14. kapitola-Ve dvou se to lépe táhne
20. 9. 2010
A/N Za beta-read děkuju elesse.
Po bradavických pozemcích se proháněl podzimní vítr, který stromům kradl zbývající pestře obarvené pozůstatky léta. Proháněla se tu ovšem i dvojice studentů.
Harry rychle běžel kolem jezera za Hermionou. Měla před ním asi sto metrový náskok, ale i přesto ji měl prakticky stále na dohled. Jen když cesta mizela za stromy, které na téhle straně jezera byly, ji vždy na okamžik ztratil.
Harrymu by vzdálenost od jezera k hradu nedělala žádný problém, kdyby Hermiona nenasadila tak zuřivé tempo. Nechápal, co ji takovému zběsilému úprku vedlo. Přece ten dopis počkal už tři týdny, tak by snad počkal i těch dalších pár minut, které by ztratila pomalejším tempem. Nicméně se mu nedostalo možnosti předložit Hermioně tento argument a tak musel absolvovat tento sprint.
Když doběhl až ke hradu, Hermiona už byla kdesi v bradavických chodbách a Harry si nebyl jistý, kam že to běžela. Určitě ale věděl to, že půjde požádat o pomoc Brumbála.
Celý uřícený zamířil o něco klidnějším tempem směrem k ředitelně. I tak se po něm studenti, které míjel, zvědavě ohlíželi. Pár se jich i smálo, což Harry úplně nechápal.
„Kokosové řezy,“ vybafl na chrliče chránícího vstup do ředitelny. Chrlič odskočil, Harry se nechal vyvézt po schodech a zaklepal na dveře. Stále se ještě vydýchával, ze svého běhu a čelo měl orosené potem.
„Dále,“ ozval se Brumbálův hlas. Harry otevřel dveře a vešel.
„Harry, rád tě vidím,“ pozdravil ho Brumbál. „Něco tě vyděsilo?“ nadzvedl obočí. Hermiona v místnosti nebyla. Zřejmě nejdřív běžela pro dopis.
„Ne, proč?“ reagoval Harry.
„Protože ti vlasy vstávají hrůzou na hlavě,“ odpověděl Brumbál s úsměvem a Harry si přejel rukou po zježených vlasech a trochu si je zahladil. Asi už tušil, co rozesmávalo studenty, které potkal.
„Ne, teď vážně. Vypadáš jako bys sem běžel, takže to muselo být důležité,“ řekl Brumbál a pokynul mu k jednomu z křesel stojícím před stolem.
„Jde o Hermionu, pane,“ odvětil Harry a posadil se. Brumbál se na něj tázavě podíval a Harry mu vysvětlil, proč že to sem běžel jako splašený. Než mohl Brumbál na Harryho vyprávění nějak zareagovat, někdo zabušil na dveře a vtrhl dovnitř.
„Pane profesore, musím s vámi o něčem mluvit!“ vyhrkla Hermiona a doklopýtala až k Brumbálovu stolu.
„Já už o té záležitosti s dopisem vím, Hermiono. Harry mě informoval,“ zarazil ji Brumbál a kývl hlavou k Harrymu. Hermiona na Harrym spočinula překvapeným pohledem, jakoby si teprve teď všimla, že je tu také.
„Mohu?“ natáhl Brumbál ruku směrem k dopisu, který Hermiona třímala v ruce. Hermiona mu ho mírně roztřesenou rukou podala.
Brumbál si jej chvíli pečlivě prohlížel a ohmatával ze všech stran. Pak vytáhl hůlku a začal jí kroužit podivné obrazce a klepat na dopis. Harry přestal pozorovat Brumbála a místo toho se zaměřil na Hermionu. Snažil se vyčíst, jak se asi cítí. Bylo na ní vidět, že je velice nervózní. Nedivil se jí, ani on se necítil nijak klidně. Měl o ni strach. Nebylo to nic podivného, že za těchto podobných okolností měl o svou kamarádku strach, ale nemohl se zbavit pocitu, že je něco jinak. Ten pocit se ještě zesílil, když se jeho oči střetly s jejími. Už dříve měl o Hermionu strach, ale tohle bylo prostě zvláštní.
„Není nijak prokletý,“ prohlásil Brumbál po pečlivém přezkoumání. „Je jen dobře zabezpečený. Můžete ho otevřít,“ ubezpečil ji Brumbál a podal jí dopis.
Hermiona si ho roztřesenou rukou opět převzala a pomalu rozlepila obálku. Její obličej se z nervózního změnil na vyjevený a vzápětí na vystrašený. Pak ztěžka dosedla na druhé křeslo. Harry k ní naklonil hlavu, aby jí mohl číst přes rameno, ale zjistil, že pergamen je prázdný. Alespoň pro něj tedy byl.
„Hermiono, co je v tom dopise?“ oslovil ji Harry, zatímco Brumbál ji v tichosti pozoroval a zřejmě chtěl počkat až se k přeříkání dopisu rozhodne sama. Hermiona neodpověděla, jen k němu napřáhla ruku s dopisem.
„Já ho nedokážu přečíst, asi je chráněný proti lidem, jimž nebyl adresován,“ zavrtěl hlavou Harry. Hermiona ruku stáhla a začala mírně roztřeseným hlasem číst.
„Vážená slečno Grangerová. Moji zvědové vás na můj příkaz pečlivě sledují již od začátku září a na základě získaných poznatků vám nyní mohu nabídnout následující obchod. Vy mi pomůžete odstranit z cesty Brumbála a Pottera a pak se stanete mým učedníkem. Vaší odměnou bude moc, kterou získáte po ovládnutí magie, jejíž taje vás naučím. S touhou po ovládnutí kouzel, kterou bezesporu máte, je spojena touha po moci. Na straně Brumbála, budete neustále pouze v Potterově stínu. Nabídka, kterou vám dávám je časově omezena. Chci vás také upozornit, že je již připraven standardní verbovací dopis pro vás. Tuto nabídku můžete odmítnout, ale pokud se necháte zverbovat klasickým způsobem, přijdete o všechny výsady, které byste přijmutím mé nabídky měla. Samozřejmě můžete odmítnout i po obdržení standardního verbovacího dopisu, ale pak budete muset počítat s následky. Pán všeho Zla, Lord Voldemort.“
Harry vyjeveně zíral na dopis, který Hermiona dosud držela v ruce. Měl podezření, že zírají i všechny portréty ředitelů. Jen Brumbál se nezdál nijak vyvedený z míry.
„To se dalo čekat,“ prohlásil Brumbál.
„Vážně?“ nadzvedl Harry obočí.
„Jistě,“ přikývl Brumbál. „Voldemort má momentálně nedostatek lidí. O mocnějších kouzelnících ani nemluvě. Musel se dozvědět o Hermioniných výsledcích v Bradavicích a toho přimělo napsat tento dopis.“
„Takže ze všech kouzelníků na světě, které mohl učinit svým učedníkem, si vybral právě Hermionu,“ konstatoval Harry zamyšleně.
„Určitě v tom hraje roli i možnost zasadit nám dvěma smrtelný úder a o určitých lidech věděl, že se k němu nikdy nepřidají,“ přikývl Brumbál.
„Dobře…“ řekl pomalu Harry. „Ale jak to, že nás chce teď zabít takhle na dálku? Ještě nedávno měl plnou pusu řečí o férovém souboji a teď…?“ nechápal Harry.
„U mě už od toho upustil dávno a teď když si uvědomil, že také znamenáš hrozbu, to udělal i u tebe. Čestný souboj je sice hezká věc, ale pokud cítí, že nemá navrch, uchýlí se i k vychytralejším metodám.“
Voldemort to možná zkoušel vychytrale, ale zároveň dost naivně. Hermiona, že by ho zradila? Hloupost! To spíš uvěří, že Země je placatá.
„Zajímalo by mě, kdy přijde ten standardní verbovací dopis,“ ozvala se Hermiona.
„Může to být kdykoli,“ reagoval Brumbál. „Možná s tím bude čekat, dokud nebudeš dospělá, nebo dokud nesložíš OVCE či alespoň NKÚ.“
„Standardní verbovací dopis – to skoro zní, jakoby se chystal verbovat nějak hromadně,“ nadhodil Harry.
„To se asi nejspíše chystá. Jak jsem řekl, má hodně málo lidí, ne více než dvacet. Ale jak moc hromadně se chystá verbovat, zatím nevíme. Mohou to být desítky, ale možná i stovky a ne všichni budou studenti,“ řekl Brumbál.
„Stovky smrtijedů?“ zděsil se Harry.
„Ano, proto se prvním bojům říkalo válka, kdyby měl jen pár smrtijedů, byl by pouze zločinec,“ vysvětlil Brumbál.
„Voldemort píše o následcích, která přijdou, pokud se odmítnu nechat naverbovat,“ upozornila Hermiona, zatímco se Harry vyrovnával s představou několika set smrtijedů.
„Ano,“ přikývl Brumbál. „Budeme muset schovat tvou rodinu, Hermiono. Je možné, že by se na nich mohl chtít pomstít za tvé odmítnutí.“
„Ale to zatím není nutné, že? Mám tím na mysli, že Voldemort ten standardní verbovací dopis ještě neposlal, takže zatím nejsou v nebezpečí,“ řekla Hermiona.
Harry nadzvedl obočí. „Takže to chceš risknout?“
„Ne, ale… já jen nechci, aby se někde kvůli mně museli schovávat,“ vysvětlila Hermiona a Harry spolkl poznámku, že to je vlastně i kvůli němu.
„To je v pořádku. Není důvod domnívat se, že Voldemort nechá zabít tvé rodiče už teď, když předtím napsal, že tak učiní až později,“ ujistil ji Brumbál.
„Vážně?“ zeptal se Harry sarkasticky. „A co třeba důvod, že je to patologický lhář a manipulant?“ namítl Harry.
„Nemá důvod lhát. Kdyby jí chtěl donutit pod touto hrozbou přijmout jeho nabídku, vyhrožoval by jí tím. Hermiona je mu užitečnější na jeho straně než mrtvá. On jen hledá nějaké vhodné následovníky a těm talentovanějším z nich chce vypomoci k získání moci,“vysvětlil Brumbál.
Harry přikývl. Dlouhou dobu se někde skrývat není příjemné. Není nutné to Hermioniným rodičům ještě prodlužovat.
„Hermiono,“ oslovil ji ještě jednou Brumbál. „Jakmile dostaneš ten standardní verbovací dopis, okamžitě mě informuj a společně necháme tvé rodiče zmizet na bezpečné místo.“
Hermiona přikývla.
„Nyní bych, pokud by vám to nevadilo, potřeboval dokončit jistý osobní dopis,“ řekl Brumbál.
„Jistě, pane profesore,“ přikývl Harry, oba rozloučili a zamířili pryč.
„Komu asi může Brumbál psát osobní dopis?“ nadhodil Harry, aby přivedl Hermionu na jiné myšlenky.
Zřejmě se mu to podařilo, protože se Hermionin výraz změnil z vážného na úsměv. „Možná své milence,“ nadhodila.
Harry moc dobře věděl, že Ron, Ashley a Ginny budou chtít vysvětlení a tak se večer zavřeli do chlapecké ložnice pátého ročníku a Hermiona zajistila místnost proti odposlouchávání.
„Jestli tomu dobře rozumím, tak Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit chce verbovat studenty a udělat z nich smrtijedy?“ ujišťovala se Ginny.
„Správně,“ potvrdil Harry.
„Už teď se jeví spousta studentů nepřátelsky a málem tu došlo ke konfliktu, nechci vidět, jak to dopadne, až tu budeme mít smrtijedy,“ konstatovala Ashley.
„Já bych neřekl, že se to zhorší,“ mínil Harry. „Pochybuji, že budou svou loajalitu k Voldemortovi dávat nějak najevo, dokud je ředitelem Brumbál,“ dodal a Ron s Ginny sebou trhli.
„Taky si myslím,“ souhlasila Hermiona. „Ale to neznamená, že se tě nepokusí nenápadně odstranit.“
„To, co chtěl po tobě, možná bude chtít i po ostatních,“ pokýval hlavou Ron.
„To ovšem nehrozí v nejbližší době,“ vmísil se Harry. „Zatím ještě v Bradavicích nikoho nemá,“ prohlásil.
„Nemá? Vždyť říkal, že mě jeho zvědové sledují,“ namítla Hermiona.
„Myslíš, že tě sledují v Bradavicích? Já to spíš pochopil tak, že někdo sleduje tvůj prospěch a to mohl dělat klidně Snape,“ vysvětlil Harry.
„Snad to byl Snape, nebylo by dobré mít tady už teď špehy,“ řekla Ginny. Všichni hleděli do tmy za okny a uvažovali, jestli právě teď někdo na koštěti nenaslouchá pod okny jejich rozhovoru.
„Prošvihla jsi pořádnou příležitost, Hermiono,“ protrhl ticho Ron. „Kdo jiný by tě mohl naučit více než samotný Pán zla?“
Hermiona mu věnovala chladný pohled. „O vědomosti za cenu životů Harryho a Brumbála nestojím,“ prohlásila. „A ani o černou magii, kterou by mě dozajista učil, nemám zájem.“
„Máš pravdu, černé magii je opravdu lepší se vyhnout,“ přikývla Ashley.
„Právě naopak. Čím více o ní budeme vědět, tím lépe se jí můžeme bránit. Potřebujeme se o ní dozvědět co nejvíc,“ prohlásil Harry. Všichni se na něj podívali jako na blázna.
„Harry, je to černá magie!“ řekl potichu Ron. „Je špatná.“
„Co je špatné na černé magii namířené proti mocnostem zla?“ zeptal se Harry.
„Mluvíš už jako Moody,“ zamračila se Hermiona.
„Ne jenom to. On se už i chová jako Moody. Co třeba ten Morrison? Toho napadl úplně stejně, jako Moody napadal mudly, o kterých si myslel, že ho přišli přepadnout,“ nenechal Harryho reagovat Ron.
„A ty se mu divíš? Vždyť toho zažil tolik, že trocha opatrnosti se mu nedá vyčítat,“ dostal se nakonec ke slovu Harry.
„To není opatrnost. To je paranoia,“ přidala se Ginny. „Moody to vážně přehání. A ty už asi taky.“
„Já myslím, že ne. Pokud budu takhle opatrný i nadále, tak možná přežiju, není na tom nic paranoidního,“ prohlásil Harry. Ještě loni by nejspíš v takovéhle situaci začal přemýšlet, jestli to vážně není jen paranoia, ale nyní věděl, že opatrnosti není nikdy nazbyt.
„Tak s tímhle přístupem se ti za chvíli bude říkat Pošuk Potter,“ zakroutil hlavou Ron.
Zelená. Všude samá zelená. Dokonce i obloha se zdála mít zelenou barvu. Ne smaragd jako jeho oči. Ale ta ošklivá tekutina. Harry si s hrůzou uvědomil, že plave v obrovském jezeře z té zelené tekutiny.
Rozhlédl se, zatímco nohama šlapal ‘vodu’. Nikde nebyl vidět žádný břeh.
Nemá šanci, utopí se tu. Kapalina byla hustší než voda a dřív už jen z toho, že by se jí měl dotknout, dostával husí kůži. Nyní jeho absolutní znechucení soupeřilo se stupňující se panikou. Co si jen počne? Myslel si, že hůř už být nemůže, ale v tom ho něco popadlo za nohu a stáhlo pod hladinu.
Začaly ho pálit oči, které nestihl zavřít a sotva stačil ovládnout instinkt, který mu velel zalapat po dechu. Chtěl se ohnat po zvířeti, které drželo jeho nohu v zubech a táhlo ho stále hlouběji, ale už to nestihl. Zjistil totiž, že leží ve své posteli v ložnici.
Byl to jen další zlý sen. Další velmi reálný zlý sen. Cítil se, jakoby skutečně před chvilkou byl vtažen pod hladinu zelené tekutiny. Srdce mu prudce bušilo a dech měl také zrychlený, jakoby opravdu tělo potřebovalo pořádně okysličit po přerušení dodávky vzduchu.
Za okny byla stále ještě tma a hodinky ukazovaly tři čtvrtě na pět.
Další dvě hodiny, strávil Harry v posteli přemítáním nad budoucností a možných důsledcích. Opět dospěl až k Lektvaru nulového citu. I když se mu o tom nechtělo přemýšlet, na spánek už neměl ani pomyšlení. Po takovém snu byla obava z jeho opakování příliš velká.
Když se blížila sedmá, zaslechl Harry od Ronovy postele šramocení. Chvilku trvalo, než mu došlo, že tým určitě nepřestal s ranním tréninkem během jeho absence. Harry vstal z postele a začal se převlékat. Ron mezitím již oblečený na běh přešel k jeho posteli.
„Takže s námi už dnes jdeš běhat?“ zeptal se ho potichu.
„Jasně,“ odvětil Harry. „Potřebuji se dostat zpět do formy.“
Ron přikývl a sešel do společenské místnosti. Harry ho o minutku později následoval. Jakmile vešel do místnosti, naskytl se mu pohled na jeho tým a Hermionu v mikinách a teplácích.
„Trošku blázen ne?“ ušklíbl se Fred a mávl rukou k Harryho kraťasům.
„Trocha chladna na nohy mi při běhání nevadí, alespoň se tolik nezpotím,“ vysvětlil Harry.
Společně pak sešli do vstupní síně a vydali se vstříc podzimnímu chladnému vzdoušku. Obloha byla zatažená a hrozila protržením. Harry si vzpomněl na včerejší hodinu péče o kouzelné tvory. Odehrála se za stálého drobného deště. Nebylo to nic hrozného, ale vzhledem k chladu ani nic příjemného. Byl velmi rád, že je dnes sobota. Hagrid byl občas pro svou práci tak nadšený, že na nějakou průtrž mračen či dokonce bouřku, nebral ohledy.
Jakmile vyšli ven, minuli se s Angelinou LeClairovou, která již mířila k hradu. Harry radši nepřemýšlel, v kolik musela vstávat, aby si už stihla své kolečko odbít.
Nebyl si jistý, kdo udával tempo, když byl mimo, nejspíš Ron jakožto trenér. Ale Harry si chtěl udržet trošku autority a tak se rozhodl ranní tréninky vést sám. Po drobném protažení vyzval své spoluhráče, aby jej následovali.
Nasadil obvyklé tempo, ale i přes to cítil, jak se na něm projevila dlouhá doba v posteli. Pomocí kouzel se sice dala udržet určitá fyzická kondice i v bezvědomí, takže na tom nebyl tak špatně, jak by byl mudla, ale věděl, že mu bude pár dní trvat, než se znovu dostane do formy.
Po obvyklém kolečku pak nechal své spoluhráče odejít a sám pozoroval východ slunce. Tedy alespoň si myslel, že sám.
„Hezké, že?“ ozvalo se náhle a Harry nadskočil. Pohlédl směrem, odkud dívčí hlas zaslechl a spatřil tam Angelinu LeClairovou opřenou o zeď hradu.
„Co tu děláš?“ zeptal se Harry a přešel k ní blíž.
„To samé co ty,“ odvětila. „Kochám se výhledem, dokud můžu.“
„Dokud můžeš?“ nechápal Harry a opřel se vedle ní.
„Jistě, kdo ví, jak to bude, až se mě Pán Zla pokusí naverbovat? Možná to i přes Brumbálovu pomoc nepřežiji,“ odpověděla Angelina.
„Na to nemysli, uvidíš, bude to dobré,“ uklidňoval Harry ji i sám sebe, protože moc dobře věděl, že jejich budoucnost je značně nejistá.
Drobně se na něj usmála. Chvilku se spolu kochali tím pohledem, ale pak se Harry napřímil.
„Musím se jít převléct, nebo se nachladím. Měj se,“ řekl.
„Ty taky,“ odvětila a stále pozorovala slunce.
Harry se snažil udržet si nadhled. Bylo dost dobře možné, že on i jeho přátelé v boji zahynou, ale snažil se na takovou věc nemyslet. Doufal, že se to podaří i Angelině, aby nebyla v depresi. Dokud je naděje, je zbytečné utápět se ve smutku a často platilo i že dokud člověk vidí naději, je naděje. Harry se toho hodlal držet. Snad mu to pomůže v boji.
„Kde jsi byl takovou dobu?“ ptala se Hermiona, vedle které se posadil. Nikdo další z jeho přátel ve Velké síni už nebyl.
„Jen jsem se díval na východ slunce,“ odvětil Harry.
Hermiona ho sjela překvapeným pohledem. „Východ slunce? To by se skoro dalo označit za romantickou situaci, jen ti tam chyběla společnice, co?
„No vlastně nechyběla,“ reagoval Harry.
„Ne?“ zeptala se udiveně Hermiona. Harryho náhle zaplavil hořký pocit, i když vůbec nevěděl z čeho.
„Byl jsem tam s Angelinou LeClairovou,“ vysvětlil Harry a v tu samou chvíli pocítil bodnutí u srdce.
„A… ehm… co říkala?“
„Jen že má strach, však víš z čeho,“ řekl Harry.
„Jo, vím,“ přikývla Hermiona. „A to je všechno?“
„Jo, proč tě to tak zajímá?“ zeptal se a teď ho pro změnu zaplavila úleva.
„Jen tak,“ odvětila Hermiona. Harry zatím přemýšlel, jestli se z něho pomalu nestává nějaký cvok. Takovéhle pocity v době, kdy byly absolutně mimo situaci, to přece nebylo normální.
Harry s Hermionou hodlali dopoledne vypracovat domácí úkoly a odpoledne jít do ředitelny znovu trošku pohnout s překladem kupředu. Tento plán jim zhatila jedna prvňačka, která přišla kolem desáté.
„Profesor Snape chce, abys za ním okamžitě přišel do jeho kabinetu,“ řeklo mu rudé děvčátko a stydlivě se vzdálilo.
Harry pohlédl na Hermionu, která ještě před chvilkou drbala Křivonožku za ušima, zatímco si četla v učenici obrany proti černé magii. Nyní na něj ovšem přísně zahlížela. „Co jsi zase vyved?“
„Já nic, mami, přísahám,“ odpověděl Harry a zvedl ruce v obraném gestu. Nechal Hermionu protočit oči v sloup a zamířil otvorem za buclatou dámou pryč.
Jakmile sešel po schodech do sklepení, ovál ho chladný průvan a Harry se oklepal zimou. Teď litoval, že si neskočil do ložnice pro plášť.
Když stanul před Snapeovým kabinetem, který byl hned vedle učebny lektvarů, okamžitě zaklepal.
„Vstupte,“ ozval se Snapeův ledový hlas.
Harry vzal za studenou kovovou kliku a otevřel s myšlenkou, že taková zima je tu kvůli Snapeovi a tomu všemu chladu, který z něj číší.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane?“ zeptal se Harry, jakmile vešel.
„Já ne,“ odpověděl Snape, který seděl za stolem a zřejmě právě opravoval nějaké práce studentů. Kabinet byl potemnělý, ale bylo tam větší teplo než na chodbách. Zřejmě díky kouzlu. Relativně malá místnost se zdmi ověšenými poličkami, na kterých byli nejrůznější (a občas i velice nechutné) přísady do lektvarů. Byl tu také pracovní stůl pro přípravu lektvarů a ještě nějaké dveře vedoucí zřejmě do Snapeových soukromých místností.
Harry se zatvářil zmateně. O vteřinu později zaslechl kroky na chodbě. Otočil se a zjistil, že hledí přímo do modrých očí Albuse Brumbála.
„To já jsem chtěl, abys přišel,“ usmál se Brumbál a zavřel dveře. „Tak Severusi, co jsi zjistil?“ zeptal se Brumbál.
Snape přejel Harry zlobným pohledem, jakoby chtěl dát najevo, že on s jeho přítomností nesouhlasí, vstal a přešel ke dveřím v zadní části kabinetu a prošel jimi. Brumbál Harryho do nich také popostrčil, ač se Harrymu příliš nelíbilo lezení do soukromí obávaného učitele lektvarů.
Ocitl se v jakési předsíni, ze které vedly čtvery dveře. Brumbál ho opět popostrčil do dveří, které před chvilkou otevřel Snape.
Tato místnost byla obdélníková s podlahou mírně sklopenou od zdí do středu, kde se nacházel odtok vedoucí někam do země. Nad ním stál hranatý stůl a kolem zdí police s různými nástroji a znovu spousty přísad do lektvarů. V téhle místnosti Snape zřejmě dělá věci, které nemají být známy každému, kdo navštíví jeho kabinet. Asi by se dala nazvat skrytou laboratoří, nebo možná pitevnou.
Na stole totiž leželo tělo onoho mrtvého jednorožce s useknutými nohami. Ty byly položené hned vedle. Harry se snažil moc nevnímat, jak nechutné mu to připadá, ale bylo to těžké.
Snape došel k jedné polici a zvedl nějakou sklenici uzavřenou víčkem. Teprve když se k němu a k Brumbálovi otočil čelem, mohl Harry spatřit, že uvnitř bylo pár mililitrů té zelené tekutiny.
Neměl z ní dobrý pocit už v lese a noční můry mu oblíbenost tohoto nevábného sajrajtu nijak nezvýšily. Jediné štěstí bylo, že tekutina byla v uzavřené sklenici a tak se po místnosti nemohl linout její zápach.
„Mrtvola jednorožce vykazuje známky značného poškození. V těle byly nalezeny kulky, které jednorožce usmrtily. To znamená, že v době, kdy mu byla odňata hlava, již byl po smrti. Nenašel jsem žádnou krev, místo ní byla v žilách tvora tato zvláštní tekutina. Po jejím rozboru jsem nedokázal identifikovat žádnou její složku. Jediné, co můžu s jistotou říct je, že byla magicky vyvolána za pomoci pokročilé černé magie a pravděpodobně díky ní dokázal jednorožec znovu ožít.“
„Přesně to jsem čekal,“ prohlásil Brumbál, zatímco Harryho mozek teprve vyhodnocoval všechny informace.
„Možná byste nám mohl konečně sdělit váš názor,“ navrhl chladně Snape po chvilce ticha. Harryho potěšilo, že ani Snape stále nechápe o co jde.
„Když zaútočili kentauři na Prasinky, hned jsem věděl, že to nebylo z jejich vlastní vůle,“ začal Brumbál. „Když se bitva chýlila ke konci, pečlivě jsem si jednoho mrtvého kentaura prohlédl. Všiml jsem si stop po kulkách a společně s dojmem, že na ně nepůsobí bolest, mě to utvrdilo v domnění, že byli již dříve usmrceni a později jejich těla oživena nějakým nám neznámým kouzlem černé magie.“
„Myslel jsem, že neexistuje kouzlo, které by oživilo mrtvé,“ ozval se Harry.
„To neexistuje,“ přikývl Brumbál. „To kouzlo udělalo z jejich těl nástroje, jejich mysl ovšem zůstala mrtvá.“
„A to kouzlo působí na vše živé v okolí, proto byly společně s kentaury zasaženy stromy a jednorožec,“ doplnil Snape.
Brumbál se ovšem zatvářil váhavě. „Tady si nejsem tak docela jistý. Kouzlo pravděpodobně působí jen na mrtvé, proto byli kentauři postříleni. Jednorožec se jim pravděpodobně připletl pod nohy, tak ho také zastřelili. Ale jak to, že byly zasaženy i stromy?“
Na okamžik zavládlo ticho.
„Ty stromy v sobě měly otvory po kulkách, možná stačí, aby v sobě měli nějaký kov, a kouzlo je může ovládnout,“ zauvažoval Harry.
„To je hloupost. Takové pravidlo pro účinek kouzla by bylo zcela ojedinělé a nechápu, co by kov změnil na účinku kouzla. Navíc ty díry po kulkách neměly úplně všechny stromy, co byly to zhoubou nakaženy,“ smetl jeho návrh ze stolu Snape, ovšem tentokrát vynechal ve svém hlase chlad. Zřejmě byl příliš zabraný do myšlenek, než aby si dělal starosti s tím, že z Harryho pro jednou neudělá totálního pitomce.
„Myslíte, že to byl Pán zla?“ zeptal se Snape Brumbála.
„Nezbývá než doufat, že ano,“ odpověděl Brumbál.
„Doufat?“ podivil se Harry.
„Jistě, protože pokud to byl někdo jiný, pak máme dalšího nepřítele,“ vysvětlil Brumbál.
„Ale proč by používal ruské samopaly, když stačila obyčejná kedavra?“ nechápal Harry.
„Možná to byl jen klamný tah, aby s ním útok nebyl spojován, nebo to oživovací kouzlo lze použít jen na živočichy, kteří nebyli zabiti kouzlem,“ reagoval Brumbál.
„…nebo to byl někdo jiný,“ dodal Snape a Brumbál zachmuřeně přikývl.
„Vlastně tedy nevíme téměř nic,“ řekl Brumbál.
Chvíli bylo ticho, pak se Brumbál otočil na Harryho. „Harry, tyhle informace jsou velmi tajné, nesmíš s nikým je probírat, rozumíš?“
„Ano, pane,“ přikývl po drobném zaváhání Harry.
„Mohl bys nás nyní nechat na chvilku o samotě? Musím se Severusem ještě něco probrat,“ řekl Brumbál a Harrymu bylo jasné, že nyní se bude mluvit o něčem, co nemá vědět ani on.
Když se Harry vrátil do společenské místnosti, Hermiona k němu napjatě vzhlédla. Nikdo jiný z jeho přátel tu nebyl. Zřejmě měli v sobotu dopoledne jiné věci na práci, než je vypracovávání domácích úkolů. Harry se okamžitě posadil do křesla vedle Hermiony. Ta ho stále pozorovala s dychtivým výrazem.
„Tak co?“ zeptala se, když se Harry neměl k tomu, aby začal.
Harry si stále nebyl zcela jist, jestli porušení slibu mlčenlivosti, který Brumbálovi dal, může mít nějaké následky. Hermioně ovšem bezmezně věřil. Jako jeho kamarádka se často dostává do nebezpečí, má tedy právo znát. Povzdechl si a ukázal rukou k točitému schodišti, jež vedlo do chlapeckých ložnic.
Oba vstali a zamířili přímo ke schodišti. Minuli několik dveří, než zamířili do té, kterou obýval Harry se svými spolužáky. Posadili se na jeho postel a Harry se dal do vysvětlování.
„A proč ses tvářil tak váhavě?“ zeptala se ho, když jí vše vylíčil.
„Slíbil jsem Brumbálovi, že to nikomu neřeknu,“ vysvětlil Harry.
„Porušil jsi slib, Harry,“ pronesla Hermiona po chvilce ticha.
„Já vím,“ přikývl Harry. „Ale ty jsi moje kamarádka a hodně tím riskuješ, nemohl jsem to před tebou tajit.“
Hermiona se usmála. „Takže kvůli mně lžeš Brumbálovi,“ konstatovala.
Harry pocítil jakýsi příliv štěstí. Kde se ale vzal? „Jo,“ potvrdil, vstal a přešel ke dveřím. „Ale kvůli tobě bych lhal i bohu, pokud tedy existuje.“
Hermiona se zasmála. „Je hezké to slyšet,“ řekla, zrušila zaklínadla bránicí odposlechu a následovala Harryho, který už otevřel dveře a vyšel ven.
Harry poněkud překvapen zjistil, že o pár schodů níž stojí Levandule a Parvati. Chtěl se jich zeptat, co tu dělají, ale v tu chvíli vyšla Hermiona a upoutala tak pozornost obou dívek.
Naneštěstí si při vycházení ze dveří urovnávala tričko, takže to trochu působilo, jakoby si ho teprve teď oblékla.
Levanduli i Parvati se na tváři objevil výraz pochopení. Parvati se uraženě otočila a utíkala dolů ze schodů, div se nepřerazila. Levandule Harryho sjela obviňujícím pohledem.
„Mohls jí alespoň říct, že o ni nemáš zájem,“ vyčítala mu.
„Měl jsem jí říct, že o ní nemám zájem?“ řekl Harry nazlobeně. Kdyby nevyslechl ten rozhovor v knihovně, neměl by vůbec ponětí, o co běží a teď mu to ještě budou vyčítat? „To mám obcházet po hradě a všem dívkám jednotlivě říkat, že nemám zájem? Ona mi dala najevo, že ke mně něco cítí asi stejně jako Křivonožka,“ bránil se. „Ne promiň, to je hloupost,“ opravil se. „Křivonožka se mi alespoň tře o nohy.“
Levandule zřejmě chtěla něco odseknout, ale nakonec jen naštvaně zavrtěla hlavou a vydala se dolů. Harry se podívala na Hermionu, ta se evidentně dobře bavila.
„Chceš, aby se ti Parvati třela o nohy?“ smála se.
Odpoledne se Harry a Hermiona podle plánu vydali do ředitelny, aby pohnuli s překladem. Brumbál měl ovšem pocit, že je třeba pohnout s jinou věcí. A to jak v případě Harryho, tak v případě Hermiony.
„Legilimens!“ vykřikl a namířil hůlkou na Harryho.
K Harryho překvapení ovšem Brumbál zaútočil poloviční silou než obvykle. Neměl problém jeho útok odrazit. Brumbál se zdál také překvapený.
„Legilimens!“ zkusil to Brumbál znovu.
Harry tentokrát pocítil, větší tlak, ale znovu jej bez větších problémů odvrátil, poněkud překvapen tím, kde na to vzal síly.
Brumbál svou hůlku sklonil. „Trénoval jsi, Harry?“ zeptal se ho.
Harry jen zavrtěl hlavou.
„I s tréninkem by tvůj pokrok byl neuvěřitelný,“ konstatoval zamyšleně Brumbál.
„Nějaké možné vysvětlení?“ zeptal se Harry.
„Buď jsi obdařen obrovským talentem, který se v tobě až do dneška neprojevoval, nebo…“ nedokončil a sjel pohledem na Hermionu. Ta na něj bez nadsázky vyjeveně zírala, ale Harry na ní poznal, že ví co má Brumbál na mysli. Zvonu si vedle těch mozkových kapacit připadal jako idiot. Proč to on jediný zase nechápe?
„Nebo co?“ dožadoval se odpovědi Harry a přeskakoval pohledem z jednoho na druhého.
„Teď ty, Hermiono,“ řekl Brumbál a namířil na ni hůlkou. Hned jak přišli, řekl, že ji také bude učit nitroobranu, aby je zase nenapadlo zkoušet to samotné. Harry mírně naštván, že je ignorován, na sebe chtěl znovu upozornit, ale to už Brumbál vyřkl: „Legilimens!“
Harry náhle pocítil pokus o proniknutí do mysli. Ten útok moc dobře znal. Brumbál! Ale ten přece teď útočí na Hermionu. To nedává smysl!
Smysl nesmysl – instinkt mu velel bránit se a to také udělal. Bez větších problémů útočníka odrazil. Opět se mu zdálo, jakoby měl mnohem víc sil než dříve.
„Co to má být?“ zeptal se vyjeveně Harry. Nezdálo se, že by mu jeden z nich chtěl odpovědět. Oba vypadali zcela zmateně.
„Skoro to vypadá, jako jste byli jedna mysl ve dvou tělech,“ odpověděl nakonec Brumbál a Harrymu poklesla čelist.
„To přece není možné,“ odporovala Hermiona.
„Není, ale vše tomu nasvědčuje,“ řekl Brumbál.
„Nemůžeme být po tom incidentu prostě nějak ‘propojeni’?“ nadhodil Harry.
„O ničem takovém jsem nikdy neslyšel,“ prohlásil Brumbál po chvilce zamyšlení.
„Jednou jste mi řekl, že o magii mysli vlastně tolik nevíte. Možná nevíte zrovna o tomhle,“ připomněl mu Harry.
„To je možné,“ připustil Brumbál, mávl hůlkou a vrátil nábytek, který předtím jako obvykle odsunul na své místo. „Každopádně by to byla neuvěřitelná náhoda, kdyby to s tou nehodou nemělo něco společného. Zkusím se na to zeptat profesora Seabourna.“
„Jestli nás to dokáže ochránit před nitrozpytem, je to jen dobře,“ ozvala se Hermiona.
Brumbál se posadil za stůl a zamyšleně na ni pohlédl. „Problém je v tom, že neznáme celkové důsledky tohoto propojení, všechno nemusí být tak pozitivní.“
„Ve dvou se to lépe táhne,“ pronesla Hermiona s úsměvem a sedla si do jednoho z křesel.
„Správně,“ souhlasil Brumbál.
„Ale jak je možné, že se Hermiona umí bránit? Že umí bránit naše mysli? Vždyť i já jsem se jí dokázal dostat bez problémů do hlavy,“ nechápal Harry a posadil se do druhého křesla.
„Jestli to bylo bez problémů, tak nechci vidět ty problémy,“ prohlásila Hermiona v narážce na Harryho nepřesnou mušku při prvním pokusu.
„Nejspíše se to naučila od tebe,“ ignoroval Brumbál Hermioninu poznámku.
„Ode mě?“ stále nechápal Harry.
Brumbál se teď otočil na Hermionu. „Jak jsi věděla, co dělat?“ vyzvídal.
Hermiona chvilku váhavě jen otevírala a zavírala ústa, jakoby nemohla přijít na správná slova. „Prostě… jsem… to věděla. Dělala jsem to co pokaždé.“
„Ale nikdy dřív jsi to nedělala,“ namítl Harry.
„Nedělala, ale pamatuji si, jak se to dělá,“ reagovala.
„Jak si můžeš pamatovat něco, co jsi nikdy nedělala?“
„Nevím, ale… prostě… si to pamatuji,“ vysvětlila.
Harry na ni ještě chvíli hleděl, ale Hermiona nejspíš už řekla vše, co o tom věděla.
„Nechme to teď být, stejně žádné vysvětlení samy nenajdeme, protože se v tom dostatečně nevyznáme. Promluvím si o tom s profesorem Seabournem a pak vás informuji o jeho názoru, který je mnohem kompetentnější než ty naše,“ ukončil Brumbál diskusi na toto téma. „Důležité je, že ani Voldemort nedokáže přemoci dvě mysli zároveň ještě k tomu propojené nějakým zvláštním spojením. Takže teď když se dokážete pro obranu mysli spojit, nemůže se Voldemort ani jednomu z vás dostat do hlavy,“ řekl Brumbál a na Harryho dopadla ta pravda, jako těžký balvan. Plánu s Lektvarem nulového citu už nestojí nic v cestě.
Komentáře
Přehled komentářů
Těším se na další kapitolu.
Bojím se...
(Mája, 22. 9. 2010 9:20)
Fakt se bojím toho Bezcitného lektvaru. Protože ta "síla, kterou Pán zla nezná", a která dává Harrymu do rukou zbraň proti němu, je přece Láska! Já opravdu doufám, že mu jeho použití někdo na poslední chvíli rozmluví. Jinak ty verbovací dopisy mi připadají trochu pod úroveň Pána zla a myslím si, že by spíš seděly takovému Luciusovi Malfoyovi. Ale každopádně začínají vytvářet v Bradavicích zajímavou napjatou atmosféru, takže se máme na co těšit. Zvlášť, když to teď začíná vypadat na dalšího zloducha ve hře. Kalachy a nekromancie to není zrovna moje oblíbené téma, ale stejně se těším, co z tebe ještě vypadne... :-)))
Jen tak dál, moc mě to baví. Mája
Re: Bojím se...
(pavlas2, 22. 9. 2010 22:32)Kdo říká, že bude verbovací dopisy psát Voldemort? Tohle je zvláštní nabídka, tu Voldemort nedává všem.
Super
(Vruon, 21. 9. 2010 19:22)
Skvělá kapitolka :D
Už jsem si začínal říkat že se v ní vlastně nic moc nestalo, ale ten konec mi to vyvrátil, tahle povídka je opravdu kapitolku od kapitolky zajímavější :D
Jenom si trošku nedokážu představit Voldyho jak se podepisuje s titulem Pán Zla :D
To spojení je rozhodně zajímavý a jsem si jistej že dál to bude jen zajímavější....
Co se toho lektvaru týče tak jsem zvědav jak bude působit a jestli se na něj vůbec už dostane. Jeestli bude ovlivňovat i Herm přez to jejich spojení nebo to spojení tento lektvar ještě posílí jelikož už se Harry nebude muset zabívat city tak bude moct oběvovat nové zákoutí tajemného spojení po nehodě :D
Prostě skvěé a už se těším na pokráčko ;)
Re: Super
(pavlas2, 21. 9. 2010 22:18)Zda by se Voldemort podepisoval Pán zla je asi otázka názoru. Pokud by se za Pána zla považoval, nevidím důvod, proč by se tak nemohl i podepisovat.
:-)
(Katren, 21. 9. 2010 17:01)
Přestože jsem tu kapitolu kvůli nedostatku času četla na třikrát, tak jsem ji přece jenom dočetla :D
Voldemort nabízí více než zajímavou nabídku a jak sám píšeš, tak neznáme celkové důsledky propojení a ještě by se to mohlo nějak zvrtnout. Přece jenom je Harry Voldemortem poznamenaný už od dětství, ale jsou to jenom moje úvahy.
No a konec... Vypadá to, že bezcitný Harry se již brzy objeví. Jsem zvědavá, jak bude fungovat to jejich propojení. Teď mě napadá... Ne, nechám si to pro sebe a uvidím :)
Těším se na další, napínáš mě čím dál víc.
dobrý
(já, 26. 10. 2010 22:01)