A/N Za beta-read děkuju elesse.
Harry si druhý den ráno během snídaně neustále opakoval otázku proč. Pokud lektvar začne účinkovat ještě více, mohlo by to skončit i tím, že by pro Harryho nemělo nadále smysl bojovat. To by se jim ten jejich záměr pěkně zvrtl. Co by dělal, kdyby se tak stalo, raději ani nechtěl uvažovat. Nezbývalo než doufat, že se to nestane.
Bylo sedm hodin. Vlak, kterým měl v plánu se dostat do Londýna, odjížděl krátce po osmé. Vzdálenost mezi Bradavicemi a Prasinkami překoná během dvaceti minut, bude mu tudíž stačit, když z Bradavic vyjde ve tři čtvrtě na osm.
Ráno raději vynechal běhání. Nebyl si jistý, jak náročný bude tenhle den a nechtěl se zbytečně připravovat o energii.
Dojedl toast a zvedl se, že si půjde zabalit. Při odchodu si všiml, že je mu věnováno ještě více pozornosti než obvykle. To, že bude hrát za reprezentaci, se po Bradavicích rozkřiklo už dříve. Nyní se Harry stával opět cílem mnoha pohledů a určitě i byl i námětem mnoha hovorů. Už nějakou dobu mu ovšem nedělalo problémy snášet takovéhle věci. Pokud to jsou nenávistné pohledy, které se tu také objevovaly, byl mnohem nervóznější. Nikdy totiž neví, jestli si na něj někdo někde nepočká. Ovšem ani to už ho nerozhazovalo tak jako dřív. Z počátku roku měl velké obavy, aby se nestala nějaká potyčka. Jednou k tomu i málem došlo, naštěstí se v Bradavicích ‘občanská’ válka nezačala – nakonec zvítězil rozum. Vlastně by teď měl mít Harry větší strach, protože kdyby se ho teď pokusili Morrisonovi a jejich kamarádíčci znovu přepadnout, takové množství spojenců by už určitě neměl.
Ve společenské místnosti moc studentů nebylo, protože většina snídala. Trojice studentů čtvrtého ročníku zde přítomná ovšem také Harryho probodávala pohledem.
Harry je ignoroval a vyšel po točitých schodech do ložnice pátého ročníku. Překvapil ho Neville, který se právě hrabal z postele. Myslel si totiž, že už budou všichni na snídani.
„Bré ráno,“ zívl a posadil se na okraj postele.
Harry jen kývl, přešel k svému kufru a začal do něj ukládat věci, které měl jen tak povalovat na posteli, pod postelí a vlastně všude okolo.
„Balíš?“
„Vidíš ne?“ reagoval Harry podrážděně. Nechtělo se mu bavit se s nechápavými lidmi. Neville přikývl.
„Tak hodně štěstí, všichni ti budeme držet palce,“ popřál Harrymu a vstal.
„Tím si nejsem tak jistý,“ odporoval Harry, když se snažil vytáhnout ponožku, schovávající se před ním pod postelí.
„No… já určitě budu,“ ujistil ho Neville.
Harry opět beze slova přikývl.
„Stejně nechápu, co se mezi vámi stalo…“ prohlásil Neville, který se zastavil těsně před dveřmi.
„To téměř nikdo,“ řekl Harry, zavřel kufr a přešel s ním ke dveřím.
„A ty ano?“ zeptal se Neville, když byl Harry vedle něj.
Harry se zastavil a pohlédl na něj. Nechtělo se mu zase lhát. „Díky za podporu, Neville,“ řekl místo odpovědi a vydal se po schodech dolů. Neville se mezi tvé přátele nepočítá, že si ho nechceš znepřátelit? Nadával si Harry při scházení schodů. Neville nebyl nikdy považován za mého velkého kamaráda, takže v jeho případě by divadélko jako v případě Hermiony nemusel být nezbytné. Mohlo by prostě stačit podobné odbývání a víceméně ignorování.
To se ovšem uvidí teprve podle toho, jestli se ho Voldemort v budoucnu pokusí unést nebo ne. Harry si nemůže dovolit postavit proti sobě celý hrad. Už takhle na něj spousta studentů Nebelvíru koukala skrz prsty, kvůli jeho přátelství s Angelinou LeClairovou. Stačí, že ho chtějí dostat Zmijozelští a studenti přesvědčení o jeho vině v případě smrti Cedrika a Stepforterových. Nemusí k nim ještě nutně přidávat své kolejní spolužáky. V tuhle chvíli se s ním pouze nebaví a to je ideální stav. Nebude to zhoršovat nějakou nemoudrou uměle vyvolanou hádkou.
Sešel dolů po schodech do vstupní síně. Pohledy ostatních opět ignoroval a vyšel vstupní bránou na bradavické pozemky. Sice měl ještě spoustu času, ale ještě si musel dojít pro koště do famfrpálových šaten.
Chladné listopadové ráno panovalo na celých pozemcích. Pokud ještě nebyla teplota pod nulou, moc k tomu už nezbývalo. Brzy se určitě objeví první sníh letošní zimy. Zatažená obloha hrozila deštěm a Harry doufal, že s ním počká, než nastoupí do vlaku.
V šatnách byla stejná zima jako venku, protože se v nich topilo, jen když bylo hřiště někým zamluvené. Právě když si vyndával koště ze skladu, došlo mu, že má na sobě stále hábit, ve kterém se na King’s cross rozhodně nemůže ukázat.
Byla tu sice hrozná zima, ale rozhodně se mu nechtělo vracet zpět do hradu, aby se tam převlékl. Opřel tedy Kulový blesk o zeď, zamířil k lavičkám, aby se mohl posadit, sundal si kouzelnickou ústroj a zatímco se klepal zimou, navlékal na sebe džínsy, tričko a botasky, které vytáhl z kufru. Kouzelnické oblečení včetně bot pak uložil do kufru místo mudlovského a chtěl se vydat na cestu. Zjistil ale, že ve dveřích stojí Angelina LeClairová a pozoruje ho.
„Jak dlouho tam už jsi?“ vypálil na ni místo pozdravu.
„Ehm… chvilku,“ odpověděla Angelina vyhýbavě.
Harry se rozhodl raději nepátrat dál.
„Chtěla jsem ti jen popřát hodně štěstí,“ usmála se mírně.
„Jo, dík. Jsi už dnes druhá,“ reagoval.
„Teprve? Divím se, že nás nebylo víc,“ zasmála se Angelina.
„Zbytek mě nemá rád, nebo má strach nechat se se mnou vidět, aby je taky nezačali považovat za zrádce,“ reagoval Harry.
„Ve Zmijozelu se nejspíš bude kvůli tobě podporovat Česká republika a Malajsie,“ konstatovala Angelina.
Harry se uchechtl. „Dokud je to jenom Zmijozel, je to dobré.“
„Myslím, že nikde jinde tě nebudou nenávidět natolik, aby podporovali soupeře,“ řekla Angelina a přešla k němu blíž. „Tak ať ti ty zlatonky vlétávají do ruky samy,“ řekla a políbila ho na tvář.
„To byla jedna pusa, mě ale čekají mě dva zápasy,“ nadhodil Harry vychytrale. Rozhodně mu to totiž nebylo nepříjemné. Byli od sebe jen pár centimetrů a jeho lákalo tu vzdálenost znovu minimalizovat na absolutní nulu.
Angelina se zasmála a políbila ho na druhu tvář.
„Ale ty zápasy měly být původně tři,“ dodal Harry, protože chtěl zjistit, co Angelina udělá, až na něm nenajde třetí tvář. Nepřeháníš to trochu? Nejprve tě takhle líbala Hermiona, tu jsi pak odkopl, včera jsi téměř balil Ginny a dneska se líbáš s Angelinou. – Na tom přece nezáleží, mávl nad tím v duchu rukou.
„Další dostaneš, až se vrátíš za odměnu podle toho, jak to dopadne,“ ¨zchladila ho Angelina.
Harry se zašklebil.
„Tak se měj,“ popřála mu a odešla z šatny.
Harry byl sice mírně zklamaný, že se nikam dál nedostali ale příslib, že až se vrátí, dostane další, se mu zamlouval. Za tohohle stavu se už nemusí nijak omezovat. Možná ho čeká krátký život s bolestivým koncem, takže by si zatím měl užívat, co to jde.
Vzal do jedné ruky koště, do druhé kufr a vydal se na cestu.
Až k bráně ohraničující bradavické pozemky Harry svět okolo sebe téměř nevnímal. Byl pohroužen do svých představ o něm a Angelině. Samotného ho překvapovalo, že o ní nepřemýšlel už dříve. Nebo to možná bylo tou změnou, kterou prodělal? Teprve radostný štěkot psa ho probral z transu.
„Siriusi,“ vydechl Harry úlevně, protože v první chvíli leknutím nadskočil.
Pes se změnil v jeho kmotra.
„Harry,“ oplatil mu Sirius radostně. „Tak jak se daří?“
„Je to tu trochu divočejší, ale jde to,“ odpověděl Harry popravdě.
„Copak?“ vyzvídal Sirius.
„Ále… raději se ani neptej,“ mávl rukou Harry, kterému se nechtělo vše vysvětlovat. Vlastně spoustu věcí ani nemohl.
„Už jsi to nakousl tak povídej,“ pobídl ho Sirius.
„No… někteří lidé mě chtějí zabít, někteří udat ministerstvu… klasika,“ zamlouval to Harry.
„Na to už sis zvykl,“ ušklíbl se Sirius.
„Za ty roky by si zvykl každý,“ přikývl Harry. „Takže ty mě budeš hlídat celou dobu, co budu mimo Bradavice?“ změnil raději téma.
„Jo,“ potvrdil mu to Sirius. „A gratuluju. James by na tebe byl hrdý, takhle daleko to nedotáhl ani on a to byl sakra dobrý.“
„Díky,“ pokýval hlavou Harry. „A jak ses vlastně měl ty?“
„Šlo to, většinou jenom trčím na Grimmauldově náměstí a pomáhám lidem, co tam přijdou,“ odpověděl Sirius.
Harry se Siriusem opět již v psí podobě sešli až na nádraží v Prasinkách. Cestou se po nich ohlíželi místní obyvatelé a překvapeně je sledovali.
Na nástupišti byli kromě nich pouze další tři lidé. Ti se naštěstí omezili jen na jeden letmý pohled jejich směrem a jinak je nepozorovali.
Nástupiště bylo sice hodně dlouhé, ale oni stáli na jeho samém začátku. Vlak, který přijede, bude určitě kratší než Bradavický expres. Tohle dlouhé nástupiště tu bylo právě jen kvůli potřebám Bradavic.
První známkou přijíždějícího vlaku byl rachot, druhou kouř, který se objevil za zatáčkou, a teprve potom vykoukla modrá parní lokomotiva – rozhodně jiná, než, která táhle žáky do školy a ze školy.
Harry přemýšlel, proč asi používají kouzelníci páru, když jistě existuje jednodušší způsob, jak uvést vlak do pohybu a to i v případě, že vynecháme mudlovské prostředky. Mohou to být určitě rozpínavé lektvary, či pohybová kouzla. Možností je hodně.
Harry zanechal přemýšlení nad důvody této zvláštnosti, protože vlak mezitím zastavil a lokomotiva vypouštěla z pístů přebytečnou páru.
„Jdeme, Čmuchale,“ pobídl Harry svého momentálně čtyřnohého společníka a oba přešli k železným schůdkám vagónu. Z dveří vystoupil nějaký starý kouzelník a Harry s Čmuchalem nastoupili. Všechny tři vagóny vlaku se zdály poloprázdné, trať zřejmě nebyla nijak hojně využívána.
Našli si volné kupé, Harry zatáhl závěsy a zamkl. Pak ještě začaroval kupé proti odposlouchávání a Sirius se proměnil zpět v člověka.
„Mám z toho věčného přebývání v psí podobě blechy,“ zabručel a podrbal se na zádech.
Vlak se dal do pohybu. Harry se Siriusem se dívali z okna.
„Je to už hodně dávno, co jsem jel naposledy vlakem z Bradavic,“ prohodil Sirius. „Je to zvláštní pocit zažít to znovu, jako bych se ocitl zpět ve svém mládí.“
„Ale na Klofanovi to taky stálo za to ne?“ nadhodil Harry s úsměvem.
„Heh… to jo,“ uchechtl se Sirius.
„Jaké vůbec byly dříve Bradavice?“ zajímal se Harry.
„Myslíš, když je obývali obávaní Pobertové?“ zeptal se hrdě.
Harry přikývl.
„Nemyslím, že by se to nějak zvláště lišilo od současnosti, někteří profesoři byli jiní. Třeba lektvary samozřejmě nemohl učit Snape, když s námi chodil do školy. Učil je Křiklan.“
„Každý je lepší než Snape,“ konstatoval Harry.
„Na to vem jed,“ přikývl Sirius. „I když i on byl občas mizera, hlavně na ty, kteří o jeho předmět nejevili moc velký zájem.“
„Mezi ty jsi patřil co?“ zašklebil se Harry.
„Překvapivě,“ pokýval hlavou s úsměvem Sirius. „Mě ani Jamese ty břečky nikdy moc nefascinovaly.“
„Já jsem je taky neměl rád, ale teď… když jsem se začal pořádně snažit… tak je mám…“ hledal Harry vhodné slovo, „méně nerad.“
„Tobě lektvary jdou?“ vyzvídal Sirius.
„Když se soustředím, tak dokážu pracovat bez chyb,“ potvrdil Harry.
„Tak to máš určitě po Lily,“ prohlásil Sirius.
„Lily lektvary šly?“
„A hodně… ne nadarmo byla Křiklounova oblíbenkyně,“ vzpomínal Sirius.
„Vážně?“
„Jasně, ona byla nejlepší z ročníku prakticky ve všech předmětech. Byla hodně chytrá, taky to dotáhla až na lékouzelnici. Zrovna když měla začít pracovat, tak zjistila, že čeká tebe a Ashley, takže se do práce nikdy nepodívala,“ vyprávěl a mírně posmutněl.
Chvilku jen mlčky pozorovali ubíhající krajinu za oknem. Právě projížděli skrz borový les a jednokolejné trať se mírně svažovala z kopce.
„A jak to vlastně jde ve škole Ashley?“ prolomil ticho Sirius.
„No…“ zvažoval Harry odpověď, „na propadnutí není, ale nejspíš to nijak oslnivé NKU v jejím podání nebude.“
„Asi jako James,“ šklebil se Sirius. „Je zvláštní, jak jste se promíchali…“
„Promíchali?“ nechápal Harry.
„Víš… za tu dobu co vás znám, jsem si o vás už udělal nějaký obrázek a řekl bych, že ty máš Lilyiunu mysl a Jamesův vzhled a Ashley přesně naopak,“ přemýšlel Sirius.
Harry jeho slova zvažoval. Ashley se chová víc rebelsky. Dělá si legraci z dvojčat Weasleyových a dalších lidí, odsekávala Snapeovi (dokud s ní mluvil, což byla vlastně jen první hodina), nebere učení nijak zvlášť vážně a spíše si užívá život v Bradavicích. Jak rozdílné to je oproti tomu, jak trávili svůj čas v Bradavicích on a Hermiona a zřejmě i Harryho matka.
Když vlak poprvé zastavil v jedné ze stanic, byl Harry hodně překvapený.
„Tohle je normální linka, nebudeme přece projíždět stanice,“ poučil ho Sirius. Nakonec zastavili pětkrát, než se dokodrcali až na nádraží King’s Cross. Když se objevily první staniční budovy, Sirius se proměnil opět ve psa a Harry zrušil veškerá kouzla, která před tím použil k zabezpečení kupé.
Oba vystoupili na nástupiště a Harry se rozhlížel kolem dokola. Z vlaku nevystoupilo tolik lidí, aby vytvořili absolutní zmatek, takže Harry rychle postřehl asi čtyřicetiletého muže, jak k nim míří.
„Dobrý den, jmenuji se Marcus Eaby, jsem kustod anglické reprezentace juniorů,“ představil se muž, když k nim došel.
„Harry Potter,“ oplatil mu Harry. „A tohle je Čmuchal,“ dodal a ukázal na Siriuse.
„Ten pes vás bude doprovázet na turnaj?“ zeptal se Eaby mírně překvapeně a pohlédl na Siriuse.
„To není pes, je mnohem inteligentnější než obyčejný pes. Přináší mi štěstí, bez něj nikam nejedu,“ zařekl se Harry.
„Jak myslíte. Jen nevím, jestli budete mít dost času na jeho vyvenčení,“ upozornil jej Eaby.
Sirius ublíženě zaštěkal.
„On se vyvenčí sám,“ zasmál se Harry.
Eaby zřejmě sice nechápal, ale přikývl. „Měli bychom vyrazit na letiště.“
Teď přikývl Harry a všichni tři zamířili přepážkou pryč.
V mudlovské části nádraží bylo již mnohem více lidí. Prodírali se jejich zástupy až před nádraží na parkoviště. Eaby je vedl k jednomu z vozů, které tu parkovali. Harryho překvapilo, že už ve vnitř sedí jakýsi kluk s hnědými vlasy a špičatým nosem. Ten kluk si drze obsadil přední sedadlo, takže na Harryho a Siriuse zbylo to zadní. Kufr hodil do kufru od auta a posadil se za místo řidiče.
„Tohle je Steven Readmond,“ představil ho Eaby, který si mezitím sedl za volant a nastartoval.
„Steve postačí,“ reagoval Steven.
„Steve, tohle je Harry Potter,“ mávl rukou k Harrymu, když vyjeli na York Way.
„Všiml jsem si,“ přikývl Steve. „Je pravda co se o tobě říká?“
„Záleží na tom?“ zeptal se netrpělivě Harry. Nechtělo se mu začít opět přemýšlet, co se o něm říká, teď když si může užít tuhle akci.
„Budeme spoluhráči, rád bych o tobě něco věděl,“ odpověděl Steve.
„Famfrpál mě baví, držím rekord v rychlosti polapení zlatonky a jsem připraven přinést týmu pár set bodů. Stačí?“
„Většinou rád vím o svých spoluhráčích i něco osobnějšího,“ řekl pomalu Steve.
„Nebudu ti vykládat, kolik jsem měl holek,“ zchladil ho Harry.
Steve se na něj otočil. „Jak tak koukám, tak je ta tvoje pověst pravdivá,“ prohodil pomalu.
Harry si povzdechl. „Nepochop mě špatně, nemám nic proti tobě. Mám ovšem nějaké starosti, které jsem díky téhle akci mohl hodit za hlavu. Nechce se mi o tom mluvit,“ pravil omluvně.
Steve na něj chvilku zkoumavě hleděl. „Dobře,“ přikývl poté.
Většinu cesty strávili mlčky, jen občas něco prohodili.
„Co tě vlastně ještě zajímá kromě famfrpálu?“ zeptal se Steve, zrovna když stáli před semaforem v čele kolony aut (jak se tam dostali, bylo záhadou).
„Rád čtu,“ reagoval Harry.
„Šprt?“
„Záleží, jak to definuješ, ale možná trochu,“ odpověděl Harry.
Nakonec se během půlhodiny dostali díky magickým vylepšením jejich vozidla na místo. Nápis Vítejte v Heathrow o tom Harryho dokázal přesvědčit i přes to, že tu nikdy dříve nebyl. Dalším zcela jasně určujícím znakem byly obrovské davy lidí.
Eaby ovšem pokračoval ještě kousek kolem davů dál až k terminálu šest.
„Terminál šest je mudlům nepřístupný. Vůbec nemají ponětí, že existuje Je totiž kouzelnický,“ vysvětlil Eaby, zatímco hledal místo k zaparkování.
„Znamená to, že nepoletíme letadlem?“ zeptal se Steve zklamaně.
„Trefa do černého,“ přikývl Eaby a couval na úzké parkovací místo. Tak úzké, že by se tam normální auto určitě nevešlo.
„A já se tak těšil,“ posteskl si Steve a vystoupil z auta.
„A jak se tedy dostaneme do České republiky?“ nechápal Harry a následoval ho.
„Terminál je určen pro cestující, kteří budou cestovat přenášedly,“ odpověděl Eaby už venku před terminálem. Harry a Steve si vzali z kufru svá zavazadla.
Všichni čtyři, včetně Čmuchala stanuli před velkou prosklenou budovou.
„Jdeme,“ rozhodl Eaby. Prošli točivými dveřmi dovnitř. Vevnitř bylo na první pohled poznat, že jde o kouzelnický terminál. Místo obvyklých tabulí s přílety a odlety tu byly čtyři obrovské role pergamenu zavěšení kousek pod stropem, na kterých bylo napsáno číslo přenášecího stanoviště a doba přenesení jednotlivých přenášedel. Na jednom z nich bylo ve spodní části napsáno.
Praha (NP) 15:00 9
„NP?“ nechápal Harry.
„Neveřejné přenášedlo,“ vysvětlil Eaby.
„Aha.“
Kolem pergamenů poletoval brk a občas něco připsal. V pozadí byly jakési kóje, které zřejmě byly oněmi stanovišti pro přemístění. Uprostřed terminálu byla spousta stolů s židlemi. Kouzelníky, kteří u nich seděli, obletovali tácy s občerstvením.
Po celém areálu se hemžily spousty kouzelníků, kteří někam cestovali. Všichni byli obtěžkáni kufry, cestovními taškami ale i roztodivnějšími věcmi. Harry kolem sebe slyšel i různé neznámé jazyky. Rozeznal francouzštinu a bulharštinu, či podobné východní jazyky, protože je slýchával ve čtvrtém ročníku.
„Musíme počkat na zbytek týmu. Vypadá, že jsme tu první,“ prohlásil Eaby.
Do přenesení zbývalo čtvrt hodiny a nezdálo se, že by tu již byl zbytek týmu.
Pět minut před třetí konečně vešla dveřmi skupinka sedmi lidí obtěžkaná zavazadly, z toho pět bylo zhruba Harryho věku.
„Zdravím, Marcusi,“ pozdravil ho postarší muž s drobně prošedivělými vlasy. Harry by hádal, že to je Drew Tacker. Měl pocit, že kdysi také hrál famfrpál a Harry ho už někdy viděl na fotografii. „Tak tohle je zbytek týmu. Harry Potter - chytač, Steve Readmond - střelec a kustod Marcus Eaby,“ ujal se představování.
„Já jsem Drew Tacker, hlavní trenér, tohle je můj asistent Kameron Telker,“ ukázal na muže kolem třiceti s dlouhými hnědými vlasy, „Andie Simmonds, gólman,“ ukázal na blonďatého kluka nechutně podobného Malfoyovi, „odrážeči London Gorte a Frank Strock,“ ukázal na dva ramenaté kluky s černými vlasy, „a střelci Nelson Coyle a Evelyn Marazzi,“ ukázal na vytáhlého kluka, který měl ošklivou jizvu přes celou tvář a hezkou černovlasou dívku. Zřejmě byla původem z Itálie, nesvědčilo o tom jen její jméno, ale i snědá kůže. Harry se přistihl, že si ji prohlíží déle než ostatní.
„Pojďme, máme pět minut,“ rozhodl Tacker a zamířil v čele týmu ke kóji číslo devět. Otevřel dveře a prošel jimi dovnitř. Tým ho následoval. Harry se Stevem vešli jako poslední.
Místnost nebyla nijak velká, jen pár metrů čtverečních. Nebylo v ní absolutně nic, kromě podivného předmětu, stojícího uprostřed místnosti. Byl vyrobený ze dřeva. Měl jakýsi kmen, z jehož vrcholku vycházela spousta držátek do všech stran. Harrymu bylo jasné, že byl speciálně vyroben, aby sloužil jako přenášedlo.
Všichni se rozestavěli po místnosti, opřeli o zeď, nebo prostě jen tak postávali. Většinou mezi nimi panovalo ticho, protože se ještě téměř neznali. Jedinou komunikující trojicí byl Marcus Eaby, Drew Tacker a Kameron Telker.
Harry v tichosti hodnotil své nové spoluhráče. Andie Simmonds, který mu na první pohled připomínal Malfoye byl opřený o zeď přímo proti němu. Pohled měl zarytý do země. To u Malfoye bylo prakticky nevídané, tak snad se budou lišit i v ostatních věcech.
London Gort a Frank Strock vypadali nebezpečně. Spousta svalů, ale Harry doufal, že na rozdíl od obvyklých odrážečů Zmijozelu dokážou tihle používat mozek. Pokud ne, nevidí Harry jejich šance na vítězství dobře.
O Stevovi už nějakou představu měl. Nelson Coyle vypadal díky jizvě na obličeji poněkud zvláštně. Harry měl tu svou alespoň skrytou, ale ta jeho se táhla od koutku úst až ke spánkům a byla jasně vidět. Těžko říct, jestli se mu to stalo při famfrpálu, každopádně mu to dodávalo jakousi auru nebezpečnosti, jeho výška to ještě podtrhávala. U protihráčů musí budit velký respekt.
Evelyn Marazzi byla hádankou. Nejspíš byl impulzivnější, což je ovšem i lidé z jihu celkem obvyklé. Harry si byl ovšem jistý jedním – určitě o ni byl mezi kluky velký zájem a bylo jedno, jak moc výbušná opravdu je.
„Zbývá jedna minuta do přenesení! Jedna minuta!“ ozval se kójí úřední ženský hlas.
„Slyšeli jste – tak se připravte,“ přikázal Tacker.
Někteří členové týmu se již rukou chytli přenášedla, svá zavazadla nechaly dotýkat se svých nohou, tak aby tu nezůstaly. Harrymu se to zdálo trochu předčasné, Tackerovi ovšem ne.
„Řekl jsem – připravte se,“ vyjel na Harryho, Andieho Simmondse a Evelyn Marazzi, kteří zatím nejevili zájem se chytit madel přenášedla.
Harry si nechtěl trenéra proti sobě popudit hned první den a tak okamžitě poslechl a chytil se přenášedla mezi Eabym a Nelsonem Coylem. Andie i Evelyn jednali stejně.
Harry pohledem zkontroloval, zda se opravdu dotýká všech svých zavazadel, aby tu něco nezůstalo. Vše se zdálo v pořádku a tak jen čekal, než ucítí známé škubnutí za pupíkem. Zatímco čekal, míhaly se mu hlavou myšlenku na to, co se stalo, když přenášedlem cestoval naposledy.
Čmuchal se přenášedla dotýkal svou packou a poslušně čekal. Několik členů týmu se při pohledu na něj zasmálo.
„Máš chytrého psa,“ promluvila na Harryho Evelyn.
„Já vím,“ ušklíbl se Harry, Čmuchal jen radostně vrtěl ocasem.
Za pár okamžiků už kolem něj vířily spousty barev a Harry vrážel do svých sousedů.
Cesta trvala déle, než když cestoval přenášedlem v obou předchozích případech, také byl tentokrát jejich cíl mnohem dál. Když se konečně svět okolo Harryho vrátil opět do normálu a Harry přistál nohama na pevné zemi, zjistil, že několik jeho spoluhráčů tvrdá přistání přenášedel ještě zcela nezvládají. Jeho soused Nelson a London Gort se totiž povalovali po zemi. Harry už přistání ustál jen s drobným zavrávoráním, tak jako většina ostatních. Ti teď trojici na zemi pobaveně sledovali. Evelyn, Eaby i Tacker zvládli zase přistání zcela bez problémů, zřejmě byli na tento způsob dopravy zvyklí.
„Vítejté v Práze,“ ozvalo se těsně vedle Harryho lámanou angličtinou. Harry se teprve teď pustil přenášedla a pořádně se rozhlédl kolem sebe. Vypadalo to tu jinak, než v Heathrow. Nebyly tu vůbec žádné kóje, místo toho stála přenášedla postavená uprostřed žlutých čtverců různých velikostí nakreslených na zemi. Také zjistil, že jejich přenášedlo patřilo spíše k těm menším, protože některá vypadala uzpůsobená pro použití několika desítek, možná i stovek lidí. Budova ve které byli, rozhodně nebyl žádný terminál podobný tomu londýnskému. Nejspíš to vůbec nebyl terminál.
Ten hlas patřil drobnému mužíkovi v obleku s kravatou. Měl pleš, která se leskla tak, že Harry uvažoval, jestli na slunci neoslňuje protijdoucí chodce.
„Děkujeme,“ odvětil Tacker netrpělivě. „Mohl byste to urychlit? Chceme se co nejvíce aklimatizovat, než budeme hrát zápas.“
„Samózřejmě, mé jméno je Rostislav Macháček. Pojďte prósím za mnou,“ pobídl je a zamířil k východu. Tým jej následoval.
Když vyšli ven, Macháček si to namířil ke dvěma zaparkovaným mikrobusům u kraje dvouproudé silnice. Z prvního vystoupil nějaký muž a otevřel zadní dveře mikrobusu. Macháček udělal to samé u druhého a oba nechali tým, který se rozdělil na dvě poloviny, uložit si svá zavazadla. Harry šel jako poslední do druhého mikrobusu a měl problém tam své koště a kufr vtěsnat. V duchu nadával, proč nemají česká auta kouzlem zvětšený nákladový prostor. Nahlas ovšem nic neřekl. Nechtěl někoho urazit sotva přijede do jeho země.
Zbylo na něj místo až ve třetí řadě sedadel vedle Evelyn (což ho překvapilo, protože se domníval, že budou vedle ní chtít sedět všichni). Čmuchala posadil doprostřed mezi ně a sám si sedl k oknu.
„Připoutéjté se prósím,“ ozval se Macháček, který mezi tím nasedl na místo spolujezdce. Harryho to překvapilo. V kouzelnických autech se přece nemusí lidé poutat, jsou tam bezpečnostní kouzla. Nejspíš právě cestovali obyčejným mudlovským autem.
Jakmile vyjeli, čekal Harryho další objev. Jezdí se vpravo – volant je na opačné straně, takže vlastně je na místě řidiče Macháček. Připadalo mu to hrozně nepřirozené.
Pro Harryho to bylo poprvé, co je v cizině a tak zvědavě koukal ven z okýnka a pozoroval rozdíly mezi Londýnem a Prahou. Na první pohled bylo vidět, že Češi jsou na nižší ekonomické úrovni. Většina aut, která tu jezdila, byla už v Anglii povětšinou svými majiteli vyřazena a nahrazena novými.
Silnice byly podobně ucpané jako v Londýně, ale tady měli většinou méně pruhů. Bylo patrné, že země dříve patřila do socialistického bloku, nicméně se už nejspíš začínala vzpamatovávat a své západní sousedy dohánět.
„Poslyš… není ten tvůj pes nějakej ujetej?“ vyrušila ho ze zamyšlení Evelyn.
„Ujetej?“ nadzvedl Harry obočí a podíval se jí do jejích tmavých očí. „Proč?“
„Pořád na mě tak podivně kouká…“
„Možná se zamiloval,“ ozval se zepředu hlas jednoho z jejich spoluhráčů. Následoval krátký smích. Čmuchal zavrčel. Onen spoluhráč naštěstí netušil, že nebyl zas tak daleko od pravdy. Harrymu bylo samozřejmě jasné, proč Sirius Evelyn pozoroval. On by toho asi taky využil, kdyby si všichni mysleli, že je pes.
„Klid, Čmuchale, on to tak nemyslel,“ uklidňoval ho Harry.
„Hlídej si ho, nerad bych kvůli němu přišel o turnaj,“ ozval se znovu ten hlas.
„Když ho nebudeš dráždit, nic ti neudělá,“ ujistil ho Harry, kterého mírně štvalo, že vůbec neví, s kým mluví.
„To doufám.“
„A ty, Čmuchale, neslintej.“
Během několika minut opustili Prahu a slunce zapadlo. Projížděli malými obcemi, až dojeli do Doubravčic, kde odbočili na uzoučkou silničku a před nimi se objevilo famfrpálové hřiště, které se nezdálo být o moc kapacitnější, než to bradavické.
„Myslel jsem, že nejprve pojedeme do hotelu,“ ozval se Steve, který seděl ve druhé řadě s oním neznámým.
„To jedéme,“ odvětil Macháček. „Bydlét budete přímo vedlé stadiónu.“
„Aha, tak to budeme mít krásný výhled,“ reagoval Steve nadšeně. Harrymu ovšem něco říkalo, že to hotel snů nebude.
Projeli travnatým parkovištěm a zastavili před jakousi dvoupatrovou panelovou budovou. Vystoupili a vyndali svá zavazadla. Pak se nahrnuli ke dveřím do budovy. Harry už teď věděl, že se jeho předtucha vyplní.
Macháček otevřel dveře a jim se naskytl pohled do bílé chodby s několika dveřmi a schody na konci vedoucími vzhůru.
„Následůjte mě prósím,“ řekl Macháček a vedl je chodbou až úplně dozadu a pak nahoru. Všichni pomalu svá těžká zavazadla vytahovali po schodech vzhůru. Největší problém s tím měla Evelyn, ale nakonec se i jí s drobnou pomocí od ostatních podařilo dostat nahoru.
„Pravá strána je váše, klíče jsou v zámku zévnitř. Jídélna je dóle, druhé dvéře vprávo. Večéři budou podávát od sédmi,“ oznámil Macháček. „Když budete cokoliv potřebovát, dejte mi věděét. Budu tu dnés až do ósmy a zítra od sédmi.“
„Díky, zatím je to vše,“ poděkoval mu Tacker a Macháček zamířil po schodech dolů.
„Takže lidi,“ zavolal Tacker nahlas. „Ubytujte se a v sedm buďte v jídelně na večeři, po tom uděláme krátkou poradu,“ rozhodl a zamířil do jednoho z pokojů.
„Já si vezmu tenhle,“ ozvala se Evelyn a vzala za kliku dveří na úplném konci.
„Já budu bydlet s tebou,“ ozval se Nelson, ale Evelyn mu zavřela dveře před nosem. „Mrcha,“ zabručel, zatímco se na něj ostatní šklebili.
Harry vzal za kliku sousedního pokoje a nahlédl dovnitř. Byl to maličký pokoj, do kterého se nic kromě dvou paland nevešlo. Pak přešel k poslednímu volnému pokoji a taktéž nahlédl dovnitř. Byl téměř stejný, jen byla na stropě jakási plíseň. Harry se otočil a rychle zamířil zpět k prvnímu pokoji. Ten se mezi tím téměř naplnil, jen díky tomu, že předběhl Nelsona, se sem ještě vešel. Stal se totiž čtvrtým obyvatelem a na jako takového na něj zbyla jen horní postel a to nalevo od dveří. Ale alespoň mu nad hlavou nerostou houby.
Všichni čtyři si obsadili své postele a odpočívali po dlouhé cestě. Čmuchal si lehl pod okno, které bylo naproti dveřím.
„Vy jste už za reprezentaci někdy hráli?“ zeptal se Frank Strock.
Harry a London Gort zavrtěli hlavami. Steve však přikývl. „Loni jsem hrál na mistrovství světa juniorů.“
„Jste to pěkně váleli,“ řekl London sarkasticky. „Zvlášť ten výprask od Švýcarska,“ dodal London.
„Prohra o pět set šedesát bodů už není v dnešní době na téhle úrovni příliš obvyklá,“ přidal se Frank.
„Mě štve hlavně ten poslední zápas proti Kazachstánu, tam jsme totiž mohli vyhrát a vyhnout se téhle patálii,“ postěžoval si Steve.
„Ale snad se z toho vylížeme, mělo by nám stačit jednou zvítězit a jsme zachráněni,“ řekl London.
„Pozor,“ varoval ho Steve. „Jsi si jistý, že to není nijak změněno? Přece se měnila pravidla.“
„Ale to snad bylo jen kvůli chytačům,“ zapojil se Harry do debaty.
„Měnilo se toho víc třeba i čas hry, trenér to určitě vysvětlí. Nemůžeme hrát, pokud zcela neznáme pravidla,“ řekl Steve.
„Ale je to hloupost, Famfrpál mají všichni rádi díky tomu, jaký je. Pravidla se razantněji neměnila stovky let. Tímhle pokazili opravdu dlouhotrvající tradici,“ vyjádřil London svůj názor.
„Ale tak se podívej, jak ty zápasy vypadali,“ namítl Harry a vzpomněl si na zápas se Zmijozelem.
„Četl jsem v novinách, že jsi ukončil zápas po třech vteřinách,“ připustil London. „Ale proč kvůli jednomu zápasu měnit celý staletími prověřený systém?“ odporoval nadále.
„To ale nebyl jen jeden zápas, vzpomeň si finále posledního mistrovství světa. Moc nezbývalo a Bulhaři měli titul i přes to, že jejich tým nebyl nic moc, jediný nadprůměrný hráč tam byl Krum. Famfrpál je týmový sport, dřív když byla u většiny zápasů čtyřmístná skóre, to šlo, ale dnes, kdy může zápas skončit po třech vteřinách je to něco jiného. To přece ani vaše fanoušky nemohlo moc potěšit,“ obrátil se Frank na Harryho.
„Už jsem je viděl naší výhru oslavovat i více,“ připustil Harry při vzpomínce na některé dřívější oslavy po vítězstvích, zejména po zisku poháru ve třetím ročníku.
„Tak vidíš, fanoušci neuvidí famfrpál, hráči si nezahrají, rozhodčí si nezapískají – nikomu to nevyhovuje, tak proč to nezměnit,“ pokračoval Frank.
„Protože tím ztratíme mnohaletou tradici a časovým limitem degradujeme famfrpál na úroveň většiny ostatních sportů, včetně těch mudlovských,“ reagoval London
„Ale to-“ začal znovu Frank, nicméně Steve ho rychle uťal.
„Určitě se shodneme na tom, že z nás neměli dělat pokusné králíky,“ řekl Steve smírně.
„A kdy jindy to vyzkoušet? Ještě že to rovnou neuvedli v platnost, snad pochopí, jaký je to nesmysl,“ obrátil se na něj London.
Steve si povzdechl. „Ty se rád hádáš, viď?“
London pokrčil rameny. „Pokud s něčím nesouhlasím…“
„Tak si ty hádky raději nechme na jindy, stejně s tím nic nezmůžeme. Měli bychom už jít do jídelny na večeři. Pak se konečně dozvíme, jak že to vlastně je.
Steve byl autoritativní osoba. Měl největší zkušenosti a zdál se být rozumný. London ani Frank se mu neodvážili odporovat. Nejspíš, i protože věděli, že má pravdu. Harry byl sice spíše na straně Franka (což by se možná dalo považovat za podivné, protože on by měl chtít spíš, aby byl chytač co nejdůležitější, nicméně famfrpálu by ta nová pravidla měla prospět a to bylo důležité).
Majitelé dolních postelí (tedy Steve a London) se prostě jen zvedli a šli, kdežto Harryho a Franka čekalo slézání po žebříku dolů. Na tom Harryho chyběla příčle a další držela jen na čestné slovo, takže se snažil být opatrný, nerad by kvůli takové hlouposti jako pád z palandy přišel o zápas.
„Zůstaň, Čmuchale,“ přikázal Siriusovi, který už se také zvedal, že půjde s nimi. Ten se sice zatvářil trochu naštvaně, až si Harry myslel, že ho neposlechne, naštěstí nakonec poslechl.
Harry k tomu měl důvod. Pokud by bral Siriuse pořád sebou, mohlo by to někomu připadat divné a přece mu v jídelně nehrozí žádné nebezpečí, leda by ho zkusilo proklít jídlo.
Sešli o patro níž a zamířili k jediným otevřeným dveřím.
„Je všechno v pořádku?“ zeptal se Eaby, když ho míjeli.
„Pokoje ano,“ reagoval Steve. „Ale určitě není v pořádku, že zítra hrajeme zápas a vlastně ještě nevíme, podle jakých pravidel,“ postěžoval si trpce.
„To vám dneska po večeři oznámí zástupce federace,“ ujišťoval ho Eaby.
V jídelně se jejich čtyřka roztrhla, protože tam nebyl dostatečný počet stolů. Harry a Steve si to namířili k Evelyn a Andiemu, zatímco London a Frank se šli posadit k Nelsonovi a Kameronovi Telkerovi. Navíc u některých stolů seděli jim dosud neznámí lidé, kteří se bavili zřejmě česky. Harry ještě nezcela dokonale rozeznával tento jazyk. Ti lidé byli jejich vrstevníci, takže to jsou nejspíš jejich zítřejší soupeři. Harryho trochu zneklidňoval pocit, že reprezentuje Anglii, protože pokud něco zkazí, budou to vědět všichni. Celá Anglie.
Večeře sice nebyla jako v Bradavicích, ale i tak mu vařené brambory a pečené kuře přišli k chuti.
„Docela to ujde,“ pochvalovala si Evelyn. „Vzhledem k úrovni ubytování jsem nic jedlého ani nečekala.“
Harry s ní musel souhlasit.
Nakonec, když si všichni docela dobře pochutnali, se objevila ve dveřích asi čtyřicetiletá plnoštíhlá dáma s deskami, v nichž měla uložené nějaké listiny.
„Dobrý den dámy a pánové,“ pozdravila je s mírně francouzským přízvukem nedbaje toho, že zde je kromě ní dáma jen jedna a stoupla si doprostřed místnosti, pár lidí pozdrav opětovalo. „Jmenuji se Agnès Fortierová, jsem komisařka Mezinárodní famfrpálové federace a jsem tu proto, abych vám vysvětlila všechny změny v pravidlech, podle kterých budete zítra a za pár dnů také v Malajsii hrát. Zároveň také vyhodnotím utkání a posoudím, zda bychom měli tyto změny aplikovat natrvalo,“ vysvětlila úředně.
„Jinak řečeno – jsme vašimi pokusnými králíky,“ ozvalo se od jednoho z českých hráčů. Ozvalo se souhlasné mumlání, jak v češtině, tak v angličtině.
Dáma se na chvilku zatvářila zaraženě, vzápětí ovšem znovu nahodila svůj milý úsměv. Harrymu se ovšem z nějakého důvodu hnusil. Nejspíš protože nevypadal upřímně. Byl by raději, kdyby toho nechala.
„Takhle to nesmíte brát. Berte to tak, že děláte pro svůj oblíbený sport velkou službu – pomůžete ho vylepšit, díky vám bude ještě lepší, než byl dosud,“ prohlásila Fortierová.
„Ale proč to musíme dělat zrovna při zápasech o udržení. Uvědomujete si, že se Anglie díky vám může dostat do nejhorší situace, v jaké vůbec kdy byla?“ vyjel na ni Steve. Vzápětí se ozvala nějaká krátká věta česky a následovalo uchechtnutí českých hráčů. Harry měl pocit, že se jejich situace s národním týmem stává terčem vtipů týmu, který byl zrovna ‘na koni’. Štvalo ho, že nerozumí česky a nemůže tudíž nijak reagovat.
„A nám tím můžeté zhátit hystérický úspěch,“ ozvalo se od dalšího českého hráče. Všichni na něj sklouzli pohledem. „Nebo ne?“ nechápal, proč se na něj dívají.
„Asi jste měl na mysli historický,“ ozval Tacker.
„Anó to jsem měél. Já řekl něéco jinéhó?“ divil se.
Čech který měl první poznámku, mu něco rodným jazykem řekl a ten se zatvářil mírně naštvaně. Byl již však zticha.
„Ehm… vraťme se prosím k pravidlům…“ strhla na sebe pozornost madam Fortierová. „Jak jsem řekla, prokážete famfrpálu velkou službu, můžete být na sebe zaslouženě hrdí,“ řekla a okázale ignorovala kroucení hlavou v obou táborech.
„Jde především o snížení důležitosti chytačů v týmech,“ začala a vyndala si listiny z desek. „Takže: zlatonka byla opatřena vyšší inteligencí, bude nyní obtížnější ji chytit a bude i o něco rychlejší. Za chycení zlatonky je pouze padesát bodů a zápas nadále pokračuje i po jejím chycení. Čas zápasu bude omezen sto dvaceti minutami hrubého času a krátkým nastavením za zdržení během hry. Po jejich uplynutí bude zápas ukončen bez ohledu na to, zda byla zlatonka polapena či nikoli. V případě nerozhodného stavu se bude prodlužovat dalšími třiceti minutami, v nichž může padnout libovolný počet gólů. Hraje se tedy na stříbrný gól. Pokud ani po třiceti minutách nebude znám vítěz, bude následovat další prodloužení, tentokrát ovšem již systémem náhlá smrt neboli zlatý gól, přičemž onen rozhodující gól bude počítán za jeden bod. Onen rozhodující může být samozřejmě týmu připsán i za chycení zlatonky. Náhlá smrt bude pokračovat, dokud jeden z týmů nezvítězí. Chytač se smí po chycení zlatonky přidat ke svému týmu na postu střelce.
Další změnou jsou tresty: trestné střílení bude v případě faulu, kdy byl hráč faulován v situaci, kdy nebyla soupeřova brána přímo ohrožena, nahrazené rozehráním camrálu z místa, kde k faulu došlo. V případě hrubějších faulů může dojít k vyloučení faulujícího hráče a to podle závažnosti faulu na deset minut, dvacet minut, do konce utkání nebo do konce utkání s předáním rozhodnutí o dodatečném disciplinárním trestu za nejhrubší přestupky proti pravidlům,“ zakončila svou úřední řeč madam Fortierová.
Všichni na ni vyjeveně zírali. „To přece nemůžete myslet vážně,“ dostal ze sebe dosud jinak tichý London.
„Ale myslíme… tohle famfrpálu pomůže,“ tvrdila madam Fortierová.
„To už nebude famfrpál,“ odporoval nejvýřečnější český hráč. „Bude to něco mezi fotbalem a hokejem na košťatech,“ narážel na časová vyloučení.
„Připouštíme, že některé naše myšlenky měli původ v mudlovských sportech, ovšem stojíme si za tím, že tohle vrátí famfrpálu dříve ztracený lesk,“ řekla madam Fortierová.
„Ztracený lesk?!“ neudržel London svůj hlas zcela klidný. „Neexistuje přece populárnější kouzelnický sport,“ namítl už klidnějším hlasem.
„To je sice pravda, famfrpál má stále dominantní postavení mezi našimi sporty, jenže doba, kdy famfrpál sledoval opravdu každý kouzelník je dávno pryč a my jí chceme alespoň částečně vrátit a myslíme si, že tohle je ta nejlepší cesta, jak toho dosáhnout,“ obhajovala nápady federace madam Fortierová.
„Tímhle dosáhnete leda toho, že famfrpál přestane zajímat i ten zbytek lidí,“ přidal se onen čech.
„Tak s tím rozhodně nesouhlasíme, pane Vetchy,“ nedala se madam Fortierová.
„Vetchý,“ opravil ji Čech. „Změny jsou potřeba, ale ne tak radikální.“
„Většina pravidel byla od samého počátku famfrpálu prakticky neměněna. Jednou k modernizaci dojít muselo a myslíme si, že takhle je to přiměřené,“ stála si za svým názorem madam Fortierová.
„To se ovšem mýlíte,“ kroutil hlavou London.
„Samozřejmě připouštíme, že je to možné,“ přikývla madam Fortierová. „Právě z toho důvodu jsme se rozhodli tato pravidla otestovat dříve, než je uvedeme v platnost.“
„A to pěkně na tvrdo ve skupině o udržení,“ konstatoval naštvaně Vetchý.
Ten den strávili diskuzí nad novými pravidly další dvě hodiny, dokud je trenéři nepřiměli jít spát. Češi si s nimi dobře notovali a tak společně celou dobu nadávali na federaci. Valná většina hráčů měla podobný názor jako Harry. Změny jsou potřeba, ale tohle je příliš. London byl pro ponechání starých pravidel a i to se Harrymu zdálo jako lepší nápad, než byla ta nová. Tím spíš Harryho a jeho spolubydlící překvapil Stevův pohled na věc. Leželi v postelích a diskuze o nových pravidlech stále pokračovala. Tentokrát už ovšem jen šeptem a potmě, protože trenéři trvali na tom, aby brzy spali.
„Já myslím, že je to správné. Vzali jsme z mudlovských sportů to dobré a vložili to do famfrpálu. Teď konečně bude famfrpál skutečně týmovým sportem,“ prohlásil Steve.
„Famfrpál byl famfrpálem, i protože se pravidla celá staletí neměnila, teď náhle změní všechno,“ namítl Frank.
„Základ hry zůstane stejný, stále máme čtyři míče, stále máme střelce, stále máme brankáře, stále máme odrážeče,“ řekl Steve. „Co na tom není famfrpálové?“
„Teprve se uvidí, jestli to bude stále famfrpál,“ reagoval Frank.
„Mě spíš znervózňuje, že bych měl po chycení zlatonky hrát střelce. Nikdy jsem střelce nehrál,“ prozradil Harry, co ho trápilo nejvíce od doby, co se novou verzi pravidel dozvěděl.
„A to je další hloupost,“ vztekal se London. „Oni nám to řeknou den před zápasem, DEN!“
„Potichu!“ napomenul ho Steve. „Ale máš pravdu, to se mi taky nelíbí. Buď nám to mohli říct delší dobu předem anebo kvůli tomu ozkoušení mohli uspořádat nějaký jiný turnaj, aby takhle neovlivňovali důležité zápasy,“ souhlasil.
„Idioti,“ pronesl po chvilce ticha naštvaně London.
Harry se druhý den ráno vzbudil jako první. Byl zvyklí vstávat brzy kvůli běhání. Chvilku jen tak ležel v posteli a uvažoval o dnešním zápase. Bude to pro něj první mezinárodní zkušenost a byl z ní, jak se patří nervózní. Měl pocit, že kdyby se jeho úkol v utkání týkal pouze obvyklých chytačských úkolů, nebylo by to pro něj ani z poloviny tak obtížné. Chvilku jen ležel v posteli a uvažoval o možném průběhu zápasu. Ve většině jeho představ to nějak pokazil a celá Anglie se mu pak smála. Už nějakou dobu nebyl před zápasy nervózní – tohle však bylo úplně něco jiného. Budou ho sledovat ne stovky lidí, ale tisíce, možná deseti tisíce lidí (neměl ponětí, jak velká je česká kouzelnická populace).
Přemýšlel, jestli by si neměl jít zaběhat, možná by mu to mohlo pomoci uvolnit se, ale nakonec usoudil, že fyzickými silami by dnes raději neměl zbytečně plýtvat – večer by totiž mohli chybět.
Potichu vstal a převlékl se do teplejšího oblečení. Jakmile totiž vylezl zpod peřiny, začal se klepat zimou. Sešel dolů do jídelny a posadil se do jedné z židlí. Eaby tu nechal Denního věštce, kterým včera listoval. Harry si ho vzal a zahleděl se do něj.
Na úvodní stránce byla fotografie jakési postarší čarodějky v tmavě hnědém hábitu. Článku týkajícího se daného snímku vévodil velký nadpis: Bystrozoři přijdou o deset milionů galeonů.
Článek pojednával o přerozdělení financí mezi odděleními ministerstva. Právě rozdělování financí měla na starosti ona postarší čarodějka. Ta se domnívala, že v současné době neexistuje hrozba, s níž by museli bystrozoři vážněji bojovat a tudíž se to jejich chodu nijak nedotkne. Harry raději článek ani nedočetl. Zbytečně by se pak rozčiloval. Raději otočil na další stránku.
Postupně se dopracoval až k rubrice sport. Tam byla fotografie hráčů famfrpálu v anglických dresech. Zkouška ohněm pro nováčky v juniorské reprezentaci: Skupina o udržení v elitě. Harry se začetl.
Anglickou reprezentaci hráčů do sedmnácti let čeká zítra od 15:00 západoevropského času utkání se Českou republikou. Česká republika bojuje o postup do elity společně s Malajsií, s níž nás čeká utkání v úterý 22. listopadu. Toto utkání bylo posunuto z původní soboty 26. listopadu, kvůli diskvalifikaci Iráku, s nímž se mělo hrát právě v úterý. Češi i Malajci budou určitě chtít postoupit, byl by to pro ně historický úspěch. Odborníci očekávají, že příští rok budou hrát v elitě naši famfrpálisté a Malajští. Zároveň však neodepisují ani český tým zvlášť, vezme-li se v úvahu, že budou testována nová pravidla, která by…
Dál už Harry nečetl. Udělalo se mu nevolno, když si uvědomil, že pokud udělá dnes chybu, zítra ho budou ve Věštci probírat a kritizovat. Navíc pod článkem byla poznámka, že utkání bude vysílat rádio Kouzelná Anglie i s přenosem obrazu. Harry moc dobře věděl, o co se jedná. Seamus jedno kouzelnické rádio měl a přenos obrazu probíhal přímo do mysli. Fungovalo to tak, že jste buď mohli jen poslouchat, anebo jste se dotkli reproduktoru a to vás vtáhlo přímo na místo. Se skutečností se to nedalo srovnávat, protože jste stále vnímali, že jste ve věži, ale směle to mohlo konkurovat mudlovské televizi. To Harrymu ještě více přitížilo. Představa, že každý jeho pohyb uvidí tisíce, nebo možná i desetitisíce lidí byla… prostě nepředstavitelná.
„Dobré ráno,“ ozvalo se ode dveří, až Harry nadskočil. Byl to Eaby, kdo ho tak vyděsil.
„Dobré,“ odvětil Harry.
„Nečekal jsem, že tu někdo bude takhle po ránu, obvykle bývají hráči famfrpálu líní vstávat dříve jak v deset hodin,“ konstatoval Eaby.
„Jsem zvyklý si ráno chodit zaběhat, takže vstávám každý den brzy,“ vysvětlil Harry.
„A dnes jsi byl běhat?“
Harry zavrtěl hlavou. „Šetřím si síly.“
Eaby pokýval hlavou.
„Jak to vlastně dneska bude probíhat?“ zajímal se Harry.
„Co? Zápas?“ nechápal Eaby.
„Ne, den,“ vyjasnil Harry.
„Aha. Tak v deset půjdeme lehce potrénovat na hřiště asi na hodinku nebo dvě. Pak nějaký lehký oběd a ve dvě pak zápas. A v deset večer pak letadlem do Kuala Lumpur,“ odpověděl Eaby.
„Proč letadlem?“ nechápal Harry.
„Protože přenášedlo na takovou vzdálenost by bylo příliš nákladné, takže nám svaz zaplatil jen letenky,“ řekl nepříliš nadšeně Eaby.
No pořád lepší, než to letět na koštěti, pomyslel si Harry
„Vyzkoušíme si útok ve čtyřech hráčích, mohlo by se to při rychlém chycení zlatonky ukázat jako klíčová herní situace,“ rozhodl Tacker, když před desátou hodinou stanuli na mírně seschlém trávníku famfrpálového hřiště.
Pro Harryho to byl hodně nepříjemný trénink. Potvrdilo se, čeho se obával. Jako střelec je absolutní dřevo. Akce u něj ve spoustě případů ztroskotala a nedal jediný gól z asi dvaceti střel.
„Myslím, že ten český chytač na tom nebude o moc lépe,“ snažil se ho uklidnit Steve.
Dosud byl jen nervózní, ale teď když si ověřil, že na střelce nemá, se mu kolena doslova klepala strachy. Jediné v co mohl doufat, že zlatonku chytí až někdy v samém závěru.
Cítil se hodně podobně jako před svým prvním zápasem. Při obědě do sebe nemohl nic dostat. Hlouček lidí před stadionem, který už skandoval česká hesla, mu na klidu rozhodně nepřidal. Všiml si ale, že není zdaleka jediný. Klidní se zdáli být jen Steve a Evelyn.
„Je to úplně něco jiného, než to co jste hráli do teď, ale jsme tu, protože jsme ti nejlepší, takže není nikdo, kdo by k tomu byl více kvalifikován, než právě my,“ snažil se svým spoluhráčům dodat sebevědomí Steve.
„Kapitán má pravdu,“ přikývl Tacker.
„Kapitán?“ otočil se na něj prudce Steve.
„Ano, kapitán,“ přikývl Tacker a hodil mu kapitánskou pásku. „Nevím o nikom, kdo by mohl být lepší kapitán,“ prohlásil.
„Tak dík,“ pokýval hlavou Steve a natáhl bílou pásku s modrým C na levou paži. Na mudlovské mikině, jež měl na sobě, působila poněkud zvláštním dojmem.
Harry si přál, aby čas neubíhal tak rychle, ale ten byl neúprosný a když Tacker zavelel: „do šaten,“ zdálo se mu to jako několik pouhých minut od oběda. Ne celá hodina.
Když přecházeli mezi jejich ubytovnou a šatnami, zcela jasně k nim doléhal ruch fanoušků. Nezdálo se, že jich bude o moc více, než při bradavických zápasech – to trochu zmírnilo Harryho nervozitu.
Převlékli se (někteří hráči to museli zkoušet vícekrát, protože napoprvé správně neodhadli, na kterou část těla daná součást oblečené patří) a vyšli na chodbu vedoucí na hřiště. Podobně jako v Bradavicích i zde byl slyšet ruch z tribun. Harryho nervozita dosahovala vrcholu. Všichni zamyšleně (někteří dokonce vyděšeně) hleděli před sebe a nevnímali okolí.
„Harry,“ ozvalo se mu u ucha. To ho oslovila Evelyn.
„Jo?“ otočil k ní hlavu.
Ta nic neřekla, jen se k němu přiblížila a políbila na čelo.
Harry si chvilku nebyl jistý, jestli jeho smysly zaznamenali událost, jež proběhla správně. Chvilku o tom vážně váhal, protože nikdo z jeho spoluhráčů nejevil známky toho, že by viděli něco zvláštního. Nakonec ale usoudil, že jsou prostě jen dokonale mimo. Méně vhodnou chvíli si už ale Evelyn na něco takového vybrat nemohla. „Co blbneš?“
„Vždycky před zápasem políbím chytače, přináší to štěstí,“ ujasnila Evelyn.
„Aha, Leech má ve zvyku před zápasem políbit koště, ty chytače,“ kroutil hlavou Harry.
„Přesně,“ přikývla Evelyn.
„A nepřijde ti divné, že občas i přes tenhle rituál prohrajete?“
„Když prohrajeme, znamená to, že polibek nebyl dostatečný a o to intenzivnější bude ten další, abychom konečně vyhráli,“ vysvětlila Evelyn.
„No pokud teď prohrajeme, tak alespoň se budu mít na co těšit,“ konstatoval Harry s mírným úsměvem.
Evelyn se na něj tajuplně zašklebila. V tu chvíli se otevřeli dveře do kapitánské šatny.
„Tak lidi, půjdeme na to,“ řekl natěšeně Steve. „Já v čele, Harry za mnou, pak Andie, pak Nelson a Evelyn a nakonec London a Frank,“ rozhodl.
Tým se rozestavěl tak jak Steve přikázal, jen Frank byl tak mimo, že se chtěl vetřít mezi Harryho a Steva. Když se i ten nakonec zařadil na správné místo po boku Londona, otevřel Steve dveře na hřiště. Hluk z tribun okamžitě mnohonásobně zesílil.
„Vpřed,“ rozkázal Steve a vykročil pravou nohou. Všichni ho napodobili.
Harry si nyní již připadal jistější. Nevěděl, jestli to bylo tím polibkem, nebo prostě tím, že už je na hřišti a bude to pro něj jen další zápas. Špatné bylo jen to, že si nejspíš dnes vyzkouší nový post.
Tribuny nijak zvlášť nereagovali na jejich příchod (kromě malé skupinky anglický fanoušků, jež spustili nadšený pokřik a komentátora, jež hlásil jejich jména) a Harry za to byl vděčný. Už tak měl pocit, že někteří z nich by mohli zakopnout o svoje vlastní nohy.
Cesta do středu hřiště se zdála delší než obvykle. Harry uvažoval, jestli by hřiště skutečně mohlo být o něco širší, nebo jestli si to jen namlouvá.
Po chvilce skutečně již stáli u středového kruhu a nyní museli čekat, než nastoupí Češi.
„Taky jsme nemuseli nastupovat tak brzy,“ remcal London.
Podle časomíry na stadionu zbývalo do začátku utkání padesát sekund, když se teprve Češi vynořili z kabiny. Uvítal je hlasitý aplaus prakticky celého stadionu. Harry musel konstatovat, že jsou buď Češi více uřvaní, nebo je tenhle stadion přece jen o něco větší. Aplaus to byl mnohem větší, než býval v Bradavicích. Za to ale možná mohlo i to, že v Bradavicích vždy alespoň čtvrtina fanoušků fandila tomu druhému týmu, takže bývalo uvítání hráčů překřikováno pískajícími fanoušky soupeře.
Pro Harryho to byla i premiéra barev – ještě nikdy nehrál v bílém dresu proti červeným.
Konečně ten okamžik nastal. Češi v čele se svým kapitánem Vetchým došli až ke kruhu. Kapitáni si podali ruce. Rozhodčí, na jehož jméno sice bylo komentárem zmíněno, ale Harry ho už nějakou chvilku neposlouchal, zapískal na píšťalku. To byl signál pro všechny hráče, aby se rozestavěli do vhodných míst. Harry jako obvykle stál ve střední části na pravém okraji. Český chytač se oproti tomu postavil až za české obruče. Harry sice také chtěl být v bezpečí, aby se nepřipletl do nějaké mely hned v úvodu, ale zároveň pro něj bylo důležité mít přehled a tak volil tuto trochu rizikovější zahajovací pozici. Když rozhodčí zkontroloval, že všichni hráči mají svá postavení v rámci pravidel, vyhodil camrál do vzduchu, zapískal na píšťalku a utkání tím odstartoval.
Harry vyletěl kolmo vzhůru nad všechny ostatní hráče a začal kroužit nad hřištěm. Český chytač se mu držel za patami. Zjevně se rozhodl nedat Harrymu ani chvilku pokoj, protože zatímco dole pod ním probíhala rychlá hra, on mu stále dělal ocásek.
Teď už nebyl nervózní. Byl to jen další zápas a on se musel soustředit, aby ho zvládl co nejlépe. Na to co přijde až zlatonku lapí, nemyslel. Občas mrkl na ostatní, aby věděl, jak si zhruba vedou. Z toho si udělal přibližný obrázek hry – podle všeho zatím měli jeho spoluhráči jasnou převahu, ale tu se ještě nepodařilo využít. Češi dobře bránili, a když už to vypadalo slibně, zasáhl brankář Vetchý a šanci zlikvidoval.
Za začátku šesté minuty uslyšel jásot tribun. Harry byl zvyklí na to, že obecenstvo přeje jeho týmu a tak si myslel, že to byly právě oni, kdo skóroval. O vteřinu později mu ovšem došlo, že není v Bradavicích a nehraje za Nebelvír. Ohlédl se k anglickým obručím. Steve a Evelyn si tam něco vysvětlovali a o kousek dál byl hlouček červených hráčů poplácávajících se po zádech. Obecenstvo sborem skandovalo nějaký oslavný pokřik a komentátor nahlásil anglicky „10:0“ a poté se opět vrátil k češtině. Jak bylo v jeho zvyku, nijak dále situaci nepozoroval a dal se opět do hledání zlatonky.
Netrvalo to ale ani dvacet sekund a publikum, které se ještě pořádně neuklidnilo z prvního gólu, začalo znovu jásat. Harry se opět ohlédl k tyčím hostí. Andie právě bezmocně rozhodil rukama a díval se na Evelyn. Ta zase vyčítavým pohledem vyhledávala Nelsona, který se evidentně vracel do obvyklého posedu na koštěti. Harry nechápal, co se stalo.
Náhle uslyšel hvizd rozhodčího.
„20:0. Tým Anglie si vyžádal oddechový čas,“ ozvalo se náhle anglicky od komentátora, než se znovu vrátil do češtiny.
Harry se podíval směrem k šatně, kde stál Tacker a gesty je k sobě volal. Harry se k němu rozletěl společně s ostatními.
„Takhle to nejde, ta poslední rozehrávka byla hrozně laxní. Andie, ty jen nestůj, když čekáš na rozehrání, nalétávej si do vhodných pozic. Evelyn, když se ti nikdo vhodný nenabídne, počkej si. Franku, z té chyby si nic nedělej, občas se to stane každému,“ rozdával pokyny Tacker. „A nebuďte zbytečně nervózní, je to jen zápas,“ dodal.
Harry asi konečně pochopil, co se stalo. Špatně mířený potlouk od Franka donutil Nelsona k úhybnému manévru zrovna ve chvíli, kdy na něj Evelyn rozehrála a camrálu se tak zmocnil jeden z českých střelců, který jednu z Andieho odkrytých obručí snad nemohl minout. Andie určitě nebyl v postavení, aby mohl chytit nějakou střelu.
„Nenechte se tím aktuálním skórem frustrovat, je spousta času do konce. Vůbec nic to zatím neznamená,“ přidal svou radu Kameron Telker, se kterým Harry snad ještě nepromluvil ani slovo.
„Jděte na to,“ pobídl je Tacker ve chvíli kdy rozhodčí znovu zapískal.
Přesně podle předpisů se český tým srovnal na své polovině a anglický i s camrálem za svými obručemi s výjimkou chytačů. Rozhodčí opět zapískal a znovu tím rozjel hru.
Harry se dal do hledání zlatonky. Jeho spoluhráči zatím marně dobývali české obruče. Camrál měli prakticky celou dobu pod kontrolu ale kolem českých střelců zakopaných hluboko v obrané polovině se ne a ne dostat.
Ve čtrnácté minutě byl poměr střel 5:2 pro Anglii, ale skóre zůstávalo neměnné. Ba co víc, Anglické střely byly z uctivé vzdálenosti a Vetchého ani pořádně neprověřily. To se změnilo o minutu později, kdy se po série bleskurychlých přihrávek ocitl Steve sám před obručemi. V cestě už stál pouze Vetchý, ale ten střelu na dolní vyškrábl konečky prstů během střemhlavé pádu. Harry to vyjeveně sledoval. Něco takového ještě neviděl. Ovšem vzápětí litoval, že se nechal strhnout nádhernou podívanou. Český chytač (jehož jméno bylo nejspíš Surový, alespoň tohle slovo český komentátor začal křičet) se totiž vrhl střemhlav dolů, kde Harry nyní spatřil zlatý záblesk. Pokud teď chytí Surový zlatonku, bude si to Harry ještě dlouho vyčítat.
Harry okamžitě pobídl svůj Kulový blesk k pronásledování Surového. Zde ovšem Harryho výhoda v podobě kvalitního koštěte nebyla zdaleka tak velká (pokud vůbec nějaká byla), takže se mu nijak rychlým tempem nepřibližoval. Naštěstí změnila zlatonka směr a prudce zrychlila tak, jak to Harry ještě nikdy neviděl. To muselo být to zvýšení inteligence zlatonky, o kterém mluvila Fortierová. Zdálo se, že si zlatonka uvědomuje, že po ní jdou a tak se jim snaží pláchnout. Nic takového dříve nedělala, létala si, jak ji zrovna napadlo, i když měla chytače tak blízko, že její křidélka bouchala do jeho dlaně.
Díky úhlu, v jaké zlatonka letěla se brzy dostal na Surového úroveň. Nyní letěli bok po boku. Zlatonka si to mířila k českým obručím. Zdálo se, že je chce obletět z leva. Náhle se od něj Surový odpoutal a zamířil k obručím z pravé strany. Chtěl jí nadletět. To Harryho opravdu vyděsilo. Mohlo by se mu to totiž podařit. Musel doufat, že si zlatonka za obručemi vybere kličku doleva a ne kolem obručí. Pak by se mu mohlo podařit ji chytit dříve. K jeho zděšení však začala zatáčet kolem obručí. Mezi tyčemi na nichž byly obruče, bylo zakázáno létat, protože tam dříve docházelo k ošklivým nehodám, takže mu zbývala jediná šance. Na koště si ještě o trošku více lehl. Jeho násadu nyní cítil na svých žebrech. Měl pocit, že takhle rychle ještě neletěl. Zatáčku kolem obručí střihl tak hodně, že se ramenem dotkl obruče. V té rychlosti byl i ten minimální dotek hodně cítit, a kdyby v těle neměl tolik adrenalinu, určitě by to jen tak nepřešel. Na rychlosti se naštěstí tento drobný kontakt nijak příliš neprojevil.
O zlomek sekundy později se zlatonka ocitla mezi dvěma soky. Harry na jedné straně, Surový na druhé straně. Byli pouze několik metrů nad zemí, takže zlatonce zbývala poslední možnost. Zamířila prudce vzhůru.
Harry chtěl rychle stočit koště tím směrem, jenže špatně odhadl svou rychlost a přílišným přetížením koštěti selhalo antigravitační kouzlo. Zatímco zlatonka změnila směr o devadesát stupňů vzhůru, Harry pod silou příliš mnoha G pouze o deset stupňů. Když si Harry uvědomil, jakou chybu udělal, napadlo ho, zda je jeho rychlost dostatečná k tomu, aby se při dopadu na stěnu tribuny zabil. Ale stěny tribuny nedosáhl. Místo toho před sebou uviděl červený flek, se kterým se o zlomek vteřiny později střetl.
Otevřel oči. Hlava se mu točila a zadek příšerně bolel, asi si při dopadu natloukl kostrč. Pomalu otočil hlavu na stranu. Ležel tam na břiše Surový a křečovitě se držel za hlavu
„Harry! Vnímáš mě?“ uslyšel najednou nad sebou. Byl to Eaby a s obavami si ho prohlížel.
„Jsem v pořádku,“ utrousil Harry ztěžka a posadil se.
„Asi by ses neměl hýbat,“ podotkl Eaby. Vteřinku na to přiběhli Tacker a Telker a s nimi i nějaká mladá žena.
„Co tě bolí?“ zeptala se ho ta žena a přiklekla k němu.
„Vlastně všechno,“ odpověděl popravdě Harry. „Ale jsem v pořádku,“ ujistil ji.
„Jestli vás bolí všechno, tak určitě nejste,“ reagovala žena.
„To je z toho přetížení při nárazu, to přejde. Ani náraz samotný mě nezranil, takže jsem v pořádku, ujišťoval ji Harry. Už jednou se mu na tréninku podobná nehoda stala, když se učil zacházet s Kulovým bleskem. Sice to nebylo až tak akční, ale tělo ho tehdy bolelo podobně. Wood mu vysvětlil, že je to kvůli přetížení, které na něj při nárazu ve velké rychlosti působí.
Harry ignoroval další otázky lékouzelnice, vstal a šel pro Kulový blesk, který se povaloval o dobrých dvacet metrů dál. Diváci tleskali. Harry v první chvíli nepochopil důvod, ale pak mu došlo, že mu zřejmě tleskají, protože se po takovém pádu dokázal zvednout. Když došel až ke Kulovému blesku, ozval se potlesk znovu. Harry se ohlédl. To se Surový také už zvedl na nohy.
Harry zkontroloval Kulový blesk pohledem. Zdál se v pořádku. Napřáhl paži. Kulový blesk se okamžitě poslušně vyrovnal do příslušné výšky. Harry úlevou vydechl. Nejen že byl Kulový blesk hodně drahý, navíc to byl dárek od Siriuse. Nasedl na něj a znovu se vznesl do vzduchu.
Z výšky sledoval, jak Surový odchází mimo hřiště v doprovodu dalšího lékouzelníka. Harry mu sice nepřál nic špatného, ale kdyby už nemohl pokračovat, jejich šance na vítězství by rázem vzrostli.
Když hrací prostor opustili i všichni trenéři, kteří se tam před tím seběhli a hráči se rozestavěli na určená místa, hra znovu začala. Tentokrát ovšem bez Surového.
Harry chtěl téhle situace využít a chytit zlatonku, ovšem nemohl ji zahlédnout. Češi pokračovali v betonování prostoru kolem svých obručí a Angličané zatím marně dobývali.
Jak se nyní hra uklidnila, uklidnil se i Harry a začal vnímat, že se při té nehodně přece jen trochu poranil. Nejvíce ho bolelo rameno, které si poranil ještě před nehodou o tyč pravé české obruče. Měl ho pořádně naražené. Ovšem směle s tím soupeřil jeho zadek, který absorboval energii dopadu. Po ohmatání svého obličeje zjistil, že má nějaké oděrky na levé tváři, ze kterých mírně krvácel.
Ve dvacáté sedmé minutě se udály dvě věci. Za prvé se vrátil do hry Surový s obvazem na hlavě, takže Harryho výhoda byla ukončena, za druhé se Evelyn podařilo konečně prostřelit Vetchého a to prudkou ranou, kterou schovala za jednoho z českých střelců. Skóre tedy bylo 20:10.
Zlatý záblesk se objevil znovu až ve 43. minutě a spatřil ho jako první Harry. Zlatonka poletovala těsně vedle Andieho. Harry se tím směrem okamžitě vrhl vzápětí následován Surovým. Ovšem v tu chvíli probíhal jeden z mála útoků českých hráčů, takže se mu zlatonka zase ztratila ve skrumáži těl.
Možná by se dalo čekat, že Harryho spoluhráče ten vstřelený gól nakopne, jenže ve skutečnosti to bylo úplně jinak. Hra se začínala vyrovnávat. Harryho spoluhráči jakoby v dobývání českého území kapitulovali. Hra se odehrávala povětšinou uprostřed hřiště a přesně tak to Češi potřebovali. Zhruba v polovině utkání se tomu pokusili Tacker, Telker a Eaby udělat přítrž a vyžádali si další oddechový čas.
„Oni nám vnutili jejich styl hry, takhle hrát dál nemůžeme. Musíme být aktivnější, více útočit. Nemůžeme spoléhat na to, že nám to chytač vyhraje, zvlášť s těmihle novými pravidly,“ vysvětloval Tacker. „Pokusme se více střílet, častěji pronikat do útoku a zbytečně nenahrávat dozadu, pokud to není nutné.“
Hráči poslechli. Už za minutku se dral Steve do útoku a dokázal i zakončit, ovšem Vetchý si s tím bezpečně poradil. Otevření hry z jejich strany znamenalo samozřejmě pootevřená vrátka v obraně a toho málem využil nejprve Novák, kterého fantastickým zákrokem vychytal Andie a pak i Štěpánek, který sice Andieho překonal, ale trefil pouze tyč obruče. Tyhle dvě situace všem, kdo fandili Anglii, slušně zabrnkaly na nervy, ovšem jinak celou dobu tlačili oni. Kýžené ovoce to ovšem začalo přinášet až po sedmdesáté minutě. Steve prokličkoval mezi Novákem a Štěpánkem a sám před Vetchým upustil camrál pod sebe, kde ho převzala nikým neatakovaná Evelyn. Ta už neměla problém prohodit ho dolní obručí (nejspíš by si stihla i nejdříve vypít kávu). Stav 20:20 už vypadal lépe. Dvě minuty na to už otočila Evelyn skóre v jejich prospěch. Nádherné sólo zakončila střelou z otočky do své oblíbené spodní obruče a dala tak už svůj třetí gól. 20:30. To už se Čechům nelíbilo. Jejich trenér si tedy vybral první oddechový čas. Ovšem zatímco po anglických poradách následovalo zlepšení hry, po české se tak nijak výrazně nestalo. Naopak v 80. minutě se dočkal gólu i Nelson. Dvakrát si vyměnil camrál se Stevem a rychlou střelou překonal Vetchého po čtvrté.
Bortí se jim to, jako domeček z karet, zaradoval se Harry v duchu. Začal věřit, že se jim to povede. Ještě kdyby zahlédl zlatou…
Přání se mu splnilo o deset minut později. Zlatonka se pohybovala jen metr nebo dva nad trávníkem. Harry na nic nečekal – přikrčil se a pobídl Kulový blesk k prudkému střemhlavému zrychlení. Věděl, že Surový je jen kousek za ním, ale nyní měl k zlatonce blíž. K jeho smůle zlatonka opět zrychlila a zatočila. Nyní byl se Surovým opět bok po boku pouhý metr od zlatonky. Ta se ovšem nechtěla vzdát ani jednomu z nich, dělala rychlé a prudké manévry. Tu zahla vlevo, tu vpravo, tu nahoru, tu dolů…
Nijak zvlášť jí to ovšem nepomáhalo. Harry i Surový byli chytači takové kvality, že se jí dokázali nejen držet, ale i přibližovat.
Nastala poslední fáze. Harry se pustil koštěte a natáhl ruku. Míček stále zběsile unikal, ovšem Harry už byl tak blízko, že ji za svou dlaní přestával vidět. Už to bude… V tu chvíli mu ovšem ruku odstrčila jiná ruka a sama se začala natahovat po zlatonce. Harry se snažil znovu rychle natáhnout ruku, aby mohl svému protihráči tu záludnost oplatit, tušil ovšem, že ta vteřina, kterou to bude trvat, bude stačit Surovému na lapení.
Stalo se přesně to, čeho se bál. Surový sevřel prsty a… Ne! Nic v nich nedržel! Zlatonka na poslední chvíli změnila směr. Harry máchl rukou a pokusil se ji zachytit. I jemu se ovšem prosty sevřely na prázdno. Surový také znovu máchl rukou, ale také na prázdno. Harry to zkusil levačkou a…
Chytil ji!
Problém byl, že v ní zároveň držel i Surového sevřenou dlaň. Cítil jak se křidélka zlatonky třepotají, ty se ovšem třepotaly v Surového dlani. Surový se mu vytrhl a začal s rukou mávat jako šílenec a něco při tom křičel česky.
Harry tomu nemohl uvěřit. Bylo to vůbec poprvé, co v přímém souboji o zlatonku prohrál. Vůbec poprvé, co na Kulovém blesku prohrál. A při tom byl tak blízko…
Působilo to, jakoby stadion explodoval. Tak obrovská byla radost českých fanoušků. Surový se se svými spoluručí objímal uprostřed hřiště, zatímco na tribunách diváci poskakovali a vítězoslavně křičeli. Do toho halekal i komentátor.
Harry se ohlédl na své spoluhráče. Mířili k šatnám, odkud trenér živě gestikuloval a volal je.
„Ještě není konec!“ říkal jim důrazně. „Podívejte se na světelnou tabuli,“ vyzval je.
Harry na ni pohlédl. Běžela 94. minuta, stav byl 70:40.
„Jsou to pouhé tři góly, na to máme,“ povzbuzoval je.
„Harry, ty budeš hrát hořejšek, ostatní tak jako dosud. Tlačit na ně. Střílet. A pak je rozsekáme, když to budeme dělat dobře,“ snažil se v nich vzbudit vůli k boji.
Harry i jeho spoluhráči přikývli. On se sice právě této chvíle děsil, ale je to jejich poslední možnost jak s utkáním ještě něco udělat. Musí se pokusit na nezdar při chytání zlatonky zapomenout, pokud se jim to teď podaří, bude úplně jedno, že to před tím zkazil. Mají dvacet pět minut na tři góly. To by mělo bohatě stačit.
Vrátili se na hřiště. Po chycení zlatonky se rozehrávalo zprostředka. Harry zaujal místo kousek za Stevem uprostřed hřiště. Evelyn měl po pravé straně, Nelsona po levé.
Ozvalo se zapískání a camrál vyletěl vzhůru. Okamžitě jej chytil Steve a poslal dozadu Harrymu. Harry se moc dlouho nerozhodoval. Vlastně ani nemohl, protože se na něj už hnal Novák. Poslal prudkou přihrávku Evelyn a rozletěl se výše a vpřed do výhodnější pozice.
Utkání dostalo nový náboj. K Harryho úlevě nebyli kvůli němu jeho spoluhráči oslabeni, Surový totiž skutečně svůj nový post zvládal zhruba stejně jako on.
Nicméně i tak trvalo dlouho, než se dokázali prosadit. Češi povzbuzeni Surového triumfem se dokonce vrhali do útoku, ovšem Andie si se vším poradil.
Přišla 107. minuta a Harryho příčná přihrávka na Evelyn, která se s tím nepárala, rozmáchla se a vší silou poslal míč na levou obruč. Na tu byl i Vetchý krátký. 70:50
I tenhle posta má něco do sebe, pomyslel si Harry, když se se svými spoluhráči poplácával po zádech.
Ovšem i přes tento úspěch začal Harry vnímat rostoucí časovou tíseň. V obvyklém famfrpálu by nebylo problém dát za čtvrt hodiny dva góly. Ovšem defenzivní styl českých hráčů značně komplikoval situaci. Češi betonovali, co to šlo a až ve 116. minutě se dokázala Evelyn znovu prosadit přesnou střelou. 70:60
Veškerá jejich snaha vycházela vniveč a tak prakticky z poloviny hřiště hodila obloučkem camrál do právě obruče. Tenhle gól šel na rub Vetchého, který situaci podcenil.
Tacker se rozhodl využít svého posledního oddechového času k poradě.
„Běží 116. minuta, plus ještě připočtěme čas, který rozhodčí nastaví za zdržení během utkání. To znamená, že na ten jeden gól máme kolem deseti minut. Mělo by to vyjít,“ povzbuzoval je Tacker.
„Dáme ho, lidi!“ přidal se Steve.
„Jděte na to!“
Problém byl, že s camrálem teď začínali Češi. Ale podle očekávání jim dlouho nezůstal. Steve vystihl na polovině hřiště přihrávku a rozletěl se na Vetchého. Harry byl jen pár metrů za ním a doufal, že pokud se nepodaří Stevovi dát gól, odrazí se camrál k němu.
Vetchý se rozletěl proti Stevovi a ten se ho pokusil přehodit, tak jako to udělal chvilku před tím Evelyn. Vetchý byl bezbranný, sice se pokusil na camrál dosáhnout, ale natahoval se marně. Camrál ho elegantně obletěl a Harry se už skoro radoval z vyrovnání. Horní část tyče obruče ovšem odrazila camrál pryč. Ozval se sborový výdech českých příznivců. Steve se chytal za hlavu. Stačilo jen trošku níž a mohlo být vyrovnáno.
Nebyl ovšem čas na truchlení. Jejich vysunutou obranou totiž proklouzl jako nůž máslem Novák, ale tváří v tvář Andiemu selhal a Harry zjistil že ooouuuuu znamená v češtině to samé jako v angličtině. Andie si připsal další velmi důležitý zákrok.
„Rozhodčí nastaví devět minut,“ ozval se komentátor anglicky.
Harry se svými spoluhráči tlačili, co to jen šlo, ale štěstí stálo při Češích. Ve 122. minutě se to potvrdilo. Po Harryho nepovedené přihrávce se camrál dostal k Vetchému a ten jej poslal dlouhou přihrávkou až na polovinu, kde se nacházel úplně volný Novák.
Novák musel vidět, že Andie je dále od svých obručí, aby mohl sbírat odpálené míče protože camrál poslal dlouhým obloukem k jejich obručím. Andie naštěstí dokázal ještě dosáhnout na camrál a srazil ho směrem k zemi. K jeho absolutnímu šoku tam už doletěl Novák a v plné rychlosti popadl camrál a letěl s ním k bráně. Andie se svým koštětem nastaveným na rychlejší reakci na úkor maximální rychlosti neměl sebemenší šanci Nováka dohnat. Proto jen obrátil oči k nebi a kroutil hlavou, zatímco čeští fanoušci jásali. Novák si celou situaci evidentně užíval, protože s letem tam vůbec nespěchal, byl si vědom toho, že ho nikdo nepronásleduje. I potlouky jakoby ho vůbec neviděly. Až teprve pár metrů před brankovištěm camrál konečně poslal do levé obruče.
„80:60“
Sedm minut před koncem se zdálo rozhodnuto. Harry ani jeho spoluhráči už neměli síly se znovu probojovávat k zakončení. Hra se vrátila na polovinu hřiště a spíš to vypadalo, jako by si šli zaházet. Stadionem se nesl oslavný chorál českých příznivců. Anglie selhala proti outsiderovi.
Zbýval zřejmě jediný člověk, který ještě stále cítil šanci. Evelyn se ve 126. minutě chopila camrálu a přeletěla s ním celé hřiště. Famózní akci zakončila nádhernou kličkou gólmanovi a camrál prohodila pravou obručí. Celý tým včetně Harryho ji poplácával po zádech. Češi byli mírně vyvedeni z míry a Angličany to naopak pořádně nakoplo.
Času i sil už bylo opravdu málo, ale stejně se ještě nadechli k závěrečnému tlaku. Tentokrát se rozhodli Vetchého vůbec nešetřit a camrály na něj létaly ze všech pozic, ovšem ten nepolevoval.
V poslední minutě vypálila Evelyn prudkou střelu a Vetchý camrál pouze vyrazil přímo k Harrymu. Harry si uvědomil, že lepší příležitost nedostane a chystal se vhodit camrál na volnou spodní obruč. Jenže to už nestihl, něco ho totiž zezadu téměř srazilo z koštěte a camrál mu vypadl z ruky.
Potlouk! Celý zápas s nimi neměl problém a teď stačila chvilka nepozornosti a v té nejnevhodnější chvíli to schytal.
Pod ním však camrál chytl těsně nad zemí Frank a poslal ho do spodní obruče. Ke zděšení jeho i všech jeho spoluhráčů však trefil pouze dolní tyč obruče a camrál pak sletěl k zemi. Hvizd rozhodčího utkání ukončil a stadion znovu explodoval. Harrymu i všem jeho spoluhráčům a nejspíš i všem fanouškům Anglie však stále znělo cinknutí tyče hlavou a nejspíš ještě chvíli znít bude. Těsněji prohrát už snad nemohli a těsná prohra bolí vždy nejvíce.
:-)
(Katren, 25. 12. 2010 14:33)