Potřeboval bych se s někým poradit.
Je tu Snape.
Přese všechno co si o mně myslíš – já nejsem sebevrah…
Je tu Brumbál.
Harry tuhle možnost důkladně promýšlel.
To by se nemuselo vyplatit…
Prosím?
Co když se to skutečně povede? Mohl bych se připravit o jedinečnou příležitost zničit Voldemorta.
Vážně myslíš, že máte šanci? Vždyť ani nevíš, o co jde!
To sice ne, ale co když by to vyšlo…
Mám trochu obavu, že se pouštíš do další šílenosti.
Pokud to nevyjde, může to mít fatální důsledky.
Pak budu muset být velice opatrný.
Ano… víme přeci, že opatrnost je tvá silná stránka…
Hm… možná bych přece jen měl někoho otevřenějšího a neovlivněného požádat o pomoc.
Ať Harry přemýšlel jakkoliv, těžko nacházel někoho, komu by se s něčím takovým chtěl svěřit. Kromě Ginny, kterou vyděsil už pouze tím, že vypil Lektvar nulového citu, tu byli ještě další dva lidé, kteří mu byli dost blízcí na to, aby se s nimi radil o něčem takovém – Ron a Ashley. Měl však pocit, že ani jeden by mu nedokázal poradit. Chtělo by to někoho staršího, životem a bojem proti zlu protřelejšího. Žádného profesora o radu ale požádat nemohl, okamžitě by se to totiž doneslo k Brumbálovi a byl by konec. Učitelé tedy byli ze hry. Leda…
Moody?
Harry trhl hlavou, až jí narazil bolestivě do zdi a udělal si bouli. Vůbec si toho ale nevšímal.
Až teď mu to došlo – on přece není jediná osoba zodpovědnou za tuhle prekérní situaci…
Bleskově vstal a pln nové energie, která se v něm vzala, kdo ví odkud, přešel ke dveřím. Prošel jimi a rázoval si to sklepením směrem ke schodišti.
Ani si neuvědomil, že je nejspíše už několik hodin po půlnoci a tedy dávno po večerce. Uvědomil si to, až když došel ke schodišti. Na prvním schodu totiž seděla paní Norrisová.
Měl štěstí, že koukala jiným směrem. Rychle se schoval do výklenku s brněním a přikrčil se. Ani se nehnul, podle svých možností se snažil i nedýchat a jen čekal.
Jak dlouho asi může kočka vydržet sedět na jednom místě? Přemýšlel.
Trvalo to několik minut, než se rozhodla přemístit. Harrymu to připadalo jako věčnost. Kočka se pomalu zvedla, seskočila poslední schod a zamířila směrem k němu. Harry na malý moment začal panikařit, k dovršení dnešní noci už opravdu chybělo jen, aby jej chytil Filch. Harry sice jako primus měl teoreticky dovoleno pohybovat se po hradě, nebyl však natolik optimistický, aby doufal, že by mu to prošlo takhle pozdě v noci na druhé straně hradu, než se nacházela nebelvírská věž, v místech se spoustou nepoužívaných učeben, kam ani během dne téměř nikdo nevkročil. Nakonec však Filchova kočka zamířila do chodby, kde se nacházela učebna lektvarů.
Harry ulehčeně pokračoval směrem k Moodyho kabinetu tentokrát už poněkud opatrněji.
Naštěstí po cestě už na žádnou další komplikaci nenarazil, a tak poměrně v klidu dorazil až před dveře kabinetu. Nyní na okamžik zaváhal. Moody v kabinetu v tuhle dobu určitě nebude. Nejspíše bude ve svých obytných prostorách, do kterých se dalo dostat pouze z kabinetu. To bylo nejspíše právě proto, aby studenti nemohli učitele kdykoliv vyrušovat. Co ale bude dělat? Kabinet bude určitě zamčený.
Dříve, než to ale mohl ověřit, otevřely se dveře kabinetu samy a v nich se objevil Moody v pruhovaném pyžamu a s napřaženou hůlkou.
„Pottere? Co tu chceš v tuhle dobu?“ zeptal se podezřívavě.
„Jak jsi o mně věděl?“ zeptal se ho místo odpovědi Harry překvapeně.
„Kombinace slídivého kukátka a poplašných kouzel,“ reagoval Moody ledabyle. „Co tu chceš?“ zopakoval.
„Možná bychom si měli promluvit uvnitř,“ nadhodil Harry.
Moody se netvářil zrovna nadšeně, ale ustoupil, aby pustil Harryho dovnitř.
Místnost osvětloval jediný svícen umístěný na konferenčním stolku, u kterého stála dvě křesla.
„Vezmi místo,“ vybídl ho Moody, když za ním zavřel dveře.
Harry se posadil a Moody také.
„Jde o lektvar? Je s ním všechno v pořádku?“ zeptal se Moody.
„Ano, jde o lektvar,“ odpověděl pomalu, jak promýšlel každé slovo.
„A?“ nadzvedl Moody obočí.
„Už na mě neúčinkuje.“
Moody se zarazil. „Jak je to možné? Mělo to být nezvratné.“
Harry pokrčil rameny. „Asi to ten člověk, co ho vyráběl, zpackal a účinek byl jen dočasný.“
„To možné je, ten člověk není žádný lektvarový mistr,“ připustil Moody. „Hm… budeme muset sehnat jiný.“
„Ne, nebudeme,“ odporoval Harry.
Reakcí mu byl mírně překvapený odměřený pohled: „Změnil jsi názor, Pottere?“
„Ne tak úplně, je v tom trochu víc,“ prohlásil Harry.
„Víc?“ zamračil se Moody.
„Stalo se před několika hodinami krátce po té, co jsem se vrátil do Bradavic,“ začal vyprávět Harry a ponořil se do vzpomínek…
„Paráda, Harry!“ křičel Dean a poplácával ho po ramenou.
„Super výkon!“ burácel Fred a vtiskl mu do ruky láhev máslového ležáku.
„Tys jim to natřel!“ přidal se George.
Harryho obklopoval dav rozjařených nebelvírských studentů, kteří se na něj sápali. Každý se mu snažil něco říct, poplácat ho po zádech nebo se ho alespoň dotknout.
Právě před několika vteřinami vstoupil do společenské místnosti, kam zamířil hned, jakmile se ohlásil profesorce McGonagallové. Teď se usmíval na všechny strany. Měl vynikající náladu. Konečně zpět v Bradavicích. Byl sice pryč jen asi týden, ale připadalo mu to jako věčnost. Všechen ten stres a nejistota ze zápasů a z lidí, kteří jim měli přihlížet, způsobili, že se nemohl dočkat, až se znovu ocitne mezi těmihle kamennými zdmi. Teď tu konečně byl a všichni se zdáli být naprosto nadšeni, že je tu.
Po uvítacím ceremoniálu, během kterého se Harryho dotkli snad všichni lidé v místnosti, začala hrát hudba, někteří lidé se dokonce začali oddávat něčemu, co by se s trochou nadsázky dalo nazývat tancem. Harry konečně dostal trochu klidu a tak se společně s Ronem, Ashley a Ginny usadili do křesel každý se sklenicí máslového ležáku.
Po týdnu plném stresu a dnu plném cestování si Harry vychutnával, že konečně může jen sedět na místě. Cítil se tak nějak spokojeně. Rozhlédl se kolem sebe. Byli tu opravdu téměř všichni a určitě všichni, které znal… kromě…
„Kde je Hermiona?“ zeptal se svých přátel.
Ron pokrčil rameny. „Čert ví…“
Harry nadzvedl obočí.
„Poslední dobou se chová trochu zvláštně,“ vysvětlila Ashley.
„Je to Hermiona, vždycky se chovala divně,“ opáčil Ron.
„Rone!“ napomenula ho Ginny. „Je to naše kamarádka.“
„Je to pravda,“ stál si za svým Ron. „Copak se někdy účastnila podobných oslav?
„No…“ začal pomalu Harry. „Pokud si dobře vzpomínám, tak tu vždycky alespoň byla.“
„Harry má pravdu. Hermiona jen prochází obtížnějším obdobím,“ souhlasila Ginny.
„A proč vlastně? Co se jí stalo?“ stále nechápal Harry.
Chvilku nikdo nic neříkal, ale v místnosti bylo tolik hluku, že o trapném tichu nemohla být ani řeč. Přesto Harry cítil, že se mu bojí něco říct.
„Možná ze stejného důvodu jako ty…“ nadhodil Ron ledabyle.
„Rone!“ napomenula ho znovu Ginny.
„Cože?“ nechápal Harry.
Trojice se po sobě podívala.
„Mám trochu pocit, žes to vlastně začal ty,“ prohlásila Ashley.
„Cože? Já? Jak?“ stále nechápal Harry.
„Nebavil ses s námi, stále ses jen učil… Vypadal jsi jako v depresi,“ vysvětlil Ron.
Harry si uvědomil, že má pravdu. Už před začátkem roku se rozhodl připravit se na souboj s Voldemortem. Prvopočátkem bylo zlepšování fyzičky, následovalo uzavření dohody s Moodym o použití Lektvaru nulového citu a nakonec snaha získat co nejvíce vědomostí, které by se mu mohli hodit. Výsledkem byl nezájem o své přátele (o které stejně měl přijít) a zahloubání se do knih, což ho paradoxně na určitou dobu sblížilo s Hermionou – nicméně výsledek byl takový, jaký byl.
Harry přikývl. Bylo mu líto, že se k nim tak choval a zařekl se, že jim to určitě vynahradí – což bylo sice v rozporu s plánem na zbavení se citů, ale v tuhle chvíli byl v takovém rozpoložení, že mu to bylo naprosto jedno.
„Vím, že jsem se nechoval zrovna dobře, ale napravím to,“ slíbil Harry.
Chvilku si ještě povídali a pak Ashley začala provokovat Rona. Skončilo to tím, že prohrál sázku a musel si s ní zatancovat. Harry s Ginny tak u stolu osaměli.
„Stejně by mě zajímalo, proč se Hermiona začala chovat tak zvláštně,“ řekl nahlas své myšlenky Harry.
„Víš…“ začala Ginny opatrně. „Možná, že prostě kvůli tobě.“
„Cože?“ nechápal Harry, taková možnost mu sice vyrazila dech, ale po pravdě mu přišla dost nepravděpodobná.
„Říkala ti někdy Hermiona, co se jí dělo na její minulé škole?“ zeptala se ho Ginny.
„No…“ vzpomínal Harry na to, co viděl v její mysli ten den, kdy s Hermionou experimentovali a Harry na ni zkusil zaútočit svou myslí. Tehdy v její mysli pak zůstal proti své vůli uvězněn a pomoci jim musel až Brumbál s profesorem Seabournem. To co viděl v její hlavě, však navždy změnilo jeho pohled na Hermionu.
„Svým způsobem ano,“ konstatoval nakonec Harry.
„Takže víš, že ty a Ron jste byli v podstatě její první přátelé,“ řekla Ginny. „A když jeden z jejích přátel začne magořit, tak to na ní nutně musí něco zanechat.“
To magoření by mohlo zničit Voldemorta, pomyslel si Harry. Nahlas ale řekl: „Takže je to kvůli mně.“
Ginny se k němu naklonila. „Kdyby ses nechoval jako idiot a nebral nelegální lektvary…“
Harry pokrčil rameny. Byl teď značně rozpolcený. S lektvarem nulového citu evidentně nebylo něco v pořádku, protože právě teď mimo jiné pociťoval velkou starost o Hermionu.
„Mimochodem,“ pokračovala Ginny šeptem a naklonila se k němu ještě blíž, takže teď mu šeptala přímo do ucha a stejně ji sotva slyšel. Bezděčně si všiml, že má velice jemný hlas. Jak je možné, že si toho nikdy dříve nevšiml? „Nevypadáš zrovna moc bez citů.“
„To ne,“ připustil Harry. „Ale neptej se mě dál. Já sám nic nevím.“
Ginny jen přikývla, na obličeji se jí však zračil nenápadný úsměv.
Chvilku jen tak seděli a pozorovali ostatní nebelvírské studenty. Pak se k jejich stolu přiblížila Levandule.
„Harry, máš jít do staré učebny lektvarů číslo 4. Čeká tam někdo, kdo s tebou chce mluvit, a s kým chceš mluvit ty,“ prohlásila naprosto strojově s mírně nepřítomným pohledem a odešla ke schodišti s ložnicemi.
Harry se za ní překvapeně díval. „Co to mělo znamenat?“
„Cože?“ trhla sebou Ginny a otočila se na něj. Zřejmě byla zamyšlená a Levanduli tak neslyšela. „Co co mělo znamenat?“
„To nic,“ řekl po chvilce uvažování Harry. „Omluv mě na chviličku, prosím.“
S tím se zvedl a nechal Ginny samotnou. Prošel otvorem, ještě pořád byla chvilka času do večerky, takže se nemusel nijak skrývat. Mířil směrem dolů do sklepení. Pokud věděl, učebna číslo čtyři byla jedna z dlouho nepoužívaných. Byla dokonce i v úplně jiné chodbě než používané učebny. Kdo by se s ním mohl chtít setkat na takovém místě?
Teď ho trochu mrzelo, že nikoho nepožádal, aby ho doprovodil. Co když to bude někdo, kdo mu bude chtít ublížit? To by mu potom Levandule jen tak nepomáhala. Ale měla trochu nepřítomný pohled, trochu jako by na ni někdo použil Imperius.
„Ne, to je hloupost,“ utvrzoval Harry sám sebe. Nikdo zvenčí se sem nemůže jen tak dostat a obyčejný bradavický student nedokáže používat tak pokročilou kletbu černé magie. Samozřejmě za předpokladu, že by ho to někdo nenaučil. Hlavou se mu přirozeně prohnalo Malfoyovo jméno. Uvažoval i o bratřích Stepforterovích, ale nebyl si jistý, zda by se byli schopni zaplést s černou magií.
Když došel až před dveře inkriminované učebny, byl ještě více na vážkách. Místo bylo totiž ještě o něco odlehlejší, než si původně myslel. Ve většině bradavických chodem totiž celou nos plápolaly svíčky, takže bylo vždy alespoň trochu vidět a nikdy nebyla naprostá tma. Zde by ovšem nebylo vidět na krok, kdyby si neposvítil hůlkou.
Nadechl se a vzal za kliku, dveře vrzly v pantu a otevřely se. Harry si posvítil do místnosti, než do ní vešel. Nikoho tam neviděl. Pomalu vkráčel dovnitř s hůlkou v pohotovostní poloze pečlivě se rozhlížejíc na všechny strany. Byly zde jen staré lavice, katedra a spousta špíny. Odporný plesnivý zápach byl v místnosti všude.
„Haló?“ zkusil Harry, ale nic se neozvalo.
„Je tu někdo?“ zvolal Harry a pokročil dále do místnosti. Začalo mu to připadat ještě podezřelejší. Udělal ještě dva kroky a pak něco zaslechl přímo za sebou. Šustění látky. Chtěl se prudce otočit, ale než to stihl udělat, objevil se červený záblesk, který ho trefil do zad, a hůlka mu vyletěla z ruky.
Od nárazu paprsku trochu zavrávoral, ale nakonec nespadl, a když se mu podařilo se otočit, spatřil osobu, která nyní svírala v ruce jeho hůlku.
„Hermiono?“ vykřikl Harry šokovaně.
Hermiona nedalo nijak najevo, že ho slyšela, místo toho si schovala Harryho hůlku do hábitu, svou namířila na dveře a ty se rázně přibouchly.
Harry byl naprosto ohromený a neschopen slova. Proti němu sice stála postava, která měla Hermionino tělo, přesto však se zdála být naprosto odlišná. Výraz její tváře a jejích očí se nepodobal ničemu, co u své kamarádky Harry za pět let přátelství spatřil.
„Ahoj, Harry,“ pozdravila ho Hermiona. Ani její hlas se mu však příliš nezdál. Byl sice stejný, ale zároveň v něm bylo něco naprosto cizího, co Harrymu nahánělo pořádnou hrůzu.
„Co se děje?“ vypravil ze sebe Harry ztěžka.
„To ty sám víš přece nejlíp,“ odpověděla Hermiona s jakýmsi podivným úšklebkem ne nepodobným tomu, který se často zračil na tváři Draca Malfoye. Na Hermionině tváři však působil velice nemístným způsobem.
„Já?“ nechápal Harry.
„Ano, ty. Nebyl jsi to snad ty, kdo vypil Lektvar nulového citu?“ zeptala se ho naprosto klidným hlasem.
Harry teď byl snad ještě ohromenější – jak se o tom mohla jen dozvědět? Kdesi v hlavě začínala Harrymu klíčit myšlenka, které rozhodně nechtěl uvěřit.
„Jak to můžeš vědět?“
„Ale no tak, Harry! Na tohle by už přece přišel i Ron!“ prohlásila Hermiona pohrdavě.
Harrymu se ani trochu nelíbilo, jak pohrdavě se zmínila o jeho prvním kamarádovi, kterého kdy měl. Nelíbilo se mu ani, jak se chovala a jak mluvila. Jako by byla bez citu! V hlavě se mu vybavila vzpomínka na výlet do Hermioniny mysli a na její následek. Spojení, které mezi jejich myslemi bylo, o jehož bližších charakteristikách nikdo nic nevěděl, protože takových případů bylo asi jako zlatých vajec. Mohlo snad takové spojení přenést účinky Lektvaru nulového citu z Harryho na Hermionu?
„Už se ti žárovička rozsvítila?“ zeptala se ho Hermiona s úšklebkem.
Harry byl však sotva schopen vnímat tuhle urážlivou poznámku. Hlavou mu v tu chvíli vrtalo příliš mnoho myšlenek. Pokud je to skutečně pravda, pak…
Harry ani nevěděl co. Věděl jen, že použitím Lektvaru nulového citu se snažil spoustu lidí včetně Hermiony ochránit. Měl je příliš rád na to, aby snesl pomyšlení, že jim někdo ublíží. Zdá se, že nejvíce nakonec ublížil Hermioně on sám.
„Hermiono… já… tohle jsem nechtěl…“ vypravil ze sebe Harry.
Hermiona však jen zakroutila hlavou: „Já myslela, že právě o to ti šlo – porazit Voldemorta.“
„Ale tys měla zůstat v bezpečí a v pořádku,“ řekl Harry bolestivě.
Hermiona si ho změřila pohledem. „A neměl bys ty být taky bez citů?“
Harry zmateně pokrčil rameny. „Já nevím, co se semnou děje.“
Na Hermioně bylo vidět, že zaváhala. „Takže už zabít Voldemorta nehodláš?“
„To hodlám,“ přitakal Harry pevně.
„Dám ti k tomu příležitost,“ prohlásila Hermiona vážně.
Harryho tím opět šokovala, avšak vzbudila jeho zájem. „Jak?“
Harry na ni zvědavě hleděl. Neštěstí, které své kamarádce způsobil, bylo napácháno, tak proč z toho něco nevytěžit? Pokud výsledkem bude Voldemortova smrt, bude to jen dobře. Třeba by pak mohl Hermioně někdo pomoci, nebo možná je působení lektvaru jen dočasné, podobně jako u něj. U Hermiony to prostě jen později začalo a tak to později skončí. Harry se modlil, aby v tom měl pravdu.
„To se včas dozvíš,“ usadila ho.
Harry na ni vytřeštil oči. „Ty mi to neřekneš?“
Hermiona na něj zamračeně hleděla. „Já to ani sama ještě nevím. Mám jen jistou představu, k jejímuž provedení však budu potřebovat tvoji pomoc.“
„A co mi zabrání jít teď hned za Brumbálem?“ nadzvedl Harry obočí.
Hermiona se zasmála. „Ty snad nechceš porazit Voldemorta? Myslíš, že tě Brumbál pak nechá? Ne! Řekne, že je to příliš nebezpečné – budeš se muset dál skrývat a sledovat, jak za tebe ostatní nasazují život!“ prohlásila, čímž zasáhla hřebík přímo na hlavičku. „Udělej taky jednou něco sám! Lstí se nám to může povézt, a když ne… no alespoň už kvůli tobě nikdo nezemře…“
Harry tušil, že s ním těmihle slovy jen manipuluje. Také však věděl, že jsou pravdivá. Možná by to chtělo trochu agresivnější přístup.
Agresivnější přístup? Potom co vše jsi už způsobil, chceš začít s agresivnějším přístupem? Harry však hlas opozice dokázal potlačit.
„Co tedy chceš, abych udělal?“ zeptal se jí po chvilce váhání.
Hermiona konečně sklonila svou hůlku, vytáhla z hábitu Harryho hůlku a hodila mu ji. Harry ji se svým postřehem bezproblémů lapil.
„Nikomu nic neříkej a vyčkej!“ řekla, otočila se na podpatku a opustila učebnu.
Po prásknutí dveří Harry osaměl v naprosté temnotě. Pomalu schoval hůlku k sobě do hábitu, opřel se zády o zeď a sjel pomalu na studenou podlahu.
„Co jsem to udělal?“
hoj
(Lukas, 26. 8. 2013 13:50)