13. kapitola-Tajuplná procházka
26. 8. 2010
A/N Za beta-read děkuju elesse.
Albus se vracel z Prasinek s dobrým pocitem. Jeho tým dnes vybojoval vítězství a on k němu přispěl značnou měrou. Jeho poslední dva hody je poslaly do vedení, které si už udrželi.
Večer bude muset zřejmě opět věnovat práci, protože se mu do kanceláře už určitě nastěhovali Harry a Hermiona. Ne, že by jim to měl za zlé. Sám jim navrhl, aby tam chodili a byl potěšen, že chápali důležitost překladu.
Jakmile vešel do vstupní síně, okamžitě na něj z portrétu pastýře zavolal Armando Dippet.
„Profesore Brumbále!“ Albus se na něj překvapeně otočil. Nestávalo se často, že by ho sem některý z bývalých ředitelů chodil vítat.
„Pojďte rychle do ředitelny, něco se stalo!“ řekl Armando naléhavě. Albus poznal, že se stalo něco špatného, přikývl a přidal do kroku. Nevyptával se, o co jde. Stejně se to za chvíli dozví a slova se nevyrovnají skutečnému zjištění.
Jakmile vkročil, spatřil Minervu, Poppy a Severuse jak se sklánějí nad dvěma křesly. Všichni tři se podívali, kdo že to přichází a umožnili tím Albusovi pohled na dva lidi bezvládně ležící v křeslech. Černovlasý chlapec, ani dívka s hustou hřívou hnědých vlasů nevypadali, že by vnímali své okolí.
„Co se stalo?“ zeptal se Albus kvapně profesorské trojice.
„To zatím nevíme, našli jsme je ležet na zemi jen před pár minutami. Zdá se, že jsou jejich mysli propojeny, ale nevíme, jak k tomu mohlo dojít. Kdybych si nemyslela, že tak pokročilou magii nemohou znát, řekla bych, že jeden z nich zaútočil na druhého nitrozpytem,“ objasnila mu Minerva všechna známá fakta.
Albus se sklouzl pohledem na Harryho. Teď si s těžkým srdcem uvědomil, jakou hloupost udělal, když Harrymu neosvětlil důležitost čisté mysli při použití nitrozpytu. Přitom se jedná o jedno ze základních pravidel magie mysli a on ho takhle hloupě opomene. Teď za to mohou Harry a Hermiona zaplatit životem.
***
„BUCH!“ ozvalo se náhle a Harryho to vytrhlo ze spaní.
„Dávejte trochu pozor! Tohleje ošetřovna! Tady se nemůžete chovat jako slon v porcelánu!“ vyjel známý hlas bradavické ošetřovatelky na osobu, která způsobila ten rámus. Harry otevřel oči a zprudka se posadil. Nemusel se ani rozhlížet, aby poznal, že opět leží na ošetřovně. Něco tu ale nesedělo. On je přece uvězněný v Hermionině mysli nebo snad ne? Ptal se sám sebe. Jeho pohled mu padl na osobu ležící na sousední posteli. Viděl ji sice jen z profilu, ale tahle hříva nemohla patřit nikomu jinému. Takže nás Brumbál nějak oddělil, vydechl úlevně Harry. Cítil k němu obrovskou vděčnost.
„Omlouvám se,“ ozval se hlas Tonksové. Harry otočil hlavu směrem, odkud hlas přicházel a spatřil jednu ženu stojící k němu zády, která se právě se přehrabovala v polici s léky a druhou sklánějící se nad nějakým rozlitým lektvarem. Kousek vedle police ukazovaly hodiny půl sedmé. Podle slunce za okny Harry odhadoval, že je večer.
„Harry!“ vyhrkla nadšeně Tonksová, když k němu vzhlédla.
Madam Pomfreyová se otočila, jakmile to zaslechla. „Konečně. Dal jste si na čas, Pottere,“ konstatovala. „Jak je vám?“
Harry se nenamáhal odpovídat. Právě měl úplně jinou starost. Stočil svůj pohled opět na bezvědomou Hermionu. „Jak to vypadá s ní?“ chtěl vědět.
„O tu se teď nestarejte,“ odbila ho. „Jak-“
„Jenže já se starám!“ skočil jí do řeči rozhořčeně Harry.
Madam Pomfreyová mu věnovala naštvaný pohled, ale nakonec ustoupila. „Její mysl se nezotavuje správně. Profesor Brumbál kvůli vašim případům specialistu na lidskou mysl, ale ten si s ní také neví rady.“
„Takže?“ ptal se Harry.
„Takže se možná neprobere,“ odpověděla madam Pomfreyová zachmuřeně.
Harry se roztřeseně díval na Hermionu. ‘Možná se neprobere,’ znělo mu v hlavě. A to kvůli němu.
„A teď,“ zatvářila se madam Pomfreyová opět přísně, „mi konečně řekněte, jak je vám.“
Harry zprvu otázku ani nevnímal, ale pak odpověděl. „Je mi fajn.“ Nebyla to sice zcela pravda, ale drobná bolest hlavy se vůbec nedala srovnat s bolestí nad možnou ztrátou Hermiony. „Fyzicky je mi dobře,“ upřesnil Harry.
„O váš psychický stav se stará profesor Seabourn,“ řekla madam Pomfreyová upjatě. „Je to odborník na magii mysli a psychický stav s ní přímo souvisí. Dojdu pro něj a pro profesora Brumbála.“ Otočila se a vyšla z místnosti. Harry teď zůstal na ošetřovně jen s Tonksovou.
„Co vlastně děláš v Bradavicích?“ zeptal se Harry, když ticho mezi nimi začalo být trapné.
„Jsem tu jako ochrana Bradavic. Já a ještě pár lidí,“ odpověděla.
„Nikdy jsem vás tu neviděl,“ podotkl Harry.
„Taky to nikdo nemá vědět. Většinou se pohybujeme mimo hrad, ale dnes jsem si musela dojít na ošetřovnu kvůli mé pitomé alergii,“ řekla Tonksová.
„A kolik vás je?“ zeptal se Harry.
Tonksová už chtěla odpovědět, ale na poslední chvíli se zarazila. „Proč tě to zajímá?“ zeptala se podezřívavě.
Harry chvilku nevěděl proč, ale pak mu došlo, že to musí působit, jakoby sbíral informace.
„Jen chci vědět, jak moc v bezpečí tady jsme,“ vysvětlil Harry.
Tonksová ještě chvilku váhala. „Jen pár,“ odvětila neurčitě.
„Aha, takže když dojde k podobnému útoku jako tehdy při masakru v Prasinkách, tak nám moc nepomůžete co?“
„To asi ne, ale Bradavice mají lepší ochranu. Zvěř ze Zapovězeného lesa se sem nedostane,“ vysvětlila Tonksová.
Harry přikývl. Pak už jen oba mlčky vyčkali příchodu madam Pomfreyové a profesorů Brumbála a Seabourna.
„Jak je vám?“ vybafl na Harryho Seabourn aniž by pozdravil.
„Dobře,“ odpověděl Harry. Seabourn byl starší obtloustlý mužík s krátkými hnědými vlasy. Harrymu trochu připomínal pana Masona, se kterým chtěl strýc Vernon uzavřít před třemi lety obchod, když se stal ten neblahý incident s pudinkem.
„Nemáte bolesti hlavy?“ zeptal se Seabourn a přešel k nohám jeho postele. Brumbál se postavil vedle něj a madam Pomfreyová s Tonksovou vše sledovaly z povzdálí.
„Nemám,“ odpověděl Harry. „Jak to vypadá s ní?“ doufal v přesnější vysvětlení, než jaké mu dala madam Pomfreyová.
„Má šanci padesát na padesát,“ odvětil Seabourn, vytáhl hůlku a namířil ji na Harryho.
Harry strnul. Svou hůlku nikde poblíž neměl a stejně by ji ani nestihl vytáhnout.
„Zdá se, že Alastor odvádí dobrou práci,“ usmíval se Brumbál a díval se při tom na Harryho. Seabourn mezitím mávl hůlkou a vyslal na Harryho nějaké jemu neznámé kouzlo. Harry náhle ucítil, jak se mu někdo snaží dostat do hlavy. Byly to chabé pokusy, nejspíše by jim dokázal odolávat na hodně dlouhou dobu, možná na stálo.
„Nebraňte se!“ zavrčel Seabourn.
„Profesor Seabourn se jen snaží zkontrolovat, zda Myslozdravný lektvar odvedl svou práci dobře,“ pravil vlídně Brumbál. „Nech ho to udělat, Harry.“
„Mám mu dovolit vstoupit mi do mysli?“ zeptal se nevěřícně Harry. I přestože zřejmě neměl Seabourn nepřátelské úmysly, vůbec se mu to nelíbilo.
„Cože to?“ nechápal Harry.
„Inspektadi menso!“ zopakoval naštvaně Seabourn, který stále mířil na Harryho a snažil se překonat jeho nitroobranu. „Tak přestaňte se už bránit, nebo vám tu vaši chabou obranu zlikviduji vlastním nitrozpytem a to moc příjemné nebude!“ Seabourn zřejmě nepatřil mezi lidi, kteří by hýřili trpělivostí.
Harry pohlédl na Brumbála, ten povzbuzujícně přikývl. Harry tedy i přes špatný pocit sklopil svůj štít v mysli. Ihned se dostavil nepříjemný pocit, jak mu někdo nebo něco prochází hlavou. Bylo to ovšem jiné, než při nitrozpytu. Nepropadl se do svých vzpomínek, jen tak seděl a cítil, jak mu cosi prolézá hlavou. Všichni v místnosti napjatě čekali, co se stane. Harry se modlil, aby to už skončilo. Náhle ho však něco uvnitř hlavy bolestivě bodlo. Bolestí vykřikl, chytil se za zátylek a praštil sebou na polštář.
„Tak tohle bude problém,“ zaslechl Harry Seabournův hlas a bolest začala pozvolna ustupovat. Za pár chvil už odezněl i nepříjemný pocit z kontrolování mysli a Harry si oddechl. Sice ho trošku znepokojovalo Seabournovo prohlášení o problému, ale oproti situaci, ve které šel spát, to zřejmě nebude nic hrozného.
„Profesore,“ oslovil Seabourna Brumbál.
„Profesore?“ oplatil mu Seabourn tázavě a konečně přestal na Harryho mířit hůlkou.
„Můžete nám definovat problém?“ vyzval ho Brumbál a tentokrát se neusmíval.
Harryho ta vážná tvář trochu znejistěla.
„Jistě,“ přikývl Seabourn. „Inspektadi menso nenašlo vysloveně problém, oproti mému původnímu předpokladu. Jedná se o pouhou anomálii. Možná se vám trochu změní osobnost, Pottere, ale není to nic, čeho byste se měl obávat.“
Harry zbledl. „Nic čeho bych se měl obávat? Mně se změní osobnost a já se toho nemám obávat?“ koukal na něj Harry jako na blázna. „Co když dnes v noci vyvraždím celou Nebelvírskou věž až půjdou studenti spát?“
„Toho se nemusíte bát,“ uklidňoval ho Seabourn. „Tak rychle vás z ošetřovny nepustím,“ vysvětlil Seabourn a zachechtal se.
„Velice směšné,“ odsekl sarkasticky Harry.
Seabourn se dál šklebil, ale když si všiml vážných obličejů ostatních, nechal toho. „Řekl jsem – trochu změní osobnost. Mám tím na mysli, že budete mít odedneška radši krvavé steaky, nebo něco na ten způsob. Nebude to nic, co by vám mělo změnit život,“ vysvětlil Seabourn.
Harry si značně oddechl – takže bude v pořádku. Ovšem teď, když byla jasná situace okolo něj, ho opět přepadl strach o kamarádku.
„A co bude s Hermionou?“ kývl Harry hlavou k vedlejšímu lůžku.
„Jak jsem řekl – slečna Grangerová má padesáti procentní šanci, že se v následujících dvou, možná třech dnech probere. Pokud se tak nestane, zřejmě vaše nezodpovědnost skončí její smrtí,“ odpověděl bez špetky lítosti Seabourn a vydal se ke dveřím. Madam Pomfreyová ho vyprovázela naštvaným pohledem, dokud neopustil ošetřovnu. „Nesnáším toho chlapa,“ procedila poté skrze zuby.
Harry upadl do letargie. Jestli Hermiona zemře, nikdy si to neodpustí. „Má pravdu Je to moje chyba!“ řekl zničeně.
„O tom jsem si s tebou chtěl promluvit, Harry,“ reagoval Brumbál a pohlédl na madam Pomfreyovou a Tonksovou. „Mohli byste nás prosím nechat o samotě?“
„Jistě, pane řediteli,“ odpověděla madam Pomfreyová a obě zamířili pryč.
Brumbál je sledoval, dokud neopustily ošetřovnu, jakoby se bál, že se zastaví ve dveřích a budou poslouchat. Pak mávl rukou a dveře se zavřely. „Myslím, že tohle bude tvoje, Harry,“ řekl Brumbál, sáhl si do kapsy hábitu a vytáhl z ní Harryho hůlku.
„Díky, pane,“ řekl Harry, hůlku si od něj převzal a položil si ji na noční stolek.
„A teď k tomu, co se stalo. Jestli za to někdo může, Harry, tak jsem to já,“ prohlásil Brumbál nešťastně.
„Vy?“ divil se Harry.„ A to jak?“ zeptal se pochybovačně.
„Měl jsem tě upozornit na nebezpečí, jaké pramení z použití nitrozpytu dokud nejsi připraven. Stále jsi zcela nezvládl vyčištění mysli a to je pro úspěšné použití nitrozpytu zcela nezbytné. Jinak se totiž nedokážeš v mysli objeti správně pohybovat. Nemůžeš si zvolit vzpomínky, které chceš vidět. Nemůžeš nitrozpyt přerušit a nemůžeš správně rozdělit vaše myšlenky,“ vysvětlil Brumbál.
„Rozdělit myšlenky?“ nechápal Harry.
„Ano,“ odvětil Brumbál. „Ve chvíli, kdy jsi na Hermionu použil nitrozpyt se tvá mysl přemístila do jejího mozku. Kouzelník, který schopnost dobře ovládá, by dokázal nesplést mysli dohromady, ale udržet je oddělené. Ve chvíli, kdy jsi vstoupil do její hlavy, se vaše mysli spletli dohromady a bylo již téměř nemožné rozplést je za plného vědomí.“
„Jak se tedy moje mysl dostala pryč?“ ptal se Harry.
„Jednoduše usnula,“ odpověděl prostě Brumbál. „Jakmile kouzelník usne, jeho mysl jistým způsobem omezí své fungování a je pak možné s ní lépe pracovat. Takže ve chvíli, kdy jste oba spali, jsme mohli s profesorem Seabournem pracovat na jejich rozpletení. Musím říct, že to nebylo lehké – trvalo to skoro celou noc, ale s jeho pomocí, se nám to nakonec podařilo. Ovšem rozplétat dvě mysli od sebe se nemohlo obejít zcela bez následků. Mysl je křehká a i přes naše jemné zacházení došlo k určitému poškození. To jsme se snažili napravit myslozdravným lektvarem. U tebe se nám to povedlo téměř dokonale až na ten drobný problémek, ale u Hermiony je to horší. Ona má křehčí mysl, musíme doufat, že jsme nenadělali příliš velké škody.“
„A za to se obviňujete?“ nechápal Harry.
„Obviňuji se za to, že jsem tě na hrozící nebezpečí neupozornil,“ upřesnil Brumbál.
„To je dost nepřímá vina,“ upozornil ho Harry.
„A tvá vina je přímá? Ty jsi tohle chtěl? Chtěl jsi ji dostat do bezprostředního ohrožení života?“ ptal se Brumbál.
„Samozřejmě že ne, ale byl jsem příliš lehkomyslný. Měl jsem být opatrnější,“ prohlásil Harry.
„To bez pochyby. Ovšem kdybych tě já na nebezpečí upozornil…“
„Nechme toho,“ přerušil ho Harry, dřív, než mu došlo, že to je dost neuctivé. Brumbál se ovšem usmál.
„Tak vidíš. Jsme stejně vinní, já možná o trochu víc…“
„To spíš já,“ přerušil ho opět Harry.
„Dobře. Takže jsme stejně vinní, protože jinak se budeme hádat do zítra,“ rozhodl smírně Brumbál.
Harry se ušklíbl, ale rychle se mu vrátila vážná tvář. Dokud se Hermiona neprobere, bude se mu těžko usmívat.
„Uvidíš. Bude to mít šťastný konec,“ řekl povzbuzujícně Brumbál.
„Jak to víte?“
„Úplně jistě to nevím, ale podle mě je Seabournův odhad padesát na padesát velmi skeptický,“ konstatoval Brumbál a mírně se usmál.
„Doufám, že máte pravdu,“ řekl Harry.
„To já také. Takže pokud nemáš žádné další otázky, ještě na mě čeká nějaká práce…“
„Vlastně mám,“ zarazil ještě Brumbála, který už odcházel směrem ke dveřím.
„Ano?“ zeptal se Brumbál vlídně.
„Jak dlouho jsem byl mimo?“
„Dnes je druhého listopadu, takže více jak dva týdny,“ odpověděl Brumbál.
„Díky, pane,“ řekl Harry.
„Nemáš zač, Harry. Brzy nashledanou.“
Za okny byla již dávno rozprostřena tma. Měsíc ovšem dnes zářil velice silně a tak místa jím osvětlená se dala snadno pozorovat. Muselo být už kolem půlnoci, protože Harrymu připadalo, že tu takhle polehává věčnost. Dokud nebude Hermiona v pořádku, neusne. Při představě, že už v pořádku nebude, se mu zastavovalo srdce.
Ležel na pravém boku, pohledem spočíval zhruba do míst, kde očekával Hermioninu hlavu. Neviděl z ní ve tmě sice ani kousíček (protější řada postelí byla měsícem dobře osvětlena, ale v té jejich panovala černočerná tma), ale stejně ji měl neustále před očima. I přes Brumbálovu domněnku měl pořád sucho v krku. Bál se, že ji už neuvidí při životě, že takhle zůstane a oni ji nechají zemřít, tak jako to dělají mudlové lidem, kteří jsou dlouho v kómatu. Podle toho, co říkal Brumbál je její tělo v pořádku, takže sama od sebe nezemře. Prostě se neprobudí. Mudlovsky řečeno, jedná se o kóma.
Harry nechápal, jak může někdo nechat blízkého jen tak odpojit od přístrojů a zemřít. Čeká snad Hermionu podobný osud? Nechá ji její matka zemřít až Seabourn řekne, že není naděje? Harrymu se znovu zatajil dech. To přece nemůžu dovolit! Řekl si. Nedovolí to. I kdyby ji měl odsud unést a hledat celý život na světě někoho, kdy by jí dokázal pomoct.
Ani si neuvědomil, jak moc závislý se na ní stal. Bradavice bez Hermiony by pro něj neměly smysl. Ale mělo vlastně něco bez Hermiony smysl?
Z myšlenek ho vytrhl nějaký tichý zvuk. Trochu to znělo jak vrznutí dveří. Že by se někdo snažil proplížit na ošetřovnu?
Další vrznutí a pak klapnutí dveří ho utvrdily v přesvědčení, že na ošetřovně se nachází vetřelec. Harry sáhl po hůlce a potichoučku vylezl z postele. Naštěstí tady na ošetřovně postele nevrzaly. V jeho starém přístěnku pod schody byl slyšet každý pohyb.
Skrčil se vedle postele do úplné temnoty. Nikdo ho nemá šanci vidět. Když se bude chtít vetřelec dostat k Harryho posteli, bude muset projít místy, která jsou osvícena měsíčním světlem. To bude Harryho chvíle. Napjatě čekal s hůlkou v pohotovosti. Napadlo ho, že možná měl začít křičet, aby přivolal madam Pomfreyovou, která měla kancelář hned vedle, ale teď už zvolil tenhle plán, tak se ho bude držet. Navíc takhle má větší šanci vetřelce dopadnout.
Plně se soustředil na to místo, kde očekával pohyb, ale stále se nic nedělo. Náhle však jeho sluch zachytil kroky a to několika násobné. Zřejmě tu jde o více vetřelců podle kroků, minimálně tři. Stále se blížily a Harry si začínal říkat, že už se dávno měli v osvětleném poli objevit. Pak ho to trklo. Vetřelci mají určitě neviditelný plášť. Bleskově prohnal hlavou veškerá možná řešení téhle zapeklité situace. Vteřinku na to už konal podle svého nejlepšího úsudku. Pokud se chtějí vetřelci dostat k jeho posteli, určitě procházejí uličkou uprostřed mezi dvěma řadami postelí. Pokud tedy pošle kouzlo souběžně s uličkou, musí se trefit.
Vyklonil se do uličky na měsíční světlo s napřaženou hůlkou. „Pouta na vás!“ zahřímal a jen pár metrů od sebe zaslechl tupou ránu, jak něco dopadlo na podlahu. Zdá se, že svůj cíl trefil dokonale a skupinka lidí přitisklá na sebe pod neviditelným pláštěm teď byla k sobě navzájem připoutána. Užitečné kouzlo, zašklebil se pro sebe Harry, zatímco vstal a pomalu přešel k místu, kde se domníval, že bude skupinka spoutána. Ohlédl se ke dveřím, jestli jeho výkřik nepřivolal madam Pomfreyovou, ale vše vypadalo stejně tiše a osaměle, jako před tím. Alespoň se může v klidu podívat, kdo že ho to chtěl přepadnout a možná ho i sám vyslechnout.
Sklonil se, nahmatal známou látku neviditelného pláště a vymotal ji zpod několika těl. Známých těl! Ashley, Ron a Ginny na něj vyčítavě koukali a přes roubíky něco huhlali.
„To si snad děláte legraci,“ zabručel naštvaně Harry. „Finite incantatem,“ řekl a pouta i roubíky zmizely. „Víte, jak jste mě vyděsili?“
„Dostatečně na to, abys nás spoutal?“ reagoval Ron.
„Jo,“ potvrdil Harry nakvašeně.
„Tak to asi hodně,“ souhlasil Ron.
„Jo, hodně.“
„Promiň, Harry. Nechtěli jsme tě vylekat,“ ujistila ho Ginny. „Profesorka McGonagallová se za námi stavila ve věži a řekl nám, že ses už probral. Chtěli jsme tě jít navštívit hned, ale už bylo po večerce….“ vysvětlila Ginny.
„Tak jste si prostě bez dovolení půjčili můj plášť a v noci se potají potulovali po hradu,“ dokončil za ni Harry.
„Není tvůj,“ odporovala Ashley.
Harry se usmál. „Ne, není. Je náš,“ přitakal.
„Takže nás rád vidíš?“ ujišťoval se Ron.
„Jo,“ potvrdil Harry a sedl si na okraj své postele. „Ale příště dejte vědět, že jste to vy. Taky jsem mohl použít nějakou horší kletbu.“
„Nevěděli jsme, jestli tu není někdo další,“ vysvětlila Ginny. „Takže jsme nemohli už zdálky křičet: Harryy! To jsme myy!“
Harry se uchechtl. „Jo to je pravda. On tu vlastně ještě někdo další je,“ kývl hlavou k lůžku vedle nich.
Ron, Ginny i Ashley se zatvářili poplašeně.
„Je to Hermiona,“ vysvětlil Harry.
„Jo ták,“ vydechl úlevou Ron. „Ta nás snad nepráskne.“
„To ne, ale kdyby byla vzhůru, pěkně by vám vyčinila.“
„Vždyť to už jsi udělal ty,“ připomněla mu Ashley.
„Jo, ale Hermiona by k tomu ještě přidala bezdůvodné potulování po hradu.“
„Bezdůvodné? Chtěli jsme tě navštívit,“ bránil se Ron.
„To ale mohlo klidně počkat do rána.“
„Chtěli jsme si s tebou promluvit co nejdřív,“ řekla Ginny. „Jestli chceš tak my zase půjdeme.“
„Nechci,“ odpověděl Harry. „Jen říkám, že Hermioně by se to nelíbilo.“
„Označila by nás za malý nezodpovědný děcka, ale pak by taky byla ráda, že jsme tu,“ konstatoval Ron.
Harry přikývl.
„Tak a teď nám konečně prozraď, co se vám stalo a kdy se probere Hermiona“ pobídla ho Ashley.
„Nikdo nám to nechtěl říct,“ postěžoval si Ron.
Harry jim vyložil, co se přesně stalo. Od Hermioniny žádosti na vyzkoušení nitrozpytu na ní až po možné následky a Hermioniny šance na probuzení.
„Chceš říct, že se možná neprobere?“ zeptal se nevěřícně Ron.
„Jo,“ přikývl zachmuřeně Harry. „Podle Seabourna má padesáti procentní šanci. Brumbál to ale vidí nadějněji, takže snad bude v pořádku.“
„Snad,“ přikývla Ashley a všichni čtyři se zahleděli na dívku na sousední posteli.
Po chvilce ticha se Harry zeptal jen tak, aby řeč nestála: „A co se jinak dělo, zatímco jsem byl mimo?“
„Nic zvláštního,“ odpověděla Ginny.
„Nic zvláštního?“ řekl nevěřícně Ron. „Konečně rozhodli o těch pravidlech pro skupinu o udržení juniorů a ty řekneš: nic zvláštního?“
„Ne pro každého je famfrpál nejdůležitější na světě,“ reagovala chladně Ginny.
„Famfrpál není nejdůležitější na světě, ale zpráva o změně pravidel určitě důležitá je,“ prohlásil Ron.
„Ur…“ nadechovala se k další salvě Ginny, ale Harry ji přerušil.
„Řeknete mi, jak to s těmi pravidly dopadlo ještě letos, nebo se budete hádat celý rok?“
Ginny se na Harryho nakvašeně podívala, jako by teď byla naštvaná i na něj, ale nic neřekla.
„Zápas bude trvat dvě hodiny. Za chycení zlatonky se stále uděluje sto padesát bodů, ale utkání se už neukončuje – hraje se dál bez chytačů. Musí se odehrát celých sto dvacet minut. Zlatonky budou rychlejší a bude těžší je chytit. Za hrubší fauly budou hráči dočasně vylučováni,“ řekl Ron.
Harry chvilku zpracovával informace a pak se zeptal: „A co když chytači zlatonku za celý zápas nechytí?“
„Tak nic, prostě se sto padesát bodů nepřičte nikomu,“ osvětlil Ron.
„Škoda, že neexistuje předmět famfrpál. Ron by z něj byl nejlepší,“ zašeptala Ginny.
„Od šestého ročníku se vyučuje předmět kouzelnické hry a sporty. Tam se mi tyhle znalosti budou hodit,“ řekl Ron.
Harryho ovšem opustila chuť bavit se na téma famfrpál, protože si znovu uvědomil, jak to může skončit s osobou ležící na sousední posteli. Dokázal na to dvě minuty nemyslet, ale teď už toho měl znovu plnou hlavu. Jen tak seděl a nechal trojici svých přátel dohadovat se o famfrpálu v úžasu, jak vůbec můžou, když je Hermiona v takovéhle situaci.
„Nechci vás vyhazovat, ale jsem už docela ospalý,“ přerušil Harry jejich dohady.
„Jasně, už jdeme,“ přikývla Ashley okamžitě.
„Brzy se uzdrav, ať můžeš trénovat,“ popřál mu Ron a s trojitým „Dobrou noc“ zamířili pryč z ošetřovny.
Harry ovšem moc dobře věděl, že dnes jen tak neusne. Obavy mu proplouvaly každičkou částí mysli. Nechápal, jak se ti tři mohli tak v klidu dohadovat o famfrpálu, zatímco vedle Hermiona leží v bezvědomí. Nechápal už ani dokonce, jak mohl on na ty dvě minuty také na Hermionu zapomenout. Ležel tam ještě dlouhé hodiny a spánek ho dostihl až k ránu.
„Je mi to líto, Harry,“ řekl soustrastně Brumbál.
„Tvrdil jste, že bude v pořádku,“ připomněl mu Harry se slzami v očích. Seděl na okraji prázdné postele, na které ještě před chvilkou ležela Hermiona. Za okny bylo světlo.
„Říkal jsem, že si myslím, že bude v pořádku. Nevěděl jsem to jistě. Mimoto mám dojem, že její mysl něco zničilo už předtím. Už ve chvíli, kdy jsi na ni použil nitrozpyt,“ vysvětlil Brumbál.
„Cože?“ nechápal Harry.
„Byl jsi to ty Harry. Tvá mysl. Když ti byl jeden rok a Voldemort se tě pokusil zabít, dotkl se přitom tvé mysli a to ji trvale narušilo,“ řekl Brumbál.
„Narušilo?“ stále nechápal Harry.
„To tys ji zabil! Tys jí zničil mysl! Jen si vzpomeň!“ zvýšil hlas Brumbál.
Co je to za nesmysl? On by jí přece nikdy neublížil.
„To ne! TO NENÍ PRAVDA!“ zakřičel Harry.
„Jakmile jsi vstoupil do její mysli, začal jsi ji okamžitě bít a pomalu zabíjet! VZPOMEŇ SI!“ přikazoval ostře Brumbál.
Harrymu se náhle z hlavy vynořila vzpomínka.
Stál s hnědovlasou dívkou v magicky bílé čtvercové místnosti. Žádná okna, dveře, nebo cokoli jiného. Jen bílo a prostor sotva 4x4 metry. Rozhodně to nemohla být žádná skutečná místnost.
„Kde to jsme?“ ptala se dívka.
Harry nijak nedal najevo, že ji slyšel. Jen na ni konsternovaně hleděl s úsměvem šílence.
Dívka se polekala jeho výrazu a s bojácným výkřikem uskočila dozadu, kde narazila na bělostnou zeď.
„H-Harry, c-co je s tebou? Děsíš mě,“ vykoktala. Harry na to ale nebral žádný zřetel.
V další chvíli ho popadl vztek a jeho myšlenky byly zatemnělé hlubokou nenávistí, jakou k dívce cítil. Surově ji chytil za rameno a mrštil s ní o zeď. Dopadla na ní obličejem a na zdi zůstaly rozmazané kapičky krve. Bolestivě skučela a držela se za krvácející nos.
„H-Harr…“ snažila se dívka opět promluvit, ale Harry jí nedal příležitost. Popadl ji levou rukou za dlouhou hřívu vlasů a surově ji vytáhl na nohy. Dívka bolestivě zaskučela. Pravou ruku zatnul v pěst, napřáhl se a udeřil do obličeje, co to šlo.
„NÉÉÉÉ!“ křičel Harry zoufale na ošetřovně. Brumbál tu už nebyl, musel odejít, zatímco vzpomínal. Byla tu však madam Pomfreyová a ta k němu okamžitě přiběhla.
„Co se stalo, Pottere?“ zeptala se ho.
Harry vyskočil z postele a zoufale se jí vrhl k nohám. „On měl pravdu,“ řekl a celý se u toho klepal.
„Kdo?“ nechápala madam Pomfreyová.
„Brumbál.“
„Profesor Brumbál? A v čem?“
„Já ji zabil! Já její mysl ubil k smrti! Mám narušenou mysl. Chytají mě vražedné záchvaty, kdy jsem krvelačnější než Voldemort!“ křičel zoufale.
Madam Pomfreyová vypadala opravdu šokovaně. „Koho jste zabil?“
„No přece HERMIONU!“ zakřičel a chytil se za vlasy.
Ošetřovatelka na něj ohromeně hleděla a pak sjela pohledem na něco zatím.
Chvilku na ošetřovně panovalo jen šokované ticho a pak: „Harry?“ ozval se známý hlas. Bylo to to nejkrásnější, co v životě slyšel. Pomalu se otočil, jakoby se bál že osoba, která ta slova řekla, se může při prudším pohybu rozplynout.
Ležela tam v posteli a vypadala zcela zdravě. Teď však měla na tváři nechápavý výraz.
Harry také nic nechápal. Pamatoval si, jak zemřela. Jak ji dal Brumbál odnést a pak ho obvinil z její smrti. A teď tu před ním ležela, jakoby se nic z toho nestalo. Ale stalo se to vlastně? Jestli to byl jen sen, tak byl sakra reálný.
Beze slova se vrátil zpět do své postele. Madam Pomfreyová ani Hermiona z něj nedokázaly spustit oči.
„Určitě jste v pořádku, Pottere?“ ujišťovala se madam Pomfreyová.
Harry přikývl a madam Pomfreyová po krátkém zaváhání odešla z ošetřovny.
Harry stočil svůj pohled na Hermionu. Uvědomil si, že ji vidí jen velice rozmazaně, celou dobu totiž neměl brýle a vůbec si toho nevšiml. Zašmátral po nich na nočním stolku a nasadil si je. Konečně ji viděl zcela jasně. Rozhodně nebyla žádný přelud.
„Co se děje?“ zeptala se ho Hermiona.
„Ten nitrozpyt se mi moc nepovedl,“ odpověděl Harry.
„To nemyslím,“ reagovala Hermiona.
Harry se na ni váhavě zahleděl. „Něco se stalo,“ řekl.
Hermiona na něj dál hleděla. „Svěř se, uleví se ti,“ pobídla ho, když se neměl k pokračování.
„Já…“ zaváhal Harry. „Zabil jsem tě,“ řekl tiše.
Hermiona měla znovu na tváři ohromený výraz. „Ale já žiju,“ namítla.
„A to nechápu,“ přikývl Harry.
„Nechápeš?“ nechápala ani Hermiona.
„Nechápu,“ přikývl. „Jsem hrozně rád, že nejsi mrtvá, ale ty… máš být mrtvá.“
Hermioně zřejmě přeběhl mráz po zádech po zádech podle toho, jak se oklepala. „Byl to jen sen,“ snažila se ho uklidnit.
„Tohle nebyl sen,“ řekl Harry jistě.
„Jak to víš?“
„Sen po probuzení obvykle dokážu oddělit od reality a navíc…“ zasekl se Harry.
„Co?“ vyzvídala Hermiona.
Harry ještě chvilku váhal. „Já si pamatuji přímo tu chvíli, kdy jsem ti vstoupil do hlavy a začal tvou mysl bít,“ řekl Harry zoufale.
„Jak bít mou mysl?“ nechápala Hermiona.
Harry jí váhavě vypověděl vše o bílé místnosti i o Brumbálovi, který ho obviňoval z její smrti. Když skončil, bylo chvíli ticho.
„Ty si myslíš, že jsi to vážně udělal?“ zeptala se ho tlumeným hlasem.
„Jak bych si to jinak mohl pamatovat?“ řekl bezradně.
Hermiona zakroutila hlavou a převalila se na levý bok. S Harrym, který ležel na pravém boku, si teď hleděli do očí. Hermiona natáhla ruku přes uličku mezi postelemi a Harry ji se svou rukou propojil. Teplo její ruky ho uklidňovalo.
„Harry,“ řekla jemně, ale jistě. „Já sice nevím, jak by sis to jinak mohl pamatovat, ale vím jedno. Ty jsi Harry Potter. Kluk, který má to nejlaskavější srdce na světě. Představa, že bys mi ublížil, mi přijde vysloveně směšná. Kdybych si pamatovala to údajné bití, spíše bych pátrala po tom, jak je možné, že mi někdo podstrčil falešnou vzpomínku, než abych uvěřila, že jsi to opravdu udělal.“
Hermiona měla celou dobu v obličeji zcela vážný výraz. Z Harryho trochu opadl šok, z toho co podle své paměti provedl. Možná ta vzpomínka skutečně není reálná. Nic neřekl, jen se na ni vděčně podíval a jemně jí stiskl ruku.
„Otázka zní: Kdo ti tu vzpomínku nastražil do hlavy. Jak ji nastražil a taky proč to udělal,“ prohlásila Hermiona.
„Myslíš, že to někdo udělal?“
„Pravá ta vzpomínka určitě není, takže to někdo udělat musel,“ řekla Hermiona.
Harry přikývl. Bylo sice těžké nevěřit vlastním vzpomínkám, ale představa, že ubližuje Hermioně byla pro něj snad ještě méně reálná. Teď když mu to Hermiona potvrdila, si tím byl jistý. Ale kdo by mohl…
„Voldemort,“ vydechla Hermiona.
„Jsme propojeni a on má takové myslomagické schopnosti, že by mi mohl manipulovat se vzpomínkami, aniž bych si to uvědomil,“ připojil se Harry.
„To ovšem znamená, že ho láska v tobě neovlivňuje,“ zachmuřila se Hermiona.
„Takže mě může kdykoli ovládnout,“ zhrozil se Harry.
„Myslím, že to tak není. Kdyby mohl, už by tě ovládl,“ přemýšlela Hermiona.
„Co když mě už ovládá a já si to vůbec neuvědomuji?“ panikařil Harry.
„Brumbál tě už dlouho cvičí v nitroobraně,“ konstatovala Hermiona. „Vážně bys nepoznal, že se ti někdo hrabe v hlavě?“
Harry zaváhal. „Myslím, že poznal, ale kdo ví, jaké umí Voldemort triky.“
Nastalo ticho. Harry věděl, že Hermiona urputně přemýšlí. „Nejlepší bude to říct Brumbálovi,“ konstatovala nakonec.
Harry se uchechtl. „To už je takové univerzální řešení, nemyslíš?“
Hermiona se také usmála. „Je moudrý. Poradí si se vším,“ řekla.
„To ano,“ přitakal Harry. Kolik je vůbec hodin? Při všem tom dohadování se vůbec nepodíval na hodiny. Zabloudil k nim pohledem. Ukazovali půl dvanácté. Pak si vzpomněl, že je tu ještě jedna věc, o které s ní chtěl mluvit.
„Uhm… Hermiono?“ oslovil ji.
„Ano?“
„Promiň mi ten nepovedený nitrozpyt,“ snažil se ze sebe setřást tíhu viny. I přes to, že si ji včera s Brumbálem rozdělili, ji na svých ramenou stále cítil hodně.
„To byla spíš moje vina. Neměla jsem to po tobě chtít,“ reagovala Hermiona.
„Já jsem moc dobře věděl, že na nitrozpyt ještě nemám, ale stejně jsem to udělal.“
„Ale musela jsem tě přemlouvat.“
Harry se uchechtl.
„Co je k smíchu?“ nechápala Hermiona.
„Já jen že každý bereme vinu na sebe. Já, Brumbál i ty.“
„Brumbál se z toho obviňoval? Vždyť tam vůbec nebyl.“
„Vyčítal si, že mi o nebezpečí, jaké plyne z použití nitrozpytu neřekl,“ vysvětlil Harry.
„Tak si asi budeme muset vinu rozdělit,“ zašklebila se Hermiona.
„Ono je to vlastně teď už jedno. Nikomu se nic nestalo, takže si to nemusíme nijak vyčítat,“ řekl Harry.
„A co ten možný následek?“ zeptala se Hermiona.
Harry zbledl. Úplně na něj zapomněl. „Snad to nebude nic vážného,“ zadoufal Harry.
„Snad ne,“ přikývla Hermiona. „Ten problémek máme podle Seabourna oba na úplně stejném místě.“
Harry se zprudka posadil. „Ty ho máš taky?“
„Jo a prý zcela totožný. Nejspíš si je naše mysli způsobily navzájem při dlouhodobém kontaktu,“ řekla Hermiona.
„Proto to ten lektvar nedokázal vyléčit. Vyléčil jen to, co způsobili Brumbál a Seabourn při rozplétání našich myslí,“ došlo Harrymu.
„Přesně to si myslí i Seabourn a Brumbál,“ přikyvovala Hermiona.
„Oni tu byli?“
„Jo, ráno. Přišli hned, jak jsem se probudila. Tys spal jak zabitej,“ ušklíbla se Hermiona.
„Taky jsem usnul až k ránu.“
„Co jsi dělal celou noc?“
„Strachoval se o tebe,“ odpověděl popravdě Harry.
Hermiona se na něj zvláštně podívala. „Kvůli tomu jsi nespal?“
Harry pokrčil rameny. „Prostě to nešlo.“
V tu chvíli vešla madam Pomfreyová. Oba rozpojili ruce a odtáhli se od sebe. Harry ji oslovil.
„Madam Pomfreyová?“
Ošetřovatelka se na něj tázavě podívala. „Nějaké bolesti?“
„Ne, jen jsem se chtěl zeptat, kdy nás odsud pustíte,“ vysvětlil Harry.
„To tentokrát nezáleží na mně. Rozhodující je slovo profesora Seabourna,“ odpověděla. „Pročpak? Spěcháte někam?“ přelétla je oba pohledem.
„Ne, jen bych potřeboval mluvit s profesorem Brumbálem,“ reagoval Harry.
Madam Pomfreyová si ho chvilku podezřívavě měřila. „Nemáte pocit, že s ním mluvíte nějak často?“
„Jen pokud je to nutné,“ odpověděl s úsměvem Harry.
„Dobře, při obědě mu sdělím, že byste s ním chtěl mluvit,“ řekla madam Pomfreyová.
Brumbál se na ošetřovně stavil hned po obědě. Harry mu detailně vypověděl, co si pamatuje.
„Myslíte, že je ta vzpomínka falešná?“ ptal se Harry.
„Pokud trváš na tom, že to nebyl sen, pak zcela určitě,“ odpověděl Brumbál.
„Ale kdo by mi ji tam mohl vložit?“
„To nevím, ale síla sugesce je velmi velká,“ konstatoval Brumbál.
„Prosím?“ nechápal Harry.
„Říkal jsi přece, že se obviňuješ z toho, co se stalo,“ řekl Brumbál.
„Ano,“ přitakal pomalu Harry.
„I mudlové si občas vsugerují něco, co není skutečné. A pak vidí třeba mimozemšťany, nebo duchy,“ zapojila se do diskuse Hermiona, která zřejmě začala tušit, kam Brumbál svou poznámkou míří.
„To je pravda,“ potvrdil Brumbál.
„Myslíte, že jsem si to vymyslel?“ nadzvedl obočí Harry.
„Ne ty, ale tvé podvědomí. A to pomocí magie dokázalo vytvořit falešnou vzpomínku. Taková schopnost opravdu existuje, ale patří už k vyšším uměním magie mysli. Kouzelníků, kteří ji zvládají je opravdu málo,“ prohlásil Brumbál.
„Takže já nezvládám ani nitroobranu, ale dokážu si vytvořit falešnou vzpomínku?“ nevěřil Harry.
„Jen to dokazuje, že máš pro magii mysli potenciál, i když to tak zatím nevypadá. Když budeš pilně trénovat, může se ti podařit dostat se na velmi pokročilou úroveň v této oblasti,“ řekl Brumbál.
Harry chvilku uvažoval. „To znamená, že se to může stát znova,“ došlo Harrymu.
„To ano,“ potvrdil Brumbál.
Harry ještě nikdy neprožil nic nudnějšího, než týden na ošetřovně. Sice za nimi neustále chodily návštěvy a nosili jim učení, ale celý týden muset ležet – to je hrůza. Jednou za den přišel Seabourn a vyzkoušel na nich Inspektadi menso, ale jinak tam byli zcela zbytečně. I madam Pomfreyová už vypadala, že by se jich ráda zbavila, ale Seabourn trval na celém týdnu. Nakonec byl Harry puštěn z ošetřovny devátého listopadu a Hermiona měla být puštěna den na to.
Za deset dní má hrát zápas s Českou republikou a on více jak dva týdny neseděl na koštěti. Večer proto strávil několik hodin na famfrpálovém hřišti a snažil se dostat zpět do formy. Trochu mu chyběl jeho pravidelný divák. Hermionu vůbec postrádal na každém kroku. Ron a Ashley byli zvyklí bavit se jen mezi sebou a tak za celý den promluvit jen pár slov. Už se nemohl dočkat zítřka.
Tma už začala být příliš hustá na to, aby mohl normálně trénovat a tak sletěl na zem a seskočil z Kulového blesku těsně vedle šatny. Kousek vedle se povaloval koš s míči. Camrál v klidu spočíval na svém místě a potlouky se snažili uvolnit z řemenů. Zrovna se chystal přivolat zlatonku, protože v takovéhle tmě už ji nedokázal normálně chytit, když zaslechl tiché kroky. Vzhlédl právě včas, aby stihl vytasit hůlku. Naproti němu se totiž objevila postava v černém bradavickém hábitu a mířila na něj hůlkou. Harry blesku rychle vytasil svou hůlku.
„Expeliarmus!“ vykřikl, ale postava červený záblesk odvrátila. Harry bleskově vyslal další útočné kouzlo. Postava mírně zavrávorala a ustoupila. Útok však znovu odvrátila. Harry vyslal rychle za sebou odzbrojovací, poutací a omračovací kouzlo. Až třetí kouzlo zasáhlo svůj cíl a ten klesl v bezvědomí k zemi.
Harry pomalu přešel k bezvědomému, který ležel na břiše jen pár metrů od něj. Nepřestal na něj přitom mířit hůlkou. Zkusil ho trochu nakopnout, jestli se nepohne. Dotyčný však nevypadal, že by bezvědomí předstíral. Opatrně se nad ním sklonil a převalil ho na záda. Byl to jeden z bratrů Morrisonových. Podle odznaku na hábitu James.
„Ty jeden idiote,“ zabručel Harry rozmrzele.
Co s ním? Dumal Harry. Asi bude nejlepší informovat někoho z profesorů, ale nejdřív musí uklidit míče. Když byly míče na svém místě, rozešel se k hradu a nechal Morrisona levitovat před sebou. Levitacio se naštěstí učili nedávno na hodině kouzelných formulí. Klasické Wingardium leviosa se sice také dalo použít, ale u větších předmětů je vhodnější použít právě Levitacio.
Bez problémů došel až úplně k hradu, ale pár metrů před vchodem do vstupní síně ho zastavil vzteklý výkřik: „Pottere!“
Harry se s obavami otočil, neboť moc dobře věděl, komu ten hlas patří. V horší chvíli se asi těžko mohli potkat. Snape k němu přicházel rázným krokem po silnici z Prasinek.
„Co jste to zase proved?“ vyjel na něj chladně.
„Jen jsem se bránil,“ přimhouřil Harry oči.
„To určitě,“ odvětil Snape. „Jdeme hned na ošetřovnu.“
„Je jen omráčený,“ namítl Harry.
„Pottere,“ vydechl Snape hrozivě. „Vy jste mi nerozuměl?“ zeptal se ho mrazivě.
„Rozuměl, pane,“ odvětil Harry nakvašeně a rozešel se. Jakmile vkročili do vstupní síně, všichni na tuhle podivnou skupinku zírali. V čele omráčený James Morrison, za ním Harry a nakonec Snape. Harry moc dobře věděl, že ti všichni co jsou zde, budou dále rozšiřovat, co viděli. Nakonec si většina Bradavic bude myslet, že ho Snape přistihl při napadení Morrisona.
Harry nechal Morrisona proplout dveřmi na ošetřovnu a příliš nebral ohled na to, že mu o dveře zřejmě způsobil nějakou tu modřinu. Tohle totiž bude mít ještě určitě neblahé následky, když se do toho vložil Snape.
„Za to potlučení Morrisona o dveře ubírám Nebelvíru patnáct bodů.“
Harry jen zavrčel a prošel dveřmi, Snape hned za ním.
„Harry?“ ozvala se zmateně Hermiona.
„Ahoj, tak jsem tu zpátky,“ pronesl Harry s hranou veselostí.
„Nevzrušujte se, Grangerová. Potter si jen vyléval svou zlost na Morrisonovi,“ řekl sarkasticky Snape.
Hermiona se na Harryho tázavě podívala. Harry jen zavrtěl hlavou.
„Pomfreyová! Jste tu?“ zavolal Snape.
Dveře ošetřovatelčiny kanceláře se otevřely. „Co tu halekáte?“ vyjela na něj madam Pomfreyová. „Rušíte pacienty.“
„Je tady jenom Grangerová a ta se fláká,“ prohlásil Snape.
„To je jedno! Tohle je ošetřovna a ne učebna lektvarů. Tady mám hlavní slovo já,“ řekla madam Pomfreyová autoritativně. Snape samozřejmě něco takového nevyvedlo z míry. Jediný, kdo ho kdy dokázal vyvést z míry, byla Ashley a nikdo nepřišel na to jak. Snape ji už dva měsíce pečlivě ignoroval po té situaci na začátku roku.
„Máte tady pacienta,“ upozornil ji Snape a kývl hlavou k Morrisonovi, který se dosud vznášel metr a půl nad zemí. Harry naštěstí dokázal tohle kouzlo udržet i s rukou volně spuštěnou podél těla a tak pro něj udržení kouzla delší dobu nebyl problém.
„Položte ho támhle,“ ukázala madam Pomfreyová na postel naproti Hermionině. Harry uposlechl.
„Co se mu stalo?“ zeptala se madam Pomfreyová.
„Přepadl mě, tak jsem ho omráčil,“ vysvětlil Harry.
„Hm… to nic není,“ přikývla madam Pomfreyová a mávla nad Morrisonem hůlkou. Ten se okamžitě začal probírat.
„Jste v pořádku?“ ptala se ho madam Pomfreyová.
Morrison přikývl. Pak mu pohled sjel na Harryho a na Snapea.
„Morrisone, co se stalo?“ vyzvídal Snape.
„Napadl mě,“ odpověděl Morrison a ukázal na Harryho. Madam Pomfreyová mezitím pochopila, že tady už pro ni žádná práce nebude a tak se vrátila do své kanceláře.
„Pánové, asi se budete muset dohodnout. Tak kdo napadl koho?“ ptal se Snape.
„On mě,“ odpověděli oba zároveň.
„Dobře, dejte mi vaše hůlky,“ pobídl je Snape.
Harry ztuhl. On chce zjistit kouzla, která použili a zatímco ta Morrisonova byla čistě obraná, Harry vyslal pět útočných kouzel.
„Já svou nemám, pane profesore. Musel mi ji ukrást,“ prohlásil Morrison a zvedl se z postele.
„Jeho hůlky jsem se ani nedotkl,“ bránil se Harry okamžitě.
„Tak mi dejte alespoň vaši,“ požádal Harryho Snape.
Harry zaváhal. Věděl, že to bude jako důkaz Snapeovi stačit, ale neměl na vybranou. Snape si jeho váhání všiml. „Co pak? Máme černé svědomí? Strach z odhalení pravdy?“ dobíral si ho.
Harry na jeho slova nebral zřetel a svou hůlku mu rozhodně podal. Snape si ji převzal a zamumlal: „Priori incantatem.“
Harryho hůlka vyfoukla drobný obláček fialového dýmu a pak z ní vyletělo levitační kouzlo, omračující, poutací, odzbrojující, znovu omračující a znovu odzbrojující. Pak už byla kouzla, která použil při poslední hodině kouzelných formulí.
„No Pottere, nevypadá to, že byste se nějak urputně bránil. Spíše urputně útočil, že?“ prohlásil Snape.
„Mířil na mě hůlkou. Když na mě někdo míří hůlkou, jsem v ohrožení. Když jsem v ohrožení, bráním se,“ konstatoval Harry.
„Morrisone! Ohrožoval jste nějak pana Pottera?“ zeptal se ho Snape.
„Ne, pane,“ odpověděl.
„Mířil na mě hůlkou,“ ohradil se Harry.
„To není pravda,“ tvrdil Morrison.
„Dost!“ zvýšil hlas Snape, kterého to už zřejmě začalo unavovat. „Oba přicházíte o dvacet bodů a dostáváte školní trest.“ Pak chvilku přemýšlel a nakonec dodal: „Vy Morrisone, si trest odpykáte dnes v osm hodin u pana Filche a vy Pottere… buďte před vchodem do vaší společenské místnosti dnes v jedenáct.“
„Proč já musím mít trest v noci?“ nechtěl si to Harry nechat líbit.
„Protože jsem to řekl!“ odpálkoval ho důrazně Snape, otočil se na podpatku, až za ním hábit zavlál a odešel z ošetřovny.
Harrymu sjel po Snapeově odchodu na Morrisona. Měl chuť ho pořádně proklít. Naštěstí se udržel. Morrison se ale také nezdál nijak zvlášť spokojený. Naštvaně vyskočil z postele a beze slova odešel z ošetřovny.
„Plánoval to celou dobu,“ zamračil se Harry, když s Hermionou na ošetřovně osaměli.
„Jestli jsem to dobře pochopila, tak tě pěkně vypek,“ ušklíbla se Hermiona.
„Jo a zaplatím za to školním trestem se Snapem,“ zabručel Harry. „I když mě překvapilo, že potrestal i Morrisona.“
„Asi ho taky nemá rád,“ nadhodila Hermiona po chvilce zadumání.
„Asi ne,“ souhlasil Harry.
„Hm… a jaké bylo vyučování?“ vyzvídala Hermiona.
„Nuda, chybí mi tam nějaká konkurence. Není to zajímavý, když se nemáš s kým přetahovat post nejchytřejšího studenta,“ konstatoval Harry s úsměvem.
„Tak se připrav, zítra už nejchytřejší nebudeš,“ šklebila se Hermiona.
Harry se večer ve společenské místnosti snažil dohnat, co za poslední tři týdny promeškal. Sice už dosáhl ve většině učení stejné úrovně, jako jeho spolužáci, ale byl zvyklí být lepší. Takže nepřestával pilně pracovat. Ron, Ashley a Ginny seděli kousek od něj a o něčem se zarytě bavili. Harry byl zvyklí, že ho do své skupiny nezahrnují, ale bylo podivné a svým způsobem deptající, sedět stranou od všech. Většinou tu s ním sedávala i Hermiona a to bylo lepší. Zítra tu už bude zase sedět s ním a vše bude jako dřív, uklidňoval se. Pak se zabral do učebnice dějin (což by ještě loni považoval za nemožné) a málem jedenáctou hodinu promeškal. Naštěstí zrovna dočetl kapitolu. Sbalil si učení do brašny a potichu, aby nevzbudil Nevilla, Seamuse a Deana, kteří se už vydali na kutě, si ji uklidil pod postel.
Pak vyšel ven průlezem a zastavil se těsně před portrétem Buclaté dámy. Jeho oči si teprve museli přivyknout okolní tmě, protože ve společenské místnosti se svítilo.
„Jdete pozdě,“ ozval se chladný hlas z temnoty a Harry leknutím nadskočil.
„Ano, o celou minutu, nechcete mi za to odebrat pár bodů?“ navrhl Harry.
„Jestli budete takhle pokračovat, bude jich víc než pár,“ upozornil ho Snape chladně a bezeslovně rozsvítil hůlku. „Jdeme, Pottere,“ rozkázal.
Harry ho mlčky následoval. Sešli dolů do vstupní síně a Snape opět zcela bez použití slov bránu otevřel. Ovanul je chlad listopadové noci. Harry si okamžitě nasadil teplý plášť. Vzal si ho sebou, protože předpokládal, že budou v sklepeních a tam byla také pořádná zima.
„Jdeme do Zapovězeného lesa?“ optal se Harry s náznakem obav. Obvykle jeho výlet tam probíhal velice nebezpečně.
„Ano, potřebuji doplnit zásoby několika bylinek a většina z nich má největší účinek, pokud se utrhne za úplňku,“ odpověděl Snape.
„Bylinky?“ divil se Harry. „Vždyť je listopad.“
„Bylinky, které hledáme, ještě stále rostou. Jistě víte, o kterých mluvím, že?“ zeptal se ho s úšklebkem. Harry samozřejmě věděl, že určitě magické byliny rostou, dokud nenapadne sníh, ale nenapadlo ho, že jdou hledat právě ty. Bylo jich totiž velice málo.
Do lesa vkročili těsně vedle jezera po úzké pěšině.
„Hlídejte nám záda, Pottere,“ přikázal Snape.
Harry přikývl „Lumos,“ zamumlal, protože se v lese nechtěl spoléhat jen na Snapeův zdroj světla. „Jak daleko půjdeme?“ zeptal se.
„Jen pár kilometrů,“ odpověděl Snape.
Harrymu připadalo, že slovo jen není v tomto spojení to nejvhodnější. Jít pár kilometrů Zapovězeným lesem může být hodně nebezpečné.
Na nebi se srocovaly mraky a Harry se jen modlil, aby ještě nezačalo pršet. Už tak mu nebylo příjemné procházet se Zapovězeným lesem a ještě navíc se Snapem. Každou chvíli v lese něco houkalo, nebo skučelo. Občas měl Harry pocit, že je něco sleduje, ale Snape pokračoval v poklidu dál a Harry nic neřekl. Nechtěl dát před Snapem najevo, že má strach. Jen se často ohlížel, jak mu Snape přikázal a ujišťoval se tak, že je nic nepronásleduje.
Po několika desítkách minut chůze s hůlkou v pohotovostní poloze Snape zastavil. Pak se rozhlédl a zeptal se: „Pottere, nevidíte něco zvláštního?“
Harry se rozhlédl, ale nic nepostřehl. „Kde konkrétně?“ zeptal se.
„Přímo před námi,“ odpověděl Snape.
Harry vyhlédl zpoza Snape vpřed po pěšině, ale nezdálo se mu, že by tam bylo něco neobvyklého. Pak si všiml, že stromy vpředu vypadají jinak. Byly šedivé a zdánlivě bez života. „Uschlé stromy?“
„Neřekl bych, že jsou uschlé,“ reagoval Snape a opatrně vykročil vpřed, hůlku napřaženou před sebe. Harry ho napodobil, ale neustále se ohlížel a kontroloval oblast za nimi. Bez problémů došli až k mrtvým stromům.
Teď, když byli blíž, Harry ve své domněnce znejistěl. Uschlé stromy, by neměli listí, tyhle je měli. Harry se sklonil níž ke kořenům. Těsně nad zemí tam byla vydlabaná díra, ze které vytékala nějaká zářivě zelená tekutina. Byla hustá, a pořádně páchla.
„Pane, podívejte,“ upozornil Harry Snape na tekutinu.
„Já to vidím, mají to všechny stromy,“ reagoval Snape.
Harry se pořádně rozhlédl a zjistil, že Snape má pravdu. Některým stromům tekutina dokonce vytékala ve vyšších místech, kde měli otvory. Vypadalo to, jakoby krvácely.
Harry k jednomu takovému přistoupil a pořádně si prohlédl krvácející otvor. Byla malý a kulatý. Kdyby nevěděl, že to není možné, skoro by řekl, že to je otvor po kulce, i když vlastně žádný nikdy neviděl.Než se Harry stačil otočit, aby se zeptal Snapea, co si o tom myslí, něco ho ze zadu srazilo k zemi a oddusalo pryč.
Harry se rychle postavil zpět na nohy a pohledem zkontroloval, jestli má všechny části těla. Nezdálo se, že by něco chybělo, nebo bylo poškozené. Jen ho trochu bolela záda, jak do nich cosi vrazilo.
„Jste v pořádku?“ ptal se ho šeptem Snape, přiběhl k němu a rozhlížel se po okolí.
„Nic mi není,“ odvětil Harry. „Co to k čertu bylo?“ zeptal se.
„Vypadalo to jako jednorožec,“ odpověděl Snape a nepřestával pohledem pátrat po lese.
„Ale jednorožci přece nejsou agresivní,“ namítl Harry, zrovna ve chvíli, kdy se zvíře vynořilo na cestě přímo před nimi. Světlo z jejich hůlek ozařovalo bělostnou srst zvířete dokonale. Zářivě bílý roh se mu tyčil na čumáku. Nebylo pochyb, že jde o jednorožce. Jednorožec se teď rozběhl plnou rychlostí proti nim. Určitě je chce nabodnout na svůj roh!
„Řekněte to jemu!“ prskl naštvaně Snape a mávl hůlkou. Vyletěl z ní žlutý paprsek světla, ale zvíře ho jen neškodně pohltilo.
„Mdloby na tebe!“ vykřikl Harry ale i tohle kouzlo jednorožec neškodně pohltil.
„Někdo ho očaroval stejně jako ty kentaury,“ prohlásil Snape a znovu mávl hůlkou. Snapeovo kouzla jednorožci useklo obě pravé nohy a z nich vytryskla stejná tekutina, jako z těch stromů.
Jednorožec udělal dva kotrmelce a dopadl tvrdě na zem. Zelená tekutina se kolem něj rozlévala, ale nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Zdálo se, že vůbec bolest necítí, jen se snažil se k nim přiblížit na dostatečnou vzdálenost, aby jim mohl ublížit. Jakoby ani nebyl živý tvor.
Snape k němu došel blíž a jediným kouzlem mu usekl hlavu. Harry, kterému se dělalo špatně už nějakou dobu, se teď rychle odvrátil.
„To jste ho nemohl zabít obyčejnou Kedavrou?“ vyčetl mu Harry dívající se zatvrzele na opačnou stranu.
„Kedavra na takto očarovaná zvířata nepůsobí,“ zavrtěl hlavou Snape. „Nevím jak je to možné, ale je to tak. Podle mých zkušeností, které jsem nabral při obraně Prasinek je jediným spolehlivým způsobem odnětí hlavy.“
„Co to proboha je za … prokletí?“ ptal se znechuceně Harry.
„Nějaká hodně pokročilá černá magie,“ odpověděl Snape.
„Stojí za tím Voldemort?“
„To nemůžeme vyloučit,“ odvětil Snape.
„Vždyť se vydáváte za Smrtijeda, tak jak to že nevíte?“
Snape se na něj překvapeně podíval. Zřejmě netušil, že je Harry s jeho pozicí obeznámen. „Pán zla svým Smrtijedům nedůvěřuje. Jen nám dá příkaz a my ho musíme splnit. Ví, že tam má Brumbál špiona, takže nikomu nic neříká,“ odpověděl pomalu.
„Ale neví, že jste to vy,“ ubezpečoval se Harry. Ne, že by mu na Snapeovi nějak zvlášť záleželo, ale přece jen mu dřívějška něco dlužil a navíc je pro ně důležitý jako špeh, byť nemá veškeré informace.
„Kdyby to věděl, už bych tu nebyl,“ odvětil Snape, který byl stále u mrtvoly a něco s ní zřejmě prováděl.
„Co to děláte?“ zeptal se Harry.
„Tak se pojďte podívat,“ vyzval ho Snape klidně.
„To radši ne,“ odpověděl Harry po chvilkovém zaváhání. Náhle se ozval hlasitý hrom a obloha se zableskla. „Měl byste si pospíšit, pane,“ pobídl ho Harry.
„Už je to skoro venku,“ odvětil Snape. Harry ani radši nepřemýšlel, o čem to mluví.
Chvilku na to už Snape svou práci dokončil a postavil se vedle Harryho. „Podívejte se,“ přikázal a ukazoval mu něco na dlani. Harry se přemohl a podíval se na ni. Nebylo tam nic hrozného, sice spousta zelené tekutiny, kterou měl Snape napatlanou i na hábitu a nějaké kovové předměty. Harry je ještě nikdy neviděl, ale moc dobře věděl, co jsou zač.
„Kulky?“ ujišťoval se Harry.
„Správně,“ potvrdil Snape.
„To v sobě měl ten jednorožec?“
„Ano,“ přikývl znovu Snape.
„Co to znamená?“ nechápal Harry.
Snape mu věnoval chladný pohled. „Že ho někdo střelil. Vážně, Pottere, takhle hloupě se snad můžete ptát jen vy.“
Harry jeho urážku ignoroval a místo toho uvažoval o možných vysvětleních, ale žádné mu nedávalo smysl.
„Pojďme najít ty rostliny,“ rozhodl Snape a zamířil z cesty přímo mezi stromy. Harry měl sice mírné obavy z napadení dalšího takto postiženého zvířete, ale nahlas nic neřekl.
Během hledání zjistili, že ‘mrtvé’ stromy byly jen v oblasti několika desítek metrů, opodál už byly opět normální. Harry měl občas problém rozeznat rostliny a jednou dokonce přinesl Snapeovi obyčejné kapradí (což se samozřejmě neobešlo bez poznámek), ale nakonec našli téměř vše. Když pak Harry hledal jednu z posledních rostlin na seznamu, ukázalo se, že podivným věcem ještě dnešní noci není konec.
Harry šlápl na něco tvrdého a kovového. Sklonil se a zjistil, že šlápl na další známku přítomnosti zbraní – zásobník. Byl černý a výrazně zahnutý.
„Pane profesore!“ zavolal Harry.
Snape se chvíli na to vynořil z houští.
„Podívejte, co jsem našel,“ řekl a podal mu zásobník.
Chvilku si ho prohlížel a pak konstatoval. „To je divné.“
„Jak to? Vždyť to odpovídá těm nalezeným kulkám,“ namítl Harry.
„To ano,“ připustil Snape. „Ale tohle je zásobník do Kalašnikova.“
„Kalašnikova? To je nějaká ruská zbraň?“ ptal se Harry. Slovo Kalašnikov ještě nikdy neslyšel.
Snape přikývl.
„Takže toho jednorožce postřelili rusové?“ zeptal se vyjeveně Harry.
„To není tak jisté. Kalašnikova používá spousta armád,“ řekl Snape.
„Britská ne?“
„Ne, rozhodně to byl někdo cizí.“
Nic dalšího podivného už nenašli. Bylinky dosbírali a konečně se vydali zpět na hrad. Snape se od Harryho odpojil už ve vstupní síni a Harry tedy pokračoval ztemnělým hradem sám. Mírně ho vyděsil Krvavý baron, ale ve čtvrt na tři už byl v posteli. Jak tak ležel, probíral si v hlavě události uplynulého dne. Nedávalo to vůbec žádný smysl. Podivné zaklínadlo černé magie, které proměnilo živé bytosti v dosahu v krvelačné příšery se zelenou tekutinou místo krve. A stromy v něco… co nedokázal ani pojmenovat. Navrch ještě zásobník z ruské zbraně a kulky nalezené v těle jednorožce, který ovšem stále žil. Tohle byla rozhodně ta nejpodivnější noc, jakou letos zažil.
„Ten jednorožec je vynikající,“ mlaskal Ron. Právě seděli ve Velké síni, a zatímco ostatní jedli obvyklé jídlo, Harry, Ron, Hermiona, Ashley a Ginny si pochutnávali na jednorožci se zelenou omáčkou.
„Ještě, že jste ho tam nenechali, to byla škoda,“ přidala se Ashley.
Harry na ně v šoku zíral. Jak to můžou jíst? Ke všemu to vypadalo, že maso je syrové a omáčka je prostě jen ta nevábná, zapáchající, zelená tekutina.
„Harry, vstávej! Co jsi to zase v noci prováděl?“ budil ho Ronův hlas.
Harry otevřel oči.
„Za chvíli začíná vyučování,“ řekl Ron. „Kde si to zase v noci byl?“
„Měl jsem školní trest se Snapem,“ zamručel v odpověď a pomalu vylezl z postele.
„Za co?“ vyzvídal Ron.
„To není důležité,“ zamluvil to Harry. „Důležité je co jsem během něho viděl.“
„A co jsi viděl?“
„To je na delší povídání, řeknu to všem později,“ oznámil Harry.
Rychle se převlékl a seběhl do Velké síně, kde ještě pár opozdilců snídalo.
„No konečně. To tě tam Snape držel celou noc?“ přivítala ho u stolu Hermiona.
„Dobré ráno i tobě,“ odvětil Harry s úsměvem a zívl.
„Promiň, dobré ráno,“ reagovala Hermiona. „Tak co ten Snape?“
„Je toho docela dost, takže to necháme na později,“ odpověděl Harry.
Hned po skončení vyučování se vydal Harry, Ron, Hermiona, Ashley a Ginny na procházku kolem jezera. Byla už větší zima, takže měli všichni silné pláště. Harry jim vyprávěl o všech těch podivných věcech.
„To si děláš legraci,“ nevěřil mu Ron, když dovyprávěl.
„Ruský samopal?“ ujišťovala se Ashley, že slyšela dobře.
Harry je ujistil, že skutečně mluvil zcela vážně a opravdu šlo o zásobník z ruského samopalu. Chvíli šli mlčky.
„Myslíte, že to má na svědomí Voldemort?“ zeptala se pak Ashley.
„Nevím, jestli má Voldemort svědomí, ale řekl bych, že…
„Voldemort!“ vyjekla Hermiona a chytla se za hlavu.
„Cože? Kde?“ vyděsil se Ron a zmateně se rozhlížel.
Hermiona ho však ignorovala. Místo toho se rozběhla zpět k hradu.
„Co je jí?“ nechápala Ginny.
„Nev…“ chtěl říct Harry, ale v polovině se zasekl. Došlo mu totiž, co Hermionu tak vyděsilo. To ráno před tím, než došlo k té nehodě s nitrozpytem Hermiona dostala dopis, který chtěla otevřít až v Brumbálově přítomnosti. Byl to dopis od Voldemorta!
Komentáře
Přehled komentářů
Je dobře, že se z toho oba dostali jen s malým problémkem, v jednu chvíli jsi mě už opravdu vyděsil, že umřela. Ještě že to byl jen sen.
Zajímavě jsi pořešil ta famfrpálová pravidla. Docela se už těším na ten zápas, řekla bych, že to bude skvělý a hlavně tam nebude žádný Morrison. Pošuk na Harryho začíná mít celkem vliv že, nejdřív spoutání a pak omráčení, je to dobře každopádně.
A to nejdůležitější, zbraně? Něco takového jsem už nečetla od té doby Tria Destrua, i když teda nečekám, že by to bylo až tak vážný. Faktem je, že by mi to nevadilo, jen se to z dosavadních kapitol nijak nejeví na masakr, i když s tím jednorožcem jsi mi hodně připomněl Resident Evil a zombie všeobecně.
Re: :-)
(pavlas2, 28. 8. 2010 1:26)Já se věcem jako je Resident Evil vyhýbám. Nebaví mě, když někde neustále teče krev, střílí se atd. Nicméně se snažím psát co nejvíce podle reality, což znamená, že se možná ještě nějakého toho krveprolití dočkáme. Konec konců Prasinky byly pořádnej masakr a až se Harry do podobné situace připlete osobně, krvežíznivci budou ukojeni :-D
Re: Re: :-)
(Vruon, 28. 8. 2010 2:06)To skoro vypadá jako slib :D každopádně zatím Harry nevypadá na nijak velkýho borce na to aby jeho osobní přítomnost znamenalo bůh ví co....takže to znamená že si ho konečně začne Moody všímat?
Re: Re: Re: :-)
(pavlas2, 28. 8. 2010 11:02)Já jsem to myslel tak, že až se Harry do nějaké bitvy připlete osobně, dočkáte se bližšího popisu a ne pouze oznámení – polovina Prasinek vyvražděna. Moody, že si začne Harryho všímat? Jako myslíš, jestli ho bude učit? Nech se překvapit :-D
Re: Re: Re: Re: :-)
(Katren, 28. 8. 2010 12:41)Já se rozhodně těším, na cokoli. Jelikož nás necháváš v nejistotě ohledně Moodyho tréninku ;) tak se těším na to krveprolití teda :D Musím říct, že osobně nejsem žádný krvežíznivec, to ne, ale je to celkem zpestření děje, když něco takového nastane.
Pěkný
(Vruon, 26. 8. 2010 21:50)
Dobrá kapitolka jen mi přijde že s každou kapitolkou je jenom více otázek ale odpovědí se nějak moc nedočkáváme :(
Rozhodně to vypadá zajímavě, že by se do těch problémů začali plést i Rusáci? myslím že ta použitá černá magie je z toho co Voldy našel v Rusku a tak by po něm opravdu mohli jít :D
Hech...nejsem si jistej jestli jednorožec má roh na čumáku :D spíš na čele ne?
Ty Harryho sny jsou čím dál šílenější :D docela by mě zajímalo jestli v tom má opravdu prsty Voldy :D
Hmm...věcí na které bych rád věděl odpověď je více jak už jsem zmínil...ale asi nemá cenu se ptát :D
Rozhodně se těším na pokráčko ;)
Re: Pěkný
(elesse, 26. 8. 2010 22:47)
já zas myslim, že magie není moc rozdělená podle států:) navíc podle dostupných zdrojů můžeme operovat jedině s tím, že Voldy byl v albánii, ne v Rusku. Ale co není, může být:)
A proč by nemohl mít jednorožec roh na čumáku jako třeba nosorožec?
Re: Re: Pěkný
(Vruon, 26. 8. 2010 23:38)
:D neříkám že je to vyloučený, jen to vypadá...no řekněme že jednorožec s rohem na čumáku mi opravdu připomene spíše nosorožce než ono bájné zvíře :D
Hmm...ta jeho pouť za tím artefaktem smrti (už si to moc nepamatuju) byla v albánii? Já měl za to že v Rusku...ani nevím proč :D hold mílka :D na druhou stranu i v albánii používají často kalachy takže otázka v podstatě zůstává stejná :D Zapletli se do toho páč jim Voldy čornul ten artefakt?
Re: Re: Re: Pěkný
(pavlas, 26. 8. 2010 23:49)Mám pocit, že jeden z vás mluví o koze a druhej o voze. Elesse nejspíš myslela, že mluvíš o tom, kde přebýval Voldemort, když byl zesláblí. To bylo opravdu v Albánii. Vroun má na mysli nejspíš ten Harryho sen o zasněženém hradu, kam šel Voldemort hledat ten kámen. Ale kdo říká, že to bylo v Rusku? Albánie je z tohohle pohledu samozřejmě hloupost, kde by se tam tou dobou vzal sníh? Ale oblastí, kde touhle roční dobou je sníh je více, nejen Sibiř.
Re: Re: Re: Pěkný
(pavlas2, 26. 8. 2010 23:53)Ještě k tomu nosorožci - mě se opravdu vybaví spíš hubený bílí nosorožec se srstí, nevím proč. Vždycky jsem si ho tak představoval.
Re: Re: Re: Re: Pěkný
(Vruon, 27. 8. 2010 19:50)
Jj asi jsme opravdu každý mluvili o něčem jiném :D
Rusko (Sibiř) mi přišlo nejpravděpodobnější jelikož hrad by tam mohl být a do jiných míst se mi prostě hrad nehodí :D
Co se týče jednorožce-nosorožce :D máš docela zajímavou představu :D
To se mi líbí
(Mája, 26. 8. 2010 19:05)
Pěkně tajemné a napínavé :-) A navíc pěkně připravená půda pro další kapitoly... Tak honem hrr na další pokračování ;-)
Mája
:-)
(Katren, 28. 8. 2010 0:33)