15. kapitola-Lektvar nulového citu
28. 10. 2010
A/N Za beta-read děkuju elesse.
Harry věděl, že odkládat použití Lektvaru nulového citu nemá smysl, stejně k němu musí brzy dojít. Nikdy dříve mu tolik nedocházelo, jak moc mu záleží na lidech okolo něj. Na Ronovi, Nevillovi, Ginny, Fredovi a Georgovi, Ashley, Hermioně a spoustě dalších včetně některých profesorů. Celý následující den se snažil užívat si jejich přítomnosti, ale stejně se nedokázal odpoutat od depresivní nálady, vždy když pomyslel na zítřejší hodinu obrany proti černé magii, po které hodlal Moodyho s jeho nově nabytou schopností obeznámit.
„Není ti něco, Harry?“ ptali se ho každou chvíli. Harry vždy jen zavtěl hlavou.
Odpoledne pracoval s Hermionou a Brumbálem na překladu. Harry se snažil před Brumbálem své pocity skrýt, ale nebyl si jistý, že se mu to zcela povedlo. Každopádně Brumbál na sobě nedal nijak znát, že by se o Harryho strachoval. Celou dobu byl Harry nervózní a nedokázal se pořádně soustředit. Čas se hrozně vlekl. Byl nesmírně rád, když v sedm večer zamířili s Hermionou na večeři. Když ale procházeli kolem jedné z nepoužívaných učeben, Hermiona ho popadla za paži a do jedné z nich zatáhla. Byla kompletně vyklizená, nebylo v ní nic než holé stěny.
Když za nimi Hermiona zavřela dveře, Harry se na ni tázavě zadíval. „Co se děje?“ předstíral, že nemá ponětí, prč jej zatáhla do téhle učebny.
„To řekni ty mě,“ odpověděla Hermiona a přísně se na něj zadívala. „Od té doby, kdy jsme se dozvěděli o tom našem propojení, se chováš jako… jako…“ nenacházela Hermiona slov. „Prostě vypadáš hrozně smutně. Jako by tě v nejbližší době čekala smrt. Měl bys být rád, že na tebe Voldemort nemůže. To je ti tak nepříjemné, že se mnou sdílíš emoce?“
Harry s odpovědí váhal. „Ne, samozřejmě, že ne. Já jsem rád,“ lhal Harry. Nenapadlo ho lepší řešení než vše popřít.
„Nejsi,“ odporovala Hermiona. „Zapomínáš, že sdílíme tyhle pocity. Poznám, když jsi nešťastný.“
Harry v duchu proklínal spojení. Chvilku uvažoval, jestli by jí to neměl povědět, ale bylo dost na tom, že už to věděla Ginny. Pokud nebude ani Hermionina reakce autentická, někdo by mohl pobrat podezření. „Vážně mi nic není,“ řekl a dřív než se Hermiona stihla nadechnout k odpovědi, vyběhl z učebny.
Kráčel po chodbě rychlým tempem tak aby ho Hermiona nemohla dohonit. Cítil se kvůli tomu provinile. Ona o něj má starost a on ji takhle odbývá. Jenže ono to bylo v podstatě jedno. Brzy stejně jejich přátelství skončí. Mohl by vlastně udělat cokoliv, protože na ničem vlastně už mu nebude záležet. Takhle pln zoufalství dokráčel až před obraz Buclaté dámy. I když před tím šel s Hermionou na večeři, zjistil, že ztratil veškerou chuť k jídlu, takže si to namířil sem, do věže. Jenže teď stál u vchodu do společenské místnosti a cítil, že nechce být ve společnosti svých spolužáků. Chtěl být někde úplně sám, potichu… jen on a jeho bolest.
„Tak co bude?“ vyjela na něj Buclatá dáma, která dosud netrpělivě čekala na heslo.
Harry neřekl ani ň. Jen se otočil a namířil si to chodbou pryč. Jeho cílem byla nyní Astronomická věž. Přes víkend se na ní samozřejmě neučilo a milostné schůzky, jejichž cílem se často stávala, bývaly zpravidla v sobotu, aby druhý den studenti nedospávali o vyučování. Dnes by tam tedy nikdo neměl být a to mu naprosto vyhovovalo. Může v ní v klidu rozmýšlet o svém zoufalství.
Byl akorát čas večeře, takže po cestě nepotkal ani živáčka. Jediným problémem se ukázal být řetěz, kterým byly dveře do věže zamčeny. Ovšem už loni se mu dostalo nápovědy od Freda a George (protože by ji prý mohl jako šampion využít) jak se do věže dostat, aniž by za sebou musel nechat dveře otevřené.
Vytáhl hůlku, poklepal jí na zámek, kterým byl řetěz ke dveřím připoután a zašeptal: „Alahomora.“
Odemčený zámek posunul o několik kroužků dál a znovu poklepal: „Coloportus.“
Nyní šli dveře otevřít na tolik, aby se jimi mohl protáhnout, aniž by je musel odemykat. Takže nikdo nic nepozná ani, kdyby kolem dveří šel, zatímco by Harry byl ještě uvnitř.
Otevřel dveře a protáhl se jimi dovnitř, za sebou je opět zavřel. Teď nemůže nikdo zjistit, kde je. Může tu klidně zůstat celé hodiny. Zaplavil ho pocit svobody, nebyl tu nikdo, komu by musel odpovídat na otázky, nikdo komu by musel něco vysvětlovat.
Vykročil vzhůru po schodech. Astronomická věž byla pořádně vysoká, takže mu chvíli trvalo, než se vyšplhal po točitém schodišti až úplně nahoru. Schodiště končilo dveřmi a za nimi byla malá místnost, kterou studenti využívali během hodin jako úkryt před špatným počasím. Zároveň tu probíhala veškerá výuka, které nevyžadovala pohled na noční oblohu. Vzhledem k tomu, že byla vybavena spíše jako nějaká malá společenská místnost než jako učebna, byla právě tím hojně využívaným cílem milostných schůzek. Bylo tu několik křesel, pohovka, učitelská katedra, tabule a několik skříněk, kde byly uskladněny pomůcky k výuce.
Mohl by zůstat tady, ale on chtěl vidět oblohu. Nevěděl proč, ale prostě se na ni chtěl podívat. Otevřel dveře vedoucí ven. Za nimi bylo další, tentokrát krátké rovné schodiště vedoucí pod širým nebem až na vrchol věže.
Ve třetím ročníku Ron na jednom ze schodů špatně došlápl a skutálel se až dolů. Naštěstí se mu nic nestalo, jen od Hermiony si vysloužil pár poznámek o padavce (bylo to zrovna v té době, kdy se mezi sebou neustále hádali). Kdyby se mu to přihodilo na těch dlouhých schodech, asi by tak dobře nedopadl.
Harry vyšel schody až na vršek věže. Byl úplně prázdný, obvykle tu byly stojany na hvězdné mapy, ale ty zřejmě po konci vyučování profesorka Sinistrová uklízela.
Harry se posadil na okraj cimbuří, nohy spustil volně přes okraj z věže a zahleděl se do dáli. Dřív by měl z téhle pozice strach, že spadne, ale teď se zdálo být vše jinak. Nebezpečí jakému čelí a stav do kterého se hodlá vrhnout, ho již poznamenaly.
Zapovězený les vypadal, že se táhne snad do nekonečna. Občas přemýšlel, jak dlouhý ve skutečnosti je a co je za ním.
Nicméně uvažování o Zapovězeném lese mu příliš dlouho nevydrželo. Do mozku se mu opět vetřela myšlenka na to, co bude dál. Věděl, že nic nevymyslí, ale stejně ho to nutilo neustále o tom přemýšlet. Život bez citů, co to bude za život? Jaký bude mít smysl?
Harrymu bylo jasné, že použití toho lektvaru může na vždy změnit jeho život a to ne k lepšímu. Nepřiznal by si to, ale dřív váhal o tom, zda lektvar použít, dokonce i přemýšlel o tom, zde by nebylo lepší to skončit. Vlastně ho to napadlo i při cestě sem… přece jen, má tu konec na dosah. Stačilo by udělat krok a… Ale teď byl přesvědčen – udělá to pro své přátele, nenechá je v tom, i když on za to zaplatí vysokou cenu.
Podobné myšlenky mu běhaly hlavou následující desítky minut. Když už mu byla pod širým nebem příliš velká zima, zamířil do útrob věže, kde ulehl na pohovku. Napadlo ho, že by si vlastně měl užívat přítomnost svých přátel v Nebelvírské věži dokud je ještě v tomhle stavu, ale prostě chtěl být sám.
Nejspíš ho budou hledat. Snad nezburcují celý hrad, aby po něm pátral.
Trvalo dlouho, než zamhouřil oka. Jediné pozitivum noci bylo, že se mu nezdál sen se zelenou kapalinou. Místo toho se pral s Ronem, který na něj neustále křičel: „Ty bezcitný hajzle.“
Když se probudil tak jen doufal, že jeho sny nejsou prorocké. Ať už se jednalo o kterýkoli sen, žádný by nechtěl zažít ve skutečnosti.
Kupodivu spal až do osmy hodin. Sice byl vzhůru až do pozdních hodin, ale ani tak nečekal, že by mohl tak dlouho spát. Cítil se svěží, ale zároveň si uvědomil, že nejenže promeškal ranní běh, ale dokonce mu už začaly lektvary. I když mu už nepřipadala škola nijak zvlášť důležité, Snape dokázal život znepříjemnit tak, že ho to nenechalo chladným.
Rychle se sebral a upaloval do Nebelvírské věže pro věci. Naštěstí už většina studentů byla na hodinách, takže mnoho lidí nepotkal. Nikdo ho neoslovil a kromě několika nevrlých pohledů od jeho odpůrců nedal nikdo znát, že ho vidí. Až ve společenské místnosti ho těch pár lidí, kteří neměli vyučování, pozdravilo. Nezdálo se ovšem, že by někdo u nich věděl o tom, že dnes nestrávil noc ve své ložnici. Nejspíš jeho spolubydlící udrželi tu informaci v tajnosti. Harry jim za to byl velmi vděčný.
V ložnici rychle naházel učení na dopoledne do brašny a upaloval do sklepení.
Když stanul před dveřmi obávané učebny, na minutku se zastavil a upravil svůj zjev, aby nebylo vidět, jak se sem hnal. Mimo jiné si rukou přejel po vlasech, aby je trochu uhladil. Samozřejmě bez výsledku.
Dvakrát zaklepal na dřevěné dveře a vešel.
„Ááá… pan Potter se uráčil přijít na hodinu,“ ozval se okamžitě Snapeův ledový hlas. „Mohu vědět, komu jste dával autogram, že vás to tak zdrželo?“ pokračoval.
„Nemůžete,“ odvětil Harry chladně. Harry odhadoval, že Snape zřejmě doufal v odpověď, která by Harryho prezentovala s více staženýma ušima, protože nevypadal potěšeně.
„Sedněte si!“ zavrčel. „Nebelvír přichází o deset bodů za váš pozdní příchod a pět za to, že jste ještě drzý.“
Pět bodů dolů za to, že odpověděl. Harry se s ním ovšem nehodlal přít. Stejně by to nemělo smysl a tak se jen posadil na své osamocené místo.
Čekal, že mu Snape dá nějaké pokyny, ale místo toho se posadil za katedru a opravoval nějaké práce. Harry moc dobře věděl, že Snape mu bude lektvar známkovat i přes to, že na něj bude mít o dvacet minut méně a vlastně ani neví, jaký lektvar, že to má připravovat
Pohledem vyhledal své přátele. Neville, který seděl nejblíže, si všiml jeho pohledu žadonícího o pomoc a smiloval se nad ním. Zvedl učebnici, otočil ji k Harrymu a ukázal na nadpis. Gorkhijský hojivý balzám. Harry vděčně kývl.
Když nalistoval příslušnou stránku, zjistil, že některé přísady nepatří mezi věci, které měl k dispozici. Od toho zřejmě byla otevřena skříň se Snapeovými přísadami. Na chvilku zaváhal, protože jestli je otevřená z jiného důvodu, Snape jej usmaží zaživa. Nakonec ale sebral odvahu, vstal a došel ke skříni. Snape nevypadal, že by reagoval a tak si z ní vzal potřebné přísady a vrátil se na místo.
Harry se snažil pracovat rychle tak aby dohnal, co zameškal svým pozdním příchodem. Často byl ovšem limitován pokyny, které musel provádět. Například pokyn – nechte tři minuty povařit – by se dal zkrátit leda s obracečem času.
Nedostatek času se nakonec projevil na plno, protože když Snape zavelel: „ukončete práce,“ stále ještě mu zbývaly tři kroky do konce.
Snape jako vždy procházel jednotlivé práce a některé jako obvykle komentoval.
„Co má být tohle, Longbottome?“ „Nechal jste dnes mozek v posteli, Weasley?“ Ashleyinu práci jako obvykle prostě přešel i když by se jí dala vytknout spousta věcí. Harry stále nechápal, proč si jí vůbec nevšímá. Nakonec došel Snape k Harrymu.
„Zdá se, že se nevyplácí přicházet pozdě, že Pottere,“ konstatoval a přešel zpět ke své katedře. Harry si myslel, že přeslechl. Copak on nebude mít žádné poznámky o Harryho neschopnosti? Jeho lektvar by zřejmě byl bezchybný, pokud by Harry měl více času, ale že by to Snape de facto uznal?
„Své výtvory mi předložte v lahvičce k oznámkování,“ přikázal Snape, posadil se a znovu zabořil nos do prací, které opravoval.
Harry nalil do malé lahvičky vzorek, donesl jej Snapeovi na stůl, uklidil své věci a vyšel z učebny. Tam už na něj čekali Ron, Hermiona a Ashley, kteří byli při uklízení rychlejší.
Jen tak stáli a tázavě na něj koukali. Harry věděl, že teď přijdou na řadu otázky.
„Kde jsi byl celou noc?“ zeptala se Hermiona tak přísně, až mu na chvilku připomněla profesorku McGonagallovou.
„Ve věži,“ odvětil Harry a ignoroval vztek, který se v něm vzedmul, proti vlastní osobě. Věděl, že není jeho. Ovšem dost ho překvapil jeho původ a intenzita. Hermionin vztek zřejmě pramenil z dojmu, že zatímco ona mu říká vše, on jí spoustu věcí tají. Což vlastně byla pravda.
„V ložnici ani ve společenské místnosti určitě ne,“ odporovala Hermiona.
„To ne,“ souhlasil Harry. „Byl jsem v astronomické věži.“
„Co jsi dělal v astronomické věži v neděli v noci?“ nechápala Ashley.
„Potřeboval jsem si procvičit astronomii,“ odvětil Harry prostě, ale vzápětí toho zalitoval. Hermiona přece dokáže poznat, když lže. Čekal, kdy na něj vyjede s tím, že lže, ale kupodivu se to nestalo. Hermiona na něj jen smutně koukala, ale Harry by byl radši, kdyby do něj začala mlátit. Cítil se strašně provinile, vše jen umocnil, pocit, který od Hermiony ucítil. Netušil, že pouhým zalháním může někomu přivodit takovou bolest. Pocit, že jí nevěří, pro ni byl strašný.
„Ale proč jsi nic neřekl?“ vyčítal mu Ron, který samozřejmě neměl o emocích způsobených Harryho poslední větou ani potuchy.
„Myslel jsem, že budu hned zpátky, ale tak nějak jsem tam usnul,“ odpověděl Harry, ale bylo pro něj těžké udržet pevný hlas, zatímco se o něj přetahoval smutek a provinilost.
„A to ses vzbudil až tak pozdě?“ zeptala se Ashley.
„Jasně, proto jsem taky promeškal běh a začátek lektvarů,“ přikývl Harry, který byl rád, že konečně může odpovědět popravdě.
Hermiona mezitím vykročila chodbou vedoucí k nepoužívaným sklepením. Ron a Ashley za ní nechápavě hleděli. „Hermiono, kam jdeš?“ volal zmateně Ron. Hermiona se však ani neohlédla, místo toho ještě naopak přidala do kroku a v mžiku zmizela za rohem.
Harry cítil, jak ji to hluboce ranilo, nechápal sice, proč ji to přivedlo až do takového stavu, ale momentálně mu to bylo jedno. Chtěl jí utěšit. Aby nebyla tak zoufalá, aby nebyla sama v temném a studeném vězení. Udělal dva rychlé kroky a už se chtěl rozeběhnout. Slyšel, že na něj Ron s Ashley volají, ale ignoroval je. Zastavila ho až věta, která se mu rozlila myslí. Takhle to bude lepší.
Situace, která nastala, nebyla příjemná, ale byla příhodná. Ron a Ashley moc dobře tušili, že došlo mezi Harrym a Hermionou k něčemu vážnému. Celý zbytek dne Harry ani Hermiona s nikým nepromluvili. Hermiona protože byla nešťastná a Harry protože si uvědomil, že hádka s Hermionou může být příhodným vysvětlením pro změnu chování, kterou určitě po použití lektvaru prodělá. Rozhádání se s kamarádkou, může jistojistě něco takového způsobit. Harry se tedy rozhodl přesně to na své spolužáky nahrát.
Největším problémem v tomhle divadélku se ukázalo propojení s Hermionou. I když byl nešťastný z toho, jak skončilo to zdánlivě nerozlučné přátelství a z toho, že musí předstírat, že nestojí o společnost ani nikoho jiného. Nedalo se to porovnávat se skutečným pocitem zoufalství, který cítil od Hermiony, ještě posíleným Harryho momentálním chováním, které Hermionu utvrzovalo v domnění, že už o její přátelství nestojí. Poprvé mu došlo, jak moc na sobě byli citově závislý. On měl rád ji, ona měla ráda jeho. Jak prosté a jednoduché to bylo a přesto fantastické, ale člověk si uvědomí co má, až když to ztratí.
Během hodin nedával Harry příliš pozor. Neustále mu myšlenky pobíhaly kolem Lektvaru nulového citu. Nakonec začal uvažovat, jestli mu Hermiona bude v případě napadení mysli Voldemortem pomáhat i po tom co se rozhádali. Nicméně i kdyby nechtěla, instinkt by ji k tomu donutil, protože napadení Harryho mysli cítila jako své vlastní. Tedy alespoň Harry tak cítil Hermionino. Neměl důvod přepokládat, že tomu tak není i opačně.
Po hodině obrany proti černé magii – která ten den byla poslední – zůstal Harry nehnutě sedět.
„Pottere?“ oslovil jej Moody, když zůstali ve třídě samy.
Harry beze slova kývl hlavou ke dveřím a ty se ihned zabouchli. V první chvíli se lekl, že to udělal on, ale pak si všiml, že Moody schovával do hábitu hůlku. Harry k němu tedy vzhlédl.
„Můžeme jít na to,“ pronesl pevně. Teď, když si pro to připravil půdu, byl stoprocentně rozhodnut.
Moody se na něj překvapeně zahleděl. „Tak rychle?“ zvedl obočí.
„Ano,“ potvrdil Harry. „Díky jistým okolnostem se dokážu Voldemortovu útoku myslí ubránit.“
„Dobrá tedy,“ přikývl Moody po chvilce přemýšlení. Pak zamířil do svého kabinetu a za chvilku se vrátil. V ruce nesl lahvičku s lektvarem. Lektvarem, který mu již za pár okamžiků změní život. Položil ji před něj na lavici.
Harry ji vzal opatrně do ruky. Chvilku přemýšlel, jestli by neměl něco památného říct, přece jen to je poslední okamžik, kdy je schopen něco cítit, ale když na nic nepřišel, rozhodl se to dále neprodlužovat. Otevřel zátku a jedním hltem lahvičku vyprázdnil. Chutí se Lektvar nulového citu řadil rozhodně k těm odpornějším. Kovová chuť ho přiměla uvažovat, jestli mu Moody nepředložil místo lektvaru rtuť. V domněnce že nešlo o Lektvar nulového citu, nebo minimálně o správně připravený Lektvar nulového citu, ho utvrdilo i to co se stalo vzápětí. Stalo se totiž nic. Tázavě pohlédl na Moodyho. Ten mu pohled oplatil.
„Tak co?“ pobídl ho.
„Právě že nic,“ odvětil pomalu Harry.
„Jak nic?“ nechápal Moody.
„Prostě nic,“ rozhodil bezmocně rukama Harry, který nevěděl, jestli z toho má být smutný, nebo skákat radostí do stropu.
„Pořád máš rád své přátele?“
„Jo,“ přikývl Harry a zamračil se. „Jak spolehlivý je ten člověk, od kterého jsme to koupili?“
„Zatím jsem s ničím od něj neměl problémy,“ reagoval Moody.
„No… jednou to asi přijít muselo,“ konstatoval Harry.
„Hloupost, na něj je spoleh,“ odporoval Moody. „Možná to nepůsobí okamžitě. Žádné bližší informace o tom nevíme,“ zauvažoval.
„To je možné,“ připustil Harry, kterému se ovšem příliš nelíbila představa dalších dnů strávených v nejistotě.
„Dobře, nechme to uležet. Po příští hodině mi sdělíš své pocity,“ rozhodl Moody. „A už jdi, ať nedostane někdo pocit, že něco chystáme,“ pobídl ho a Harry s přikývnutím opustil jeho kancelář.
Zamířil do Nebelvírské věže, aby si odložil brašnu. Ve společenské místnosti byl z jeho asi již bývalých přátel jen Ron a Ashley. Oba na něj pohlédli a čekali, jestli zamíří k nim. Harry si jich ovšem nevšímal a vykročil na točité schodiště vedoucí do chlapeckých ložnic. Odhodil brašnu vedle postele, vzal si zimní a pak i neviditelný plášť a potichu se kradl ven z ložnice. Ve společenské místnosti ještě zahlédl, že si k Ronovi a Ashley přisedla Ginny a dvojice studentů pátého ročníku jí právě cosi zaujatě vyprávěla.
Harry odolal touze poslechnout si, jestli mu jeho léčka vychází a udržel si směr k východu z Nebelvírské věže. Procházel chodbami plnými studentů, kterým končilo vyučování, až se někdy musel přitisknout na stěnu, aby jej dav nesmetl.
Ve vstupní síni si vytipoval chvilku, kdy v ní nikdo nebude a pak potichu otevřel vstupní bránu a vydal se na školní pozemky.
Chladný podzimní vítr ho šlehal do obličeje, vzduchem poletovalo listí a obloha byla zatažená mraky. Jednoduše podzim se vším všudy. Nicméně právě díky tomuto počasí na školních pozemcích byl jen hlouček studentů, který se potácel od Hagridovi boudy k hradu. Jakmile zmizí tito studenti, bude mít Harry celé bradavické pozemky jen pro sebe.
Namířil si to směrem k šatnám na famfrpálovém hřišti. Cítil podivnou úzkost, zatímco kráčel po rozbahněné cestě. Nebyl zvyklí se pohybovat o samotě. Po celou dobu jeho studia v Bradavicích s ním bývali Ron a Hermiona, nebo alespoň jeden z nich. Teď to ale vypadalo, že je sám. Připomínalo mu to dobu před Bradavicemi, kdy neměl žádné přátele a nemohl si s nikým popovídat – byl zkrátka sám. Z toho věděl, že být sám, je pro člověka zřejmě to vůbec nejhorší. Teď se začínal obávat, že se ty časy vrátí. Sice ho tentokrát nikdo nebude zavírat do přístěnku, ale ani tak se mu ta představa samoty nelíbila. Pokud Harry chápal účinky Lektvaru nulového citu správně, měl by právě tyto pocity utlumit, takže mu to vlastně bude jedno. Přál si, aby to bylo co nejrychleji, protože mu bylo jasné, že hraní si na samotáře mu dlouho nevydrží, ale zároveň se toho bál.
Stanul před dveřmi do šatny. Celou dobu sem mířil, ale teď nevěděl, co dál. Trénink má začít až za dvě hodiny. Alespoň by se tedy mohl proletět.
Vzal za kliku a vešel dovnitř. Odemkl nebelvírské skladiště košťat a vytáhl svůj Kulový blesk. Skladiště znovu bezpečně uzamkl a vyšel ven. Nasedl na koště a vznesl se do vzduchu. Létání mu dokázalo pročistit hlavu a vypudit z ní nepříjemné myšlenky. Úplně na své problémy zapomněl. Létal křížem krážem okolo hradu. Měl na sobě stále neviditelný plášť, takže bylo nepravděpodobné, že by ho někdo zahlédl, protože by musel spatřit jen ocas a přední část koštěte. Nakonec Harryho napadlo podívat se na Zapovězený les pěkně z výšky, možná dokonce zjistit, co je na druhém konci, jak o tom před nedávnem přemýšlel. Od nápadu ho neodradila skutečnost, že je to zakázané (konec konců, kdy Harryho tahle skutečnost od něčeho odradila?), ale že kolem bradavických pozemků jsou vztyčeny neviditelné hradby, které brání lidem venku dostat se bez pozvání dovnitř a Harry si nebyl jistý, zda se Zapovězený les ještě počítá mezi pozemky. Takže kdyby vletěl nad les, nemusel by se už dokázat vrátit zpět.
Ve vzduchu mu celé dvě hodiny uběhly neuvěřitelně rychle. Jakmile spatřil hlouček lidí přibližující se k hřišti, sestoupil zpět k šatnám a vešel dovnitř. Z létání byl již zpocený, takže převlékat se zdánlivě nedávalo smysl, ale Harry nechtěl upozorňovat na to, že tu strávil o samotě takovou dobu poletováním sem a tam, takže se navlékl do dresu, odemkl skladiště košťat, neviditelný plášť schoval na bezpečné místo, a vlétl na hřiště. Za okamžik ho následoval zbytek týmu. Všichni jen tak poletovali po hřišti, Fred, George, Ashley a Angelina Johnsonová se drželi u sebe. Harry dále od všech. Po chvilce se u kraje hřiště objevil Ron s bednou s míči a modelem famfrpálového hřiště v jedné ruce a s koštětem v druhé. Všechno odložil na okraji hřiště a zapískal na píšťalku.
Hráči k němu pomalým tempem zamířili, po cestě mezi sebou ještě někteří z nich diskutovali. Zatímco se snášel k Ronovi, uvědomil si, že tu dnes chybí pravidelný divák. Tribuny byly zcela liduprázdné, stalo se tak po hodně dlouhé době.
„Dneska se zaměříme na rychlé změny směru bez zpomalení,“ začal Ron, když se kolem něj rozestavěli všichni hráči. „Každý je samozřejmě limitován možnostmi svého koštěte, ale pochybuji, že jeho maximálního potenciálu už někdo z vás dosáhl.“
Ron Harryho nepřestával udivovat. Jeho profesorská mluva na trénincích nebyla nic neobvyklého, ale stejně se nad tím musel znovu pozastavit. Jakoby vždy před tréninkem Rona někdo vyměnil za pana trenéra a po tréninku jej opět vrátil.
Ron začal na prostorový model hřiště vykreslovat jakési cvičení, kterého se ovšem Harry jako chytač nemohl zúčastnit. Jako vždy v takových případech se tedy odebral stranou a trénoval chytání zlatonky. Tentokrát bez přestávek, ve kterých by létal za Hermionou na tribunu.
Trénink probíhal jako obvykle. Ron ani Ashley na sobě nedali nijak znát, že se mezi nimi a Harrym něco změnilo. Po třiceti minutách vyhlásil Ron přestávku.
Tým vděčně sletěl k šatnám, aby se občerstvil. Jen Harry zůstal ve vzduchu, protože měl přestávek dost a momentálně byl uprostřed hledání zlatonky. Ještě chvilku kroužil nad hřištěm, než ji konečně zahlédl. Vznášela se kousek od Katie, která již dokončila občerstvování a nyní si pohrávala deset metrů nad zemí s camrálem.
Přešel do střemhlavého letu, který se pomalu stával jeho specialitou. Zlatonka udělala pohyb směrem ke Katie a Harry tak musel korigovat směr svého letu. Pokud by se k ní zlatonka přiblížila ještě více, musel by nejspíš ukončit manévr. Když Katie konečně zareagovala na Harryho, byl od ní už pouhých pár metrů. Ucukla s koštětem na stranu a Harry tak získal ještě o něco větší prostor, než potřeboval. Zlatonku máchnutím rukou polapil a začal let pomalu vyrovnávat.
Výška deseti metrů, ve které se zlatonka pohybovala, nebyla nijak extrémní. Harry zvyklí i na mnohem horší situace let bez problémů vyrovnal.
Právě v tom bylo to umění. Pokud by změnil směr v příliš velkém úhlu, dostal by se Kulový blesk za hranice svých letových schopností. Následoval by přechod do nekontrolovatelného pádu, ze kterého už prakticky není úniku a možná i zničení koštěte v důsledku jeho přetížení. Nemluvě o síle dopadu, která by mohla zničit nejen koště ale i zabít jeho majitele. Ideální bylo zvolit úhel, který by byl co nejtupější, ale samozřejmě, který vám umožňuje nestřetnout se se zemí. Obtížnost správného odhadu tohoto úhlu byla důvodem, proč většina Bradavických hráčů střemhlavý let nepoužívala.
„Občas na mě působíš jako sebevrah, víš to?“ zavolala na něj Katie, když se jí zase setrvačností vzdálil.
Harry obkreslil ve vzduchu ladnou kružnici a vrátil se ke Katie s širokým úsměvem.
„Chytač musí být trochu sebevrah,“ odvětil a zastavil vedle ní, v ruce stále třímal zlatonku.
„Ty tu podmínku docela splňuješ,“ ušklíbla se. „Kde máš Hermionu?“
„Nevím, nejsem její otec,“ odpověděl Harry a nálada mu značně poklesla, protože uvolnění z pocitu letu bylo pryč. „Promiň, ale musím ještě trénovat,“ řekl a odletěl dřív, než stačila nějak zareagovat.
Harry se po celý zbytek tréninku svých spoluhráčů stranil. Vždy se k nim připojil, jen když Ron vysvětloval další cvičení. Nechtěl, aby mu Hermionu ještě někdo připomněl. Když Ron o hodinu později ukončil trénink, zůstal ještě chvilku na hřišti pod záminkou, že si ještě jednou chce chytit zlatonku. Doufal, že se tak vyhne kontaktu se svými spoluhráči. Jenže čáru přes rozpočet mu udělal Ron, který s ostatními nezamířil do šatny, místo toho doletěl až k Harrymu, který stále kroužil nad hřištěm.
„Harry?“ oslovil ho Ron tiše.
„Jo?“ otočil se na něj Harry.
Ron se nadechl. „Co se mezi tebou a Hermionou stalo?“
Harry chvilku zvažoval odpověď. Ron o jejich spojení neví a možná bude nejlepší, pokud to tak zůstane. Předpokládal, že svou nepřístupností si to už pošpinil i u Rona, ale nyní mu došlo, že ostatní si jistě myslí, že se s Hermionou pohádal, nebo tak něco a proto jsou oba tak zamlklí. Vlastně to svým způsobem byla pravda, jen se jednalo o Harryho manipulaci. Doufal, že jako nebelvírský student se nebude muset snížit k něčemu tak podlému, tak zmijozelskému jako je lest na své přátele. Ale situace si to vyžadovala. Ron i ostatní musí pochopit, že ani s nimi se již nehodlá přátelit.
„Nepleť se do toho,“ odpálkoval ho.
„Harry, víš, že i na začátku roku jste mezi sebou měli jistě neshody, ale stejně jste pak zjistili, že na sebe nedokážete být naštvaní. Tak proč se teď tak zbytečně trápíte?“ nedal se Ron.
„Já se netrápím,“ odporoval Harry a začal předstírat, že hledá zlatonku jen aby se nemusel koukat Ronovi do očí.
Ron se na něj pobaveně podíval. „Nikdy jsi neuměl lhát, ale tenhle pokus jsi snad ani nemyslel vážně ne?“
Harry nevěděl co na to říct. Štvalo ho, že i lidé, kteří s ním nejsou nijak propojeni, v něm dokážou číst jako v otevřené knize. Naštěstí zrovna zahlédl zlatonku, takže vyžil situace a vrhl se do dalšího střemhlavého letu. Tentokrát nebyl zcela kolmo k zemi, ale za to byla zlatonka o něco níž. Soustředěně sledoval přibližující se zemi. Jakmile dosáhl zlatonky jen po ní laxně chňapl.
Se zlatonkou v pravé ruce přenesl váhu na levou stranu a táhlým obloukem zamířil k šatnám ve výšce asi pěti metrů. Využíval při tom jen setrvačnosti. Tenhle způsob letu se mu začínal líbit, čím dál tím víc. Měl při něm pocit, že prostě jen padá, ale řízeně. Mohl ovlivnit, kam dopadne, ale při tom ho zdánlivě nic nenadnášelo. Neuvěřitelně fantastická vlastnost modernějších košťat.
Nakonec mu ovšem pohybová energie došla a jeho řízený pád začal přecházen v neřízený. Proto trochu nabral rychlost, ale pár vteřin na to už z koštěte seskakoval před dveřmi do budovy šaten.
Ohlédl se za sebe do vzduchu. Ron se za ním hnal co mu jen jeho starý Zameták a jeho letové schopnosti dovolily.
Harry ignoroval svého pronásledovatele a vešel do budovy. Po několika krocích vešel do své soukromě kapitánské šatny a zvřel za sebou dveře doufaje, že to Rona odradí. Už tak bylo velmi těžké tajit před nimi pravdu, Ron mu to svým dorážením ještě ztěžoval.
Harry ze sebe shodil famfrpálový hábit, tričko a tepláky, které měl pod ním, když se dveře otevřely a vkročil Ron.
Harry jen ve spodním prádle se na něj naštvaně otočil. „Co je tak naléhavého?“
„Ty a Hermiona,“ odpověděl Ron, který evidentně nevěnoval pozornost Harryho neoblečení.
„Na tom není nic naléhavého,“ zamítl to Harry nekompromisně.
„Není? Já bych řekl, že je,“ odporoval Ron.
Harry na něj chvilku naštvaně hleděl. „Rone, prosím, opusť mou šatnu,“ odtušil pak chladně.
„Ne, dokud mi neřekneš, co se děje,“ odpověděl Ron.
„Až se bude něco dít, dozvíš se to jako první,“ přislíbil Harry. „Teď vypadni,“ vyzval ho.
„Co se s tebou sakra děje? Nejprve se rozhádáš s Hermionou a teď mě vyhazuješ?“ nevěřil Ron vlastním uším.
„Přesně tak,“ potvrdil mu to Harry a chladně se mu díval do očí.
Ron se na něj chvíli díval jako na blázna. „To snad nemyslíš-“
„Myslím!“ nenechal ho dopovědět Harry a doprovázel to naštvaným pohledem.
„Tak fajn,“ řekl Ron, otočil se na patě a konečně odešel z šatny.
Harry mu za to byl vděčný. Nejenom že se při hádkách, ve kterých měl oproti svému oponentovi značně méně šatstva, necítil dobře. Ale navíc ještě musel přesvědčit svého nejlepšího kamaráda, že o jeho přátelství už nestojí a to bylo snad ještě horší, než kdyby se musel hádat zcela nahý.
Ale že mi to šlo, pomyslel si Harry, zatímco si na sebe oblékal školní hábit. Dokázal na sobě nedat znát, že cítí opak, než říká a to byl celkem úspěch. Možná mu v tom trochu pomohl i ten lektvar, pokud začal působit.
Harry si ještě ten den potřeboval dodělat domácí úkoly z lektvarů a kouzelných formulí. Dříve by se prostě posadil do společenské místnosti a začal na nich pracovat, ale nechtěl riskovat, že by si k němu někdo přisedl. Hermiona ve společenské místnosti sice nebyla, ale i tak zamířil raději průchodem pryč.
Mohl by jít do knihovny, ale tušil, že by se tam mohla ukrývat Hermiona a nechtělo se mu zbytečně pokoušet štěstí. Zamířil tedy do jedné z nepoužívaných učeben ve druhém patře, kde se usadil do lavice. Vytáhl z brašny brk, pergameny a knihu o lektvarech, kterou si již dříve vypůjčil v knihovně.
Trvalo mu to skoro dvě hodiny, ale nakonec přece jen naházel hotová pojednání do brašny.
Pak seběhl do Velké síně na večeři. Posadil se na samý okraj stolu, brašnu položil vedle sebe a pustil se do jídla. Ani jednou se nepodíval, kdo že to s ním sedí u stolu. Doufal, že když si nikoho nebude všímat on, nebude si nikdo všímat jeho, včetně Rona, Ashley, Ginny i Hermiony.
Spát šel brzy. Nedělalo mu problémy usnout už kolem deváté, protože byl po celém dni dosti unavený a to jak fyzicky, tak psychicky.
Po noci plné zlých snů o jeho bývalých přátelích, kteří ho opakovaně obviňovali, že je bezcitný, se nakonec dočkal rána. Využil toho, že se probudil o něco dřív a šel si zaběhat sám. Každé ráno sice byly oficiální tréninky, ale jako kapitán a chytač si snad může dovolit dát si individuální trénink. Už ve vstupní síni se ovšem ukázalo, že jeho přání zaběhat si sám, nebude vyslyšeno.
„Ahoj,“ ozval se mu za zády dívčí hlas.
„Ahoj,“ odpověděl Harry, když se otočil a spatřil za sebou Angelinu LeClairovou v černé teplákové soupravě.
„Jak to, že jdeš dnes běhat tak brzo? A sám?“ divila se.
„Vzbudil jsem se dřív a nemohl jsem už usnout, tak přece nebudu tvrdnout v posteli,“ vysvětlil Harry.
„Aha, takže to není tak, že bys měl svých přátel dost?“ chtěla vědět Angelina.
„Hm… To možná taky hrálo drobnou roli,“ připustil zdráhavě Harry.
„Všimla jsem si, že jste se nějak oddělili,“ přikývla Angelina. „Nevadí ti, že jsi pořád sám?“
„Ty jsi přece taky pořád sama a taky jsi to přežila,“ konstatoval Harry.
„Přežila, ale kdybych mohla, tak bych trávila čas s přáteli,“ prohlásila.
„Jednou by tě omrzely. Prostě si s nimi povídáš, učíš, jíš, spíš a najednou zjistíš, že chceš být radši sám… tedy v tvém případě sama,“ vymýšlel si Harry.
„To se mi nezdá. Vy jste vždycky působili jako zcela neoddělitelní přátelé. Tobě, Weasleymu a Grangerové se mezi zmijozelskými přezdívalo švédská trojka,“ zašklebila se.
„Jo, to jsem také občas zaslechl,“ smál se Harry. „Musím tě ale ujistit, že to autor té přezdívky nevymýšlel na reálných základech.“
„Mě do toho stejně nic není, ale ta představa je zajímavá. Kdyby se o tom dozvěděl Týdeník čarodějek, určitě by vám věnoval titulní stranu,“ ušklíbla se Angelina.
„To by zase byla v Bradavicích legrace,“ vzpomínal Harry na článek v Týdeníku čarodějek, zabývajícím se údajným milostným trojúhelníkem Harry-Krum-Hermiona.
„Bude ti vadit, když si zaběháme spolu?“ zeptala se.
Harry si uvědomil, že to je konečně příležitost, jak se bezpečně na okamžik zbavit samoty. Angelina nikdy mezi jeho přátele nepatřila. Ani ho pořádně neznala a nejspíš k němu ani nijak velkou náklonnost necítila.
„Jasně že ne,“ odvětil Harry. Následovala chvilka trapného ticha, kdy na sebe jen tak hleděli.
„Tak jdeme na to ne?“ nadhodil Harry.
„Jdeme,“ přikývla Angelina a společně vyběhli do chladného podzimního rána.
Angelina dokázala v klidu udržet Harryho tempo a tak běželi bok po boku celé kolečko.
Když se pak vraceli zpět do hradu, potkali ve vstupní síni nebelvírský famfrpálový tým. Jeho jednotlivý členové do Harryho zapichovali obviňující pohledy, zatímco je míjeli. Zřejmě se jim moc nelíbilo, že dal přednost Angelině před svým týmem… tedy tak to alespoň vypadalo z jejich pohledu. Hermiona, Ron a Ashley navíc vypadali, jakoby jim právě něco docvaklo a Harry se bál závěrů, které z této situace mohli vyvodit.
„To se moc nepovedlo,“ konstatovala tiše Angelina, když tým zmizel za vstupní branou.
„To ne,“ souhlasil Harry. „Určitě se teď vyrojí četné spekulace o důvodu mé nechuti stýkat se s přáteli.“
„A ty se jistě donesou až k mým drahým zmijozelským spolužákům,“ řekla zachmuřeně Angelina.
Harry se na ni podíval. Nejspíš je teď bude v jejich kolejích provázet šeptání, šuškání kolejních spolužáků, kterým se nebude líbit, že se přátelí se znepřátelenou kolejí. Ronův přístup k celé záležitosti s Angelinou zřejmě nakonec vyhodnotí Hermiona, Ginny i Ashley jako nejlepší, protože měl celou dobu pravdu. Harry se otočil zády ke své vlastní koleji. Alespoň si to tedy teď budou všichni myslet. Angelinu bude pravděpodobně čekat ve Zmijozelu téměř to samé. Snad jen s tím rozdílem, že Zmijozelští jsou nebezpečnější.
„Nějak to zvládneme,“ ujistil ji Harry. „Tak se měj.“
„Ty taky,“ odvětila a vydala se po schodech do sklepení.
Harry měl spoustu času. Obvykle touhle dobou teprve začínají s běháním, takže dnes má několik desítek minut k dobru. Jako vždy jeho cesta vedla nejprve do sprch a teprve pak na snídani. Dnes se ovšem zasekl před nástěnkou, na které přibyl pergamen upozorňující na další prefektskou schůzi a to v sobotu večer. Harrymu to značně znechutilo celou snídani až od chvíle, kdy mu došlo, že tou dobou bude v České republice hrát famfrpál. Úplně na to při všem tom harašení kolem lektvaru zapomněl.
Prefektská schůze ovšem nebyla jediná věc, která udělala z jeho míchaných vajíček cosi žlutého bez chuti. Jak on i Angelina předpověděli, začala se po Bradavicích roznášet nová zpráva. Harry raději nechtěl vědět, co konkrétně obsahovala. Jak moc zaúřadovala fantazie a na kolik se zakládá na pravdě – měl ovšem špatné tušení, že toho prvního tam bude více. Snad jediné pozitivum bylo, že se zpráva zřejmě nešířila od Rona, Ashley a Hermiony. Ti totiž seděli osamoceni na druhém konci stolu než Harry a zdálo se, že s nikým nemluví. Jen mezi sebou občas něco prohodili, přičemž Harry usuzoval, že se snaží přimět Hermionu zapomenout na kamaráda, který se na ně vykašlal. I na takovou dálku viděl její výraz v obličeji. Vypadala velmi ztrápeně. Harry měl co dělat aby se udržel a neběžel za ní prosit ji o odpuštění, za to jak se k ní choval. Jen jeho přesvědčení, že to dělá pro ni a ostatní přátele mu v tom zabránilo.
Spojení, které mezi sebou stále měli, se zdálo za těchto okolností méně aktivní. Harry si stále byl vědom Hermionina duševního stavu, ale nebylo to nic tak zvláštního, aby to dokázalo samo o sobě změnit Harryho náladu. To zřejmě dokázaly jen náhlé výkyvy, jaké Hermiona často zažívala před tím.
Harry nejednou uvažoval, jestli Hermiona pozná, že se trápí, protože spolu nemluví, nebo jestli pozná skutečný důvod tohoto odloučení, či aspoň, že za Harryho chováním stojí něco víc, než dává skutečně najevo. Harry upřímně doufal, že ne. Protože pokud ano, pak by to mohlo znamenat ohrožení jejich plánu.
Harry dále raději neuvažoval, místo toho vstal, hodil si brašnu na záda a zamířil do věže na hodinu jasnovidectví.
Profesorka Trelawneyová naneštěstí spustila svým studentům žebřík až těsně před hodinou, takže musel Harry přetrpět několik minut ve společnosti svých spolužákům, kteří ho co chvíli častovali znechucenými pohledy, jimiž dávali najevo svůj nesouhlas s jeho novou kamarádkou (podle nich asi spíše přítelkyní a to v jiném smyslu, než v jakém probíhalo jeho přátelství s Hermionou).
Hodina probíhala v obvyklém rytmu s tím rozdílem, že Harry měl jeden stoleček sám pro sebe. Ke čtení z křišťálové koule – které dnes opakovali – nemuseli být ve dvojicích a Harrymu to samozřejmě zcela vyhovovalo. Nic zvláštního se během hodiny nestalo, Harrymu byla opět předpovídána velmi bolestná smrt.
Následovaly lektvary, během nichž neodebral Snape Nebelvíru ani jeden bod. Možná to bylo tím, že tichý a osamělý Harry na něj působí upokojujícím dojmem. Ani žádní jiný nebelvírský student na sebe nijak neupozorňoval a tak mohl Snape zůstat v klidu.
Obrana proti černé magii už tak klidná nebyla. Moody předváděl správné provedení omračujících a překážecích kouzel a tak se v učebně každou chvíli někdo zhroutil na podlahu, nebo zůstal nehnutě zaseknutí.
Po dvouhodinovce obrany se Harry zdržel u Moodyho, jak se včera dohodli.
„Tak co, Pottere?“ otázal se Moody.
Harry zvažoval odpověď. Jisté změny zaznamenal, cítí se jinak… ale vážně si to jen nenamlouvá?
„Myslím… že to účinkuje,“ řekl nakonec.
„Myslíš?“
„Myslím,“ potvrdil Harry.
Moody se na něj nechápavě díval. „Ty to nepoznáš?“
„Ty změny ještě nejsou tak znatelné, abych mohl jistě říct, že jsou opravdu následkem toho lektvaru,“ vysvětlil Harry.
„Aha,“ pokýval hlavou Moody. „Tak zase zítra.“
Harry přikývl a vydal se na oběd. Odpoledne ho čekaly ještě kouzelné formule a péče o kouzelné tvory. Harry tušil, že právě poslední dnešní hodina by se mohla ukázat jako problém, protože Hagrid si určitě všimne, že se Bradavické kvarteto rozdělilo. Popravdě Harryho překvapovalo, že si ho Hagrid ještě nezastavil někde na chodbě, aby se zeptal, co se děje.
Studenti zachumlaní v teplých pláštích byli již rozestavěni kolem hájenky, jen profesor stále chyběl. Harry stál jako obvykle stranou od všech a hleděl zamyšleně k zatažené obloze. Teprve před chvilkou ho přepadla obava. Problém byl, že nevěděl proč, ale bylo mu jasné, od koho ten pocit přichází. Pomalu sjel pohledem na Hermiona, která stála mezi Ronem a Ashley. Zajímalo ho, čeho se bojí. Věděl určitě, že tentokrát se to netýká jeho. Svou osobu dokázal v Hermioniných pocitech dobře rozeznat a tohle bylo úplně jiné.
Záhy se ale konečně vynořil ze své boudy Hagrid a Harry s potěšením zjistil, že mu nedělá problémy ten pocit ignorovat.
„Neska budem probírat úplně nový tvory,“ řekl Hagrid na úvod. „Poďte za mnou,“ požádal je a zamířil směrem k hradu. Všichni se po sobě překvapeně podívali. Ještě nikdy neměli hodinu péče o kouzelné tvory na hradě. Harry nechápal, kde na hradě mohl Hagrid schovat nějaká zvířata, ale nechtěl na sebe upozorňovat a tak se Hagrida neptal.
Hned za Hagridem šli Ron, Ashley a Hermiona, pak následoval zbytek studentů a pole uzavíral s menším odstupem Harry.
Hagrid je vedl přes vstupní síň do sklepení na opačnou stranu, než byla učebna lektvarů, kde pokračovali temnými chodbami, kterými Harry nikdy nešel, až před jakési dřevěné dveře. Tam vytáhl z kapsy klíč a odemkl.
„Tak jestli pak víte, co je tohle?“ mávl Hagrid rukou k něčemu, co bylo Harryho zraku skryto davem jeho spolužáků. Tím se rozléhalo všeobecné znechucení. Teprve když přišel blíž, naskytl se mu pohled na jakéhosi zrůdného tvora napuštěného v prosklené kulaté nádobě v láku. Vůbec se reakcím svých spolužáků nedivil.
Tvor vypadal, jako by byl složen z několika zvířat. Přední část Harry odhadoval na lví, následovala část, kterou nedokázal přičíst vůbec žádnému zvířeti, a poslední byla dračí část, ze které vyrůstala dvě kostnatá křídla. Vypadalo to celé velice neúměrně, jako by byl tenhle tvor složen ve spěchu z nějakých nezcela kompatibilních částí.
„Hermiono?“ usmál se Hagrid na jedinou ruku ve vzduchu.
„Chiméra,“ odvětila Hermiona zřetelně. Harry, který o chimérách už něco četl, si tvora pečlivě prohlédl. Chiméru si představoval úplně jinak. Rozhodně ne jako tak odporné stvoření. Spíše na úrovni třaskavého skvorejše. Tohle ovšem bylo mnohem mnohem odpornější.
„Ví někdo, z jakých částí se skládá tělo chiméry?“ položil Hagrid otázku. Určitě ho nepřekvapila ruka, která vyletěla znovu vzhůru. „Hermiono?“
„Tělo chiméry je složeno ze tří částí, zpředu je to tělo lva, uprostřed tělo kozy a zezadu dračí část, díky které může tvor létat,“ odrecitovala Hermiona, jako když bičem mrská.
„Správně, pět bodů pro Nebelvír,“ pochválil ji Hagrid.
„Určitě se divíte, proč jsem vám chiméru neukázal živou…“ pokračoval Hagrid. „Důvod, je ten, že profesor Brumbál mi nedovolil jednu z živých ulovit a schovat v Zapovězeném lese,“ řekl mírně schlíple.
„Kdo ví, čeho se asi Brumbál obává?“ zeptal se. Harry se ani nemusel koukat, čí ruka opět vyletěla vzhůru. I jemu bylo nebezpečí, jaké činil kontakt s chimérou známé.
„Chiméra je velmi nebezpečný a agresivní tvor. Ze své lví tlamy dokáže šlehat ohněm, její pařáty jsou ostré jako nože a ocas posetý neméně ostrými ostny,“ řekla Hermiona. Harry ještě do nedávna byl podobně aktivní, ale nyní chtěl být co nejméně nápadný a už se mu ani nechtělo příliš odpovídat. Nezdálo se mu to už důležité.
Hagrid celý zbytek hodiny vyprávěl cosi o minulosti chimér, ale Harry poslouchal jen tak napůl ucha. Sám o nich totiž dost četl a tak věděl, že chiméra měla podle mudlovských strážit vchod do podsvětí. Nikdo neví, na kolik to byla pravda, na kolik jen výmysl. V kouzelnickém světě byly chiméry považovány za nebezpečnou zvěř, která ovšem na území Anglie dávno vyhynula následkem lovu (což bylo s podivem vzhledem k tomu, jak náročné muselo být takového tvora ulovit).
„Harry, můžeš moment počkat?“ zavolal na něj Hagrid, když ukončil hodinu a Harry se spolu s ostatními hrnul ke dveřím.
Harry přikývl a chtěl se opřít o zeď, ale když se jí dotkl a zjistil jak je studená, raději ten nápad rychle zavrhl.
„Nechtěl bys zajít s Ronem, Hermionou a Ashley dneska ke mně? Mohly bychom trochu poklábosit… už jste u mě dlouho nebyli,“ řekl Hagrid, když učebnu opustili všichni Harryho spolužáci.
Harry váhal s odpovědí. „Promiň, Hagride, ale já mám teď hodně práce. Pátý ročník je hodně náročný,“ vymlouval se Harry.
„Jo, to máš pravdu,“ přikyvoval Hagrid. „Ale neměl bys štůdovat na úkor svého přátelství s lidma vokolo tebe,“ řekl pomalu.
V tu chvíli Harrymu docvaklo. „To oni tě požádali, abys mi to navrhl.“
Hagrid se zatvářil jako vždy, když prozradil něco, co neměl. „Myslej to s tebou dobře, Harry,“ přesvědčoval ho. „Potřebuješ přátele,“ dodal.
„Ne, nepotřebuji!“ zavrhl to Harry. Cítil se značně naštvaně. Tak oni na něj budou šít boudu? „Já nepotřebuji vůbec nikoho,“ rozčiloval se Harry. Chtěl ještě něco dodat, ale nakonec se raději jen otočil a vyběhl z místnosti. Když pak kráčel chodbami, pocítil výčitky svědomí. Hagrid přece za nic nemůže, on mu jen chtěl pomoct. Váhal, jestli by se mu neměl jít omluvit, ale nakonec to zavrhl. Hagrid se také počítal mezi jeho přátele a tak by se jejich vztah měl dostat na úroveň vztahů s Ronem, Ashley a Hermionou.
Odpoledne měl jít s Hermionou za Brumbálem pracovat na překladu. Alespoň tak to vždycky bylo. Tentokrát se ovšem Harry usadil v oné nepoužívané učebně, kde již minulé odpoledne strávil a opět začal pracovat na domácích úkolech. Stejně nikdy nefiguroval při překladu v pozici, která by se nedala nahradit. Hermiona s Brumbálem mohou dále pracovat i bez něj a reakcí Brumbála si nedělal starosti, nic hrozného mu určitě neudělá.
Když se vrátil zpět do společenské místnosti se všemi úkoly již hotovými, nikdo nedal najevo, že by si ho všiml. I když bylo venku ještě světlo, zamířil rovnou do ložnice. Co jiného mohl bez přátel dělat?
Druhý den ráno si byl Harry opět zaběhat s Angelinou LeClairovou a opět se při návratu potkali s Nebelvírským týmem a Hermionou, ale tentokrát, nedal nikdo z nich najevo, že by si jich všiml. Při snídani pak Harryho překvapila sova, která před ním přistála s dopisem. Dopis mu poslal Drew Tacker, hlavní trenér anglických juniorů. Jedinou podstatnou informací v něm bylo, že odlet je stanoven již na pátek, takže do odjezdu zbývají pouhé dva dny. Jeden z kustodů na něj bude čekat ve dvě odpoledne na nádraží King’s Cross. Bude to muset nahlásit Brumbálovi, aby ho uvolnil z vyučování.
Pohlédl k učitelskému stolu. Brumbál o něčem zachmuřeně hovořil s profesorkou McGonagallovou. Pokud za ním Harry půjde, určitě se ho bude vyptávat, proč nepomáhal v pondělí s překladem. Ale neměl jinou možnost, pokud chtěl hrát za reprezentaci. Po vyučování se za ním zastaví v ředitelně a snad ho nebude Brumbál mořit svými otázkami příliš dlouho. Nejideálnější by samozřejmě bylo, kdyby za ním zašel hned teď po snídani, protože by se mohl vykroutit skutečností, že mu začíná vyučování. Ovšem Brumbál se většinou vracel do ředitelny až po osmé hodině ranní a to už Harry musel být na hodině.
Pět minut před osmou Brumbál podle Harryho očekávání stále vysedával na svém místě a povídal si s ostatními kantory a Harry už nemohl dále čekat. Zvedl se a zamířil do učebny obrany proti černé magii.
Moody jim ukazoval některé méně jednoduší útočné kletby a možnosti jak se proti nim bránit.
„Kletba impichtys se sice řadí mezi černou magii, ale není nijak zvlášť nebezpečná a zřejmě v černé magii nemá původ. V boji vás ovšem tahle kletba – pokud vás zasáhne – může stát cenné vteřiny,“ vysvětloval Moody. „Nějaký dobrovolník na vyzkoušení?“
Nikdo se neozval. Harry o téhle kletbě ještě nikdy neslyšel, byl zvědavý, co způsobuje.
„Tak třeba vy, Weasley. Pojďte sem,“ rozhodl nakonec Moody. Ron nevypadal zrovna dvakrát nadšeně. Nejprve si Harry dokonce myslel, že to odmítne, protože když na něm Moody předváděl naposledy, nechal ho ochrnout od krku k prstům u nohou. Samozřejmě dočasně. Podobných situací si studenti u Moodyho prožili spoustu, Harry jednou prožil magické zhuštění svého tělo, jeho hmotnost ho pak donutila klesnout k zemi a do zrušení kouzla neměl šanci se vůbec pohnout.
Ron se postavil proti Moodymu vedle katedry. Moody vytáhl hůlku a zvedl ji do výšky.
„Při provádění kouzla je třeba začít s hůlkou nad hlavou, následuje kolmý pohyb dolů a ve chvíli kdy napřažená ruka je vůči tělu v pravém úhlu obkroužení středně velkého kruhu o něco většího než při omračujícím kouzle ve směru hodinových ručiček. Ve chvíli kdy zahajujete kroužení, vyřkněte formuli,“ vysvětloval Moody a vše názorně předváděl. Pohyb se zdál zcela jednoduchý, určitě nebude většině třídy činit problémy se toto kouzlo naučit.
Ron zatím naproti němu bledl nervozitou z toho, co přijde. Moody zamával hůlkou a řekl: „Impichtys!“
Z hůlky se obrovskou rychlostí vyvalil bílý dým a z něj vyletěly jakési předměty, jež s pleskáním dopadali na Rona. Ron vykřikl a kryl si rukama obličej. Moody vzápětí znovu mávl hůlkou a kouř zmizel. Harry se vyklonil z lavice, aby viděl, čím že to byl Ron bombardován. Po zemi se válely v malých loužičkách ryby, čtyři kapři a jedna štika. Ron měl také na některých místech vlhký hábit, jak ho rybí nálet zasáhl. Nyní vrhl po Moodym naštvaný pohled. Zbytek třídy se tvářil spíše pobaveně. Harry ovšem uvažoval spíše nad kouzlem samotným, protože to evidentně vytvářelo živé tvory, což je obvykle velice obtížné.
„Do černé magie se kletba řadí proto, že jsou při ní živí tvorové používaní jako zbraně a protože přírodní magie čistě útočná kouzla nezná. Původ je ovšem spíše v té magii přírodní, která je obvykle velmi náročná. Kletbě se přezdívá rybí smršť a podle schopností kouzelníka je možné vyvolat určité druhy ryb a samozřejmě určitě množství,“ vysvětlil Moody.
Harry si představil jak Voldemort padá pod tlakem rybí smršti a musel se ušklíbnout. Tohle kouzlo ač ne úplně obvyklé by se mohlo v budoucnu hodit, udělá dobře, pokud si ho zapamatuje. Vzal do ruky brk a napsal si na pergamen pár poznámek o provedení a účincích kouzla.
V následujících okamžicích byla učebna plněna rybími záplavami, převážně od Harryho a Hermiony, protože ti jako obvykle zvládli kouzlo nejrychleji a nejlépe. Harry cvičil s Nevillem, který byl již mokrý od hlavy k patě, a ve vlasech mu zůstalo pár menších rybek. Ron, kterého měla za svůj cíl Hermiona na tom nebyl o nic lépe. Ostatní zatím stále vypadali celkem přijatelně, i když každý už schytal nějakou tu salvu. Někteří s nich se také přesvědčili, že není dobrý nápad mít otevřená ústa ve chvíli, kdy na ně toto kouzlo někdo použije. Nebylo to příjemné a většina lidí se tvářila značně znechuceně. Brzy začali šlapat po rybích mrtvolách a učebnou si linul odporný puch. Slabším jedincům se začalo dělat špatně od žaludku, a když Parvati Moodymu sdělila, že bude nejspíš zvracet, raději procvičování kouzla ukončil, udělil Nebelvíru i Zmijozelu dvacet bodů za perfektní zvládnutí kouzla a ukončil hodinu.
„Pottere, ty tu zůstaň. Pomůžeš mi s úklidem,“ zastavil Harryho na odchodu Moody. Harry zůstal stát a pozoroval své spolužáky, jak se prodírají mezi mrtvolami ryb ven ze třídy. Občas se ozvalo praskání kostí, jak někdo ze studentů šlápl na rybí mrtvolu.
„Tohle je nechutné,“ konstatoval Harry, když za sebou Crabbe zavřel dveře.
„Možná ano,“ připustil Moody. „Ale mým úkolem je připravit vás na válku, které nejspíš brzy vypukne. V té se může klidně stát, že místo mrtvolami ryb se budete prodírat mrtvolami lidí. Černé magii zná tak mocná a odporná kouzla, jaká si ani nedovedete představit. To co jste zatím zažil, není nic v porovnání s tím, co vás ještě čeká. Co nás všechny čeká,“ řekl Moody, mávl hůlkou a část ryb zmizela.
Harry přikývl a také nechal zmizet část rybí masy.
„Jak to vypadá s tvými city?“ zeptal se ho Moody, zatímco oba pokračovali v odstraňování rybích zdechlin.
„Těžko říct,“ zauvažoval Harry. „Mám dojem, že už snáším lépe to oddělení od svých přátel, ale otázka je do jaké míry za to může lektvar a do jaké míry jsem si na to prostě zvykl,“ prohlásil Harry popravdě.
„Hm… ať tak nebo tak, je to dobře,“ reagoval Moody.
„Asi ano,“ souhlasil Harry a nechal zmizet poslední hromádku zdechlin. Nyní na podlaze zůstala jen špinavá voda a některé menší části ryb, které se nějakým způsobem oddělily.
„To už necháme, příští hodinu mám vaše kolegy z Havraspáru a Mrzimoru, takže tu ten svinčík naděláme znovu… ale,“ zavětřil Moody, „s tím vzdouškem něco uděláme. Odoratus dynamis,“ vyřkl Moody, zakroužil hůlkou kolem dokola učebny a Harry okamžitě ucítil závan čerstvého vzduchu. Už se nemohl dočkat, až z téhle páchnoucí místnosti vypadne, protože i přes Moodyho kouzlo tu stále byl cítit značný zápach.
„Já už raději půjdu, abych nepřišel pozdě na další hodinu,“ řekl Harry a zamířil ke dveřím.
Moody jen přikývl.
Harry pelášil po chodbě, aby stihl dějiny čar a kouzel a stejně přišel o minutu později. Naštěstí pro něj profesor Binns ještě ve třídě nebyl, i když by se Harry divil, pokud by profesor jeho pozdní příchod vůbec zaznamenal.
Harry se usadil na poslední volné místo vedle Nevilla, který se postupně stával jeho pravidelným sousedem v učebnách, kde nebyly prázdné lavice, ve kterých by Harry mohl sedět osamoceně.
Binns dorazil během pěti minut a bez jakéhokoli úvodu rovnou začal vykládat o starých magických runách, které byly používány v Egyptě při pohřbívání faraonů. Z toho důvodu byl ve většině vědeckých výprav, které měli objevovat hrobky alespoň jeden odeklínač.
Harrymu se dařilo soustředit se a tak byly jeho poznámky celkem obstojné. Kdyby nebyly, musel by někoho požádat o pomoc a nebylo si jistý, jestli by se mu jí dostalo. To samozřejmě platilo o všech předmětech, včetně kouzelných formulí, které měli další hodinu.
Jakmile Harrymu skončilo vyučování, namířil si to do ředitelny. Heslo bylo stále nezměněné, takže bezproblémů prošel kolem chrliče. Dvakrát zaklepal a na Brumbálův pokyn vešel. Když se mu ovšem naskytl pohled do místnosti – ztuhl. Za stolem seděl Brumbál a naproti němu Hermiona. Harry si v duchu zanadával – taky ho mohlo napadnout, že teď budou pracovat.
„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravil slušně Harry. Strategie ignorování Hermiony se mu v tuhle chvíli zdála jako nejvhodnější.
„Buď zdráv, Harry,“ usmál se Brumbál. „Co bys potřeboval?“
„Jenom jsem vám chtěl říct, že v pátek už začíná ta famfrpálová akce, takže bych potřeboval uvolnit,“ odpověděl Harry, který se neobával ani tak zamítnutí žádosti, jako spíše výslechu, kterým by to mohlo skončit.
„To je samozřejmé, Harry, už když jsi mi to říkal poprvé, jsem ti to dovolil,“ reagoval Brumbál. „Jen mi dovol vyjádřit mé překvapení nad tvou neúčastí při překladu,“ řekl a mávl rukou ke knížce, kterou měl rozloženou na stole.
Harryho mozek šrotoval na plné obrátky. Nakonec ho nenapadla lepší výmluva, než jakou použil v případě Hagrida, tušil ovšem, že se i nyní dočká podobných výsledků. „Měl jsem hodně úkolů, musel jsem dohnat nějaké učení. Pátý ročník mi dává pořádně zabrat.“ Hermiona celou dobu hleděla do jednoho ze slovníků. Bylo na ní ovšem poznat, že nic nečte ani nehledá. Harry byl také nervózní, necítil si v její přítomnosti dobře, kvůli tomu, co jí provedl. Kdyby jen věděla… jenže nesmí, povzdechl si v duchu.
„Ano, není to lehké.Pokud ovšem již není v tvých silách stíhat společně s učením i překlad – měl jsi to oznámit. Mohl jsem požádat někoho jiného, aby nám byl nápomocný,“ řekl Brumbál mírně vyčítavě.
„Promiňte, pane, příště to udělám,“ odvětil Harry upjatě. „Mohu už jít? Mám ještě nějaké úkoly,“ snažil se Harry vykroutit z dalšího rozhovoru.
„Jistě,“ přikývl Brumbál a Harry si mírně oddechl, otočil se na patě a chtěl už odejít, když se znovu ozval Brumbál. „A pamatuj, Harry. K vítězství nad zlem potřebujeme přátele a lásku.“
Harry se trhnutím otočil zpět na Brumbála. Copak vážně něco tušil?
„Potřebuji spolubojovníky, ale nemůžu si dovolit chodit každého zachraňovat až se ho Voldemort pokusí použít proti mně,“ prohlásil Harry. Hermiona teď vzhlédla. Možná jí došlo, že to Harry dělá kvůli porážce Voldemorta. Pokud ano, musel doufat, že se nezachová hloupě.
„Já nemluvil jen o Voldemortovi,“ upozornil ho Brumbál.
„Platí to o všech černokněžnících,“ pokrčil rameny Harry.
„Já nemluvil jen o černokněžnících,“ řekl znovu Brumbál.
„Platí to o veškerém zlu,“ stál si za svým Harry.
„Téměř. Je tu totiž jedna výjimka… jedno zlo bez lásky porazit nemůžeš a je to právě to nejhorší zlo,“ odporoval Brumbál.
Ve zbytku odpoledne pracoval na úkolech. Chvilkami měl problém se soustředěním, protože se mu v hlavě vybavovali stále dokola Brumbálova slova. Připadalo mu to jako by ho varoval. Ale před čím? Copak musel mluvit v hádankách? Nemohl prostě říct, o co mu jde? Vztekal se Harry. Znepokojovalo ho i to, že Brumbál působil dojmem, jakoby o všem věděl. Pokud ano, může to být nějak nepříjemné? Lektvar přece už použil, takže Brumbál by nemohl nic dělat ani kdyby o tom věděl. Ovšem představa, že Brumbál ví o všem co s Moodym tak potajmu plánovali, mu nebyla příjemná.
Po dokončení přípravy na druhý den ho vpodvečer ještě čekal famfrpálový trénink a pak už opět jen postel s nebesy. Tentokrát se ovšem v posteli převaloval mnohem déle než předchozí den. Nutilo ho to přemýšlet o průběhu jejich plánu a o důvodu, proč že mu přestává vadit odloučení od přátel. Jestli za to vážně může lektvar, tak jeho úroveň účinků mu zatím vyhovuje. Není nijak prudký a Harry se v podstatě necítí jinak, jen se mu změnily určité vlastnosti. Například touha po přátelství se zdála pryč.
Druhý den ráno se byl klasicky zaběhat s Angelinou. Při snídani ho pak napadlo, jestli poklesnutí jeho touhy po přátelství s Ronem, Hermionou a Ashley mělo nějaký původ i v rozvíjejícím se vztahu s Angelinou. Harry to nechtěl nazývat přátelstvím, protože právě přátele on nepotřebuje, ale nevěděl jak jinak jejich vzájemný vztah pojmenovat. Pak ho napadla další věc. Co když lektvar ve skutečnosti vůbec neúčinkuje a Harrymu přátelství Rona, Hermiony a Ashley nechybí, protože si ho nahrazuje ‘přátelstvím’ s Angelinou?
Raději zanechal přemýšlení a soustředil se jen na svou topinku. Hermiona, Ron a Ashley dnes seděli na druhé straně stolu i s Ginny, která Harryho směrem občas zmateně pohlédla, jinak jen naslouchala něčemu, co jí říkal Ron. Hermiona měla hlavu sklopenou a Harry od ní pociťoval opět i onen nevysvětlitelný pocit obav. Zajímalo ho, o co jde, ale bylo mu jasné, že se to nejspíš nedozví.
Dvouhodinovka lektvarů hned po ránu člověka pořádně probere a Harry to probuzení potřeboval. Několik prvních minut se nesoustředil a vyvrcholilo to v přetečení kotlíku. Harry si připadal trapně. Chyba, kterou udělal, byla opravdu začátečnická. Špatně si odměřil množství vody – dal jí méně, než měl a po přidání odvaru ze Satundří houby byla reakce díky přílišné hustotě lektvaru větší než měla být.
„Jak jste se mohl dostat do pátého ročníku je mi opravdu záhadou, vaše neschopnost je opravdu neuvěřitelná – dnes dokonce snad ještě větší než Longbottomova! A to jsem si myslel, že to už není možné!“ běsnil Snape a Harry se tentokrát ani nebránil, protože věděl, že Snape má pravdu.
„Jsem moc zvědavý, co odevzdáte na konci hodiny,“ oznámil Snape chladně. „A koukejte to uklidit,“ vyštěkl. Zbytek třídy se zatím kochal tímhle představením. Nezdálo se, že by s Harrym jeho spolužáci nějak soucítili.
„Pulírexo,“ mávl Harry hůlkou směrem k podlaze a většina rozlitého lektvaru zmizela. Stále však zůstala podlaha značně ulepená, stejně jako lavice s kotlíkem, na které použil vzápětí stejné kouzlo. Nikdy nedokázal provést tohle kouzlo zcela dokonale, ale hutná konzistence lektvaru učinila z výsledku jeho kouzla absolutní zoufalost.
Snape se posměšně ušklíbl. „Tohle nestačí,“ konstatoval ledovým hlasem.
Harry se na něj vztekle podíval, Snape se evidentně dobře bavil. „Támhle máte výbavu,“ ukázal do rohu, kde se povaloval hadr a kýbl. Harry neměl na výběr. Tohle se mu stalo naposledy ve třetím ročníku, když pro změnu nechal lektvar vařit příliš dlouho. Popadl kýbl a hadr a dal se do uklízení.
„Věděl jsem, že vám nejdou lektvary, ale že jste stejně neschopný i v ostatních oblastech magie… to jsem si nemyslel,“ prohodil Snape posměšně v narážce na Harryho čistící kouzlo.
Harry, který už klečel na podlaze a vytíral následky své nepozornosti, naštvaně zvedl hlavu a zaostřil na Snapea. „Já hodlám porazit Voldemorta,“ procedil skrz zaťaté zuby. Většina třídy vyjekla, spadla ze židle nebo sebou minimálně trhla. Neville dokonce převrhl svůj kotlík a jeho hnědozelený obsah teď vytékal na podlahu, kde se smíchával s bleděmodrými zbytky Harryho lektvaru, které ještě nestihl utřít. „Neprocvičuji tedy čistící kouzlo, ale spíše kletby a štíty,“ ignoroval Harry veškeré dění okolo sebe.
Snape se na něj ledově zahleděl. „Nechápu, jak by mohl někdo, kdo nedokáže ani pořádně provést čistící zaklínadlo porazit nejmocnějšího černokněžníka novodobé historie,“ konstatoval Snape a také nevěnoval zbytku třídy pozornost, což Harryho trochu překvapilo. Čekal, že mu Snape strhne pár bodů za ‘sabotáž’ Nevillova lektvaru.
„Jedno je jisté… rozhodně ne čistícím kouzlem,“ prohlásil Harry, čímž trošku uvolnil hustou atmosféru, která se v sklepní učebně usadila po vyslovení onoho jména. Pár lidí se zasmálo a ti, kteří ve Voldemortův návrat nevěřili, jen zakroutili hlavou.
Snape si ho chvíli měřil od hlavy k patě, jakoby hodnotil Harryho šance a pak přejel pohledem na Nevilla. „Ukliďte si to!“ vyzval ho chladně.
Neville sice už nepůsobil při přípravě lektvarů tak rozklepaně jako dřív, avšak stále nevypadal příliš jistě. „Pulírexo!“ namířil hůlkou na zem, ovšem jeho výsledek byl srovnatelný s Harryho. Ten mu s mírným úšklebkem položil kýbl s hadrem vedle lavice a vrátil se na místo, přičemž se pečlivě vyhýbal lektvaru na podlaze. Oba sice měly být stejné, ale ani jeden z nich nebyl příliš povedený. Mohli být nebezpečné i sami o sobě, ale kdo ví, co hrozí teď tomu, kdo se jich dotkne, když se ty břečky na zemi smíchaly.
Ve zbytku dvouhodinovky se snažil zachránit, co v úvodu zpackal, zatímco Neville když dokončil v polovině lektvarů úklid, už neměl sebemenší šanci připravit nový lektvar. Harry nakonec odevzdal zřejmě to nejlepší, co jen mohl, vzhledem k nepovedenému začátku.
Jakmile vypadl z vlhké učebny, zamířil po schodišti vzhůru směrem k učebně obrany proti černé magii.
Snape se začínal jevit přijatelněji než v minulých letech. Choval se slušněji, byl spravedlivější. Začalo to nejspíš na té jejich společné výpravě do Zapovězeného lesa v rámci Harryho školního trestu. Snape zřejmě zjistil, že je Harry trochu jiný, než si dříve myslel. Harry vlastně od té doby viděl Snapea také v trochu jiném světle. Dřív pro něj pro něj byl prostě zmetek, u nějž musí hodiny nějak přetrpět. Teď cítil, že když se bude na hodinách snažit, může být úspěšný a docela věřil, že Snape skutečně nepracuje pro Voldemorta. Možná že ten chladný, bezcitný a odměřený profesor lektvarů je jen maska za kterou se schovává relativně normální člověk.
Teď když si zpětně přehrával události, tak jak se stali, přišla mu jeho vlastní reakce podivná poté, co Neville vylil svůj kotlík. Opravdu by i dříve jen tak odložil kýbl s hadrem vedle Nevillovy lavice? Nepomohl by mu spíše? Přece jen tam byly ještě i zbytky jeho lektvaru, takže víceméně Neville uklízel i po něm. Možná mu mohl pomoci. Proč by mu měl ale Harry pomáhat, když on ještě mohl získat celkem dobrou známku? Možná… protože to je fér? Ozval se mu v hlavě hlásek. Fér? Co je na tom? Co z toho budu mít? – Nic, ale bylo by to fér.
Harry měl hlavu zaplněnou myšlenkami. Měl by být fér, ale jemu to nic nepřinese. Tak proč by to dělal? Vždyť Voldemorta neporazí tím, že k němu bude férový.
Hlavou se mu míhaly různé myšlenky a ani během obrany proti černé magii se nedokázal pořádně soustředit.
Harry opět po skončení hodiny zůstal s Moodym o něco déle, spousta lidí už určitě musela zaznamenat, že Harry s Moodym spolu kují nějaké pikle. Otázka je, jak moc to jejich plán ohrožovalo. Mohl by si někdo domyslet, co za Harryho změnou chování skutečně stojí?
„Asi to nebyly úplně vyhozené peníze,“ reagoval Harry na Moodyho tázavý pohled.
„To je dobrá zpráva. Lektvar zřejmě účinkuje postupně, takže možná jeho účinek ještě trochu vzroste,“ konstatoval Moody.
Čtvrtek uběhl jak voda a Harry se vracel z večeře zpět do společenské místnosti. Hlavu už měl plnou jen famfrpálu. Nadcházející famfrpálová událost mu z hlavy úplně vymazala Voldemorta i lapálie s lektvarem. Zdálo se, že i zbytek Bradavic je pln očekávání, zda se Anglickým juniorům podrží udržet se v elitní skupině. A Harry u toho měl být. Už se nemohl dočkat. Byl tak moc mimo realitu, že se málem pokusil projít i zavřeným portrétem Buclaté dámy, kdyby se neotevřel a nevyšla z otvoru Ginny.
„Ah… Harry, tebe jsem hledala,“ rozjasnil se Ginny obličej. Harry si uvědomil, že to už bude více jak týden, co s ní mluvil naposledy. „Můžeš na chvilku?“
Harry ani nestačil nic říct a už ho táhla kamsi po schodech nahoru, kam nikdy dřív nešel. Pamatoval si, že podle Pobertova plánku tam byly jen nějaké sklady harampádí. Sice trošku zvláštní – vezmeme-li v úvahu, že se nacházeli v Severní věži, ale ne tak zvláštní, aby to Harryho táhlo podívat se, jak to tam vypadá.
A o nic nepřicházel. Ginny ho totiž zatáhla do nějaké místnosti plné starých polorozpadlých lavic, židlí, rezatých kotlíků a jiného harampádí. Docela ho překvapovalo, že to Brumbál nenechá vyhodit, už nikdy tu nebude použitelné a zbytečně to tady překáží.
„Zavři dveře prosím tě,“ houkla na něj Ginny a rázovala si to do rohu, kde se zdálo, že je jakési improvizované sezení. Byly tam židle v ještě použitelném stavu, stejně jako dřevěný stolek, který vypadal, jako předchůdce těch, co má nyní ve své učebně Trelawneyová.
Harry Ginny poslechl a pak ji následoval do onoho obyvatelného růžku, kde už svítila jediná svíčka, uprostřed stolku, díky které bylo vidět alespoň trochu. Rozhodně se to dalo nazvat intimním osvětlením.
„Tajná místnost pro tajné schůzky?“ nadzvedl Harry obočí.
„Tak trochu,“ zasmála se Ginny a posadila se na jednu z židlí. „Občas tu s kamarádkami probíráme věci, o kterých nechceme, aby někdo věděl,“ připustila.
„Jen s kamarádkami?“
„Hele… to sem teď netahej…“ napomenula ho.
„Takže i s kamarády,“ zašklebil se Harry a posadil se naproti ní.
„Já…“
„Nechci tě nějak urazit, ale jak víš, že tohle chci? Třeba se mi vůbec nelíbíš,“ protahoval Harry. Doufal, že ji naštve a ona se vůbec nedostane k tomu, co původně chtěla. Což bylo určitě tahání rozumů. Možná jí dokonce docvaklo, že Harry už ten lektvar použil, protože ona jediná věděla, že to má v plánu.
„Cože?“ nevěřila Ginny vlastním uším. Asi mu to vycházelo.
„No třeba se mi nelíbí zrzky, možná mám radši blondýnky. Přebarvila by ses kvůli tomu?“ plácal Harry první, co ho napadlo. Sám nevěděl, kde se to v něm bere.
Následovalo několik sekund, kdy si jen hleděli do očí. Harry se snažil udržet ve tváři nevinný úsměv.
„Harry,“ řekla pomalu.
„Hm?“ reagoval a pokusil se o úsměv ala Zlatoslav Lockhart. Raději ani nechtěl vědět, jak to vypadalo.
„Přestaň s tím!“ napomenula ho.
„S čím?“ usmíval se Harry a hleděl jí do jejích modrých očí. Ta holčička, kterou kdysi zachránil před Raddlem. Zjistil, že i když to pouze hraje, v duchu už ji porovnává s Hermionou. Těžko dokázal říct, která z nich je hezčí. Zatímco Ginny působila křehčeji a ještě měla některé dětské rysy, Hermiona měla kolem sebe auru přísnosti, která bránila většině lidí dívat se na ni jako na křehké stvoření. Vypadala už úplně dospěle, od překrásné tváře, přes výrazné poprsí až po pevný zadek. Fantazie mu jela na plno. Co to k čertu děláš!? Chtěls jsi dostat Ginny do trapné situace, aby radši odešla a na nic se tě nevyptávala no a nakonec tady porovnáváš Ginny a Hermionu!
Harry se vrátil do reality a soustředil se na Ginny. Ovšem, když už o tom jednou začal přemýšlet, nedokázal své myšlenky zcela ovládnout a stále pociťoval vzrušení. Až odsud vyšíbuje, asi si ještě před spaním dá studenou sprchu.
„S tím tvým pohledem,“ řekla Ginny.
„Nelíbí se ti snad?“ soustředil se znovu na své divadélko.
Ginny chvíli neodpovídala. „Právě, že líbí,“ řekla nakonec a i v tomhle světle bylo vidět, že mírně zrudla.
Harryho to vyvedlo z míry. Tušil sice, že se jí líbí (hlavně když byli mladší, to bylo dost evidentní), ale že by to takhle otevřeně přiznala, to nečekal. Navíc to byl zvláštní nový pocit. Ale rozhodně příjemný.
Byla to ovšem právě ta poslední věta, která Harrymu sebrala v jeho hře vítr z plachet. Najednou vůbec nevěděl co říct dál.
„Hem… no… díky…“ vydal ze sebe. Nejprve ji de facto balíš, a když ti řekne, že ji rajcuje tvůj pohled, tak najednou nevíš, co říct? Co ty jsi za kluka?
„Jo…“ reagovala Ginny. „Já jsem s tebou, ale chtěla mluvit o něčem jiném,“ konstatovala.
„Vážně? Ne o nás dvou?“ předstíral překvapení Harry, když znovu našel ztracenou půdu pod nohama.
„Ne,“ potvrdila Ginny. „Jde o tebe, Rona, Hermionu a Ashley.“
„Nevrátíme se raději k původnímu tématu?“ navrhl Harry nevině, po několika sekundách ticha.
„Ne,“ zamítla to rezolutně Ginny. „Ty už jsi vypil ten lektvar?“ zeptala se potichu.
„A pokud ano?“
„Tak jsi nejspíš největší pitomec pod sluncem,“ reagovala Ginny. „Tak co udělal jsi to?“
„Jo… ale jako pitomec si nepřipadám,“ odpověděl Harry pevně.
pevně.
„Ale jsi,“ řekla Ginny tiše s přimhouřenými oči. „Uvědomuješ si vůbec, co jsi provedl?“ vyjela na něj pak tak hlasitě, až mírně nadskočil.
„Uvědomuji si to a věř mi, že to nebylo lehké rozhodnutí, ale takhle mám větší šanci Voldemorta porazit,“ prohlásil Harry a teď pro změnu nadskočila Ginny.
Vzápětí si povzdechla a bylo na ní vidět, jak hledá další argumenty. „Nakonec to může být úplně jedno. Ty-víš-kdo se nemusí vůbec dovědět, že už se s námi nepřátelíš, takže to stejně nakonec může skončit únosem někoho z nás,“ zpochybňovala efekt Ginny.
„Voldemort se to určitě dozví. Pokud se skutečně uchýlí k podobné lsti, určitě si nejprve zjistí, kdo bude nejlepší cíl. Pokud mu ovšem bude řečeno, že se s nikým nepřátelím, může od plánu upustit. A pokud by ho i přes to provedl – já bych mu alespoň nevletěl do pasti,“ vysvětlil Harry.
„Takže to vlastně není pro naši ochranu,“ vydedukovala Ginny. „Je to kvůli tvé pomstě, abys bez výčitek svědomí mohl obětovat naše životy za JEHO smrt,“ obvinila ho.
„To není pravda,“ bránil se Harry. „Je to pro vyšší dobro. Pokud kvůli tomu budu muset obětovat život někoho z vás… je mi líto.“
„To si dě…“ zasekla se v polovině věty. „Ne,“ řekla pomalu, „to nejsi ty. To z tebe mluví ten lektvar. Harry, kterého znám by nikdy nic takového neřekl. Nikdy by se nesmířil s tím, že musí někoho obětovat,“ prohlásila Ginny.
Harry chvilku přemýšlel nad odpovědí. „Máš pravdu,“ přikývl. „Harry, kterého jsi ZNALA,“ dal úmyslně důraz na minulý čas, „by nikdy nikoho z vás takhle neobětoval. Ale také by nikdy neporazil Voldemorta. Teď mám alespoň nějakou šanci,“ vysvětlil Harry tvrdě.
„Harry…“ řekla bolestně. „Co jsi to provedl? Proč musíš zrovna ty bojovat s NÍM?“
„Protože pokud si tuhle otázku položí každý, nikdo nebude nikdy s Voldemortem bojovat a protože s ním mám nevyřízené účty, takže možná trochu i ta pomsta,“ připustil Harry. „A taky protože nedokážu jen tak přihlížet,“ dodal ještě.
„Vždyť máme ministerstvo… máme bystrozory,“ namítala Ginny.
Harry se ledově rozesmál. Ani nevěděl, že něco takového dokáže. Všiml si, že se Ginny trochu polekala. To jsem až tak hrůzostrašný? Ušklíbl se pro sebe. „Ano, to máme a podívej se, co dělají. Nejenom že nebojují, oni je dokonce ještě vlastně podporují, protože vedou právní válku s Fénixovým řádem. Takže kdo vlastně s Voldemortem bojuje? Obyčejní lidé. A já chci také bojovat. Chci ho porazit a udělám proto cokoli!“ řekl skálopevně.
„Tohle není správné Harry,“ kroutila hlavou Ginny.
„Je to pro vyšší dobro. Samozřejmě že to je správné,“ odporoval Harry sebejistě.
Ginny na něj chvilku nešťastně koukala, pak se beze slova zvedla a zamířila ke dveřím. Otevřela je a chtěl odejít, pak se ale ještě otočila. „Ty už nejsi Harry, tys ho zabil,“ řekla tvrdě bez náznaku emocí a odešla.
Harry tedy v místnosti osaměl.
Přepadli ho opět pochyby. Je to opravdu to nejlepší, co mohl udělat? Neměl se na to raději vykašlat? Co když se to později ukáže jako chyba? Teď už je to ale nejspíš jedno. Už to nejde vrátit. Lektvar ho změnil a snad je to i dobře.
Harry měl poslední noc před svým odjezdem velmi neklidné spaní. Celou noc se mu zdáli špatné sny, ale ten nejhorší přišel až nakonec.
„Proč jsi to udělal? To ti na mě vůbec nezáleží?“ vyčítala mu Hermiona.
„Právě protože mi na tobě záleží jsem to udělal,“ vysvětlil Harry.
„Tobě na mně záleží… To je sice hezké, ale mě na tobě záleží také. Vůbec tě nenapadlo, že tě mám taky ráda? A že chci, abychom byli spolu? Vážně jsi musel zničit tak nádherný cit? Proč vlastně bojuješ? Většina z nás bojuje proti Voldemortovi za lásku. Aby uchránili lásku před nenávistí. Ale ty jsi lásku v sobě zahubil!“ obvinila ho Hermiona.
Harryho polil studený pot. Měla absolutní pravdu. Aby ochránil lásku, zahubil ji v sobě, ale jaký má pro něj smysl bojovat za něco, co v sobě zahubil? Možná prostě protože chce aby Hermiona a všichni jeho přátelé mohli cítit lásku. Ale bude v něm tahle touha žít nadále? Pokud přijde o schopnost mít rád, co ho bude nutit bojovat za lásku a za to aby ji mohli cítit lidé okolo něj, pokud on sám k nim náklonnost cítit nebude? Proč by za ni tedy měl bojovat? Za lásku, kterou sám už nikdy nebude cítit? Za lásku, kterou Voldemort považuje za zbytečnou? Za lásku, kterou Harry nyní učinil zbytečnou i pro sebe?
Komentáře
Přehled komentářů
Hodně dobrá povídka, zase po dlouhý době něco co se dá číst :) jen tak dál! :) jen bych měl takovou menší otázečku..... kdy bude další kapitola? :D
Re: -,-
(pavlas2, 23. 11. 2010 15:59)16. kapitola je téměř hotova, do konce týdne určitě.
Re: Re: -,-
(Katren, 25. 11. 2010 13:02)
Tesim se :)
Jinak
mi odepsal Andy a psal ze nema cas, takze se psani nevenuje tak, jak by chtel
...
(Zdeňka, 9. 11. 2010 18:48)Je to opravdu dokonalá povídka! ♥ ;) Akorát je smutný, jak se Harry oddělil od všech svých přátel :(. Jinak je to prostě úžasný!! Nemůžu se dočkat pokračování ;) :).
...
(Zdeňka, 9. 11. 2010 18:46)Je to opravdu dokonalá povídka! ♥ ;) Akorát je smutný, jak se Harry oddělil od všech svých přátel :(. Jinak je to prostě úžasný!! Nemůžu se dočkat pokračování ;) :).
:-)
(Katren, 1. 11. 2010 11:00)
Tak jo, tak to napisu podruhy, jestli budou ode mne dva komenty, tak se omlouvam.
V momentu, kdy si povidal s Ginny jsem se bavilo a to i presto,ze ji nemam rada :D Na druhou stranu Hermiona reakce... no nevim, prislo mi, ze se vzdala prilis brzo, ale v kdyz se nad tim zamyslim, tak mozna, ze to jejich propojeni... Kazdopadne je to tvuj pribeh ;)
Re: :-)
(pavlas2, 3. 11. 2010 21:55)No jo, něco na tom asi bude, vzdala to dost rychle. Uvidíme, možná se ještě k něčemu odhodlá :-D
Re: Re: :-)
(Katren, 3. 11. 2010 22:52)Omlouvám se za chyby a že jsem psala bez interpunkce, ale bylo to z mobilu a zrovna jsme museli řešit nějaké statistické funkce na kalkulačce. Je to pěkně na prd :( stejně už si zas nepamatuju, jak se to dělá :D
dobrý...
(Mája, 29. 10. 2010 0:30)
Tak ti mám najednou z toho všeho pocit, že ten lektvar je čistě sugestivní záležitost. Nic takového jako zničit city neumí, Harry je v sobě ubíjí úplně sám :-) Doufám proto, že přijde zase brzy k rozumu, protože Moody rozhodně nemá pravdu. Je to Pošuk - všichni ostatní vědí že láska je důležitá.
Pěkná kapitolka, ale už se těším na další a doufám, že už přivedeš toho troubu Harryho k rozumu a zpátky k lásce :-)))
Re: dobrý...
(pavlas2, 3. 11. 2010 21:52)Harry je přesvědčený, že k porážce Voldemorta mu může pomoci, že bude bez citů. Hodně věcí tedy skutečně vyšlo z jeho osobní motivace a ne z lektvaru. Nicméně kdo ví, jak to bude dál? Přiznám se, že ani já si nejsem zcela jist, jak to nakonec dopadne. Je to plně v rukou Harryho a jeho přátel :-D
-,-
(Ice, 23. 11. 2010 14:09)